Má mysl (1. strana) | Články

Autor : Lessunka 18. května 2014 Úvahy

Ten čas, kdy přemýšlím a přemýšlím až na hranici všeho možného, kdy se dostávám do transu a netuším, co se děje. V takových situacích mě nenapadne nic lepšího než psát a psát.

Má mysl - nehmotná, neexistuje, ale přesto mě tíží. Nic to není, ale vím, že tu je, že mě táhne dolů. Ano, je důležitá, ale co když je prázdná? Co když v ní vůbec nic není? Má potom nějakou hodnotu? Nějakou cenu? Ale co když je naopak přeplněná? A plní se dál a dál a nikde nemá konec? Chtěl by ji někdo? Ovšem že ne, vždyť by akorát přidělávala starosti a kdo by si něco takového přál? Nikdo.

I já bych ji radši neměla, ale copak se jí mohu zbavit? Ani náhodou. Ani kdybych sebevíc chtěla. Bude mě stahovat do své nicoty, stále hlouběji a hlouběji. Bude hůř a hůř a já to nezastavím. Myšlenky jí plynou a neumím ji zarazit. Spousty hloupých, hloupých myšlenek, které tam ani nepatří - stejně jako tahle. Je to jako řeka, řeka uprostřed ničeho. Teče dál. Zastavit se dá, ale není čím.

Hledám to, ale nic nenacházím. Že mě to nepřekvapuje. Čím víc se vzdaluji, tím víc se řeka rozvodňuje, nemám nad ní kontrolu, dělá si, co chce, a topí vše okolo sebe. Ale co? Když tu není nic? Brzy se voda dostane až ke mně a pohltí mě, jako to všechno předtím. Ani neumím spočítat, kolikrát se tohle stalo, ale já jsem vždycky samým štěstím opět vyplavala a rozdýchala to. Copak se však poučím? Znovu jdu pryč, tou samou cestou - a takhle to dopadá.

Klávesnice cvaká, hodiny tikají, čas ubíhá, čas spát. Ignoruji to, není to důležité, nic není důležité, to si jenom myslíme. A jsme znovu na stejném rozcestí - mysl nás obelstí, otáčí cedule a nechává nás bloudit v kruhu. Jednou nás však pustí, dojdeme na konec cesty. Co tam je? Smrt. Hledíme jí do očí, které nemá. Prosíme o milost, kterou neposkytuje. Chceme žít dál, čehož nejsme hodni.

Klávesnice cvaká, hodiny tikají, čas ubíhá, žádný konec. Prokletí. Proč nás jen příroda obdarovala něčím, jako je mysl? Říkejte tomu dar, říkejte tomu krása, nic se na tom nemění. Právě to nás donutí padnout a znovu vstát - jen abychom znovu padli. Nic nám za to nestojí, ale jak říkám, kruh, dokud smích neutichne.

Řeka teče, teče dál, kam? Do moře jménem Srdce. Co se stane, když se nádoba naplní, avšak plníme ji dál? Přeteče. Kam však zmizí voda? Nikam, voda přeci nemizí. A jednoho dne se vrátí, vždy. Kruh se dá nakreslit kdekoli, neviditelným perem.

Nechápete? Pak jste dokonale obelhaní. Pochopili? Jste silní.

Klávesnice je ticho, hodiny dál tikají, čas běží navždy a já se motám dál...