Lekce Faust - film (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Se slavným surrealistickým dílem pana Švankmajera jsem se seznámil teprve nedávno prostřednictvím inscenací Goethova Fausta. Ačkoliv není Švankmajerův počin dílem literárním, umístil se v mém pomyslném žebříčku moderních zpracování legendárního dramatu velmi vysoko (možná proto, že jsem jich ještě moc nepřečetl).

Lekce Faust je poněkud odlišná od své předlohy - nepřináší s sebou ani stejné poselství. Příběh je zasazen do moderní Prahy a točí se kolem anonymní osoby z lidu (v roli Petr Čepek). Člověka ničím zvláštním nebo zajímavým. Stejně tak by si podobným osudem mohl projít (a taky projde) téměř kdokoliv (což rozhodně není případ Goethova Fausta). 

Celé dobrodružství odstartují dva záhadní muži, kteří za sychravého rána rozdávají letáky s mapou (v rolích Jan Kraus a Vladimír Kudla). Jen zvědavost a zvláštní anomálie našeho bezejmenného hrdinu nehrdinu přinutí leták prostudovat a zjistit, kam jej vůbec odkazuje. Dostává se tak na místo (do staré budovy divadla), kde se setkává s dobrem i zlem, s nebem i peklem a hlavně sám se sebou. 

Již od počátku dává Jan Švankmajer důraz na to, aby si divák všiml, jak se bezejmenný muž stále více vtěluje do postavy doktora Fausta (jako „dr. Faust“ se později podepisuje i na smlouvu s Mefistem), až se dostane do stádia naprosté odevzdanosti a bez jediného odporu dohrává svůj smutný osud předurčený pažemi neznámého loutkaře.

Jan Švankmajer pojal Goethova Fausta velice osobitým způsobem. Kromě jeho známých animací mě však zaujala především hlavní myšlenka opírající se o manipulaci s lidmi. Na to je přímo poukázáno v mnoha scénách, například když se po druhém setkání s Mefistem stává z Fausta loutka a když se všechno dostává do rukou neznámé vyšší bytosti (loutkaře). Tuto myšlenku údajně považoval pan Švankmajer v devadesátých letech minulého století za velmi aktuální.

Film dával poměrně jasně a často najevo, že má Faust ono dobro i zlo v sobě samém (tuto myšlenku již určitě všichni známe z originálu). Poukazuje na to mnoho scén. Například, když má v celém filmu Mefisto Faustův (Čepkův) obličej, nebo když se, po způsobené povodni v Portugalském království, ocitne v místnosti, kde pouze přetéká voda z umyvadla.

Film si mě také získal hojným počtem skrytých narážek, zajímavých spojitostí a surrealistických obrazů. V divákovi tato skutečnost vyvolává jistou aktivitu a rovnou zavrhuje pasivní konzumování, které je nešvarem nejen dnešních filmů, ale i knížek. Žádná část mi nebyla podána po lopatě a já oceňoval, že je s divákem jednáno jako s inteligentní bytostí, která si zvládne vyložit poselství a symboliku díla sama. Jinak řečeno film očekává vaší schopnost dát si dvě a dvě dohromady.

Přesto však musím připustit, že i po několikátém zhlédnutí se ve filmu najdou scény, jejichž význam mi není zcela jasný. Lekce Faust v tomto ohledu provokuje k zamyšlení víc než jakékoliv jiné dílo české kinematografie a myslím, že smysl některých obrazů ze snímku buď navždy zůstane v hlavě režiséra, nebo šlo o pouhou surrealistickou kulisu.

Film je zajímavě pojat i ze stránky audiovizuální. Hned po prvních minutách vás praští do očí klasický Švankmajerův podpis. Jeho světově proslulé stop-motion animace, detailní záběry kamerou, velmi výrazné zvukové efekty nebo prolínání reálného a fiktivního (v tomto případě loutkového) světa. 

Výtvarné pojetí tohoto filmu by mohla být kapitola sama o sobě. Nádherně vyjadřuje atmosféru Faustova počínání a především dává režisérovi možnost svobodně vyjádřit i ty nejchaotičtější myšlenky, čehož zrovna Švankmajer plně využívá.

Ohledně hereckých výkonů zabodoval film už jen výběrem samotných herců. Zamlklý a tajuplný Petr Čepek na svou roli dokonale pasoval. Vžil se do postavy Fausta natolik, až někteří začali tvrdit, že mu byla osudnou (ve stejném roce umírá). Kromě toho si vysloužil nemalý obdiv, když část filmu zahrál v nepříjemných bolestech způsobených nemocnou slinivkou břišní. 

Podobně na tom byl i Jan Kraus. Po dlouhé době si ve Faustovi užil významnější roli a myslím, že se s ní vypořádal velice obstojně. 

Závěrem bych film v žádném případě nedoporučoval divákům, kteří zapínají televizi, aby si odpočinuli nebo se bezmyšlenkovitě pobavili. Přijde zklamání a Lekce Faust pro ně bude jen zbytečnou ztrátou času. Na druhou stranu však snímek (a obecně Švankmajerovu tvorbu) doporučuji poněkud náročnějším divákům, kteří u televize rádi přemýšlejí a dokáží se orientovat v obsahu, jenž není od začátku až do konce prezentován takzvaně „polopatě“.