Milenec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Bělavá luna ozařuje kamenitou cestu,

Hleď, jak ženich se dívá na nevěstu,

Ale žena černé svědomí musí mít,

Když chce za milencem ihned jít.

Ženich v teple své světničky usíná,

Když jeho nevěstě sahá jiný do klína.

Milenec ani nevěsta nemají zdání,

že je přes okno viděla starší paní-

-ženichova rodička! Hnedle běží 

za synem, kterého vzbudí s těží.

"Tu máš sekeru, utni jí hlavu, děvce!

 U ní nekonči, zabij i jejího milence!"

Ženich utíká do domu toho hříchu,

Aby sklepl ihned hříšníkům pýchu.

Rozrazí dveře, nevěsta na půl nahá,

Milenec ze šoku těžce po dechu lapá.

Lesklá čepel opíše vzduchem krátky oblouk,

Milencovi nikdo jiný nemusí hlavu setnout,

Z odkrytého krku milencovi vystřikuje krev všude,

Po pár okamžicích i nevěstě jen tělo zbude!

Dvě těla bez tepu- ženicha zamrazí svědomí,

"Co jsem to provedl? Snad mi to Bůh odpustí!"

Čepel protne další kůži- srdce přestane bít,

Ženich, umírající, chtěl s věrnou ženou žít,

"Co jsi to synku, co jsi to provedl?" běduje matka,

Jakmile vidí v milencově krvavé chalupě ty jatka.

"Nesnesu tu vinu!" Hle, támhle je lano, uváže ho na rámu,

Vyrobí v zápětí oprátku, dá si ji na krk, skočí a v tu ránu...

"Slyšela jsi to? Čtyři bezvládné těla!

Prý že něvěsta s jiným podváděla,"

Drbe se po celém širém okolí,

Snad jim pán Bůh odpustí...