Milwen Kulerváč (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Úsměv sladký jako cukrkandl, vybraný oblek a chování, decentní prsten na pravé ruce a hůl s umně tepanou hlavicí ve tvaru lva s otevřenou tlamou. To je náš průvodce.
Pohlédne na olověné nebe a v duchu si zamne ruce. Tenhle dle kalendáře letní den bude zlatým dolem. Pršet bude a nepřestane, to mu říkali mnohaleté zkušenosti i pavouci vylézající z děr. Masivním klíčem odemkne bránu. Kov pantů zavřískal nemazaným třením. Muzeum pana Milwena se otevírá. Turistický okruh v podzemí klášterních kobek a bludiště chodeb, kterými prošel velectěný pan, mecenáš a lidumil Milwen. Kdysi přezdívaný Kulerváč.
Nevyvedený portrét chlapa s křivým nosem a popálenou tváří se šklebí v grimase úsměvu nad vchodem do podzemí. Snad v ústrety mnohým cestovatelům i těm, kteří si dnes vyslechnou jeho příběh, se chechtá od doby, co byl namalován.
Mniši se tvářili, že muzeum nevidí rádi, ale přistavili si dřevěnou budku s pokladnicí, kde léta sedává shrbený výběrčí, večer co večer přepočítává zisk do klášterní kasy. Převor ostentativně otočí hlavu, když prochází kolem, ale získané prostředky na nové lavice a příspěvek na opravy do hnojiště nikdy nevyhodí. Tak to tu běhá spořádaně v nevyřčeném paktu o neútočení již desítky, ba stovky, let.
První dychtiví návštěvníci již moknou před branou. Někteří si ve stánku nakoupili obrázky a psané brožurky. Listují v nich. Jiní, povětšinou páry středních a starších let, řeší své spory o tom, zda to byl nejvhodnější a nejlevnější nápad. Ale co dělat jiného, když je počasí pod psa?
„Tak už to bude?!“ rozčiluje se kudrnatá paní, jejíž druhá brada si nezadá s tou třetí, a natřásá se v róbě pivoňkového odstínu. Po jejím boku vychrtlý sušinka v károvaném obleku otáčí oči v sloup.
„Vydržte, madam, chvilku strpení, ještě támhleta skupinka a půjdeme. Mimochodem krásné šaty. Máte vkus.“ mírně se předkloní průvodce a úspěšně tak té protivné babě zacpe hubu neupřímnou lichotkou.
Konečně jsou všichni pohromadě.
Další rachocení v zámku, otevírání masivních pobitých dveří a za nimi několik leštěných schodů.
„Pan Milwen sešel z těchto schodů vlastně z donucení, nikdy neměl finanční potíže, tedy poklady zde ukryté jaksi míjely jeho pozornost, ale dostal se do nemilé společnosti, inu kola osudu, dlužno dodat...“ zastaví se na odpočívadle. Rozhodí rukama, holi v pravici. „... dlužno dodat, že tato jeho cesta znamenala mnoho dobrého pro celý kraj.“
Pokyne holí a mimoto, že tím udává směr, rozžehne se několik pochodní vytyčujících trasu. Skupina zašumí - Och!
„Tudy. Na začátku sálu se zastavíme.“ hůl klape po podlaze a mimo ťapot mnohých nohou je jediným výrazným zvukem.
„Legendy hovoří o boji s mnoha nemrtvými strážci pokladu.“ poukazuje průvodce na barvitě vyvedená plátna, kde v popředí stojí mrzák s hrbem na zádech a uboze vypadajícím mečem v rukou čelí útokům mnoha pařátů natahujících se po něm, přičemž se ještě stíhá opírat o mrzáckou hůl. „Byl to hrdina.“ Neodpustí si průvodce oslavnou doušku.
„Sir Milwen, držící krajů nad Ohlavou a kníže z Bohoru, osobně.“ Představí Milwena Kulerváče skupině, ukazujíc prstem právě na onoho namalovaného hrbáče.
„Narozen v chudých poměrech, pro tělesný hendikep odhozen v lesích. Matka prohlášena za čarodějnici a upálena. Otec, prostý uhlíř, ubit vesničany za obcování s temnými silami. Tělo malého Milwena se nenašlo.“ vychrlí ze sebe naučeně a nejedno dámské oko soucitně spočine na mrzákově obrazu.
„Přejděme dále.“
V rohu sálu hrbáčova figurína civí syntetickým zrakem na turisty. Navlečena do dlouhého kabátu a proužkovaných kalhot zasunutých do vysokých leštěných bot, sedí tam v aranžované hospodě s prázdnými žejdlíky, obklopena pochybnou společností několika stejně voskových kurev a hospodských bijců.
„Dospěl a vrátil se.“ Naváže průvodce plynule na předchozí hovor.
„Jak už to bývá, křivdy se nehojí a nenávist v srdci roste.“ Milwenova hrbatá figurína s růžově vymalovanou popáleninou na tváři civí s úšklebkem a má ruku položenou na kyprém zadku stejně umělé děvky. 
„Pohyboval se v pochybné společnosti, s nikým nevycházel a vztahy poměřoval penězi. Funkční ale cynické, není-liž pravda.“ neodpustí si komentář.
„Copak?“ zeptá se mladíka, který se hlásí o slovo
„Ty popáleniny?“ otáže se černovlasý mládenec.
„Ano, popáleniny.“ Zodpoví průvodce snad pomilionté tentýž dotaz.
„Pro jeho obecně nepřístojné chování to neměl snadné. Podpálili pod ním postel.“ ušklíbne se vypravěč. „Milwenova pomsta byla strašlivá.“ přejede holí okolo police na stěně, na níž jsou různé skleničky se zažloutlými věcmi naloženými v lihu. Pod nimi pověšené různé obyčejné kleště, kulervoucí kleště, zubaté kleště, pilky, háky, rozpínáky, a další nástroje, při pohledu na něž rozbolí zuby či se sevřou útroby. „Všechno pravé.“
„Ano, i obsah sklenic je původní.“ zodpoví otazník v očích postaršího pána provázený třesoucím se ukazovákem směrem ke sklenicím.
„Přejděme dále.“
Návštěvníci se dozvědí o tom, jak řízením osudu potkal nebohý Milwen agresivního barbara a nenávistného elfa, kteří jej přinutili jít sem. Jak jedině on sám přežil.
Zhlédnou mnohé zbraně a zbroje, v nichž Milwen bojoval, sebrav je poraženým nepřátelům. Prohlédnou si vycpané klepostry, tedy takové přerostlé kočky vypadající jako stažené z kůže, které to, co ztratily na chlupech, vynahrazují velikostí zubů a drápů. Prázdnou rakev údajné upírky Ejrüs. Vyslechli zkazky o Milwenově bystrém duchu a o tom, kterak nakonec našel kýžený poklad hraběte Běhuly.
Konec prohlídky. Truhlice položená v tmavé místnosti, kam se sestupovalo po mnoha schodech, prý byla originální, ale to zlato v ní byla imitace, místy oprýskanou zlatou barvou natřené kamínky, to byl celý poklad. Inu i turisté již bývají unaveni, tady na konci to tak nevadí.
„A poklad byl tak veliký, že stačil nejenom rozmařilému životu páně Milwena. Pan Milwen investoval do místního špitálu, do chrámu, nechal vybudovat nové cesty. A mezi sousedními městy nechal zavést pravidelnou koňskou dopravu, první svého druhu. To vše na své náklady. Lidé ho měli rádi. Nakonec.“
Ukáže na jakoby ledabyle pohozené prázdné flakónky vedle truhlice pokryté prachem. „A tohle je poslední záhada. Traduje se, že součástí pokladu byl i elixír mládí...“ skupina se zasměje, průvodce zvedne ruce a nechá publikum zmlknout, aby mohl celou legendu dokončit.
„... a prý jej užíval, a protože nikdo neví, kolik toho bylo, užívá možná dodnes. Elixír mládí navrací zdraví a utužuje tělo i ducha, tedy popáleniny zmizely, hrb zmizel, ale na druhou stranu, čím déle ho užíváte, tím častěji jej potřebujete. Prý. Historky o tom, že často prochází místním podzemím, kolují rovněž. My jsme ho ale nepotkali.“ pokrčí rameny.
„A já vám poděkuji za pozornost. Doporučím vám Putyku U Milwenova Hrbu, můžete tam i přespat. A všem vám popřeji příjemný zbytek pobytu v kraji nad Ohlavou. Bylo mi ctí.“ Ukloní se, při potlesku úklonku s úsměvem několikrát opakuje, přehodí si hůlku do levé ruky a potřese si mnoha pravicemi, zodpoví ještě nějaké dotazy a poté, co poslední návštěvník zmizí, zavře dveře.
Netrpělivě zašmátrá pod košilí. „Čím déle jej užíváte, tím častěji...“ znějí mu v hlavě jeho vlastní slova. Nahmatá flakónek... 
„Na zdraví, hrabě Běhulo!“