Láska ve jménu smrti (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Poslední pokus. Zavře oči... A nic. Dnes už mu není přáno opustit tento svět a najít útěchu v pavučinách snů. Vlastně poslední dobou se tento děj opakuje den co den. Cítí se rozladěn, ale proč? Vždyť je to přece normální, když je člověk zamilovaný, že nemůže spát, nemůže jíst, nemůže nic jen se soužit a myslet na osobu,která mu způsobuje takováto muka. Ano, je to normální, ale on není normální. Není to dvacetiletý jinoch, který přes den kácí dřevo a v noci pak těžký den zapije v putyce užívaje si dámskou společnost. On již viděl nespočetně více zim, že už sám neví, kolik přesně jich bylo. A co víc, jeho životní úděl je ještě podivnější. Jeho nejlepším přítelem jsou totiž mrtví. Není to ovšem žádný pobuda, ukájející svoji potřebu v tichosti na hrobě své matky. Jeho činnost je mnohem vznešenější a přitom stejně, ne-li ještě více, zatracovaná. On, jakožto mistr nekromancie, s mrtvými rozmlouvá a přivádí je zpět jako bezduché sluhy slepě plnící rozkazy svého pána.
Nekromancer Vanor skutečně není schopen vysvětlit, co se s ním poslední dobou děje. Jeho srdce duše opustila, stejně jako ji vypustili jeho přátelé. Význam slova emoce zapomněl již před velmi dlouhou dobou a teď? Cítí podivné mravenčení v konečcích svých kostnatých prstů a hejno motýlů poletujících v jeho bezmocném žaludku. A co že je zdrojem jeho utrpení?Obyčejná lidská žena se vzezřením bohyně a vnitřním plamenem, jenž zažehl jeho studené srdce. Potkal ji náhodou, když výjimečně opustil svůj brloh, aby nakoupil ve městě zásoby jídla na další týdny, které hodlal strávit o samotě. Ten jeden jediný okamžik, kdy se jejich pohledy společně setkaly, ovšem obrátil jeho život naruby.
Když se konečně odhodlal vstát z postele, uběhla již notná chvíle od doby, kdy odlepil oči a vrátil se do bolestivé reality posledních dnů. Navlékl se do svého černého pláště s kápí, která zakrývala jeho sinavý obličej se zapadlými důlky. Vykoukl zašpiněným oknem ven a zahleděl se do slunce, které se již blížilo do půlky své cesty. Neměl rád světlo. Jeho kůže si za ta léta strávená v příšeří odvykla na prudký svit a okamžitě se barvila do ruda, když s ním přišla do kontaktu. Ale teď, ve své melancholické náladě, se mu to líbilo. Hltal pohledem tu krásu a přemýšlel, o co všechno přišel, když se hrbil nad knihami černé magie v temnotě svého přístřeší. Pravděpodobně by ztrácel čas smutným pohledem z okna ještě několik hodin, kdyby se jeho žaludek nepřihlásil o svou dávku živin. To je dobré znamení, řekl si, když si uvědomil, že ho ti protivní motýli po dlouhé době opustili. Bylo mu ovšem jasné, že je to jen otázka chvíle, než se zase pustí do své proklaté práce, a tak na nic nečekal a vyrazil pro krajíc chleba, aby ulevil alespoň svému tělu, když už nemůže srdci. Nechutnalo mu, ale přesto cítil jistou úlevu, když rozmělněná potrava proplouvala jeho hrdlem. Poté, co i poslední kousek zmizel v jeho útrobách, kvapně vstal. Dnes měl spousty práce. Chystal se provést velmi důležité zaklínadlo, jež mu mělo dát nesmrtelnost a úplnou nadvládu nad smrtí. Musíš na ni přestat myslel, poroučel si. Je to je přelud, na který musíš přestat myslet. Zdálo se, že to opravdu pomáhá a Vanorovi se opravdu povedlo alespoň na chvíli koncentrovat na svůj dnešní úkol.
Jednou z potřebných ingrediencí pro jeho dnešní kouzlo bylo lidské srdce. Neměl podobné akty příliš v lásce. Miloval sice smrt, ale nikdy mu nedělalo dobře působit zbytečné utrpení nevinným lidem. I když na druhou stranu, kdo je dnes nevinný? Nešťastlivec, který propůjčí jeho kouzlu duši, čekal svázaný na stole jeho pracovny. Říkal tomu pracovna, ovšem ve skutečnosti to byla jen místnost plná zaschlé krve, mrtvolného zápachu, knih se zaklínadly a podivnými přísadami, jejichž bizardnost nelze ani popsat. Přípravy nebyly náročné a neuběhlo dlouho a již scházel s nabroušenou dýkou do šera místnosti.
Už z dálky slyšel vzlykání a prosby o vysvobození. Obvykle ho podobné výlevy nechávaly chladným. “Každý jednou zemřem...“ Říkával jim, zatímco jeho ostří pronikalo tkání a život z oběti pomalu vyprchával. Dnešek byl ovšem ve znamení zvláštních pocitů a nebylo tomu jinak ani teď. Opět se ozvali!Ti zpropadení motýly už zase poletují!Při tom si vzpomněl opět na její tvář. Vyschlo mu v krku a zrychlil se mu dech. Nemysli na ni, poručil si. Poslední krok a stojí zde. Jeho tvář mlčky zírá na její roztomilý obličej, který je teď ovšem celý umočený od slz. Zrudlé oči se na něho vyčítavě a zároveň prosebně dívají. “Proč? Pro... “ Její hlas se zlomí a ona propadne dalšímu záchvatu usedavého pláče. “Kdyby ti zpropadení motýli přestali!!“ Zakleje nahlas. Nechápavě se na něj otočí a v jejich očí se teď zrcadlí panika a strach. Zahledí se na dýku a pak na ženu, již by bez váhání prohlásil za anděla, kdyby už dávno nezapomněl, co je vůbec anděl zač. Povzdechne si. “Neboj se!“ Tiší ji. Musí to udělat, je to jediný způsob, jak se zbavit toho utrpení. Přikládá svůj vyhublý prst na její rozkošná ústa. “Pšššt!“ Konejší. Její dech se zpomaluje a uklidňuje. Dýka se pomalu vznese a dopadne. Bolest postupně mizí, dech slábne. Krev se mu pomalu rozlévá před očima. Skloní se a znovu se jí zahledí do očí. Anděl sebou naposledy trhne a bez dechu zůstává hledět na jeho tvář. “Proč?Proč jsi to udělal?“ Ptá se její vyhasínající pohled. Odvrací pohled a s úsměvem na tváři odchází. Motýli se už netřepetají...