Milosrdenství (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Cigareta pozvolna dohořívala a štiplavý bílý dým, který z ní stoupal, vytvářel v chladném vzduchu nejrůznější obrazce. Déšť tiše bubnoval na listy stromů, v jejichž větvích se snažil nalézt úkryt před mokrými kapkami vody párek holubů, a chladivý vánek něžně ovíval krajinu. Od sousedů se čas od času ozvala rána či zvýšený hlas, nic jiného však dokonalou idylku okamžiku nenarušovalo. Dokonce i dívka, sedící na balkoně v prvním patře a držící mezi prsty kouřící cigaretu sem svým způsobem patřila. Celý velký svět je pro ni v tuto chvíli tvořen tím malým zákoutím, balkonem, zahrádkou a nejbližším okolím. Nic mimo tento přísně vymezený prostor neexistuje, alespoň pro ni ne. Její myšlenky se potulují na hranici konkrétního a abstraktního, na pomezí reality a fantazie. Přemýšlí o všem a zároveň o ničem, snad si vychutnává kouzlo tohoto okamžiku.

Nemá sebemenší pojem o čase, neví, zda uplynula hodina či pouhých pár minut. Navzdory chladnému vánku nevnímá zimu, ač má na sobě pouze tílko a sukni. Zdá se, jako by její duch opustil tělo a vydal se na vlastní cestu životem, a nechal svoji hmotnou skořápku napospas okolnímu světu. Její nepřítomné oči jsou upřeny do neznáma a rudé rty se bezhlasně chvějí.

Na stromě, v úrovni jejích očí, se náhle něco pohne. Našlapuje to, tiše a opatrně, a pomaloučku, krůček po krůčku, se blíží. Ač není skrze clonu deště slyšet vůbec nic, pohyb přece jen zaujme dívčinu pozornost. Její oči zaostří a z nejasného, na stromě sedícího stínu se vyklube mladé, sotva odrostlé kotě. Má bílý kožíšek a na hřbetě mourovatou skvrnku, a svýma obrovskýma, tmavýma očima hledí na člověka. Dívce se na tváři rozlije mírný úsměv. Natáhne ruku směrem ke zvířeti a tiše na něj zavolá: „Čičí…“ Malý kocourek udělá váhavý krůček vpřed, pak ale zůstane nerozhodně stát, s přední tlapkou zdviženou. „No tak, čičí, pojď sem,“ přemlouvá ho mazlivě mladá žena a v duchu si nepřeje nic jiného, než aby zvíře uposlechlo její prosbu, překonalo svůj strach a přišlo za ní. Další nepatrný krok jejím směrem. Ještě jeden, přikrčení, odraz a kotě stojí na balkóně. Tázavě a obezřetně sleduje dívku, je připraveno dát se kdykoliv na úprk před hrozícím nebezpečím. Ta však jen sedí v mírném předklonu, usmívá se a neustále mluví. Její hlas nakonec kocourka přesvědčí. Přichází blíž a blíž, natahuje čumáček k hebkým prstům a nechává je spočinout na svém hebkém, promočeném kožíšku. Na znamení spokojenosti začne vrnět tak, jak to umí jen kočkovité šelmy a vyskočí dívce do klína.

V hlubokých lidských očích se zalesknou slzy. Příliš pozdě, maličký. Přišel jsi příliš pozdě. Dívka zamrká, a křišťálová kapka jí steče po tváři dolů. Pravou rukou stále drbe předoucí kotě, levá jí visí volně ze židle dolů. Náhle dosud pevné sevření prstů povolí a na studené kachličky dopadne použitá injekční stříkačka. Mimické svaly v obličeji se neovladatelně zachvějí, celé tělo se začne intenzivně třást. Pravá ruka se sveze z hebkého kožíšku a zůstane zaklíněna za opěradlo umělohmotné židle. Kotě zvědavě nakloní hlavičku na stranu a tázavě zamňouká. Dívčiny oči se naposledy otevřou a zahledí se do tmavých studánek drobné šelmy. „Děkuji…“ ozve se sotva slyšitelně z chvějících se rtů a slzy, které stékají dívce po tváři, jsou tentokrát plné vděku. Není nic horšího, než umírat sám…

Malý kocourek počkal, až se oči umírající přestaly pod zavřenými víčky zběsile míhat a ve chvíli, kdy ucítil prvotný chlad, zachvacující lidské tělo, jemně otřel svůj studený čumáček o její tvář. Pak seskočil z dívčina klína a bez jediného ohlédnutí zmizel. Svůj úkol vykonal.