Moon Land (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„ Tady to je, konečně jsem tě našel “ řekl Hank, když v městské knihovně našel knihu, tu knihu, kterou hledá už nejméně rok. Hankovy netypické rudé, ale doslova rudé oči zářily nadšením. Knihu si vyndal z regálu a přešel s ní ke stolu, kde knihu položil a pak se sám za stůl posadil. „Umění keltských druidů.“ Přečetl si nadpis a hned začal v knize s červeným, koženým vázáním listovat. Asi po jedné hodině pečlivého listování šesti set stránkovou knihou, Hank našel, co hledal. Vytrhl si dvoustranu starého ohořelého papíru, pokrytou jakýmsi divným písmem. Pro normálního člověka by to byly klikyháky, ale Hank se v písmu náramně orientoval a dokázal ho i číst. Stránku poskládal a dal si ji do kapsy svých jeansů. Zvedl se od stolu, zavřel knihu a dal ji zase na místo, odkud ji vzal. Poté, jako by nic odešel z knihovny rovnou do svého bytu. Ono se nedá říct byt ale spíše to bylo doupě či brloh.
Jeho byt nebyl jako ostatní byty. Už jen to, že byl v podzemí (ve sklepě) domu, který stál na skále,bylo neobvyklé. Jak přišel domů, převlékl se do bílého hábitu, který byl na lemech popsaný jakýmsi zvláštním písmem. Takové písmo bylo možno vidět na útržku papíru, který si Hank z knihovny odnesl. Poté vešel do zvláštní místnosti. Na zemi byl obrovský pentagram a všude bylo ono divné písmo. Hank si z nádob, které byli na policích, nabral nějaké bylinky do vaku, který měl připevněn pod hábitem. Když si vzal všechny potřebné věci a svou starou hůl, sedl si doprostřed pentagramu, který byl na zemi. Hůl si připevnil na záda, vytáhl papír, který si vzal z knihovny a přečetl, co bylo na papíře. Nejdřív se nedělo nic, ale po chvilce započalo do Hankova sklepního bytu pronikat prudké světlo. Vše trvalo asi 10 minut a Hank už nebyl ve svém brlohu. Ocitl se v nějakém jiném světě.
Nemohl tomu uvěřit.V jeho hlavě byl zmatek a ani nevěděl, kam se to dostal. Věděl jen, že je to někdy v minulosti a že to ani není na zemi. Anebo že ano? To místo kde se ocitl, tak trochu připomíná zemi. Jsou zde stromy, tráva, keře. Vskutku jako na zemi, jenže každá skupina obyvatelstva má jiný jazyk. Lidé se těžko domlouvají, ale zákonný jazyk je tu jen jeden. Takže každý z lidí, který tu žije, umí 2 jazyky.
Hank si vzal do ruky svou hůl a šel po cestě do města. Cestou si všímal okolí. „ Od Země je k nerozeznání “ říkal si v duchu sám pro sebe. Asi věděl kde je. Když přišel do města, hned zamířil k takové maličké hospůdce. Když k ní přišel, nemohl si nevšimnout robustního železného madla na dveřích a ještě robustnějších dveří. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Rozhlédl se po hospodě, uviděl volný stůl za který se posadil a u hostinského si objednal jednu medovinu. Zatímco pil svou medovinu, rozhlížel se po hospodě po neznámých lidech. Tuhle v rohu seděl velký zelený obr (ork), nebo tuhle kousek vedle něj, vypadal na lehkou váhu s protáhlýma ušima (elf),a dále celkem statný barbar. Inu byla tu velká směsice různých ras. „Tohle asi bude hlavní město, když je tu zástupce každé rasy“ řekl si Hank a dopil svou medovinu. „ Zaplatím“ a mávl na hostinského. „2stříbrný mladej“ řekl hostinský a napřáhl svou velkou ruku dlaní nahoru směrem k Hankovi. „Tady je to“ a vzal 2 stříbrné ze svého váčku a napřáhl ruku k hostinskému. Stříbrné mu však do ruky nehodil. „Ještě jsem se chtěl zeptat. Je někde v okolí Druidský tábor?“ zeptal se a pak hostinskému dal peníze. „No, když půjdeš kousek za město do lesa, určitě je najdeš.“ Dořekne hostinský, otočí se a jde zpátky na své místo, po cestě zahuhlá něco jako: „…spíš oni si tě najdou.“
Hank tedy vyrazil za město. Putoval asi 3 hodiny, když přišel na kraj lesa. „ Tady to je, tak tedy vzhůru dovnitř.“ S jásotem řekl a vydal se do lesa. Šel pomalu a byl ve střehu. Najednou se v křoví něco mihlo. Začíná se stmívat a Hank moc dobře nevidí. Zase se něco mihlo ale na druhé straně. Zdá se, jako by kolem Hanka něco běhalo. Padla tma, Hank moc nevidí a zvuky se stále přibližují k němu. Hank zastavil a snaží se soustředit, co by to mohlo být. Najednou se v té tmě rozsvítily dvě rudé oči. Dostal ránu nějakým předmětem a spadl na zem. Někdo k Hankovi přišel. Svázal ho a někam odnesl.
Sluneční paprsky Hanka probudily. Bylo nádherné ráno a Hank se probudil v nějaké cele. Odhadoval, že cela by mohla být veliká asi 2x3 metry. Mříže byli dřevěné a těžko prolomitelné, malým oknem do místnosti pronikalo slunce. Hank ležel na slámě a u mříží měl maličký bochník chleba a korbel vody. Hank pomalu, avšak opatrně došel k jídlu. Nejdřív si ulomil kousek bochníku a zapil ho vodou. Když dojedl, usadil se a začal něco vyrývat do stěny. Zanedlouho přišel člověk ,jež byl oblečen v bílém rouchu, skoro podobném ¨tomu jaké měl Hank na sobě. Otevřel jeho celu. „ Pojď, chce s tebou mluvit náš nejvyšší.“ Řekl tak trochu tajemně až to Hankovi nahnalo husí kůži.
Hank poslušně vyšel ze své cely a šel za člověkem. Po cestě si všímal všelijakých ornamentů na zdech. „Jmenuji se Fensalir“ řekl člověk. „Já se jmenuji H…“ Hank se zarazil, měl novodobé jméno, a kdyby jim ho řekl, vypadal by jako hlupák. „…Hasqersah“ najednou z něj vypadlo. Fensalir se na něj udiveně podíval. „Zajímavé jméno, zní tak trochu tajemně.“ Řekl Fensalir když přišel ke dveřím. Fensalir je otevřel a nechal jako prvního vstoupit Hanka. Hank vstoupil do obrovského sálu. Stěny byli porostlé nějakou popínavou dřevinou a byla tam snad celá armáda. Hank šel po červeném koberci, až doprostřed kde byly schody. Stoupal po schodech, až se zastavil asi 6 schodů před koncem, kde poklekl a vzdal poctu jejich vůdci. „Vstaň a pojď ke mně blíž.“ Řekl vůdce. „Jmenuji se Rommel Ja a jsem tady vůdce všech druidů. Tady Fensalir ti poskytne trénink a potom uděláš pro mě jednu práci. Nevím, jak ses tady octl, ale když už tady jsi, potřebujeme pomoci ve válce.“ Hank tedy vstal a podíval se na Rommela. Byl to veliký urostlý barbar. Na sobě měl černý plášť posetý zlatým (runovým) písmem a na hlavě měl kapuci. Do obličeje mu nešlo přes tu kapuci vidět, ale Hank viděl jen rudě prosvítající oči. Hank přistoupil blíže a naslouchal, co mu Rommel říkal. Potom ho Fensalir zase odvedl pryč ze sálu.
„Tady je tvůj pokoj“ ukázal Fensalir Hankovi dveře a dal mu klíče. Ubytuj se, za chvíli ti začíná výcvik. Hank odemkl pokoj a vešel dovnitř. Pokoj byl přímo nádherný a hlavně obrovský. Velká postel a vedle ní hned skříň na šaty. Hank přešel ke skříni a otevřel ji. Uviděl róbu, kterou tady nosí všichni. Vyslékl jsi tu svou a ve vědru s vodou si omyl obličej a ruce. Poté si oblekl róbu ze skříně. Když si ji nasadil, ucítil jako by přísun energie. Připadal si silnější jako dřív. Vedle róby uviděl i hůl. Vypadala poněkud lépe než ta jeho a tak si ji také vzal. Zanedlouho se ozvalo bušení na dveře. „Tak už pojď, výcvik začíná.“ Ozvalo se zpoza dveří. Zřejmě to byl Fensalir a tak Hank otevřel dveře kde skutečně Fensalir stál. „Pojď“ jen řekl a vydal se chodbou pryč. Hank ho následoval. Šli obrovskou spletí cest, Hank nevěděl, kde je. Po chvilce došli k východu z tábora. V pořádku prošli kolem stráží a šli na mýtinku kde se Fensalir zastavil. „Tak tady to je, tady tě naučím druidskému umění. Ze všeho nejdřív se posaď.“ Hank nechtěl mít problémy a tak se usadil. Byl velice zvědavý, co ho čeká. Fensalir něco zamumlal a Hank cítil další příval energie. Takto se dělo asi hodinu. Fensalir stále něco mumlal a Hank cítil pouze ty přívaly energie.
„Tak a je to. Teď může tvůj trénink započít.“ A hned začal vysvětlovat Hankovi jak kouzlit a jak se kouzlům naučit. Uplynulo něco kolem 8 dní od začátku tréninku a Hank si už vcelku bravurně uměl ochočit vlka nebo medvěda, mluvit se zvířaty, na někoho zaútočit a kouzlem ho zranit, svázat cokoliv anebo vyléčit zranění. Ale nepřestával cvičit. Bylo na něm vidět to odhodlání, se kterým se vrhnul vstříc novému životu. Po nějakém tom měsíci Hank dostal svůj první úkol který byl vcelku jednoduchý. Donést pergamen hostinskému do hospody a pak s tím co mu dá přijít zpět. Hank přijal ten úkol. K provedení úkolu dostal koně, aby mu to netrvalo a cesta rychleji ubíhala.
Hank vyjel z tábora a po cestě si s koněm povídal. Dozvěděl se mnoho věcí. Tak například, že zde existují gryfové – tj. kůň, který je okřídlen a tak může létat. Uprostřed rozhovoru se kůň zastavil. „ Cítím nějaké chvění, to nevypadá dobře“ řekl kůň Hankovi. Hank slezl a snažil se zjistit co se děje. Najednou ze stromu seskočili 3 bandité, kteří vytáhli šavle a pomalu k němu postupovali. Hank neváhal a hned použil kouzlo ke svázání, aby jednoho svázal. Zbývali už jen dva a v Hankovi se probudila zvířecí chuť krve. Stal zabijákem. Druhého omráčil útočním kouzlem a třetího také svázal. Potom vzal šavle a jednoho po druhém zabil. Prohledal je a našel něco kolem 30 zlatých což je vskutku mnoho. Nasedl na koně a upaloval do vesnice. Tam předal pergamen hostinskému, který ho nemalou chvilku luštil, poté se jen ušklíbl a ukázal na soudek medoviny, který stál v rohu. Hank vzal soudek, připevnil ho na koně a jel zpátky. Projel kolem davu lidí, až přijel do tábora, kde soudek odevzdal a splnil tak svůj úkol. Fensalir ho chytil a vzal si ho hned stranou. „To co jsi udělal, bylo úžasný. Jen málo kterému nováčkovi se podaří přemoci 3 bandity. Sledoval sem tě“ řekl s tichým úžasem Fensalir. Hank se rychle odebral do svého pokoje. Byl rozrušený, ruce měl od krve a celý se klepal. Chytl vědro s vodou a umyl si v něm ruce.
„Jdu se projet.“ Řekl Hank Fensalirovi když vyšel z pokoje. Fensalir tiše souhlasil a tak se Hank vydal na výpravu do lesa. Po chvilce se zastavil a sednul si tak, že se zády opřel o strom. Přemýšlel o tom, proč se do tohoto světa vydal. Znenadání před ním stál medvěd. Nebyl to ani tak dospělý medvěd jako spíše medvídě. Hank si vzpomněl na svůj výcvik. „Přeci umím ochočit zvíře, co kdybych to zkusil?“ Řekl si pro sebe a vstal. Poté natáhl ruku směrem k medvědovi a začal říkat něco v druidském dialektu. Po dokončení kouzla přišel k medvědovi a pohladil ho. Medvěd byl krotký jako beránek. Tak Hank získal společníka na cestu tímto světem. Začalo se pomalu stmívat a v lese kde byl, začala padat mlha. Hank se svým novým přítelem a určitě i mazlíčkem se vydali na cestu zpět do tábora. Když přišli do tábora, brána už byla zavřená, takže musel klepat. No spíše než klepat musel bušit, aby ho někdo slyšel. Přišel strážný a bránu otevřel. V táboře byli zvyklí na zvířata a tak se strážný ani nedivil, že s Hankem jde medvídě.
Hank chodil stále trénovat a po 4 dnech pilného trénování dostal nový úkol. Rommel si ho zavolal a řekl mu: „Legenda praví, že pokud bude princezna měsíční země někdy nalezena, na zem vstoupí zlo a princezna ho bude muset přemoci. Tak se jen prokáže nová princezna. Zdali to bude jen omyl, zlo bude na zemi po dlouhý čas vládnout. A proto vysílám tebe Hanku, zástupce druidského povolání, abys nově nalezenou princeznu ochraňoval. Dostaneš tu nejlepší výbavu, jakou druid může mít. Proto spěchej do stájí, kde už máš vše nachystané a vyraz k jeskyni. Fensalir ti řekne kudy jet. Tímto se s tebou loučím a přeji ti mnoho zdaru.“ Rommel domluvil a Hank neváhal, odešel do stájí, kde si oblekl runový plášť, vzal si nejlepší druidskou hůl, nasedl na koně a připravil medvídě. Hank vyjel ze stájí a nestačil se divit. Všichni obyvatelé tábora se s ním přišli rozloučit a popřát mu hodně zdaru a hlavně sílu. Kůň tedy zpomalil a promluvil k Hankovi: „Měl bys mávat a dělat, že je máš rád.“ Hank poslechl a mával. Jako poslední u brány stál Rommel a Fensalir. Zastavil se u nich a řekl: „Přátelé, chci se s vámi rozloučit. Snad se někdy naše osudy zase spojí a my se setkáme. Do té doby nashledanou a děkuji za zbraně a vlastně za všechno!“ S těmito slovy vyjel z brány a jel po cestě k jeskyni.
Cesta byla klidná a trvala jen 6 dní. Když dojel k jeskyni, byla noc. Šakali vyli na měsíc a Hank se cítil trochu nesvůj, medvěd vesele ťapkal vedle koně a před jeskyní se všichni zastavili. „Tak tady to je, náš osud je již napsán, my jsme jen loutky.“ Řekl si pro sebe a vešel do jeskyně, kde už byli snad všichni zástupci všech povolání. „Už na tebe čekáme“ pověděl trpasličí bojovník a zevnitř jeskyně přišli 4 draci. Hned za nimi vycupitala malá holčička.
Holčička tedy zrovna nevypadala jako královna. Byla střední postavy a oděná v drahém šactvu. Hanka v prohlížení holčičky přerušil drak, který pravil: „S radostí vám představuji královnu Měsíční Země – Eiry.“ Po doznění drakova zvučného hlasu přistoupila dopředu Eiry. „Nemáme mnoho času. Musíme vyrazit do nejbližšího města. Nikdo kromě vás neví, že jsem byla nalezena a musíme jít město varovat před příchodem zla.“ Promluvila malá drobňoučká Eiry. Všichni se zvedli, nasedli na své koně a čekali na Eiry která se loučila s draky.
Když se Hank se zbytkem skupiny dal na cestu, slunce právě vycházelo zpoza velkých špičatých hor. Eiry byla trochu nervózní, Hank pobídl koně a přijel až k Eiry. „Poprvé venku? Nebo proč se tak třeseš?“ zeptal se Hank a díval se na roztřáslou Eiry. „Abych pravdu řekla, tak jsem. Draci mě celou dobu drželi v té jeskyni. Učili mě všemu i boji. Dnes jsem poprvé venku a jsem z toho nervózní. Tolik nových věcí. Vím, že vypadám jako malá holčička, avšak už mi je dvacet let.“ Řekla Eiry když se upřeně dívala na jakýsi květ, který připomínal tulipán. „Užívej krás přírody, avšak ji nenič.“ Jen tak prohodil Hank. V tom samém okamžiku se setmělo a koně se zastavili. Nikdo nevěděl co se děje. Zastavili na mýtince, takže do okolí bylo celkem vidět. Zpoza kopce zářilo jakési světlo. „Už je to tady připravte se. Zlo právě vstoupilo na povrch tohoto světa a musíme aspoň této malé armádě čelit.“ Řekla Eiry a slezla z koně, přičemž vytáhla meč z pochvy a čekala, co se bude dít. I ostatní slezli z koní a připravovali se na boj. Hank upřeně stál u Eiry. Tohle bude nejspíš jeho první boj a doufá, že nebude poslední.
Světlo se pomalu přibližuje a zem se začíná pod dupajícími končetinami nepřátelské armády třást. V družině panuje strach. Hank uviděl na stromě orla a pokouší se s ním promluvit: „Orle, prosím, roztáhni svá křídla a leť se podívat, s jak velkou armádou máme tu čest.“Oorel Hanka poslech a odletěl, zanedlouho se vrátil a pověděl, že jich je tucet lehkooděných skřetů, jež pochodují napříč krajinou a o družině nemají ani potuchy. Hank hned vše pověděl Eiry. „Odveďte koně hned tady na kraj lesa, tam se schováme a přepadneme je.“ Řekla a ukázala na les blízko nich. Všichni souhlasili a tak odešli do lesa, koně přivázali ke stromům a čekali na nepřítele.
Nepřítel se přiblížil k jejich stanovišti a celá družina napjatě očekávala, co se bude dít. Jeden mág vykouzlil ohnivou zeď před a za nepřátelským vojskem. Skřeti byli zmatení a nevěděli, co mají dělat. Elf ze stromu začal do skřetů pálit šípy a trpasličí válečník naběhl přímo do armády a zuřivě máchal sekyrou. Byla to neuvěřitelná mela, ale na konci zůstal jen Vůdce skřetů. Hank ho svázal a celá družina se okolo něj postavila. Eiry ho začala vyslýchat co se děje a kolik jich je. Skřet však odmítal spolupracovat tak Eiry předala svůj meč Hankovi: „Udělej, co musíš a ten meč si nech, já mám ještě jeden.“ Odešla ke svému koni. Hank pevně sevřel meč, a jak ten skřet klečel tak mu sťal hlavu. Zasunul si meč do pochvy sedl na svého koně a celá družina jela dál.
Cesta do nejbližšího města už byla bezproblémová a na kopci, ze kterého bylo vidět město, se všichni zastavili. Krve by se v nich nedořezal. Z města zbyly už jen trosky. Domy byly vypálené a všichni lidé byli shromážděni na zbytku kdysi krásného náměstí. Okolo bylo kolem 30 skřetů, z dálky toho nebylo moc vidět, ale podle křiku se tam konala poprava. Eiry neváhala a pobídla koně. Zbytek družiny následoval Eiry a když přijeli do města, zbývala tu už jen hrstka občanů, kteří byli naživu. Skřeti si družiny všimli a hned se k nim začali přibližovat. Mág vyvolal golema ohně, Elf střílel ze svého luku a zbytek zůstal kolem Eiry. Skřeti padali pod Elfovými šípy a golem se taky vyřádil. Golem zmizel a mág už neměl energii na dalšího. „Už je to jen na vás“, křikl mág a přesunul se za družinu. První z klubka obránců vyběhl trpaslík a zuřivě máchal svou sekerou. Za ním hned vyběhl Hank, se svým mečem zručně sekal do skřetů. Po hodině boje žádný skřet nezbyl a družina osvobodila lidi, co byli přivázaní k obrovským dřevěným kůlům na náměstí.
Lidé oslavovali jejich příchod a také princeznu Eiry. Z tohoto města vyjelo asi 20 poslů do jiných měst, aby zvěstovali příchod Eiry a také aby se lid připravil na boj se zlem. Poslové tedy vyrazili a družina začala v městě hledat nějaké přeživší krom těch, co zbyli na náměstí. Rozdělili se, aby hledání bylo rychlejší. Hank přišel ke zbořené dílně a oddělal velký sud, který tu jako jediný z celého domu stál. Zpod sudu vykoukl kovář: „Chceš mě taky zabít? Já se budu bránit!“ Bojovně řekl kovář a nastavil holé pěsti. „Ne, přišel jsem vám pomoci!“ Řekl Hank a podal kováři ruku, aby mu pomohl vylézt z té díry. Když se družina zase za 3 hodiny sešla, domluvila se, že musí putovat do sousedního království a požádat je o pomoc. „Vím, že s nimi nemáme moc dobré vztahy, ale pokud chceme vyhrát, musíme jít a požádat je.“ Řekla smutně Eiry a nasedla na koně. Zbytek družiny souhlasil a tak se vydali na cestu. Cestovali hrůzostrašnými lesy, bažinami, kde žijí bažinní krokodýli, přes hory, které obývá sněžný obr. Až přijeli k hranici se sousedním královstvím.
Na hranici stála obranná věž a tři tucty strážných. U brány je zastavil strážný. „Proč chcete jet do našeho království?“ Zeptal se strážný družiny. „Chceme vašeho krále požádat o pomoc. Naše zem se řítí do boje se zlem a my potřebujeme silného spojence.“ Pravila Eiry. „A ty jsi sakra kdo?“ Nechápavě se podíval na malou holčičku na koni. „Já jsem Eiry, právoplatná dědička trůnu v Měsíční Zemi.“ Řekla Eiry a seskočila z koně. Pomalým krokem se přiblížila ke stráži. „Znám tu legendu o dědici trůnu v Měsíční Zemi, ale ty zrovna nevypadáš na královnu. Dokaž to a pustím vás skrz hranice.“ Eiry přišla ke strážnému a chvíli si ho prohlížela. Potom jen natáhla ruku, něco zamumlala a řekla: „Tak a tvá nemoc je pryč. Už mi věříš?“ zeptala se Eiry strážného který nevěřícně kroutil hlavou. „Máš pravdu, teď je mi mnohem lépe. Tak tedy jeďte. Pošlu s vámi svého nejlepšího rytíře a ten vás zavede přímo ke králi.“ Řekl strážný a otevřel bránu.
S družinou tedy jel i rytíř a ten je zavedl až k hradu. „Dovnitř už musíte sami, já jen zařídím, aby vás pustili.“ Řekl rytíř a domluvil to se strážným u brány. Družina tedy vjela dovnitř a své koně ustájili ve stáji. Hank a zbytek družiny vešli do obrovského sálu. „Zůstaňte tady, já s ním promluvím.“ Řekla Eiry a naznačila družině, aby zůstali stát a dál šla už jen sama. „Králi Ninesy II., žádám tě o pomoc v boji se zlem. Já jsem Eiry, právoplatný dědic trůnu a budoucí královna v Měsíční Zemi. „Ano, znám ty legendy. A nechci, aby v království vedle mě panovalo zlo. Dobrá Eiry, pomůžu ti.“ Řekl Nines a dal pokyn svým generálům, ať připraví všechno vojsko ze země na konečný útok na Měsíční Zem. „Eiry, mám pro tebe jednu špatnou zprávu. Hlavní generál a vůdce těch hnusáků už obsadil hlavní město.“ Řekl se smutkem v hlase Nines. „To není možné….“ Řekla Eiry smutně, avšak hned na to napřímila hlavu a rázným hlasem řekla: „…. Musíme ihned zaútočit.“ A dala pokyn své družině, aby osedlali koně a připravili se na útok.
Družina, král a celé vojsko se zastavili na hranicích. Měsíční Zem byla celá poničená a rozvrácená. Eiry došla trpělivost a zachvátila ji krvežíznivost a zuřivost. „ Ti parchanti musí zemřít.“ Naštvaně řekla Eiry a vjela do své země čelit všemu co se na ni vyhrne. Samozřejmě družina ji následovala a armáda také. Za 3 dny jízdy (pěchota je pomalá a tak to dlouho trvalo) dojeli všichni k branám hlavního města.
Byli už očekáváni a lučištníci hned začali pálit šípy na Eiry a celou armádu. „Na útok odpovíme útokem. Ninesy, vyšli všechny tvé lučištníky proti nim a pěchotu před ně, ať je kryjí.“ Řekla naštvaně Eiry, seskočila z koně a vytáhla štít s mečem. Pomalu postupovala s pěchotou a lučištníky. Mág udělal obrovskou zeď před lučištníky a tak byli všichni dobře kryti. Hank odešel někam do lesa a nikdo nevěděl co má v úmyslu. Pěchota po hodinovém snažení prorazila hlavní mohutnou bránu a trpaslík s Elfem naběhli dovnitř. Trpaslík i Elf tuhle bitvu brali jako hru. Vsadili se, kdo zabije více nepřátel a tak se oba s vervou a nadšením pustili do nepřátelské armády. Hank se po rozbití hlavní brány ukázal a za zády měl snad celý les. Od vlků a medvědů až po orly a datly. Poslal je, ať útočí na nepřátele. Hank pomalu s družinou postupoval skrz vojsko. Odhodil štítem a sekal hlavy, ruce a prostě všechno co si nepřítel nedostatečně chránil. Po zdlouhavé, tří denní bitvě Eiry a její družina vyhrála. Nebe se rozjasnilo. Hank byl lehce zraněný a Elf vyhrál sázku a tak mu trpaslík musel dát svůj sud piva. „Děkuji ti Ninesy za podporu v této bitvě, vážím si toho a doufám, že naše říše budou žít v míru.“ Řekla Eiry k Ninesovi který už se svým vojskem zase táhl domů.
Eiry tak nastolila zase vládu nad svou zemí a zlo prohrálo. Družina pracovala pro Eiry jako její „ochranka“. A tak v Měsíční zemi, kam se Hank starým druidským rituálem dostal, zase panuje dobro a rovnováha.