Modrá krev, aneb Galganovo putování II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Ještě pár kroků, už jen troška prachu zvířeného koňskými kopyty, a jezdec vjížděl do města.

Nedá se říct, že ho strážný do města bez okolků vpustil a ničeho podezřelého si nevšiml. Byl tak opilý, že nevnímal naprosto nic. Ani jezdce, ani kapky krve, které za sebou zanechal. Muž tak projel okolo bez problémů a ihned zamířil tou nejšpinavější ulicí, nedbaje na osob, které před ním jen tak tak uskakovaly, aby se vyhnuly udupání zničenými kopyty.
V tom uviděl něco, co jeho pozornost upoutalo natolik, že přestal vnímat cokoli jiného, dokonce zapomněl i na bodavou bolest v pravé ruce. Seskočil z koně a prodíral se davem ke svému novému cíli. Natáhl levou ruku a opatrně sundal zlatý náramek z paže bohatě oblečené dámy, vybírající si nové klenoty ve výloze šperkovnictví.
Mnoho lidí si kladlo otázku, jak se takový obchod mohl dostat do nejšpinavější a nejchudší čtvrtě města. Nikdo nikdy nepřišel na odpověď. Tu znal jen původní majitel a patrně si ji s sebou odnesl do hrobu.
Náramek sklouzl hladce muži přímo do dlaně. Sáhl po váčku, ve kterém si uchovával cennosti, aby ho tam uložil, když zjistil, že tam není.
„Málem bych zapomněl, že jsem zase zpátky v Belgurnu. No co, ten náramek mi to vynahradí.“ Zamručel jezdec, nasedl zpět na koně a vyrazil původním směrem.

Dveře do zakouřené chodby se rozrazily a dovnitř vstoupil chlap jak hora. Z pravého předloktí mu odkapávala krev. Malý mužík, který leknutím spadl ze židle, se pomalu postavil opět na nohy.
„Koho nám to démoni nesou? No ne? To není možné, Galgan se vrátil! Jak jsi to přežil?“ zavískl mužík.
„Nazdar Gerdy, hele potřebuju nutně mluvit s ním.“ Odpověděl Galgan rychle a ukázal svou ruku. Mužík zvedl ze země knihu, kterou si patrně před chvílí četl.
„Aha, no jo, no jo. Jenže on tady není. Odjel, asi před hodinou. Ale mohl bys ho ještě dohnat. Vyrazil k Severnímu cípu. Prý tam má nějaký poslání nebo co. Nemůže být daleko, jede na tý svý starý zatracený herce.“ Odpověděl mužík a zvedl stoličku a znovu se na ni posadil.
„Sakra! Zrovna ho nejvíc potřebuju a on si někam odjede!“ zavrčel Galgan. Všiml si, že Gerdy ani neprojevil zájem o to, co se mu stalo, což mu přišlo velice podivné. Gerdy se sice nikdy moc nezajímal o věci ostatních, ale tohle bylo zvláštní.
„No nic. Potřebuju novýho koně a rychle! Už tak jsem se dost zdržel a Bodlák potřebuje nové podkovy. Pučíš mi toho tvýho hnědáka? Toho co furt ničí všechno k čemu se dostane.“
„No to se ví, že jo. Pán se musí dozvědět, že jsi přežil. Bude jistě nesmírně… jak jen bylo to slovo?“ poškrábal se Gerdy, celým jménem Gerdeus Koňské ucho, na hlavě.
„Potěšen?“ zeptal se Galgan.
„No… to jsem zrovna nemyslel, ale ano, dá se to tak říct. Jistě, jistě! Ano, bude nesmírně potěšen.“ Galganovi se Gerdyho chování zdálo čím dál podivnější, ale na úvahy teď neměl čas. Potřeboval léčitele, a protože jeho zranění bylo nepochybně spíše magické podstaty, hlavně kouzelníka. Slýchával, že jich je po světě spousta, hlavně v Západním cípu, tady byli však vzácní jako déšť. Jediný kouzelník, kterého v širém okolí znal, byl právě on.
On byl také největším zlodějem své doby, posledních pár let ale slábl a začaly se mu třást ruce, což bylo něco, čeho se každý zloděj velice bál. Koneckonců, jak chcete vypáčit zámek, když se třesete jak stéblo trávy ve vichřici. Byl jak Galganovým, tak Gerdyho mistrem.
Ani jeden ale nebyl zdaleka tak dobrý jako on. Nikdo už takový nikdy nebyl.

Galgan se řítil branami ven z města. Jen co přijel, zase musel jet. Jediné, co stihl při své návštěvě, bylo, kromě krádeže náramku, naplnit si kožený měch visící u pasu vodou, takže ho mnohem více táhl. Málem by srazil Harzaka, kterého nedávno potkal, kdyby ten rychle neskočil do písku. Když se Galgan otočil, neviděl nikoho, jen písek, valící se dolů k cestě. Harzak na sebe nejspíš strhl celou dunu, a ta ho zavalila a pohřbila ve svých sluncem rozpálených útrobách.
Narazil na svého pána asi dvě míle daleko od města. Ke svému údivu jej spatřil, jak se vrací opačným směrem zpět ke městu. Přijeli k sobě blíž a zastavili. Galgan měl teď poprvé možnost si prohlédnout svého pána za denního světla. Obvykle se s ním setkával jen v noci, nebo v jeho pokoji, kde byly stále zatažené závěsy a zavřené okenice, takže tam neměl sebemenší šanci proniknout žádný nanicovatý paprsek světla, které pán neměl tak rád, protože, jak říkával, mu slunce nedělalo dobře na plíce.
Galgan té příležitosti tedy využil a důkladně si jej prohlédl. Měl na sobě světle šedý plášť, pod kterým tiše cinkala kroužková zbroj pokaždé, když se jen malinko pohnul. Bylo zřejmé, že zlodějskému řemeslu se už dávno nevěnuje. Jemu se Galganův pohled zjevně nelíbil, ten si toho naštěstí všiml, a tak rychle uhnul hlavou směrem k dunám všude okolo.
„Zdravím tě, Galgane,“ promluvil on skřípavým hlasem. „Takže jsi přežil. Ne však bez úhony, jak vidím.“
„Ano, pane. Proto jsem vás vyhledal. Potřebuji vaši pomoc.“ Odvětil Galgan.
„Mou… pomoc? Ach ano, jistě, samozřejmě. Ukaž mi tu ruku. Hmm… Zvláštní, opravdu, zdá se že toho tvora, co tě kousnul, někdo očaroval. Ale znám jedno kouzlo, které by ti mělo pomoci. Po něm tě už nebude nic bolet.“ Řekl on se zvláštním jiskřením v očích a začal mumlat jakési zaklínadlo. Přitom kroužil na ránou svýma třesoucíma se rukama. Galgan se snažil rozeznávat jednotlivá slova, ale motala se mu z toho hlava. Kouzlení trvalo snad dvě minuty, když vtom se Galganova rána najednou zacelila.
On vytřeštil oči, nevěřícně se díval na kůži, která byla naprosto neporušená.
„Děje se snad něco, můj pane?“ zeptal se znepokojený Galgan, dívaje se na svou ruku, jakoby očekával že se začne rozpadat. Potom zkusil pohnout prsty. Sevřel ruce v pěst, a když se nic nestalo, se šťastně podíval na něj, jenž byl ještě stále ohromený.
„Děkuji, můj pane. Je naprosto vpořádku, bolest už necítím.“ Uklonil se jak jen to v sedle koně šlo. Kůň zakoulel očima.
Tu konečně pán promluvil. „A- ano. Já jen, že takhle to kouzlo fungovat nemělo! Chci říct, totiž, já to kouzlo jestě ani nedokončil!“
Galgan se usmál. „Jste stále mocnější, pane.“ Všechno se mu to zdálo podivné. Jak se choval Gerdy, teď zase tohle. A pán se ani nezeptal, co že to Galgana pokousalo.
‚Co se to nimi u Negara stalo?‘ pomyslel si. Chvíli přemýšlel a nakonec došel ke správnému a šokujícímu závěru. Tu ho ale z úvah vytrhl hlas jeho mistra.
„Pojeď, vrátíme se zpět do města. Odpočineme si, vezmeme Gerdea a oba mě doprovodíte do severního cípu, do Císařtví.“
‚Císařtví. Tak daleko jsme ještě nikdy nebyli!‘ pomyslel si Galgan vzrušeně. ‚A co tam může mít na práci mistr?‘
Rozjeli se zpět ke městu a za sebou nechávali jen oblak prachu a rozdupané pouštní slimáky. Galgan se ještě za jízdy několikrát snažil rozpomenout, co že mu to přišlo na mysl, ale marně.