Modrá krev, aneb Galganovo putování (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Kdybychom se pořádně podívali na poušť Banskaz, uviděli bychom malou černou tečku. Přesně takovou malou černou tečku, jako se píše na konec vět, či souvětí. Jestliže se ale podíváme blíž, zjistíme, že ta malá černá tečka je ve skutečnosti větší černý bod. Pokud se ale opravdu chceme dozvědět co to je, musíme se podívat ještě blíž. Až potom je jasné, že je to město, přesněji velkoměsto. Jeho jméno je Belgurn a je známé tím, že odkojilo a vychovalo mnoho těch nejlepších, a také nejznámějších zlodějů a lupičů.
Zde je si potřeba uvědomit, že mezi ‚nejznámější‘ a ‚nejlepší‘ je značný rozdíl. Nejlepší je ten, kdo dokázal něco tak brilantního, že by to nikdo nezvládl lépe.
Nejznámější mohl ovšem také dokázat něco, co by nikdo jiný nedokázal, jenže, jak dokládají případy ‚Randum Kobercomil‘, nebo ‚Filirína ze sudu‘, nepřekonatelnost těchto činů až nezdravě často spočívá v nemožnosti, se kterou byly provedeny.
Poušť Banskaz byla nejmenší pouští v celém Jihu. Měla vše co taková správná poušť potřebuje. Ani víc, ani míň. Písečné duny, skály, pouštní živočichy a samozřejmě také slunce. Obrovské žhnoucí slunce, které se tady na Banskazu zdálo dvakrát tak větší, než kdekoli jinde. Každý den vyšlo zpoza skal, a okamžitě začalo štvát všechny obyvatele.
Panovala zde legenda o muži, který slunce stvořil jen proto, že ho ostatní lidé zavrhli a on si neměl s kým povídat. Tak si řekl, že stvoří slunce a prostě to udělal. Bylo zvláštní, že nikdy nikoho nenapadlo zeptat se, jak to vlastně udělal. Všem stačilo vědět jen to, že to neudělal jen proto, aby měl s kým prodiskutovat aktuální dění ve světě, ale také proto, aby naštval všechny ostatní. Netušil ale, že tím naštve i sám sebe. A jak byl tak otrávený sluncem, odešel. Legenda se sice nezmiňuje o tom, kam odešel, ba dokonce kterým směrem, ale je jisté, že odešel, a že se jednoho dne vrátí, přesně v tu chvíli, kdy si řekne, že už všechny Banskazany dost podusil, a slunce zacpe zpět za obzor, aby už nemohlo dál otravovat život nikomu a ničemu. Pokaždé, když slunce zapadalo, se lidé shromáždili v ulicích měst a zadoufali, že na obzoru uvidí muže, který ho zatlačí navždy, ale jakmile slunce zapadlo, jejich naděje pohasla spolu s ním.
Království Jih bylo nejvýchodněji položeným státním útvarem. Leželo dokonce v samotném Východním Cípu. Bylo hornaté, a jak dokazovaly hromady písku všude okolo, také pouštnaté, jak říkali místní. Zdejší nářečí se vyznačovalo mnoha podivnými slovními obraty, jako ‚Mátež zítra zemák nezkažený?‘, či ‚Slunko zelenalájavše s sýrem‘. Nutno ovšem podotknout, že tyto fráze se musely použít jen ve specifických případech, kdy se člověk potřeboval dozvědět, jestli bude zítra na prodej čerstvá hlína, nebo chtěl oznámit, že slunce zezelenalo ve stejnou dobu jako sýr, takže jste se s nimi nesetkali příliš často.
Žilo zde mnoho rozličných a podivných tvorů. Mnoho z nich mělo tak nevkusné zbarvení, že si o nich každý myslel své, nikdo se to však neodvážil nahlas vyslovit, alespoň v jejich blízkosti určitě ne. Tito zplozenci pouště byli totiž stejně nebezpeční jako čerstvě umytá podlaha. Mnoho z nich se sdružovalo právě v Belgurnu, největším městě pouště, které bylo zároveň městem královským.
Jako všude, i tady platilo pravidlo“ ‚jak je bohatá šlechta, tak chudí jsou chudáci‘, v případě Belgurnu také někdy obměňované na: ‚jak je bohatá šlechta, tak bohatí jsou lupiči‘.
Bylo to odporné místo, plné kouře a všemožných nevábných pachů, obchodníků se zbožím z pochybných zdrojů a samozřejmě také přívrženců kultu Odpůrců slunce. O zlodějích se není třeba ani zmiňovat, ti tu byli na denním pořádku. Mohli jste si být jistí, že každý druhý ‚slušný‘ tvor, kterého jste potkali, je zloděj, královské strážné či krále samotného nevyjímaje.
Panovníci Belgurnu byli většinou malí a tlustí rozmazlenci, kteří se všemi jednali, jako by si právě povídali se slimákem. Vládli za ně ve skutečnosti jejich rádcové a pokud se králi podařilo prosadit jeho vlastní myšlenku, většinou to bylo fiasko.
Jednou třeba král Gorgo II. Plnoštíhlý zavedl zákon, že nikdo nesměl vážit méně než on sám, který se živil tím nejtučnějším, co našel v královské kuchyni. Jeho rádcové ho však stihli přesvědčit, aby tento zákon zrušil dříve, než vojáci stihli popravit všechny chudáky, kteří v pase nedosahovali takových úctyhodných rozměrů jako jejich pán, což znamenalo prakticky všechny.
To bylo však 200 let před naším příběhem. Ten začal právě zde na Banskazu a pokud by se nikdy neodehrál, či snad proběhl jinak, nikdy by se nemuselo stát to, co po něm nadešlo. Nikdy by tolik lidí netrpělo, nikdy by nenastal Věk Slunce zahaleného mračny, který trval celé dva roky.
Ten příběh začal jezdcem. Tedy, on začal vlastně o pár dní dříve, ale to není důležité. Důležité je jen to, co se dělo dále…

K Belgurnu se rychlostí jen málo převyšující tempo hlemýždě, který byl právě přejet povozem taženým koňmi, blížil jezdec, hlavu zahalenou v kápi, takže mu do ní nebylo vidět. Muselo mu v ní a v jeho kroužkové zbroji, která při každém pohybu cinkala, být hrozné horko. Zdálo se, že muž má co dělat, aby se na svém koni udržel a nespadl ze sedla. Nebylo se vlastně čemu divit, z pravého předloktí mu pomalu, ale neustále odkapávala krev.
Jeho kůň kulhal na pravé zadní kopyto a zdálo se, že není spokojen s tím, že musí nést takovou váhu přes celou poušť, byť po pěkné cestě. Hlasitě si odfrkl a dal tak najevo nespokojenost.
„No jo, no jo, dyť já vim. Už tam za chvílu budem a já ti nechám udělat nové podkovy.“
Jako by mu kůň rozuměl, znovu se vzchopil a ploužil se dál po udusané hlíně ke městu.
Brány s hnědými praporci už nebyly daleko, když vtom někdo jezdci skočil do cesty.
„Prachy, a hned!“ zavrčelo stvoření. Bylo světle modré, a do zdejší písčité krajiny se vůbec nehodilo. Tělo mělo pokryté lesklými šupinami, které lámaly světlo a působily velmi impozantně.
„Počkat, počkat. To mi ani nedáte nějakou seriózní nabídku?“ zeptal se šokovaný jezdec.
Tvor nechápavě zkřivil obličej. „Cóó?“
„No, myslím, jako nějaký obchod. Řekněme, prachy nebo život? Každý čestný lupič musí své oběti něco navrhnout. A vy určitě jste čestný lupič.“ Snažil se muž tvorovi co nejvíce zamotat hlavu, což se mu očividně povedlo, protože ten se zamyslel.
„Hmm… Ne!“ řekl konečně.
„Ale no tak. Na to své vzezření jste asi opravdu pyšný co?“
„Cože? Co s tim má co dělat nějaký moje vze-cosi, ať už je to co je to?“
„Ne, totiž, vy jste mne špatně pochopil. Já jen myslel, všiml jste si těch písečných dun? Za takovýchto slunečných dnů je tu opravdu krásně. Jen by mohlo být trochu chladněji.“
„No víte, my Harzakové jsme na tyhle pouště zvyklí. Umíme se velice rychle přizpůsobit jakémukoli prostředí.“ Harzak hrdě vypjal hruď. Očividně úplně zapomněl, o co mu vlastně nejprve šlo.
„Aha, no heleďte se, moc rád bych se tady s vámi vybavoval celý den, ale jaksi nemám čas. Víte, poranilo mě divoké zvíře a já vcelku spěchám do města najít nějakého léčitele.“ Ukázal muž svou ruku, ze které co chvíli odkapávala krev.
„Ach ano, jistě,“ řekl Harzak, ustoupil z cesty a uklonil se, „Ať se vám daří.“ Jezdec naznačil úklonu a pobídl koně vpřed.