Lesk a bída dospělosti (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Přechod.

Na otřískaném semaforu se rozsvítil zelený panáček. Pln mladistvého entuziasmu jsem vkročil na zebru vedoucí přes prázdnou silnici a započal tak svůj křest ohněm. Konečně. Po mnoha letech jsem byl odhodlán a rozhodl se přejít - úžasný pocit. Skoro jsem si začínal myslet, že k tomu nedojde.

S nadšeným výrazem jsem šel přes silnici a nedočkavě vyhlížel druhou stranu. Zrovna se začalo stmívat. Zhruba uprostřed přechodu jsem se ještě ohlédl přes rameno, zjišťujíc tak, že se u semaforu houfuje dav zvědavých pozorovatelů. Nemají zelenou. Zelenáči.

Maje úsměv na tváři jsem se jal pokračovat. Něco se však změnilo. Zebra se už nezdála býti tou zebrou, kterou jsem si pamatoval. Z několikametrového přechodu se stalo poutní dobrodružství dlouhé spousty a spousty mil. Nekonečné pražce bílých čar táhnoucí se za horizont. Ani jsem nedohlédl na druhou stranu. Jenže co zbývalo? Musel jsem přejít, každý jednou musel. Pruh za pruhem. Hodinu za hodinou.

První chodec mě minul za té největší tmy.

Chodec? Ne. Veliký diář. Vypadal vytíženě a poněkud obézně. Doslova přetékal písmem, záložkami, daty a dokonalým rozvrhem. Za jeho hřbetem se ve spěchu blížilo obří pero, nechávajíc za sebou inkoustové stopy. Na první pohled se zdálo, že před někým prchají. Diář doběhl až ke mně.

Vykašlal na zem písmenka: „Už nemůžu!“ a raději se obratně zardousil svou vlastní špagátovou záložkou.

-

„Je to ještě daleko? Pane, je to ještě daleko?!“

Proti mně šel další. Člověk. Šel vzpřímeně a elegantní oblek doslova podtrhoval jeho sebevědomí. Mé nadšení stoupalo. Určitě šel z druhé strany.

„Jak dlouho ještě půjdu?“

S námahou ze země zvedl obtloustlý diář se sebevražednými sklony a povýšeně se na mě otočil.

„A ty si myslíš, že jsi vítán?“
„Já?“
„Vidíš tu někoho jiného?“
„Já... já nevím.“
„Jak nevíš?“
„Prosím?“
„Hm. Ty tam dokonale zapadneš,“ znechuceně si odplivl a gestem naznačil, abych pokračoval.

Tak jsem tedy pokračoval.

Krok za krokem, pruh za pruhem. Černá, bílá, černá, bílá.

Poněkud jsem začínal ztrácet nadšení. Můj cíl mizel za horizontem každým krokem stále stejně. Padla na mě úzkost. Za nátlaku studené noci jsem se zachumlal do kabátu a na chvíli usedl na jeden z pruhů. Hlavou mi probíhalo mnoho pochybností. Má to vůbec cenu? Nemám se otočit zpátky, dokud to jde? Pomalu jsem dostával hlad.

Náhle se však něco změnilo. Bystrá přechodová zebra, jako by ucítila mé zaváhání, se hbitě zvedla.

„Svezu tě.“
„Prosím?“
„Svezu tě, vypadáš vyčerpaně.“
„Vážně?“
„Ty to nepoznáš?“
„Myslel jsem tím, jestli mě vážně svezeš.“
„Máš-li řidičák.“
„Mám!“ odpověděl jsem s neskrývanou hrdostí v hlase a ukázal svou přeceňovanou vstupenku do světa dospělosti.
„Tak nasedni.“

Vyhoupl jsem se opatrně na hřbet a zebra se mnou vyrazila vstříc vysněnému konci.

„Jsi bílá s černýma pruhama nebo…“ neodpustil jsem si otázku. 
„Moc se neptej, není to vítané.“ 

Nepamatuji si, kdy jsem ze zebry sesednul. Kdy ustala má jízda. Stál jsem na konci. Černobílé stvoření nahradil krásný barevný svět. Za slunečného rána jsem civěl na druhý semafor. Proč má na sobě jen červeného panáčka?

Hned vedle semaforu stála budka s nápisem „Vstupní procedura“. Zajímavé. Tam, odkud přicházím, nic takového nebylo.

Otevřel jsem dveře.

Nemilé překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Zatímco jsem si představoval útulnou kancelář s jedním úředníkem, objevilo se něco naprosto odlišného.

Lavina.

Mohutný sesuv čehosi bílého se blížil z nemalého kopce, a než jsem se stihl vzpamatovat, byl jsem zavalen. Kde je nahoře? Kde je dole?

Začal jsem se panicky škrábat za světlem. Máchal jsem rukama, máchal jsem nohama, třásl jsem se strachem. Nakonec mi ale osud přál. Vyhrabal jsem se z veliké hromady listin a ležíc v této papírové suti jsem zahlédl vrchol kopce.

Vysoko na hřebenu se nacházel stůl a za ním seděla šeredná oplácaná paní s hranatými brýlemi. Zdálo se mi, že nad jejím skalním doupětem prší a létají blesky. Víc než to mi však naháněl hrůzu její nezájem.

„Vyplňte vstupní listiny a vhoďte je do schránky,“ zaburácel její hluboký hlas.
„Co? Tohle všechno?“ zděsil jsem se, ležíc na vrcholu papírové laviny.

Začalo mě bolet lýtko. V té panice jsem si toho ani nevšiml. Nyní se to však velice bolestivě projevilo. V noze jsem měl zaraženou reklamní propisku o velikosti menšího klacku a s ní za sebou vláčel její podstavec upevněný na postříbřeném řetízku.

„A pak to vhoďte do schránky.“
„Tohle všechno?“ zeptal jsem se podruhé.
„Ještě mi zaplatíte vzdušné.“
„Vzdušné?“
„Vzdušné,“ zněla striktní odpověď.

Nuže dobrá. Reklamní propiska, natěšená na svůj úděl, mi řetízkem od podstavce svázala zápěstí. Její modrou náplň nahradila krev z mého lýtka. Skoro jako bych se upisoval ďáblu. Po druhé hodině oddané práce a trapného ticha mezi mnou a úřednicí jsem si všiml nápisu nad dveřmi zevnitř. Nebyl stejný jako ten venku. "Centrum byrokracie" stálo na vnitřní straně.

„A co když budu s vaším vzduchem nespokojen? Co když bude dusný nebo příliš studený? Dostanu nějakou náhradu?“
„Zbláznil jste se, člověče?“

A vy? Neměl jsem odvahu něco takového říct. Neměl jsem odvahu na nic z toho, co se tu dělo. A tak jsem udělal to, co jsem dělal velmi často. Dal jsem se na útěk.

Po úpěnlivém brodění jsem se dostal, pln reklamních propisek a papírů, na čerstvý vzduch. Utekl jsem sice od svých povinností, ale zpátky na přechod se mi zas nechtělo.

Kolem semaforu prošlo stádo ovcí.

Béééé. Bééé.

K silnici, zahradivše tak přechod, se přitom postavil vysoký muž s obličejem ovčáckého psa. Oblečen byl v podivně sešívaných novinových plátcích. Stál tam a svým falešným a lživým štěkotem dohlížel na to, aby jediná ovce nezbloudila ze své cesty. Smetl jsem ze sebe poslední cár papíru a utíkal hlouběji do světa, doufajíc, že mě po malém rozhořčení čeká spousta krásných věcí. Těch, o nichž jsem celý svůj studentský život snil.

Ovce mezitím fanaticky napochodovaly do obchodního centra se slevami na zářivě bílou barvu a prvotřídní kartáče.

Ve své průzkumné výpravě jsem míjel spousty velkých billboardů. „Selský rozum ponechme sedlákům,“ hlásala většina z nich. „S pasivitou nejdál dojdeš.“

Čím hlouběji jsem se dostával, tím více bylo barevno nahrazováno černobílem. Jako bych začal trpět barvoslepostí.

Je to bílá s černými vadami nebo černá se světlými místy?
Moc se neptej, není to vítané.

Nakonec jsem zahlédl hospodu.

„Hrozny svého hněvu
utopíte v pivu.“

Ministerstvo zdravotnictví doporučuje.

Vstoupil jsem dovnitř a usadil se na nejbližší židli. Zakouřená putyka byla zcela tichá. Barman mi automaticky přinesl kvasnicový elixír.

„Jaké to tu je?" zeptal jsem se nejbližšího štamgasta.

Vrhl na mě od své poloprázdné sklenice pohled bez výrazu. Pak otevřel ústa, připravujíce svou vyčerpávající odpověď. Namísto silných slov se však z hlubokého chřtánu vyvalila pouze pivní pěna. Muž přitom vypadal, že by toho tolik rád řekl. Stůl se pomalu plnil bílým povlakem, pročež se štamgast přestal snažit.

„Oddejte se pívu,“ stálo na tabulích před barem.

Nic jsem nechápal. A tak jsem se rozhodl, že utopím své pochybnosti. Začal jsem pít.

Celý den jakoby tu měl méně hodin.

Škytl jsem: „Bééé.“
„Bé Bé.“

Vítej mezi námi, ovčane.

Uvědomil jsem si, že je na čase se vrátit. A přejít na červenou.

Nebo už jen na neutrální šedou?