Milenci (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Stekla slza po tváři,
po té louce, která postrádá barvy krásu,
třpyt té hořké vody,
zve tě k smrti oltáři,
jaké spáchala škody,
stratila se v ústech hledajíc spásu.

Druhou její držku,
jež následovat jí ke rtům chtěla,
jemným dotykem,
drsná ruka z tváře setřela.
A v pochybném útržku,
bludištěm chodeb se toulajícím,
rýsovala se slova,
s osudem bojující.

Když plavý závoj opony,
rozprostře svou zář po sametu,
i nebásník slova hledá,
k světovému sonetu.

Ani slavík tóny sladší nezazpívá,
jako milenci v obětí,
zmoženi závratí,
když se již venku setmívá.

Pak světlo se vytratí,
šedavou mlhou tmy se místnost zahalí,
a jen ťukot dvou skřivánků v hrudi zavřených,
narušuje tichou notu, dechů spřízněných.
Jak hadi malí, se schoulí prsty do sebe,
vášně neznalý, stoupají skrz ten dotek do nebe.

To dvě drce se potkala,
uprostřed pouště pusté,
láska je protkala,
svázala do sítě husté.

Teď navždy jsou spoutaná vzácným citem,
již nebudou samotná,nežijí jen snem.