Monoke - Noční můra (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Noční můra

„Alexandro? Alexandro! Je čas jít spát.“ zaslechla jsem mámin hlas. Jako každý večer kolem deváté mě upozornila, že si mám jít lehnout. Zavřela jsem tedy knihu a šla jsem popřát dobrou noc. To jsem ještě netušila, že na dnešní noc jen tak nezapomenu. Když jsem si lehla, dlouho jsem nemohla usnout, ale kolem půlnoci mi konečně padly oči únavou a dovolily mi vstoupit do říše snů.
Jak jsem byla překvapená, když jsem se ocitla na hřbitově. Rozhlédla jsem se kolem. Hřbitov byl asi velmi starý. Soudila jsem tak podle polorozpadlých hrobů a neudržovaného okolí. Plazivá rostlina skrývala ve svém objetí nejeden hrob. Zprvu jsem byla velmi nadšená. Vždy mne totiž podobná místa lákala. Z agonie úžasu mne ovšem vytrhlo zapraskání větviček. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikoho jsem nezahlédla. Řekla jsem si, že to byl zřejmě jen vítr, ale pak mě napadlo, že ten by asi neměl na svědomí praskání větviček na zemi. Co to tedy bylo? Nějaká zbloudilá myš? Nebo kočka? Nevěděla jsem. „Je tam někdo?“ zvolala jsem do ticha. Odpovědí mi bylo zase jen ticho. Nabrala jsem tedy odvahu a šla jsem se podívat na místo, kde jsem zaslechla praskot. Šla jsem pomalu a opatrně. Na cestu mi svítil měsíc, který byl právě dnes v úplňku. Když jsem si onu skutečnost uvědomila, na chvíli jsem se zastavila. Nevěděla jsem, zda je to dobře nebo špatně. O úplňku se říkají prapodivné věci. Zvláště je-li spojen se hřbitovem. Po chvilce jsem si vzpomněla na praskající větvičky. Polkla jsem a pokračovala jsem v cestě. Došla jsem k malému keři. Chvilku jsem keřík pozorovala. Náhle se ozval hrozný skřek a něco se pustilo mým směrem. Trhla jsem sebou a nezmohla jsem se ani na křik, natož nějaký útěk. Když jsem zjistila, že je to jen vyděšená straka, kterou jsem zjevně vyděsila svou otázkou a poté i příchodem, uklidnila jsem se. Nepříjemný pocit strachu a nejistoty mi ale zůstal. Po chvilce uvažování co všechno jsem si myslela, že to může být, jsem se rozhodla, že najdu cestu ven a zjistím, kde to vůbec jsem. Vrátila jsem se tedy na cestu na které jsem se objevila a přemýšlela jsem, kterým směrem se vydám. Doprava? Nebo snad doleva? Na obou stranách cesta končila v naprosté tmě. Jakoby tam svit měsíce nedosáhl. Nakonec jsem se rozhodla pro cestu vpravo. Dlaždice, po kterých jsem kráčela, byly stejně neupravené jako zbytek hřbitova. Popraskané a někde narušené kořeny stromů. Cestou jsem právě o několik takových kořenů klopýtla. Vždy jsem se ovšem udržela na nohou. Ten poslední kořen mi však byl osudným. Rozplácla jsem se na zemi jak dlouhá, tak široká. Teprve nyní, když jsem se zvedala, jsem si uvědomila, že na sobě mám jen bílé letní šaty. Také jsem pocítila bolest. Odřela jsem si koleno. Pak jsem zvedla zrak. S pusou dokořán jsem pozorovala stavbu před sebou. Předemnou se majestátně tyčil ztracený klášter o kterém jsem ten večer slyšela ve zprávách. Pomalu jsem se přiblížila až ke klášterním dveřím. Bylo to zvláštní. Necítila jsem sttrach, spíše zvědavost, ale i respekt. Všimla jsem si také nápisu vedle dubových dveří. Pozorně jsem si jej přečetla. Nevěřila jsem tomu co vidím a tak jsem si to přečetla znovu a nahlas, „Pozor ty, kdož klášter navštívíš, neb jej už nikdy živ neopustíš.“ Zamrazilo mě. Nápis ve mne vyvolal pocit, že se v mé blízkosti někdo další, avšak nemohla jsem odejít. Něco mě i přes varování táhlo dovnitř. Váhala jsem.

****

Tak mladá a tak krásná. Dlouhé havraní vlasy spletené do copu. Jasně zelené oči a plné rty. To je Alexandra. Sedmnáctiletá dívka, která té noci žila svůj sen ze kterého se málem neprobudila. Ano z jisté míry jsem za to mohl já, ale kdo by takové dívce odolal. Poprvé jsem se s ní setkal před zdmi kláštera avšak nepatřila k žádnému z řádů. I přesto, že nás dělilo klášterní okno cítil jsem teplo jejího těla. Zatoužil jsem po její krvi. Viděl jsem jak je klášterem uchvácena. Svou silou jsem ji opatrně lákal dovnitř. Po chvilce spočinula její ruka na klice dubových dveří. Prozatím jsem měl vyhráno.

****

Nakonec mne cosi donutilo do kláštera vstoupit. Pohltil mne chlad, který se v klášteře držel. Prostory se zdály mnohem větší než zvenku. Prostor předemnou vyplňovaly dlouhé řady lavic. Připomělo mi to náš kostel i když ten byl mnohem menší. Vydala jsem se uličkou kupředu. Došla jsem k něčemu co vypadalo jako oltář. Malby andělíčků a jiných náboženských kreseb. Jen kříž nad tím vším chyběl. Přišlo mi to velmi zvláštní. Ze zamyšlení mě probudilo hejno holubů, kteří se chovali jako by je někdo vyrušil. Cítila jsem se, že mě čísi oči pozorují. Někdo nebo něco? Snad kočka, která holubi vyrušila, když je lovila. Snad jiný dravý pták? Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Od myšlenky, že je to prostý mnich, který zmiizel s klášterem až po myšlenku šíleného vraha. Nad poslední myšlenkou jjsem se musela zasmát. Šílený vrah? Vždyť je to absurdní. Opět jsem se zmohla jen na ubohé, „Je tam někdo?“ Odpovědí mi bylo zas jen hrobové ticho.

****

Ano, musím přiznat, že jsem cítil její strach. Možná kdybych nevyplašil ty holubi nevěděla by, že tam jsem. Dozvěděla by se to až bych se jí sám ukázal. Slyšel jsem zběsilý tlukot jejího mladéého a dilného srdce. Sedl jsem si ke starým varhanům. Tiše jsem poslouchal, jak opatrně našlapuje. Otočil jsem se a pozoroval ji. Moje sladká Alexandra. Myslela, že jen sní. Nevěděla jak je její sen skutečný. Došla k oltáři. Začal jsem hrát. Smutnou, ale nádhernou melodii.

****

Když se tichem toznesl hlasitý zvuk varhan, trhla jsem sebou. Zmateně jsem se rozhlížela kolem. Ze smutné melodie mi začalo být úzko, ale zároveň mi běhal mráz po zádech. Nyní jsem si byla jistá, že uvnitř kláštera nejsem sama. Stále mi ovšem zůstávala otázka, kdo další se semnou může v klášteře nacházet. Alespoň jedním jsem si byla jistá. Uměl nádherně hrát na varhany. Když jsem se pozorně rozhlédla, zahlédla jsem varhany. Poté co jsem přivřela víčka, zahlédla jsem i onu tajemnou postavu. Honem jsem začala hledat cestu k varhanům.

****

Spokojeně jsem se usmál. Vystrašená dívka nemohla odolat. Hledama cestu ke mně. Jistě mi chtěla položit spoustu otázek. Přestal jsem hrát. Stoupl jsem si do stínu varhan. Když přišla nahoru neviděla mne. Sledoval jsem její počínání. Prohlížela si utichlé varhany. Vystoupil jsem ze stínu.

****

Již potřetí za večer jsem se k smrti vyděsila. Stál předemnou, mladík o nic starší než já. Co ale dělá v klášteře? Byl steejně zvědavý jako já? Nebo nečetl varování? Nevěděla jsem. Krásné jasně modré oči mne uhranuly. Ani jsem si nevšimla, že pomalu přecházejí do jasně červené. Stál naprosto klidně a pozoroval mě.

****

„Sladká Alexandro.“ řekl jsem.
„Znáš mé jméno?“ zeptala se. Hlas se jí třásl. Měla strach. Přikývl jsem. Chtěla se ještě na něco zeptat, zvednutím ruky jsem jí umlčel. Zavřela ústa a jen se na mne dívala. Přistoupil jsem k ní. Byla tak vyděšená, že ani neustoupila. Využil jsem toho.

****

Pohladil mě po tváři. Zamrazilo mě. Byl tak sebevědomý, jako by věděl jak se zachovám dříve než já. Bylo to zvláštní. A proč mě stále oslovoval sladká Alexandro? Nevěděla jsem. Začínala jsem mít opravdový strach.

****

Vycítil jsem její strach. Již jsem nemohl ustoupit. Slíbil jsem pánovi její smrt. Měla zemřít. Přesně jak bylo vyryto do zdi kláštera. Přitiskl jsem jí ke zdi. V jejích očích jsem zahlédl zmatení a strach. Strach vystřídala prosba o propuštění.

****

Vypadal jako milý kluk, ale nyní jsem pochopila. Zaslechla jsem dětský pláč. Objevila se mladá dívka. Vedla s sebou malé dítě. „Ne.“ vyjekla jsem. Poznala jsem svou sestru. Ani jeden mne neposlouchal. Dívka si klekla před mou sestru, otevřela ústa a tak odhalila dva bílé tesáky. Pochopila jsem. Upíři. Ale proč má sestra? A kde se tu objevila? Když jsem se probrala ze zamyšlení, upírka byla pryč a má sestra ležela na zemi s prázdným výrazem. Pohlédla jsem na upíra, který mne stále svíral. Vycenil své tesáky.

****

„Prosím nech mě jít. Nic jsem vám neudělala, ani moje sestra ne.“ prosila mně.
„O to přeci nejde moje drahá.“ odvětil jsem.
„A o co jde?“ ptala se.
„O tvou krev sladká Alexandro.“ řekl jsem a přiblížil jsem se k jejímu krku.

****

Cítila jsem jeho teplý dech. Poté jsem cítila jeho jazyk, jak mě mlsně olízl. Všechny svaly v těle mne přestaly poslouchat. Nemohla jsem se bránit.

****

Příliš dlouho jsem oddaloval její osud. Zakousl jsem se jí do krku. Vykřikla a rozplynula se v mlze. Zaklel jsem. Probudila se.

****

Seděla jsem ve tmě celá zpocená. Ještě pár chvil a mohla jsem zemřít. Věděla jsem, že to byl jen sen, ale měla jsem zvláštní pocit. Rozsvítila jsem lampičku. Zhorzila jsem se. Místo noční košile jsem měla bílé letní šaty. Dala jsem peřinu na stranu. Měla jsem odřené koleno. Věděla jsem, že koleno jsem si odřela jen v tom snu. Sáhla jsem si na krk. To co jsem ucítila mě donutilo jít k zrcadlu. Spatřila jsem dvě díry po upířím kousnutí. Opatrně jsem vyšla z pokoje. Šla jsem k sestře. Nebyla tam. Všimla jsem si krve. Šla jsem podle stop na zemi. V kuchyni se svítilo. Vešla jsem. Uprostřed jjsem viděla kaluž krve. Pak jsem si všimla matka, jak sestru svírá v náručí a pláče. Hned mi bylo jasné, že to co jsem zažila nebyl jen sen. Byla to živá noční můra, která nikdy nepřebolí.
Od té doby nosím na krku stříbrný kříž. Zlé noční můry se mi teď obloukem vyhýbají. Zvláště ty s upíry. Nic zlého se od té doby nestalo, ale mám divný pocit. Jako by na mne ten upír stále myslel. Mám starch, že tu noc jsem ho neviděla naposledy.

****

Již za Alexandrou nesmím. Nosí na své hrudi stříbro. Moje sladká Alexandra. Však já mám mnoho let. Počkám si na ní i kdybych si měl pro její krev do hrobu přijít. Navštívila ztracený klášter a málem odhalila hrad upírů, kam se dostaneme jen pomocí tohoto kláštera. Jednou si zapomene kříž ze stříbra vzít a pak uděřím. Přísahám, že jí dostanu.