Moravia magna est (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Úvod
Léta páně 906, nedaleko dolního toku Moravy

Kníže vyjel na koni na pahorek a zasmušile pohlédl na planinu před sebou. Traviny se táhly na západ až k řece, od jejíž hladiny se odráželo vycházející slunce. Listí několika starých dubů, stojících opodál, zaševelilo, jak zavál teplý vánek z jihu. Zima už byla konečně pryč. Příroda voněla přicházejícím jarem a vše nasvědčovalo tomu, že bude krásný den.
Nemělo tomu tak být.
Oblaky dýmu, které stoupaly z krajiny na východě, připomínaly smutnou realitu. Až sem byl cítit kouř ze spálených vesnic a knížeti se téměř zdálo, že slyší křik lidí, hučení ohně a řinčení zbraní.
Ne, pomyslel si Mojmír a zatřásl hlavou. Musí se soustředit, čeká ho bitva. Osudová bitva. Znovu pohlédl do klidné krajiny a pokusil se představit, že všechny jeho starosti jsou pryč. Nešlo to.
„Můj pane?“ ozvalo se mu za zády.
„Ano?“ odvětil Mojmír II., syn Svatoplukův, kníže Moravský. „Co je, Listo?“
„Vojáci jsou vyčerpaní z dlouhého pochodu. Mají hlad a mnoho jich je nemocných. Zásoby, co máme sebou, jsou plesnivé a není co jíst.“
„Já vím,“ povzdechl si Mojmír a trhnutím opratí otočil svého koně. „Ty loňské povodně nám uškodily snad nejvíc. A k tomu ti odbojní Přemyslovci. Teď se dokonce začali bouřit i Polabští Srbové. Frankové na nás tlačí ze západu a Maďaři plení Panonii. Naše země se rozpadá.“
„Muži nechtějí bojovat, můj pane,“ řekl Lista. „Chtějí se vrátit domů za svými rodinami a začít dávat do pořádku své domy a pole.“
„Však už brzy budou mít možnost!“ zvýšil hlas Mojmír. „Vybojujeme bitvu. Právě tady!“ zvolal a ukázal na planinu před nimi. „Dnes!“
Pak pobídl koně a vyrazil z kopce ke svým vojákům. Lista tam zůstal stát a díval se, jak z pod kopyt pánova koně odletuje bláto. Maďaři byli blízko, jejich hlasy téměř slyšel ve větru.
Kníže přicválal ke svým mužům. Nestáli připravení k boji. Seděli, někteří leželi. Slyšel nespokojený šum hlasů, do kterého se občas ozval kašel. Meče a štíty, sekery a bradatice, kopí a oštěpy, vše se válelo rozházené po zemi v blátě a trávě.
„Vstávejte, vy sebranko!“ zařval Mojmír. „Vstávejte! Vezměte své zbraně a poslouchejte mě!“
Knížecí hlas zapůsobil. Muži se začali zvedat a upřeli na svého pána zrak.
„Válíte se tady jak banda slabochů! Tak chcete bránit svou zemi?“
„Máme hlad!“ zvolal kdosi a všichni začali souhlasně přisvědčovat. Kníže pobídl koně a vydal se okolo válečníků. Křičel, aby ho slyšelo co nejdál.
„Máte hlad? Budete mít ještě větší! Až Maďaři vyplení vaše vesnice a zasetá pole, tak nebude už vůbec co jíst. Ale něco vám řeknu! Jestli máte hlad, tak si dáme koně! Maďarské koně! Ženou se na nás a myslí si, že jim už nic nestojí v cestě! Ale to není pravda! Jsme tu ještě my! Tahle země je Morava! Ta řeka je Morava! A my jsme Moravané! Je to naše země a naše řeka! A budeme ji bránit! Tak se vzchopte, Moravané! Je čas bojovat!“

Kapitola I. Když štěstěna rozhodne jinak
Léta páně 1106, Velehrad

„Tohoto roku tomu bude dvě stě let, co se odehrála bitva u Děvína. Byl to dlouhý a krutý boj,“ vyprávěl starý kněz. Všichni hodovníci okolo stolu ho zaujatě poslouchali, ozývalo se jen mlaskání a vrčení psů, kteří se prali o odhozené kosti. Kněz se napil vína a pokračoval.
„Jak píše ve svých spisech Lista, následovník Metodějův, který sám se bitvy zúčastnil. Poté, co kníže Mojmír ke svým mužům plamenně promluvil, všichni mu provolali věrnost a odhodlaně vyrazili. I když měli žaludky prázdné a nohy unavené, prahli více po maďarské krvi než po jídle a odpočinku. A strhla se bitva. A jak jsem vám již říkal pánové, byla to tuze dlouhá a krvavá bitva.“
Kněz opět přerušil své vyprávění a z kovového džbánu si dolil plný korbel vína. Urození pánové a šlechtici se zatím vrhli na další pečenou husu. I když venku zuřila bouře, oni seděli v teple krbu a v pohostinství královského domu. Kněz vyprázdnil další korbel a otřel si ústa.
„Tuze krvavá,“ zopakoval ještě jednou. „Sám kníže v ní málem padl. Jak Lista ve svém vyprávění zaznamenal, maďarský barbar se napřáhl sekerou a srazil by mu hlavu, kdyby se do rány nevrhl jeden z moravských válečníků, aby pána svého zachránil. Když se Maďaři konečně dali na útěk, Moravané je hnali k lesům, které z dlouhého deště byly celé rozblácené. A tam všichni do jednoho padli moravskými meči a sekerami, chycení v blátě a ostružiní.“
Kněz pokýval a začal z pečené husičky trhat kusy masa.
„A jak všichni víme, Mojmírova sláva překoná dokonce slávu jeho otce. Tři měsíce po bitvě u Děvína vpadl do Prahy a zkrotil neposlušné Čechy. Poté se mnohokrát střetl s Franky, kteří chtěli moravské země pro sebe, stejně jako s Maďary, kteří stále prahli po moravské krvi. Jen sám pán bůh ví, jak by to s naší zemí dopadlo, kdyby v té bitvě kníže padl.“

*

Ratbod za sebou zabouchl dveře hodovní síně a ulehčeně si oddechl. Dokud se jen jedlo a poslouchalo, tak byla hostina příjemná, ale jakmile začali být páni podnapilí, chtěli mu provolávat slávu, věrnost a podobné věci. I když byl Ratbod synem moravského krále, na podobné věci si nepotrpěl. Navíc už má nejvyšší čas, aby se dostavil na setkání. Jen ať si zbytek hostiny užije jeho mladší bratr, ten se rád nechává oslavovat.
Ratbod se navíc už najedl do sytosti a vína vypil tak akorát. Dnes večer musel být střízlivý. Ale ty dvě číše, které vypil, mu alespoň trochu pomohly zbavit se nervozity a strachu.
Z místnosti za ním se ozval výbuch smíchu. Mladý následník trůnu vykročil chodbou a nechal hodokvas za sebou. Zamířil ke svým síním, kde si nazul pevné boty a přehodil přes sebe vlněný plášť. Ze truhly vytáhl tlustou knihu vázanou v kůži a nahlédl do stránek. Chvíli si opakoval texty, které již četl nesčetněkrát. Do místnosti doléhal tlumený zvuk hlasů a hučení bouře, která zuřila už tři dny. Dešťové kapky bubnovaly do skleněných tabulek v oknech a vytvářely uklidňující melodii. Venku se zablesklo, Ratbod zavřel svazek a chytil ho podpaží. Uhasil svíce a vykročil ven. Zatímco sestupoval po kamenných schodech, minul sluhu, který vyměňoval dohořelé pochodně. Muž ho pozdravil úklonou, ale Ratbod ho nebral na vědomí a pospíšil si ven. U vchodu mu strážní otevřeli těžké dubové dveře a on vykročil do deštivého večera. Nádvoří bylo vylidněné, jen z oken krčmy se linulo světlo, opilý zpěv a z kovárny slyšel bušení kladiva. Ratbod si dal na hlavu kápi a přeběhl přes rozblácený dvůr. Nechal si otevřít bránu a zamířil dolů po silnici, která vedla podél vnitřní hradby. Ta ho přivedla k druhé bráně, kterou ještě nestihli na noc zavřít. Za branou byl příkop, překlenutý dřevěným mostem, a za ním cesta, vinoucí se od vyvýšeného hradiště k městu, které se rozkládalo podél břehů Moravy. Kdyby byl jasný den, bylo by ještě dost světla, ale kvůli dešti už skoro neviděl na cestu. Princ na chvíli zalitoval, že nemohl zůstat v teple a pohodlí královského paláce.
Cesta se vinula mezi dřevěnými domy s doškovými střechami, kovárnami, dílnami tesařů i jiných řemeslníků a mířila do středu města, na velké dlážděné náměstí. Uprostřed stál velký kamenný kostel, jehož zvony právě ohlašovaly soumrak. Kolem stály mohutné domy bohatých kupců a nejvyhlášenějších řemeslníků ve městě.
Na náměstí se Ratbod propletl změtí opuštěných stánků, u kterých trhovci přes den nabízeli své zboží, a zamířil do nepříliš široké ulice mezi dvěma kamennými domy, na jejímž konci stála dřevěná krčma. Nad dveřmi se ve větru pohupovalo znamení s namalovanou postavou s mečem.
Tak byl konečně tady. V myšlenkách se znovu vrátil k rozhovoru, který před rokem vedl se svým přítelem Čestibořem. Vracel se k němu pokaždé, když u těchto dveří stanul.

*

Čestiboř pobídl svého koně, aby Ratbodovi stačil. Když ho dohnal a vyrovnal svou rychlost, ospale se protáhl a upravil si luk připevněný k sedlu. Po chvíli si začal pískat jednu z hospodských odrhovaček.
Vyjeli si na lov do lesů, vzdálených od Velehradu asi míli. Místní hvozdy byly hluboké a plné zvěře a po tom, co se královským vojákům povedlo před nedávnem rozprášit lupičskou bandu, i bezpečné.
„Stejně se divím, že jsi sebou nevzal ještě pár chlapů,“ nadhodil po chvíli Čestiboř. „Na dědice koruny číhá nebezpeční úplně všude.“
„Mám tady tebe,“ zašklebil se Ratbod a mávnutím ruky zahnal včelu. Čestiboř byl synem jednoho z králových družiníků a i když neměl dostat žádnou půdu, těšil se králově přízni. Učil se šermu ve Francii a po svém návratu dával lekce samotnému králi Svatoplukovi.
„S tebou jsem víc v bezpečí než s pěti válečníky,“ dodal princ.
„Přeceňuješ mě,“ zavrtěl hlavou jeho společník a znovu zívl. „Mohl jsi vzít aspoň pár loveckých psů.“
„Vyjel jsem si hlavně kvůli klidu. Potřebuju si srovnat v hlavě myšlenky.“
„Neříkej?“ pozvedl obočí Čestiboř. „Co se stalo?“
„Víš…,“ začal Ratbod a pak se zamyslel. „Nevím jestli bych ti to měl říkat, zavání to kacířstvím.“
Čestiboř se zasmál a stejně jako Ratbod přitáhl opratě. Oba teď jeli krokem.
„Upsal ses ďáblu?“
„To zrovna ne. Tedy aspoň zatím ne.“
„Zatím?“
„No jo,“ povzdechl si králův syn. „Pamatuješ na Jaroslava?“
„Toho mnicha?“
„On to ve skutečnosti není mnich. Včera mě zavedl na skryté místo. Do pohanského chrámu.“
Na Čestibořově tváři se objevil překvapený výraz, ale nic neříkal. Cesta se zatím stočila a začala stoupat do mírného kopce.
„Je to podzemní svatyně pod Velehradem. Kněží si říkají služebníci Velké Matky nebo také slavověrní. Uctívají bohyni Slávu a věří, že ona drží ochrannou ruku nad slovanským lidem. A pokud na ni lid zapomene, bude rozdrcen jinými národy.
Jen díky velkému utajení přežívají v našem křesťanském světě. Nikdo o jejich kultu nemá ponětí. A chtějí, abych se stal jedním z nich.“
„A přesvědčili tě?“ zeptal se Čestiboř. V jeho hlase nebylo slyšet zděšení, jaké Ratbod čekal, spíš zvědavost.
„Nejdřív jsem samozřejmě propadl panice. Křižoval jsem se a modlil se k Pánu Bohu,“ vysvětloval Ratbod. „Ale nepomohlo to. Pohanští kněží nezahynuli ohněm spravedlivým, jen se mě snažili uklidnit. A pak mi ukázali neuvěřitelné věci. Tvrdili, že to jsou dary od jejich bohyně. Pouhou myšlenkou pohybovali věcmi, mávnutím ruky zažínali oheň, slovem zaháněli tmu. Ovládali neuvěřitelné síly.
Potom do chrámu přiběhl jeden z kněží s dívkou v náručí. Byla zraněná, srazil ji povoz. Myslel jsem, že už jí není pomoci. Pletl jsem se. Slavověrní ji obstoupili začali pronášet podivná slova. Pak k ní přiložili ruce a její rány zmizely. Mrknutím oka byly pryč.
Pak mi řekli, ať se rozhodnu, jestli se chci stát jedním z nich a pustili mě.“
„A jak ses rozhodl?“
„Proto ti to říkám,“ povzdechl si Ratbod. „Abys mi poradil.“
„To počká,“ řekl Čestiboř a zastavil koně. „Myslím, že slyším kance.“

*

Dešťové kapky stále dopadaly na zem, znamení s ozbrojeným mužem se neúnavně pohupovalo ve větru a Ratbod otevřel dveře. Krčma u zabijáka, tak ji nazývali místní lidé. Kromě dvou kupců, jednoho trhan a skupinky žoldáků sedící v rohu tu bylo prázdno. Kupci, na které je Ratbod odhadl pro jejich prosté, ale čisté a upravené oblečení, spolu popíjeli medovinu a o něčem debatovali. Muž ležel opilý na stole v rozlitém pivu a ozbrojená skupinka v rohu se smála nějakému dozajista velmi zábavnému vtipu. Ratbod si sundal promočený plášť a zamířil k pultu. Než k němu došel, objevil se krčmář. Mlčky na něj kývl a naznačil mu, ať pokračuje. Když se Ratbod ujistil, že mu nikdo z přítomných nevěnuje pozornost, vstoupil do malých dveří za pultem. Hostinský je za ním zase zavřel a okolí se zahalilo do šera.
Před Ratbodem se otevřelo příkré kamenné schodiště chabě osvětlené pochodněmi. Z hloubi se ozýval vzdálený ženský zpěv.
„A je to tady,“ povzdechl si Ratbod a zamířil dolů. Schody byly kluzké a omleté časem, takže se raději přidržoval stěny, kdyby mu sklouzla noha. Dole ho zalilo světlo mnoha svící, pověšených všude na stěnách. Dva muži v kápích, kteří stáli nehybně u stěny, ho pozdravili kývnutím.
„Konečně jsi tady, Ratbode,“ ozvalo se z chodby vedoucí dále. V ní se objevil muž asi Ratbodova věku, oblečený ve zdobeném lněném rouchu. „Buď zdráv.“
„Ty taky, Jaroslave,“ přikývl Ratbod, když si podali ruce. Kněz mu naznačil, ať jde za ním.
„Je všechno v pořádku? Vypadáš nervózní.“
„Nic se neděje,“ zavrtěl hlavou Ratbod. „Jen nemůžu přestat myslet na to, že kdyby se o tomhle někdo dozvěděl, skončil bych na hranici.“
„Kdyby se o tom někdo dozvěděl, skončili bychom na hranici my všichni. Možná, že tebe by jen někde v tichosti zamordovali. Ale pamatuj, že nejdůležitější je služba naší velké ochránkyni.“
„Proto jsem tady, ne?“
„Proto jsme tu všichni,“ zasmál se Jaroslav. „Tak pojď, všechno už je připraveno.“

*

Ratbod už o tomto rituálu slyšel, ale účastnit se ho přímo bylo něco úplně jiného. Stál uprostřed pentagramu v kulaté místnosti. V každém jeho cípu stála nezapálená svíčka. Ve vzduchu cítil byliny a vosk ze svící. Brnělo ho celé tělo a nebyl si jist, jestli je to nervozitou, vzrušením nebo přítomností prastarých sil.
Obklopovalo ho pět služebníků Velké Matky v bílých rouchách vyšívaných zlatou nití. Jeden z nich byl Jaroslav, vedle něho stála Lena. Ti dva si byli velmi blízcí a oba to byli Ratbodovi přátelé, proto byl rád, že zrovna oni jsou účastníky rituálu. Naproti dalšímu knězi, kterého Ratbod neznal jménem, stála Slavomíra. Krásná žena a představená velehradského chrámu. Poslední byl Perumír, nejvyšší ze slavověrných, který sem přicestoval jen kvůli Ratbodovu zasvěcení.
Všichni odříkávali slova ve starém jazyce, který Ratbod ovládal jen málo, takže mnohým slovům nerozuměl. Sám otevřel knihu v kožené vazbě, kterou si přinesl z hradiště. Poklekl a začal předčítat texty zapsané ve staroslověnštině. V knize byly popsány cesty, kterými může následovník Velké Matky ovládat svou sílu. Byly zde rady, jak uctívat Slávu, jak využívat její dary, jak se správně soustředit, jak se uvést do transu a jak se svým vědomím dotýkat okolního světa.
Dočetl stránku, položil knihu před sebe na zem a zavřel oči. Vyprázdnil svou mysl a soustředil se tak, jak stálo v knize. Hlasy knězů se začaly měnit v nesrozumitelný šum. Pak se Ratbodovi zdálo, že už není ve svém těle, ale že jeho mysl vyplňuje celou místnost. Viděl sám sebe, jak klečí uprostřed pentagramu. Kněží pozvedli ruce a Perumír k němu přistoupil. Natáhl se a položil mu dlaň na hlavu. Ratbodovi projela myslí prudká bolest a další co si uvědomil, bylo, že leží zhroucený stále uprostřed pergamenu. Kněží nyní stáli mlčky u stěn a s očekáváním na něj hleděli.
Ratbod ucítil zvláštní pocit. Pomalu se zvedl a pohlédl na pět svíček v cípech pentagramu. Potom mávl rukou a všechny naráz vzplanuly.

*

„Napij se, to pomůže,“ poradil Jaroslav a přisunul k Ratbodovi korbel s medovinou. Nově zasvěcený kněz měl po rituálu nejdříve pocit, že může zbořit celý svět, pokud bude chtít. Rychle ho to přešlo a teď se mu zdálo, že neuzvedne ani ten korbel. Jaroslav ho zavedl do krčmy nad chrámem, aby se vzpamatoval.
„To je normální,“ mávl rukou. „Zítra ráno už budeš při síle a můžeš začít trénovat svoje nové schopnosti. Já tím prošel taky.“
„Kolik je na Moravě takových chrámů, jako tento?“ zeptal se Ratbod, když se napil medoviny. Její hořká chuť mu skutečně trochu pomohla se uvolnit.
„Nevím přesně,“ zavrtěl hlavou Jaroslav a znovu se napil. „Jsou ve všech důležitých městech. V Olomouci, Nitře, Mikulčicích, Děvínu a Znojmě. Vím, že jsou dokonce tak daleko, jako v Blatnohradu, Praze a ve Vratislavi. Ale náš největší chrám, ve kterém sídlí nejvyšší kněz Perumír, leží někde na sever od Líšně. Nikdy jsem tam nebyl, smí tam jen málokdo.“
„Je úžasné, že jste… že jsme vydrželi tak dlouho v utajení.“
„Je to čím dál těžší. Lidí přibývá a králova moc vzrůstá. Ještě před sto lety jsme byli rozšíření, kam až oko dohlédlo, ale pořád musíme dělat ústupky.“
„Můj praděd, Soběslav Moudrý, byl prvním moravským králem. Byzantský císař ho na krále povýšil, protože na Moravě zrovnoprávnil římské a byzantské učení. Nyní se káže jak latinsky, tak moravsky. To byl tenkrát ohromný ústupek, ale pomohl Soběslavovi v udržení své moci. Možná, že až se já stanu králem… možná, že bych mohl udělat něco podobného. Slavověrní by se už nemuseli skrývat, ale mohli by své modlitby provádět v přírodě, tak jako naši předkové.“
„Krásná představa,“ přikývl Jaroslav. „Ale je to naprosto nemožná. Křesťané vedle sebe nesnesou někoho jiné víry. Papež i byzantský císař by tě okamžitě prohlásili za kacíře a nejspíš by proti nám byla vedena další křížová výprava. A jistě si vzpomínáš, jak vypadala ta první. Ani tvůj vlastní lid by to nepřijal. Ne, něco takového teď není možné. Ne, dokud sedí papež v Římě a císař v Konstantinopoli.“
Ratbod na to nic neřekl. Dopil svoji medovinu a postavil korbel doprostřed stolu. Chvíli na něj upřeně hleděl a pak ho silou vůle přitáhl zpět k sobě.
„Nech toho,“ sykl na něj Jaroslav. „Kdyby to někdo viděl, tak…“
Zavrzaly dveře a do hospody vešli dva muži. Déšť venku stále nepřestával a už se úplně setmělo.
„Pozdrav Pán Bůh,“ zvolal jeden z nich na celou krčmu a hned přistoupil k ohništi, aby si ohřál ruce. Ratbod ho dobře znal. Byl to Jan z Blatnohradu, panonský kníže, velký válečník a k tomu králův bratr, tedy Ratbodův strýc. Přicestoval do Velehradu před několika dny a čekal, až se král Svatopluk vrátí ze své cesty. Muže, který přišel s Janem, tu Ratbod už zahlédl, ale nevěděl přesně kdo to je.
„Jane!“ zavolal na svého strýce.
„Ratbode,“ oslovil ho kníže radostně. „Buď zdráv.“
„Rád tě vidím. Od té doby, co jsi přijel z Panonie, jsme si nestihli posedět a popít. Co že ses nezúčastnil dnešní hostiny v paláci?“ zeptal se a nedbale ukázal směrem k hradišti.
„Musel jsem přivítat našeho hosta,“ řekl Jan a ukázal na muže stojícího vedle něj. „Představuji ti Adalwolfa von Stein, vyslance císaře Svaté říše Římské. Pane Adalwolfe, toto je nejstarší syn krále a můj synovec Ratbod.“
„Je mi ctí,“ řekl Adalwolf a poklonil se. Mluvil se silným německým přízvukem a Ratbod se neubránil úsměvu.
„Mě také,“ přikývl. „Tohle je můj přítel, mnich Jaroslav. No tak tady tak nestůjte a sedněte si.“
„A přineste nám víno!“ zavolal na krčmáře Jan, když se oba usadili na židle.
„To by mě zajímalo, proč se tahle taverna jmenuje U zabijáka,“ promluvil německý vyslanec.
„Protože tu lidi zabíjejí čas,“ ušklíbl se Jaroslav a ostatní propukli v smích. Krčmář zatím přinesl čtyři korbely vína a rychle popadl pár mincí, které Ratbod hodil na stůl. Byly to neořezané moravské hřivny a stačily na to, aby tu všichni čtyři pili až do rána.
„Můj císař, Jindřich pátý,“ začal po chvíli Adalwolf, „mě poslal za vaším králem, abych mu předal dary, jako znamení přátelství.“
„Jsem si jist, že to můj otec ocení,“ přikývl Ratbod a v duchu se zašklebil. Není to ani rok, co císař Jindřich sesadil svého otce a sám usedl na trůn. Než si udělá pořádek doma, tak si chce pojistit své sousedy. Až bude připraven, určitě mu nebude dělat problém, vrazit svým „přátelům“ dýku do zad. Ratbod to věděl. Němci měli na jejich země zálusk odjakživa.
„Král by se měl brzy vrátit,“ pokračoval Jan. „Jel na dvůr chorvatského krále, aby vyřešili nástupnickou otázku. Jak jistě víte, král Petar nemá žádné potomky a jak se proslýchá, už ani mít nebude.“
„To určitě dělá radost vám, pane Ratbode,“ navázal Adalwolf potom, co si smočil kníry ve vínu. „Král Petar má mladičkou sestřenici, která by se mohla stát chotí moravského prince.“
„Slyšel jsem,“ řekl Jaroslav, „že na chorvatský trůn má ale zálusk také maďarský kníže Béla.“
„Nechte už té politiky,“ zarazil je Ratbod. „Té si ještě užijeme dostatek.“
„Správně. Nebudeme si kazit náladu řečmi o Maďarech!“ Jan popadl svůj korbel a na několik loků ho vyprázdnil. Pak se začal smát. „Chtěl bych vidět, jak se Béla musel tvářit, když jsem za první křížové výpravy poslal křižáky, aby do Svaté země zamířili přes Uhry.“
„A co je na tom špatného?“ zajímal se Jaroslav.
„Mladíku, ty asi nevíš, jak ta slavná křížová výprava ve skutečnosti vypadala,“ odvětil kníže. „Já jsem se jí sám zúčastnil, tak vím, o čem mluvím.“
„Tak vypravuj,“ pobídl ho Ratbod. „Máme před sebou celou noc.“
„Jako první se valil ohromný houf vesničanů a kdejaké lůzy, který vedl jakýsi francouzský šlechtic. Byl to dav, prahnoucí po saracénské krvi, ale nepohrdli ani krví křesťanskou. Byli unavení a vyhladovělí. Převalili se přes zemi a nechali ji vypleněnou a zničenou. V Panonii to nebylo jiné. Kradli a zabíjeli, ale zastavit jsem je nemohl, protože bych si tím proti sobě poštval papeže a konec konců Deus le volt.
Proto jsem je poslal do Byzance přes Uhry. A když tyhle houfy chudiny vyplenily Uhry a dorazily ke Konstantinopoli, císař je nechal na lodích přepravit do Malé Asie. Tam celé to slavné „vojsko“ rozprášili Seldžukové. Teprve potom vytáhla do boje šlechta, která udělila nevěřícím lekci.“
Když Jan skončil s vyprávěním, všichni ještě chvíli mlčeli. Adalwolf zatím vzal nový korbel, který přinesla jedna z děveček, a napil se.
„Výborné víno. Wohlschmeckend.“
Ratbod přikývl.
„In vino veritas.“

Kapitola II. Schweinerei

Po několika dnech nekonečných dešťů konečně vyšlo slunce. Kdyby liják trval ještě o něco déle, Morava by se jistě rozvodnila a poničila by domy a čerstvě zasetá pole. S jasným počasím město opět ožilo, do města přijeli noví obchodníci, ulice se naplnily hlasy a náměstí křikem trhovců.
„Základem je dobrý postoj,“ vysvětloval Čestiboř. Cvičili šerm kousek od vnitřní brány velehradského hradiště. „Při boji musíš mít správně umístěné těžiště, jinak toho zkušený protivník může využít ve svůj prospěch.“
Ratbod poslechl a posunul pravou nohu kousek dopředu.
„Před začátkem souboje je nejlepší mít meč v této pozici…,“ vysvětloval Čestiboř dál, ale Ratbod ho přerušil mávnutím ruky.
„Samozřejmě, něco přece už umím.“
„V tom případě se braň!“
Ratbod měl co dělat, aby odrazil nenadálý výpad. Čestiboř zbraň ihned přetočil a zaútočil z druhé strany. Ratbod ustupoval pod přívalem úderů, téměř nestíhal sokovy pohyby vnímat. Pak klopýtl a svalil se na zem kousek od klády, na které seděl jeho mladší bratr Svatopluk.
„A tak padl Ratbod, princ Moravský,“ zašklebil se Svatopluk. „Přímo do koňských koblih.“
Ratbod pobouřeně zaklel a sedl si na kládu vedle něho. Čestiboř schoval meč do pochvy a opřel se o stěnu stájí. Kolem nich vládl čilý ruch, vojáci obcházeli podél hradeb a obchodníci z daleka přijížděli nabídnout své zboží. Branou právě projížděl povoz, naložený senem.
„Tak co, nezkusíme to znovu?“ ušklíbl se Čestiboř.
„Už jsem se potloukl dost,“ zavrtěl hlavou Ratbod. „Proč radši nevyzveš Svatopluka, ten se s tím kusem železa umí ohánět daleko lépe než já.“
Svatopluk pokrčil rameny a vytasil svůj meč. Ratbod mlčky sledoval, jak začali zápolit. I když uměl Svatopluk šermovat dobře, Čestiboř měl navrch.
„Zdravím, Ratbode,“ ozvalo se kousek od něj. Ratbod uviděl svou sestru, jak k nim míří od paláce.
„Divím se, že vůbec někdy vyjdeš z paláce, Střezislavo,“ řekl a posunul se, aby si mohla sednout na kládu vedle něj. Princezna ale zůstala stát. Bojující dvojice si zatím nevšimla, že přišla.
„Aspoň tady nedělám ostudu koruně, jako vy dva,“ zamračila se. „Mlátit se tady, není moc důstojné.“
„Máme snad umřít nudou?“
„Ona vás nuda brzy přejde. Otec by se měl už brzy vrátit.“
„Král se vrací?“ vyhrkl překvapeně Čestiboř, který si jí teď všiml. Pohotově přiskočil ke Svatoplukovi a drtivě mu stiskl zápěstí, až mu meč vypadl z prstů. Princ zaklel a vytrhl se ze sevření.
Střezislava pozvedla obočí a nezaujatě zatleskala. Čestiboř se na ní široce usmál a vysmekl hlubokou poklonu.
„Má paní, ani nevíte jakou je mi ctí, že někdo tak krásný, jako vy, mohl vidět okamžik mého triumfu a…“
Nedopověděl, protože princezna jen otráveně zavrtěla hlavou a zamířila zpět k paláci. Čestiboř se ušklíbl.
„Myslíte, že ji moje lichotky nepotěšily?“
„Táta se vrací,“ zopakoval Ratbod zamyšleně. „Docela brzo. Co ho asi donutilo k takovému spěchu?“
„Třeba jednomu z nás veze nevěstu,“ poznamenal Svatopluk, zatímco si mnul zápěstí. „To byl dost nečestný trik, s tím mečem,“ otočil se na Čestiboře.
„O cti se mluví, ale když ti jde doopravdy o krk, tak na ni rychle zapomeneš.“
„Pro mě je čest vším.“
„Čest je relativní pojem.“
„Nechte toho filozofování,“ zarazil je Ratbod. „Je ještě dopoledne a vy už se bavíte o problémech, které se řeší v noci v hospodě.“
„Sice dopoledne, ale pozdní. Za chvíli bude čas na oběd,“ řekl Čestiboř.

*

Už uplynula téměř hodina od doby, kdy zvony vyzváněly poledne. Ratbod zamyšleně hleděl z okna do dáli, zatímco Svatopluk za ním dojídal prosté, ale chutné jídlo. Kaši a škvarky, které hojně zapíjel panonským vínem. Když spolkl poslední sousto, poručil si další číši a zamířil ke svému bratrovi. Z okna byl výhled na celý Velehrad, okolní lesy, pole a vinice.
„Musí se to tady změnit,“ konstatoval po chvíli Ratbod.
„Co máš na mysli?“ zeptal se Svatopluk. Mluvil lehce podnapilým hlasem a dál upíjel z číše.
„Tohle hradiště bylo postaveno, když vládl náš praděd. Je potřeba ho přestavět. Vybudovat vysoké hradby, věže se střílnami a pevnost. A silnější kamennou zeď okolo celého města. Kdyby někdo Velehrad oblehl, tak musíme být schopni se ubránit.“
„Tys chtěl být vždycky nejlepší,“ zasmál se Svatopluk a znovu si přihnul.
„Samozřejmě,“ odsekl Ratbod. „Jen ti nejlepší mají šanci na úspěch. Velehrad bude to nejlepší a nejsilnější město.“
„Tak jo bratře,“ přikývl rázně Svatopluk, plácl ho do zad a vrávoravým krokem zamířil zpět ke své židli. Ratbod si povzdechl a zahleděl se na nádvoří pod okny. Uviděl Čestiboře, jak cosi říká stájníkovi, který právě shazoval vidlemi z povozu slámu. Branou zatím prošla drobná postava v kápi a zamířila přímo k Čestibořovi. Řekla mu pár slov a on ukázal na palác. Když se otočila, Ratbod poznal, že to je Lena.
Zamával na ni a otočil se k odchodu.
„Kam běžíš?“ zeptal se překvapeně Svatopluk, který doléval další číši. Ratbod neodpověděl a zabouchl za sebou dveře.

*

„Slavomíra chce, abys byl u pohřebního obřadu,“ vysvětlila Lena tiše. Čestiboř stál kousek od nich a čistil si nehty. Drobná kněžka postávala u stájí a snažila se nevzbuzovat pozornost okolí. Své světlé vlnité vlasy zakrývala šedou kápí, i když ne příliš úspěšně. Ratbod doufal, že Svatopluk zůstal u popíjení vína a nenapadlo ho dívat se z okna, co se děje na nádvoří.
„A kdo umřel?“ zajímal se Čestiboř.
„Jeden z knězů. Byl už starý.“
„A proč mám být u pohřbu zrovna já?“ zeptal se Ratbod. „Vždyť jsem byl zasvěcen teprve nedávno.“
„Možná právě proto.“
„Tak dobrá,“ povzdechl si Princ. Ve skutečnosti měl ze všeho nejvíc chuť jít zpátky do hodovní místnosti a připojit se ke svému bratrovi v pití vína.
„Můžu se přidat?“ zeptal se Čestiboř.
„Víš, že do chrámu nesmíš,“ zavrtěla hlavou Lena.
„Nevadí, půjdu s vámi aspoň do města.“

*

Adalwolf, rytíř ze Steinu, seděl znuděně nad nedopitým pivem a pozoroval pobíhající děvečky. Původně si zašel do krčmy pouze na oběd, ale nakonec zde zůstal a rozhodoval se, co bude po dnes odpoledne dělat.
Už aby se král vrátil, já mu předal dary a vrátil se na své panství, přemýšlel a obrátil do sebe zbytek piva. Tady na Moravě mu chyběla evropská kultura, společnost a zábava. Ale holky tu mají pěkné, to se musí nechat.
Jeho pohled opět ulpěl na děvečkách. Ta s dlouhým copem a pihami by stála hřích.
Z myšlenek ho vytrhlo prásknutí dveří. Adalwolf se podíval na nově příchozí a s údivem zjistil, že jedním z nich je princ Ratbod. Napadlo ho, jestli na něj má zavolat, ale nakonec tu myšlenku zavrhl a zůstal sedět tiše v rohu. Teď nestojí o rozhovory o nástupnictví, politice a válkách.
„Počkám tady, něco popiju,“ oznámil jeden princových společníků a sedl si k nejbližšímu stolu. Pihovatá dívka k němu hned přiskočila a muž si poručil víno. Když se otočila k odchodu, tak ji plácl přes zadek, až vypískla. Adalwolf přimhouřil oči.
„Schweinerei,“ poznamenal si pro sebe.
„Nudit se tu nebudeš,“ zašklebil se Ratbod a spolu se svým druhým společníkem, který byl zahalený v plášti, zamířili k pultu. Krčmář na ně beze slova kývl a pak oba zmizeli v nenápadných dveřích.
Němec na to chvíli nechápavě hleděl, když v tom ho vyrušilo další vypísknutí. Otočil se a uviděl toho muže, který přišel s princem Ratbodem, jak se vybízivě usmívá na pihovatou děvečku. Ta se na něj zamračila a vlepila mu facku, až se muž skácel ze židle na zem. V mžiku přiběhl krčmář a začal děvečce domlouvat a pomáhat hostovi ze země.
V Adalwolfovi zvítězila zvědavost a ihned se chopil příležitosti. Vstal ze židle a nenápadným krokem se přiblížil k pultu. Když se ujistil, že všichni věnují pozornost lamentujícímu krčmáři, otevřel dřevěné dveře a vklouzl dovnitř.
Ocitl se v kamenné chodbě, která po pár krocích přecházela v strmé schodiště vedoucí kamsi do podzemí, odkud vycházel podivný zpěv. Díky rudému světlu, které se zespodu linulo, měl Adalwolf pocit, že stanul před bránou pekelnou. Přesto se odvážil jít dál. Tasil svůj meč a začal sestupovat po příkrých schodech. Hlasy i světlo sílilo a rytíř jen čekal, až zaslechne nářek trpících duší.
„Mein Gott,“ zamumlal, když se dostal na konec schodiště. Před ním byla nevelká místnost s desítkami svící na stěnách, které vytvářely ono rudé světlo. Vedlo odtud několik chodeb do všech stran. Adalwolf pokračoval dál podle zpěvu. Už rozeznával slova, ale nerozuměl jim. Dával si pozor, aby neztropil ten nejmenší hluk. Neměl ponětí, kde se to ocitl, ale nehodlal se vrátit, než to zjistí.
Pak konečně dorazil do velké místnosti, která byla plná postav. Ženy i muži v bílých rouchách stali v několika kruzích okolo středu místnosti, kde nehybně ležel nebožtík. Nad ním stála majestátná žena a pronášela podivná slova. Pak naráz začala mluvit jazykem, kterému Adalwolf rozuměl.
„Vezmi si jeho duši, Velká Matko, vezmi si duši toho, který ti celý život věrně složil. Nedej, aby jeho duch bloudil v našem světě a škodil nám, kteří jsme dosud naživu.“
K mrtvému přistoupil muž a začal mu hrdlo ucpávat čímsi, co Adalwolf odhadl jako bláto. Ale mohl se plést.
Žena začala opět mluvit v jakémsi nesrozumitelném jazyku a pozvedla ruce nad hlavu. Dlaně se jí najednou rozzářily jasným světlem, které vyplnilo celou místnost. Mrtvý se vznesl kousek nad podlahu a začal sestupovat do hrobu, který byl vedle něj vykopaný.
Adalwolf se roztřesenou rukou pokřižoval a začal ustupovat zpátky.
„Zauberei...“
„Je tu někdo cizí!“ zvolal kdosi. Naráz se všechny oči upřely na rytíře.
„Heilige Maria, Mutter Gottes...,“ mumlal dál Adalwolf. Přejel pohledem ty, kteří stáli nejblíže, a uvědomil si, že jedna z těch postav je princ Ratbod. Vypadal stejně překvapeně, jako ostatní.
„Narušitel!“ zvolal někdo další. Pán ze Steinu se otočil a dal se na zběsilý útěk.
„Zastavte ho!“ uslyšel hlas té ženy, která vedla celý obřad. Nedbal na něj a běžel co mu nohy stačily. Zahnul chodbou a dostal se do místnosti, odkud vedlo schodiště. Jenže v cestě mu stál jeden z těch knězů, či ďáblů, nebo co byly ty postavy zač.
„Zadržte,“ přikázal mu mírným hlasem.
„Ustup, satane!“ vykřikl Adalwolf a namířil na muže svůj meč. Pak si uvědomil, že to je ten mnich, se kterým se před pár dny bavil spolu s Jan a Ratbodem.
„Klid, nic vám nehrozí,“ pokračoval muž klidným hlasem. „Já jsem Jaroslav, pamatujete? Uklidněte se a já vám vysvětlím, co…“
Rytíř koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Zareagoval okamžitě. Rozeběhl se proti muži, vší silou ho odhodil na stranu a zamířil nahoru po schodech. Přes svůj přerývaný dech za sebou uslyšel dupot nohou. Neodvážil se ohlédnout, jen už chtěl být pryč z tohoto ďáblova doupěte.
Pak konečně stanul u dveří do krčmy. Rozrazil je a vypotácel se ven. V tom se mu zamotala hlava a musel se opřít a nejbližší stůl. Uvědomil si, že musel při tom útěku upustit svůj meč. Krčmář na něj vrhl překvapený pohled.
„U všech svatých, co jste tam…“
Přerušili ho dva muži, kteří se s křikem prohnali místností a vyběhli na ulici. Adalwolf nad tím neměl čas přemýšlet. Stejně jako ti dva vyrazil ven a zamířil přímo na královské hradiště.

*

„Je pryč,“ vydechl Ratbod, když vyběhl po schodech zpátky do krčmy. Za ním se vyhrnuli ven další kněží.
„Co se, sakra, děje?“ zeptal se nechápavě Čestiboř, který doteď seděl u stolu nad číší vína. Ostatní hosté se hrbili nad svými korbely a snažili se být neviditelní, aby se do toho náhodou nezamíchali.
„To byl ten Němec. Viděl nás.“
„Utíkal rovnou na hradiště,“ ozval se krčmář.
„Zatraceně,“ zaklel Ratbod. „Počkej tu na mě,“ řekl směrem k Čestibořovi a zamířil zpět do chrámu. Když sbíhal po schodech, zaslechl za sebou hospodského.
„Pro dnešek zavíráme, panstvo.“
V místnosti pod schody stáli shromáždění všichni kněží. Každý z nich se tvářil vyděšeně, nejistě nebo rozhněvaně. Proti princi stála Slavomíra, která nyní vypadala ještě větší a ještě hrůzostrašnější. Vzteky zatínala pěsti.
„Utekl,“ dostal se sebe Ratbod. „A zamířil přímo na hradiště.“
Nejvyšší kněžka zaklela ve staré řeči.
„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Ratbod, když si všiml několika kněží, jak se nad čímsi sklánějí, a Leny, jak usedavě pláče.
„Zabil Jaroslava,“ dostala ze sebe mezi vzlyky. „Zabil ho.“
Kněží ustoupili a Ratbod uviděl tělo svého přítele. Jaroslav tam ležel v kaluži krve s dlouhou sečnou ránou přes hrudník. Vedle něj se válel zkrvavený meč a Ratbod v něm poznal ten, který nosil německý rytíř u pasu.
Nezmohl se na slovo.
Lena znovu propukla v pláč a rozeběhla se chodbou pryč.
„Co to bylo za člověka?“ zeptala se vážným hlasem Slavomíra.
„Němec,“ řekl nepřítomně Ratbod, neschopen spustit oči ze svého mrtvého přítele. „Adalwolf von Stein, vyslanec římského císaře.“
„Budou mu v královském paláci věřit?“
„Určitě.“
„V tom případě odcházíme!“ rozkázala Slavomíra velitelským hlasem. „Víte, co všechno máte vzít. Za pět minut opustíme chrám tunely.“
Kněží se okamžitě rozutekli do všech směrů, aby vykonali příkaz. Ratbod se rozeběhl chodbou, ve které zmizela Lena, a zamířil k jejímu pokoji. Chrám tvořila složitá spleť chodeb, ve kterých se vůbec nevyznal. Věděl jen, jak se dostat na několik míst, jinak pro něj byla svatyně bludištěm.
Leniny dveře byly zavřené zevnitř a na jeho bušení a volání nedbala. V odpověď mu přišel jen pláč.
Po chvíli snažení to princ vzdal a vrátil se ke schodišti. Jaroslavovo mrtvé tělo zmizelo. Byl tu jen jeden kněz, který zhasínal všechny svíce. Na zemi u jeho nohou leželo několik pochodní.
„Ratbode,“ ozvalo se za ním. Princ se otočil na Slavomíru, která se vynořila z nyní temného průchodu. „Pojď s námi. Pokud tě chytí, tak tě zabíjí. I když jsi nejstarší syn krále a následník trůnu, budou tě mučit, abys jim řekl, co víš. A pak tě zabijí.“
„Já vím. Ale nebojte se, mě nechytí. Nejdřív musím nahoru, čeká tam na mě Čestiboř.“
„Pojď s námi, prosím.“
Ratbod zavrtěl hlavou, vzal jednu z pochodní a zapálil ji. Pak vyrazil po setmělém schodišti nahoru.

*

„Z hradu vyrazila početná družina na koních,“ oznámil krčmář, když se vrátil z ulice.
„Musíme zmizet,“ řekl Ratbod. V místnosti zbyl jen on, Čestiboř a hostinský.
„Vezmeme si koně a ujedeme do lesů,“ navrhl Čestiboř. Ratbod přikývl, ale pak se zarazil.
„Zatraceně! Lena zůstala dole, neutekla s ostatními.“
Zaklel a vzal do ruky pochodeň.
„Musím pro ni. Vy dva rychle zmizte.“
„To nemůžeš myslet vážně,“ ušklíbl se Čestiboř, dopil víno a vzal Ratbodovi pochodeň.
„Konečně uvidím, jak to tam vypadá.“
Pak jako první začal sestupovat do prázdného chrámu. Krčmář zatím vyběhl ven a utíkal ke stájím pro koně.

*

„Tady to je,“ řekl princ, když se tmavou chodbou dostali k Leniným komnatám. Po tmě vypadal chrám daleko děsivěji, než ve světle svíček. Ratbod byl rád, že ho napadlo vzít si předtím od kněze pochodeň.
Zpoza dveří se ozýval tichý pláč.
„Leno,“ zabušil na dveře Čestiboř. „To jsme my, otevři.“
Žádná odpověď.
„Jestli neotevřeš, vyrazíme dveře!“ pohrozil Ratbod. „Všichni kněží už utekli a brzo se sem nahrnou královští vojáci. Zabijí tebe i nás!“
Zpoza dveří se ozvaly kroky a pak zvedání petlice. Objevila se Lena s ubrečeným obličejem a lhostejným výrazem. V tu samou chvíli se ze směru, odkud přišli, ozval dupot mnoha nohou.
„Už jsou tady,“zašeptal Ratbod. „Ostatní kněží utekli tunely. Dokážeš nás k nim zavést, Leno?“
„Jestli utekli tunely,“ řekla tiše, „tak je za sebou zavalili. Byl tam ochranný mechanismus.“
„Takže jsme v pasti,“ konstatoval Čestiboř.
„Ne. Jsou tu i jiné východy. Kněží do chrámu vstupovali i odjinud, než z té hospody.“
„Veď nás.“

*

„Po pravdě, nejdřív jsem si myslel, že jste jen opilý,“ řekl tiše Svatopluk, když stanuli v místnosti pod schody. „Ale teď vidím, že máte pravdu. To je neuvěřitelné.“
„Musí to tady být velmi rozlehlé,“ vydechl Jan stojící po princově boku, když se k nim z chodeb vrátila ozvěna.
„Ďáblovo doupě,“ zamumlal jeden z vojáků, kteří stáli za nimi, a pokřižoval se.
„Jak jste to tady vůbec našel?“ zeptal se rytíře Svatopluk.
„Já,“ začal Adalwolf nejistým hlasem, „jsem nahoře v krčmě uviděl prince Ratboda, jak vchází do těchto dveří. A podlehl jsem pokušení, abych zjistil, co je za nimi.“
„Jak se opovažujete?“ zvýšil hlas Svatopluk. „Proč by můj bratr vcházel sem?“
„To já nevím,“ pokračoval Němec a nervózně si pohrával se svým novým mečem, který dostal na hradě. Začal vyprávět o svém vstupu do chrámu, o tajemném zpěvu a o pohanském rituálu. Popsal jim, jak chtěly postavy v bílých rouchách obětovat člověka a jak mezi nimi poznal prince Ratboda.
„Tomu nevěřím,“ zavrtěl důrazně hlavou Svatopluk. „Můj bratr by nikdy…“
„Jsem si jist, že se to vysvětlí,“ přerušil ho Jan. „Teď musíme prozkoumat tohle místo. Dávejte si pozor, nevíme co na nás čeká v temnotách.“