Menethés (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Bivoj jako první vstoupil do chladivé náruče stínů stromů a unikl tak úmorným paprskům horkého poledního slunce. Úlevu, kterou mu to přineslo, na sobě na rozdíl od čaroděje nenechal znát. Ten si nejen oddechl, aby o jeho pocitech všichni věděli, ale ještě začal úplně zbytečně plkat o počasí. Bivoj magii nikdy příliš nevěřil a čarodějům už vůbec ne. Až na tohoto. Věřil mu, protože mu již několikrát zachránil život. Přesto tu byly záležitosti, ve kterých si od něj jen velmi nerad nechal radit. Byl stejný jako když jej tehdy poprvé potkal...

Bivojovy myšlenky se přenesly daleko do minulosti, do lidského mraveniště, do města. Přišel tam poznat civilizaci, poznat svého nepřítele. A poznal jej dřív než by si myslel, že to bude možné. Ten večer vstoupil do jednoho obyčejně vypadajícího hostince, který mu na okamžik připomínal spíše skřetí doupě. Ovšem to byl jen chvilkový pocit. Zdálo se, že je klidný, přestože hostinský mu odmítl poskytnout nocleh. Potkal tam však překrásnou dívku a ta ho vylákala ven. Do tmavé uličky, mimo ruch hlavní ulice, mimo dohled všudypřítomných lidí. Věřil jí, ale to neměl. Ze stínů se vynořili ozbrojení muži a chtěli jej oloupit. Bláhově se snažil ji krýt svým vlastním tělem a až později mu došlo, že ona k nim patřila. Bylo jich však příliš, nemohl je sám přemoci. Tehdy se objevil Menethés. Vstoupil do uličky elegantně jako na taneční parket zdejších nesmyslně honosných plesů a velitelským hlasem zvolal: "Nechte toho!"

Na okamžik ztuhli a ohlédli se na něj. V ústí do uličky stál středně vysoký muž s hedvábnými černými vlasy stáčejícími se mu kolem hezké, téměř dívčí tváře ve vlnách. Jeho černé oči svítili ostře jako démantové dýky a vyzývavě se zapichovali do jejich očí. Hezky vykrojené rty měl sevřené k sobě a nebyla v nich ani známka po jeho obvyklém společenském úsměvu. Jeho hlas byl pevný a pronikavý, nepřipouštěl odpor. Jakoby samotný tón nebo barva hlasu nutili nepřemýšlet nad rozkazem a prostě uposlechnout.
Muž byl oblečený do tmavě modré hedvábné košile a černých kamaší. Kolem pasu měl obtočený fialový opasek se zlatou přezkou znázorňující do spirály stočeného spícího hada. V jedné ruce držel vycházkovou hůl s vyřezávanou rukojetí. Tmavě fialový plášť, tmavé škorně a vysoký klobouk s širokou stříškou a bílým perem mu dodávaly nezaměnitelný vzhled šlechtice. I když tehdy jsem ještě nevěděl co je to šlechtic, hned mi došlo, že to bude významný muž.

Zbraně lupičů poklesly. Okamžik váhání přerušil odporný chechot jejich vůdce: "A kdo nám v tom zabrání? Snad ne ty, hezoune?" Jeho kumpáni se rozchechtali s ním a Bivoj se rozhodl využít této nepozornosti k útoku. Věděl, že i kdyby ten cizinec uměl bojovat a pomohl jim, tak jejich šance jsou minimální, jestli vůbec nějaké, ale chtěl svou kůži prodat co nejdráže. Vrhl se vpřed a svým oštěpem propíchl jednoho z nich, aby vzápětí odrážel rychlý protiútok meče druhého, a blížili se k němu dýky dalších dvou zlosynů. Muž na druhé straně ulice však neváhal ani okamžik, plynulým pohybem sundal ze své vycházkové tyče dřevěné pouzdro a proměnil jí tak ve smrtící zbraň. Okamžitě se zapojil do boje jako kdyby Bivojovu akci očekával. Vrhl se přímo do středu nepřátel nedbaje potenciálního ohrožení. Jeho zbraň byla úzká a ostrá, rychle tančila od jednoho lupiče k druhému. Bivoj však věděl, že se nemůže ubránit takovému množství zbraní a rychle se rozhodl. Nechtěl opustit to děvče, ale stejně je dostanou, takže bylo jedno jak. Vrhl se vpřed, aby mohl cizince krýt, ale už v té chvíli věděl, že je to pozdě. Viděl dýku, která se neodvratně blížila zezadu k elegantnímu, fialovému plášti. Nemohl tomu zabránit a o to více ho udivilo, že když se zbraň dotkla sametové tkaniny, osvítil divoký souboj v uličce tmavě rudý záblesk, který zasáhl útočníka, donutil jej vykřiknout bolestí a upustit zbraň. Pak už se Bivoj dostal vedle čaroděje tak, že dva útočníky srazil na zem, a záda mu kryl. Boj byl rychlý a smrtící. Bivoj rozdával rány a také je přijímal. Poté, co několik útočníků zemřelo, několik dalších uteklo. Souboj se zpomalil. S překvapením si uvědomil, že oni dva přežili. Na místě zůstali dva lupiči ozbrojení krátkými, širokými meči a jejich vůdce. Ten měl v ruce dýku a držel ji pod krkem té dívce: "Složte zbraně," rozkázal a divoce zamával dýkou. V jeho tváři byla zuřivost a hněv, v krví pocákané tváři dívky pak zděšení a strach.
Bivoj váhavě sklonil svou zbraň, cizinec v modrém také. Když promluvil, čišela z celé jeho osobnosti ostrá ironie: "Proč by nám mělo záležet na tom, že chceš zabít jednu z vás?" Bivoj se překvapeně nadechl a nevěřícně se na ní zadíval. Teď mu to všechno bylo jasné. Ona byla krásná past, do které se nechal snadno polapit. Najednou mu připadalo, že celé toto město je obrovská past plná nepřátel.

Později se mu ten muž představil jako Menethés, člen kouzelnického řádu Změny, magistr okultních věd, člen knížecího dvora a kupec. Všechny tyto tituly mu náležely a když je říkal, znělo to opravdu honosně. Bivoj však nevěděl, co to znamená a raději nic neříkal. Společně zašli do hostince v klidnější čtvrti a on dověděl se, že Menethés se narodil zde v tomto mraveništi, v rodině bohatého kupce. V mládí prý objevili, že má dar a začal brzy chodit do místní kouzelnické školy. Kromě toho se ve škole šermu také seznámil se synem samotného knížete. Menethés vyprávěl rád a široce se u toho usmíval. Říkal Bivojovi o různých večírcích, cti a soubojích o ní. V divočině se bojovalo o přežití a ne o tak zbytečnou čest. Historky z knížecího dvora se z cizince jen sypaly a také se rozpovídal i o magii. Bivoj na sobě nenechal svou nedůvěru znát a pozorně mu naslouchal. Přišel sem přece poznat svého nepřítele. Dověděl se, že řád Změny je společenství jehož hlavním cílem byla změna. Studovali změnu, hledali v ní výhodu a neměli rádi ty ... stagnáce. Nebo něco takové, ... kdo ví co to jsou za lidi. Když se něco měnilo, chtěli být u toho. Uměli využívat změny ve svůj prospěch. Pak Menethés říkal, že náhodou šel kolem té uličky, když si všiml, že se něco děje a protože se zapřísahal konat dobro, rozhodl se zasáhnout. Pak se Bivoj dověděl velmi mnoho, možná více než chtěl, o boji dobra se zlem. Jak je potřeba zlo porazit a nastolit pořádek a mír. Také zjistil, že ve zdejších vyšších kruzích je považován jeho domov, divočina, za nejistou oblast. Podle nich je divočina svým charakterem snadno přístupná pro armády zla, které by jí mohly obsadit a tímto získat přístup ke snadnému útoku na knížectví. Proto na daném území postupně budují pevnůstky, aby se lidé nebáli v tomto kraji usadit. Je to rozhodně změna, kterou divočina potřebuje. Stále dokola opakoval, že změny musí být průběžné, protože příliš rychlá změna znamená katastrofu a příliš pomalá nepřizpůsobivost.
Tak se také Bivoj dověděl o Menethésově diplomové práci, plánovacím klobouku. Byl to přesně ten klobouk, co měl na hlavě a umožňoval mu prý vidět před sebou následky změn, ještě než je provede. To mu také hodně pomohlo při plánování obrany v té uličce, ovšem s ohrožením té dívky nepočítal a podle toho to pak vypadalo. Bivoj chvíli přemýšlel proč je ten klobouk diplomový, ale pak se rozhodl, že na tom nezáleží. Vůbec se dověděl, že čaroděj sebou nosí mnoho různých kouzelných předmětů a vlastně téměř vše, co u sebe měl, bylo aspoň trochu očarované. Přesto byl ten rudý blesk z jeho pláště dočasné zaklínadlo vyvolané těsně před soubojem.
Menethés byl obecně řečeno velmi zábavný společník. A mezi ženami také velice oblíbený. Než skončil večer stihl ještě vyzvat jednu číšnici k tanci a pak s ní ruku v ruce odešel, tedy to už vyhodili i Bivoje, protože se hospoda zavírala. Čaroděj zaplatil za oba zlatou mincí a zdálo se, že jich má ještě plný měšec. Ještě než odešel, stihl Bivojovi pošeptat s úsměvem do ucha, že s ženami je to stejné jako se služebnictvem. Je potřeba mít určitý nadhled a autoritu. Přesvědčit je, že to chtějí udělat a dát jim pocit, že to dělají dobře, odměnit je. Při prvním náznaku neposlušnosti, musí tvrdě zasáhnout. Vládnout bičem a medem.
Později Bivoj zjistil, že Menethés je velmi znalý muž, zajímalo ho všechno a když mohl, ptal se i například na to, jak ulovit zajíce. Také se zdálo, že o všem ví alespoň něco. Jeho šermířské dovednosti nebyly špatné. Když s ním Bivoj pak několikrát cvičně soupeřil, dalo mu to celkem zabrat, ale vždy ho porazil. Přestože byl Menethés obratný šermíř a ovládal rafinované finty, proti Bivojovým přímým a improvizovaným útokům se nedokázal dostatečně dobře bránit. Čaroděj říkal, že divoch je příliš nevypočitatelný, příliš rychle improvizuje a hatí mu tak plány. Proto je také zajímavým objektem jeho studia. Menethés tvrdí, že násilí se snaží vyhýbat, ale také říká, že někdy není vyhnutí. Souboj je potřeba kontrolovat, je potřeba jej vést a když se podaří sledovat změny a ovládnout je, nenastávají překvapivé situace a můžeme tak dosáhnout svých cílů.
To bylo to, co Bivoj musel poslouchat stále, řeči o změnách. Rychlé změny znamenají chaos a nedostatek pořádku. Pomalé a monitorované změny jsou to, co potřebujeme. Bivoj také zjistil, že tento muž musí být stále ve středu dění. Je to jakási jeho přirozená vlastnost. Umí na sebe strhnout pozornost a přesvědčit ostatní, aby udělali, co on chce. Možná je to součást jeho magie. Říká, že jeho úkolem je sloužit dobru a pomáhat jiným a to může udělat jen tak, že je povede správným směrem.
Bivoj však také znal jeho slabiny. Čaroděj často až příliš spoléhal na své schopnosti, chtěl pomáhat i ve chvílích, kdy to Bivojovi přišlo zbytečné.

Takový byl čaroděj a Bivoj přemýšlel jestli i on je zmanipulovaný jeho osobností a nebo jedná ze své vlastní, svobodné vůle. Ne, že by mezi tím byl až takový rozdíl. Kdysi mu Menethés ukázal město a dnes kráčel po jeho boku do své země. Čaroděj měl v úmyslu zemi prozkoumat a určit potenciální nebezpečí hrozící městu a Bivoj věděl, že je to šance pro něj. Dokáže však přesvědčit toho chytrého muže, který jej tak dobře zná? Umí tak snadno poznat touhy jiných a využít je pro své cíle? Co mu má říct, aby se odtud civilizace odvrátila? Tíha jeho úkolu byla s každým dalším krokem větší. Věděl, že čaroděj umí být i velmi nevyzpytatelný a bylo těžké odhadnout složité plány, které se skrývaly za jeho společenským úsměvem.