Krvavé večerní pohádky (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Strašlivé večerní pohádky, díl třetí, z úst Marcelky

(Všichni se usazují, dětský hlásek spustí.) "Za sedmero horami, za sedmero řekami a za sedmero stromami (smích), chodil jeden hubený kluk, který měl rád sladkosti. Šel po lese a tahal za sebou velký batoh, ve kterém měl své sladkosti na cestu. Med, kousky tvrdé melasy na cumlání, ořechy, jablka, švestky a třešněěě. A tak šel a vůbec ho nezajímalo, že tady v okolí strašil tlustý muž se zvonečky, který zabíjel lidi, ten, který měl na svědomí už mnoho a mnoho mrtvých mužů, žen a dětí. On mu totiž ve skutečnosti sloužil a teď jako jeho posel šel na cestu, aby vyřídil vzkaz."

"Byl to vzkaz pro krále a jeho poddané, který nenesl na papíře, ale uchovával ho v paměti. Byl to mladík, který fa-na-tic-ky následoval svého pána, a tak pro něj klidně vraždil a kuchal, až tekla krev po podlaze a barvila stěny na červeno.
Chlapec byl totiž ten kluk, který sotva odrostlý šel s krumpáčem za NÍM a už se nikdy nevrátil!" (Autorka pyšně prohlíží vyjukané výrazy posluchačů, vzadu někdo zašeptal "a krucipísek".)

"Až teď přišel!"

"Šel a šel a cestou potkal několik banditů, kteří byli velmi odvážní a tuze nerozvážní, že přepadávali po lesích. Protože viděli, jak má nacpaný batoh, tak mu ho chtěli vzít. Křičeli na něj: "Dej to sem, kluku!" (Pokus o hrubý a propitý mužský hlas, docela zdařilá imitace.) "Ale on se jen usmíval, hubený kluk jen v kalhotách a s velkým batohem na zádech, a vyzývavě si je prohlížel."
"Vrhli se na něj jako hladoví vlci a on, místo aby utekl, taky zaútočil. Jednomu, který se po něm rozmáchl pěstí, utrhl ruku, až stříkala červená. Dalšímu obě nohy a dalšímu utrhl hlavu a čtvrtému... hm... jo, čtvrtému zabořil jeden malý zvoneček do obličeje tak, až mu křupla kost a vystříkl mozék." (Marcelce září oči, ostatní se třesou jako osikové listy, malá Anička pro jistotu neposlouchá.) "A když se v hrůze, bolesti a zalití krví ptali, jak tohle vše dokázal, jak může být tak silný, tak se jen ušklíbl a šel dál. Nemohl jim přece říct, že pije tajný nápoj, který mu připravoval ON a který mu dává nadlidskou sílu a rychlost, takovou, že proti němu neměli žádnou šanci."

"Do zámku došel k večeru, a když ho viděli přicházet, zakrváceného a páchnoucího jako poražený vepř ("fůj", pozn: většina posluchačů), rozhodli se rytíři, že ho dál nepustí. Ale jen, co prvnímu z nich usekl rukou hlavu, se rozprchli jako králíci a kluk měl volnou cestu dál dovnitř.

Krále našel při hodování, a tak mu předal vzkaz, kvůli kterému ušel takovou dálku. Prý má Muži se zvonečky posílat jednou za měsíc chlapce nebo dívku různého věku, nejlépe šlechtice či šlech-tič-nu, jinak bude pán zvonků zabíjet (do místnosti vstupuje tatínek, kterého zajímá, co že je tak nahoře najednou ticho), ale jednou týdně."

"Tomu se samozřejmě král vysmál a poslal na chlapce všechny své rytíře, že jako odpověď dostane tlusťoch v černém klukovu hlavu, a to by v tom byl ledový démon, kdyby se to nepovedlo. Ale to nevěděli, že chlapec pořád pije tajný nápoj a tak, ozbrojený dvěma nabroušenými zvonky, začal masakr. Zanedlouho byla podlaha kluzká tekoucí krví a vzduchem létaly utržené ruce, zuby, vypíchlé oči a urvané prsty a chlapec bodal a sekal, až červená stříkala až do stropu (tatínek si musel pro jistotu sednout), a když zbylo jen deset rytířů a kluk stále stál jako nějaký nesmrtelný bůh, tak král odmítavě mávl rukou a..." ("Marcelkó, pojď dolů, pomůžeš mi tady s něčím." "Ale mamí, já tady vraždím lidi" "Tak budeš vyvražďovat nádobí, honem pojď." Osazenstvo si oddechuje a pohádka zůstává otevřená, raději.)


Strašlivé večerní pohádky, díl čtvrtý, z úst Aničky

"Gagagaga bla (culení na posluchače) híí, bjesela tak lanka po lese a mmm, nevm, tatí...?" (natažení ručiček tátovi kolem krku)


Strašlivé večerní pohádky, díl čtvrtý, z úst Tatínka

"Běžela laňka po lese a střelil ji lovec. Jmenoval se Dalimil a byl to detektiv, tedy muž, který právě neměl dobrý den. Pracoval v jednom městečku a kromě moru, který se právě rozšiřoval mezi lidmi (zakašlání), musel řešit případy mrtvých, kteří se čím dál častěji nacházeli pohození na ulici, v pokojích anebo na střeše. Byli to ale divní mrtví."
"Jako poslední případ, kluk, asi osmiletý, kterého tam našli - nahého jako prst, přivázaného ke komínu a z očí, nosu, uší a rtů měl zaschlé pramínky krve. Jako znamení činu tam ležel malý mosazný zvoneček (hromadné poděšené nadechnutí, děti se ještě nevzpamatovaly z předchozího výstupu), a když si to Dalimil prohlížel, musel si zacpávat ústa před tím pachem potu, který se vznášel ve vzduchu. Bylo jasné, kdo to udělal, nebylo ale jasné jak.
Na klukovi nebylo vidět žádné zranění a když ho ranhojiči otevřeli, zjistili, že se ani neutopil, ani neudusil. Prostě nevěděli, co s tím, jen ta krev. A to ho trápilo, neboť tohle už byl čtvrtý případ za poslední měsíc, od té doby, co král odmítl nabídku nějakého šílence."

"A tak, milé děti, pátral po vrahovi obyvatel, a to ho zavedlo na tajemná a obyčejným lidem nepřístupná místa, na některých musel použít svůj nůž zabalený do hadí kůže, na jiných mu rozbili jeho skleněný monokl, drahou věcičku, přes kterou viděl, a na jiných měl takový hlad, že musel zastřelit chudáka laňku, aby se najedl."

"A jednoho dne šel temnou uličkou a narazil na dvojici žen, co žen, sotva dívek, jak jedna pokládá na zem nehybné tělo a druhá ho polévá nějakou tekutinou z velké bronzové číše. Vzduchem začpěl nevábná pach. Pot, to si mohl myslet.
Potichu se za nimi plížil, zkontroloval, jestli je chlapec, kterého donesly, opravdu mrtvý," ("Jak jinak, byl," řekl jen tak mimochodem tatínek.) "a následoval ty holky bludištěm chodbiček pryč. Zjistil, že ty dvě dívčiny zmizely v nějaké odpadní stoce. Lépe zamaskovat takový smrad, který se z nich linul, ani nemohly. Vklouzl za nimi a tasil nůž, ale to už na něj čekaly, a než stihl cokoliv udělat, praštily ho po hlavě kyjem (tiché plácnutí, kdy si jedno dítě zakrylo rukou pusu, vzlykot) a on se jak široký tak dlouhý natáhl na zemi."
"Když se probudil, děsně ho bolela hlava a visel spoutaný na stěně v nějakém podzemním pokoji. Velkém, snad jak nějaký kostel nebo chrám, osvětlené loučemi a plné nahých dětí, které tancovaly, modlily se, bojovaly, ale všechny do jednoho mlčely (významný pohled). Mlčely a mezi nimi se jen rozléhal cinkot zvonků, jak nějaký tlustý muž v proužkované černi procházel mezi nimi a ony mu ustupovaly z cesty, klekaly si k zemi, vzdávaly hold a bily hlavou o zem.
A on věděl, kdo to je."
"Muž v černém."

"Došel až k němu a zkontroloval, jestli je dobře přivázán. Potom si sedl na stoličku a... co to, on se usmíval. (Marcelka se vrací do pokoje.) Tlusťoch se na něj usmíval a zacinkal mu před nosem zvonečkem. Ha, to je určitě to jeho pověstné "a teď vytáhne zvonék" no to se tak bude bát, myslel si detektiv a vzplanula v něm jiskřička naděje, že je toto jen velký vtip a že se odtud dostane. A kdyby ne, aspoň se dozví, jak tady ty lidi vraždí, že to vůbec nejde poznat, ani najít, prostě tělo je najednou mrtvé, bez duše. A tlusťoch se pořád tak divně usmíval...
Ladně se zvedl, přistoupil k němu tak, že detektiv cítil jeho horký dech, naklonil se mu k uchu, otevřel velkou masitou pusu a začal zpívat..."
"Bě-bě-bě-bě-že-že-že-že-la-la-la-a-a-la-la-ň-ňka-ka-ka po-po-po-le-le-le-le-se-se-se..."

"Dalšího dne našli městští strážní na ulici pohozené tělo muže, kterého po ohledání iden-sakra-identifikovali jako Dalimila, docela známého detektiva tohoto města. Stejně jako u mladých obětí, tak ani u něj nenašli žádné příčiny úmrtí, opět jenom krev."
(Z míry vyvedené děti jdou spát, otec se loučí, odchází.)

"Miláčku, máš čas? Pojďme si na chvíli promluvit o Marcelce..."