Lovec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Život:

Rovnou zapomeňte na nějakého hrdinu. Tohle hrdina není a nikdy nebude. To mi věřte. Vím o čem mluvím.

Tento muž se narodil do velmi chudé rodiny. Až to snad ani už horší být nemohlo. Co vám budu povídat. I na suchý chleba dřeli. A kdo taky ne, v tak malé, chudé vesnici. Domek stál na dobré slovo a při pohledu na postel mohl být člověk rád, že ho nesežrala. Ale co, byl to život. 

Otec už starý dřevorubec, co byl rád, že unesl sekyru. V lese pomáhal vlastně jen symbolicky – nosil malé suché větvičky. Matka celkem mladá, pohledná žena. Lovkyně lesních plodů. Ostatně jako každá druhá žena ve vesnici. Taky co s nimi?! Oba brzo zemřeli. Vlastně jak se to vezme. Bylo to takhle. 

Otce zase jednou za čas pustili k navigování padajících stromů. Chlapi rubou a sekají do stromu tak, jak on říká. Strom to byl pořádný, macek jeden. Jen tak lacino se nedal. Ale stejně podlehl. „Pozor padá.“ nebo „Padá strom!“ Jako vždy pád stromu provázeli tyto výkřiky. Vykřikla si i matka – když ten strom spadl na ní.

Ona s ostatními ženami sbírala o kus dál takové pěkné jahůdky. Jenže jak jsem říkal, strom to byl pořádný a taky pěkně dlouhý. Ženy dokonce slyšely varovné výkřiky. Ale pochopitelně ani jedna nepředpokládala, že by snad mohl strom spadnout na ně. To vám bylo potom překvapení, když se mezi stojícími stromy prodíral ten chudák, Poražený. Obranou bylo jen slabé zasténání a následný jekot ostatních žen z vystrašení. 

Otec matku moc miloval, ostatně stejně jako ona jeho. Proto si její smrt vlastním zapříčiněním vzal až moc k srdci. Uchlastal se k smrti. A to nikdy nepil. 

Takhle se teprve tříletý dítě zbavilo svých rodičů. Někdo by dokonce mluvil i o štěstí.

No ale co s osiřelým děckem? Tuhle otázku si kladlo plno lidí ve vesnici. Nakonec se pár let o dítě staraly přechodně dvě rodiny. První přibližně dva roky, chudá a hlavně mladá rodina. Měli ještě k tomu své dítě a bylo to pro ně těžké, proto si ho vzala do výchovy o něco starší a zkušenější rodina. Děti už odrostlé, takže času bylo dost. A byla to taky o něco bohatší rodina.

Ovšem klučina to byl roztěkaný a jako utržený ze řetězu. Se nedivte, rodiče brzo umřeli a náhradní výchova neměla tak pevnou ruku. Začal se toulat a poflakovat po okolí. Sem tam vyvedl nějakou lumpárnu a někdy i někomu pomohl. Svoje vrstevníky mlátil hlava nehlava. Jo a abych nezapomněl na to jeho jméno. No tak to on neměl. Každý na něj volal „hej kluku“, nebo ho ani neoslovili „slyšíš, pojď sem“. Znáte to. Byl „navíc“. 

Pak utekl. Tak nějak nikdo nevěděl proč, prostě se sebral a odešel. Takže vlastně neutekl, on odešel. Abych byl přesný. 

To mu bylo něco kolem deseti let. No už to byl kluk co se vyzná. Vlastnil svůj ručně dělaný luk, s kterým byl rád, když něco ulovil. Tudle se chlubil, že už na dvacátý šíp trefí srnku. Což je teda fakt úspěch! Také měl malý nůž, jako zbraň k ničemu, je to spíše takový kapesní nožík. Na ukrojení chleba nebo na přeříznutí lana. Prý po jeho otci. Má ho odmala no.

Roky se toulal po lesích. Nikdy neměl směr ani nějaký cíl. Prostě šel tam, kam ho nohy nesly. Samozřejmě se snažil zdokonalit ve střelbě z luku a také trénoval vrh nožů. Sice měl jeden, ale naučil se dobré trpělivosti, což není špatná věc. Také ho dost drsně život naučil jak přežít v divočině, jak postavit kde jakou past a řekl bych, že měl slušné základy ve stopování. Po deseti letech strávených v divočině, toulkách po lesích a stopování zvěře by musel být absolutní debil, aby tohle všechno neuměl. 

Když dosáhl úrovně pěti šípů na srnku, získal také svůj první sen. Nebo cíl, říkejte tomu každý jak chcete. Když sem tam někdy pomohl obchodníkovi s cestou přes les, nebo vystopoval lovcům odměn bandu lupičů, zjistil, že takový lidi jako on nejsou k zahození a že jich moc není. Proto chce mít jednou svého vlastního učedníka. Kterého by učil co a jak. Jak přežít, jak se nakrmit, jak všechno. 

Teď je mu asi něco kolem pětadvaceti let, odhadem. V nohách má už tisíc mil a dál se toulá, hledá vhodného učedníka, kterého potkal podobný osud, jako jeho samotného. 

I když se zdá být hodně asociální, podle svého života, není tomu tak. Sice byl většinu života sám, ale naučil se mluvit sám se sebou. Prostě si povídá. Buď jen tak, sám, nebo mluví třeba ke stromu, zvířeti, nebo k dešti. Že by podivín? Ale kde že, šílenec! 

Také poslední dobou často pomáhá překupníkům, ztraceným dětem, atd. Naučil se zpracovávat ulovenou zvěř, kůže, zuby a drápy nosí směnit do vesnic za vybavení nebo informace. Už tam mu lidé začali říkat Lovec. Nikdy se totiž nepředstavil jménem. 

Tento muž přírody nepije alkohol, nahé tělo holky mu nic neříká, možná tak, na co to je? Nemá radost ze zabíjení, ale když je potřeba se bránit, skolí kde co. Člověka ještě nezabil a zatím to nehodlá dělat. Vrah to rozhodně není. Chová určitě city k přírodě a nerad vidí, když jí někdo úmyslně a se zlou vůlí ničí. Někdy se proti takovýmto činům i postaví. 

Celkově to není žádný drsňák, pouze prostý muž přírody. Trochu nedůvěřivý, ale opět, jak kdy, podle nálady.

Popis:

Je to šlachovitý mladík, co vypadá o dost starší než je. Má celkem vysokou postavu, na které svaly hrají nějakou tu roli, ale zas tak velkou ne. Vedlejší. 

Má hnědé, až černé vlasy. Mastné, delší, asi tak po ramena. Tvoří se mu do takových pramenů, trochu tlustších. Jsou často neviděny, halí je kápi pláště.

V tváři má výraz dobráka. Dá se mluvil o charismatickém ksiftu, vhodným na balení bab. Jemný, orlí nos. Hluboký pohled modrých očí, jemně vystouplá brada a líce. 

Na krku má přívěšek, několik zubů divoké zvěře. 

Ramena statná, široká, často přes jedno z nich posazený luk. I když rád cestuje na lehko, nosí také vak. Sice téměř vždy prázdný, nebo poloprázdný, kdo ví na co se může hodit. 

Ruce dlouhé, trénované střelbou a vrhem. Bojovat s mečem by také zvládl, ale nemá takové zbraně rád. Setkal se s nimi, v rukou je však nikdy neměl. Jen klacíky, co s nimi v lese trénoval. Má radši malé, drobné a nenápadné zbraně – dýky.

Nosí košili, vestičku, na tom takový střižený kabátek a přes to všechno svůj plášť. Proti dešti a sněhu. 

Pas a kalhoty mu drží ne moc silný pásek. Ale na udržení jeho oblíbené dýky a kalhot stačí bohatě. Obyčejná měděná přezka. 

Kalhoty má dvouvrstvé. V lesích bývá zima, on je vždy připraven. První vrstva kožená, druhá tenká, látková. 

Boty má pevné u kotníků, ale měkké na podrážce. Kvůli citu a tichému pohybu při lovu.

Z výbavy má již zmiňovaný ručně dělaný luk. Samozřejmě už o něco lepší než ten dělaný v deseti letech. Pár koupených, pár dělaných šípů. Dohromady asi třicet, dva toulce. Oba sešité do sebe, ovšem pořád ‚dvoukomorové‘. Hozené přes záda. Stejně jako luk.

U pasu za opaskem pak nožík údajně po tátovi. Ten se mu stal srdeční záležitostí, pak má ještě dvě dýky na vrhání. Jednu za pasem, druhou… také. 

Muž zahalený v plášti s kapucí. Pohybujíc se nenápadně, ostražitě a s pohledem upřeným před sebe. S pohledem dobráka, ale také dravce.