Lona thy Phelan (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Je to už skoro 19 let, co za otlučenými zdmi a ještě otlučenějšími dveřmi, ležela na lůžku nanejvýš 15-letá překrásná dívka. Vedle ní držela v náručí jedna z porodních bab právě narozenou holčičku, která spokojeně usínala. Pojmenovali ji Lona. Měla narůžovělé tváře a třeba si v tomhle okamžiku, kdy přišla na svět, myslela že její život bude poklidný, ale opak se stal pravdou.
Život ji plynul pomalu dál, i když ji často říkali parchant, protože svého otce nikdy nepotkala, ale proč to řešit. Její matka měla štěstí a díky přispění neznámého sponzora se vždy udrželi nad vodou. Když se blížili její 15 narozeniny, lidé začali poznávat že roste do krásy a především do chytrosti. Poznala první lásky i nenávisti.
Přesně na její patnácté narozeniny pro ní poslal osobní rádce krále, který se jmenoval Phelan. Byla tak vystrašená že raději chtěla utéct, ale na naléhání její matky se přece jen za ním vydala. Když přišla do jeho domu čekalo na ní velké překvapení. Nebyla k němu hned uvedená, ale prvně ji vykoupali, ostřihali a převlékli do dlouhých společenských šatů. Kdokoliv by ji teď viděl, musel by si myslet že je šlechtična. Dlouhé černé kudrnaté vlasy ji padaly do tváře a modré oči zdůrazňovaly její růžové tváře.
Pak konečně stanula před Phelanem. Byl to urostlý muž asi okolo 35 let. Lona se uklonila, tak jak to viděla vždy u mladých dam a toužila spoustu let udělat a teď byla v jednom z nejkrásnějších domů v celém městě a na sobě dlouhé světle modré šaty a před sebou velmi vysoce postaveného může. Phelan ji oslovil až po několika minutách, kdy si ji důkladně prohlížel „Buď zdráva… Mě asi znáš. A ty se jmenuješ Lona, že? Myslel jsem si, že budeš menší. Vyrostla jsi do krásy, jsi po své matce.“ Lona nasucho polkla a podívala se Phelanovi neohroženě do tváře: „Vy mě znáte?“
„Ano znám,“ odvětil Phelan „A to dokonce velmi dobře.“ Ladně ukázal na křesla stojící opodál v rohu místnosti.
„Prosím posaď se. Chtěl bych ti vyprávět jeden příběh.“ Lona opatrně přešla a usadila se do křesla, Phelan si sedl naproti ni. „Je to skoro už 17 let, a mě bylo bylo tehdy 14 let, co jsem potkal jednu dívku. Byla překrásná a velmi okouzlující. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Byla to moje první láska. Jenže já vyrůstal v jiné sféře než ona. Snažili se nás od sebe rozdělit. A to se jim povedlo. Asi o dva roky později, jsem ji potkal jednou ve městě, snažila se skrýt, ale hned jsem ji našel. Pak jsme spolu ulehli na lože. Bylo mi tehdy 17 let. Můj otec to zjistil a tu dívku přede mnou ukryl. Vím že ji posílal peníze a pečoval o ní. V den kdy můj otec umíral mi prozradil, že se té dívce narodila holčička. Řekl mi i její jméno. Jmenuje se Lona… A žila kousek ode mne a já o tom nevěděl.“ Phelan se k ní naklonil a vzal ji za ruku. „Já jsem tvůj otec.“ V ten okamžik se rozrazily dveře a oba dva se k nim prudce otočili. Stála tam malá holčička, která měla zkřivenou tvář vztekem: „To není pravda… Ty nemáš další dceru… To nemůže být pravda, vždyť jsi byl jen z matkou. Prostě ne, ne a ne!“ Začala vřískat holčička. „Klid Liwien, bohužel tvoje zvědavost tě přivedla až sem. Tvá matka to ví. Tady Lona teď odejde do jiného města, aby získala vzdělání a ty ji už nebudeš vídat. Stačí ti to?“ Phelan vstal a přešel k dívce u dveří, které říkal Liwien. Lona také vstala: „Já … Já raději už půjdu. Bude to lepší.“ A pomalým krokem zamířila ke dveřím a chtěla odejít: „Ne, ty zůstaň. Na nějaký čas tě ubytujeme tady, pak odejdeš abys získala vzdělání. Pak je jen tvůj život na tobě. Nechci do něj nijak zasahovat, chci jen jedno, abys věděla že pro tebe udělám všechno a nyní si odešla a učila se.“ Lona nejistě přikývla „Dobře.“ Liwien tam však stála ze založenýma rukama a načuřeně hleděla na Lonu.
Dny ubíhaly, trochu se spřátelila se svým otcem, vyprávěl ji spoustu zajímavých příběhů a právě díky tomu toužila vydat se pryč za hradby města. Její nevlastní sestra se ji však vyhýbala. Když se pak konečně dveře jejího pokoje otevřeli a ozvalo se: „Sbal jsi, je čas odjed a učit se.“ Její srdce zaplesalo.
A tak se skutečně pak stalo. Rozloučila se s jejími blízkými a odjela do centra vědy a síly – do města Kron.
Ubytovali ji na hradě zdejšího pána. Byl bezdětný a tak se o ni staral jako o vlastní dceru. Prvních několik týdnů byla zavřená na hradě a učila se: psát, číst, kreslit a zpívat. Dostala jako učitele skvělého chlapíka. Byl postarší, asi okolo padesáti let s krátce střiženými vlasy, byl to trošku morous, ale pak Loninu kouzlu podlehl. Oblíbil jsi ji natolik, že ji dovolil téměř vše. A tak ji konečně, asi tak za půl roku dovolil vyjet ven, za hradby. V lese strávili několik dní, tak aby byla připravena na přežití, naučila se poznávat rostliny a rozdělat oheň.
Čas ubíhal a Lona si žila skvěle. Naučila se vše co potřebovala, jak zacházet s lukem a mečem, nebo jak se chovat u dvora. Pomalu, ale jistě se blížil den jejího odjezdu, a však ještě před tím se měla vydat do sousedního města předat poselství králi. Lona moc dobře věděla, že se jedná o jakýsi druh zkoušky a prostě ji musela udělat. Nesnesla by pocit toho, že něco nedokázala. Když pak stanula před králem, nedopustila se ani jediné chyby a tak dokázala že je schopna opustit učení, její učitel to také moc dobře věděl, byla to skvělá žákyně. Naučila se za tři roky to co ostatní se učí po celý život. Nebyla to už malá holčička, ale chytrá, bystrá, klidná a sebejistá mladá žena.
Při odjezdu, ji někdo do sedlových vaků přidal dopis, kde byla prošena o to aby se stala poslem mezi Svobodnými dcerami země, tak si říkali dcery králů, či knížat. A ona to přijala, tak začal její životní úděl, stala se spojencem spiklenkyň, které se tajně snažily udržet království nad vodou a tajnou oklikou zasahovaly do politického dění mezi většinou království.
Jednou ji její povinnosti zavály zpět do rodného města, kde navštívila svého otce, který z ní byl přímo nadšen a zároveň trochu zklamán, že se za ním nevydala hnad jak skončila studium, ale to ho hned přešlo. Zjistil že Lona dokázala plynule mluvit o všem na co se jí zeptal. Někdy si vedle ni připadal dokonce jako hlupák.
Jediný problém na celé návštvě byla její nevlastní sestra. Lona se ji snažila vyhýbat, ale ta malá ji byla stále v patách. Jak ve městě, nebo v domě u svého otce a dokonce ji dělala samé naschvály. Lona se však nenechala vyvést z míry, protože moc dobře věděla, že tak Liwien vytočí nejvíce. Večer se tajně rozloučila s otcem a vydala se za matkou. Ale v jejím bývalém domě zjistila, že její matka umřela na nějakou nemoc. Nikdo nepřišel na to co to vlastně bylo. Nakonec se se smutkem vydala zadní bránou pryč z města a toužila jen po tom, aby se už nikdy nemusela vrátit. Netušila však, že malá Liwien ukradla jedné služce otrhaný plášť a šla za ní.
Asi za tři dny, pár mil od toho města se v jednom hostinci s trhnutím Lona probudila, protože dveře jejího pokoje se otevřely. Stála v nich promrzlá Liwien a prosebně na Lonu hleděla. Liwien ji po chvilce ticha začala prosit o to aby s ní mohla zůstat. Lona o tom ani chvilku neuvažovala, ale pak pomalu začala chápat, že by ji stejnak nepřesvědčila o tom, aby se vrátila, tak nakonec usoudila, že bude lepší se o ní postarat, než aby ji nechala toulat světem samotnou. A tak vše dopadlo tak jako v nejhorší Lonině noční můře. Má na krku 13- letého drzého spratka.