Na náhody již nikdo nevěří (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Už jsi někdy někoho zabil?“

„Dědu“

„Cože?!“

„Byl jsem ještě malej. Mohlo mi být tak pět až šest let. Schoval jsem se ve sklepě, abych ho mohl polekat. Když jsem to udělal, prohlásil, ostatně jako vždycky, ´Sakra, já z toho spratka jednou dostanu infarkt´.“

„A?“

„K zemi padnul po pěti sekundách, během nichž si uvědomil, že ho opravdu dostal.“

„Proboha… Co na to ostatní?“

„Bábu jsem musel shodit ze schodů.“

„Do hajzlu! Tys už někoho zabil, aniž by to bylo omylem?!“

„Jasný. Ale ta dědova smrt byla mnohem zábavnější, no ne?“

______________________________________________________

Tohle je můj život. Teda ta horší část mého života. Ta část, ve které nesedím u počítače a nedělám účty. Ani nechodím každý večer domů, abych mohl zhlédnout v telce pár laciných bavičů, dát si pivko a pohodlně usnout na gauči. To není ta část. Teď totiž do práce nemusím, ba ani nemůžu. Nežiji ten normální nudný život, kterého se všichni denně pracující lidé snaží dosáhnout. Místo toho sedím ve špinavém mustangu se zasraným vrahem a přemýšlím nad tím, jak policii vysvětlím to tělo u mě v obýváku. To tělo, na něž mimochodem spadl můj výstavní meč naprostou náhodou (!).

Ano. Dnešním dnem opravdu náhoda střídala náhodu. Začalo to tím, že přišel muž, jenž odpověděl na můj inzerát. Hledal jsem totiž spolubydlícího. Při rozhovoru s ním pak dorazil exekutor (jsem lehce zadlužen), sedl si na pohovku a umřel. Nic složitého, no ne? Možná by se ještě dalo policii vysvětlit, že jsem exekutorovu hlavu svým mečem pověšeným na zdi neusekl. Že ten meč spadl po deseti letech naprosto sám. Nevím však, jak bych se prokousal tím, že vedle mě seděl několikanásobný vrah, jenž si nedávno odpykal svůj trest (konkrétně můj nový spolubydlící). Vrah, jenž zabil svou babičku, dědu a později podřízl i svého přítele (což mi řekl v autě při útěku z místa činu).

Uvěřil by mi to někdo? Uvěřil by mi někdo tolik náhod v jednu chvíli? A co všechny ty otisky?

Pokud se z toho ještě vylízat dalo, tak už máme stejně smůlu. Se zabijákem jsme totiž zpanikařili, nechali tělo tělem a skočili do jeho auta (doufám, že bylo jeho). A hádejte, který stařeček to šel mimo přechod zrovna, když jsme se snažili ujet pryč z mé čtvrti?

No, abych to neprodlužoval. Byli jsme v hajzlu!

„Co teď?“ vypadlo ze mě po hodině ticha, při níž jsme brázdili prázdné americké silnice a oba tiše přemýšleli nad naším osudem. Já vlastně přemýšlel hlavně nad tím, co mě nutí sedět po boku vraha, jenž se mi o svém zabijáckém tajemství svěřil již před několika minutami.

„Teď půjdem do basy, dříve nebo později. Záleží jen na tom, jak dlouho si užijem na svobodě. Věř mi, mám zkušenosti.“

„Tos mě uklidnil. Ani vězení, ani tvé zkušenosti mi momentálně moc nepomáhají!“

„Je to tam celkem fajn, vážně. Dostaneš dobré jídlo, postel, vlastní záchod… Často jsem dokonce chodil k takové slečně, která se mnou mluvila o různých věcech. Říkal jsem jí všechno, co mi leželo na srdci. A ona poslouchala! Měla u sebe sešit a občas si do něj i zapisovala, co jsem jí pověděl. Měla o mě opravdový zájem. Takové lidi jinde nepotkáš.“

Super. Takže to není jen zabiják. On je ještě naprosto tupej. Raději jsem neodpovídal. Seděl jsem připásaný co nejpevněji k sedačce a přemýšlel nad vězením, soudem, smrtí a vůbec. On, Randy, přitom ale nezavřel pusu. Chvíli mi pokládal otázky, jestli ho tedy beru za spolubydlícího, jako by na tom snad ještě záleželo. Jindy mi zas vyprávěl o tom, že má občas záchvaty. Jeden z těch záchvatů ho dostal na pár let do vězení. Bez něj by prý nikdy nikoho nezabil. Bez záchvatů je, jak sám říkal, naprosto mírumilovný člověk. Jeho další monology pak měly neskutečnou hloubku. Třeba když vyprávěl, co by dělal v případě, že by svět ovládly zombie. Opravdu rozhovor na úrovni, to jo…

Jakmile se zkrátka pustil do konverzace, zjistil jsem, že je to až roztomile hloupej a omezenej chlap, ve kterém by nikdy nikdo nemohl vidět zabijáka. To však nic neměnilo na tom, že jím je. Nechtěl bych se vyskytovat v jeho blízkosti, až dostane to své šílenství.

Ujeli jsme celkem dlouhou cestu. Probíhalo to až moc hladce a já věděl, že dříve nebo později se něco zvrtne. A zvrtlo. Zvuk sirén vám snad napoví, o co šlo.

„Co to má být?!“

„Asi jsem jel moc rychle.“

„Cože?! To nemůžeš dodržovat předpisy, když jsme hledaní po celých státech?!“

Randy začal zajíždět ke krajnici.

„Co jim teď chceš jako říct?“ pokračoval jsem.

„Nevím. Neumím řídit. Jak mám vědět, kolik se má jezdit?“

Zastavil.

„Ty… ty neumíš… co?!“ Naprosto mě zaskočil.

„Řidičák, prosím,“ ozval se policista vedle našeho okýnka.

„Takže nemáš ani řidičák?!“ optal jsem se ignorujíc poldu.

„Vy nemáte řidičák?“ přidal polda.

„Já- já… strávil jsem celej život ve vězení, kde jsem ho měl asi vzít?“

„Sakra.“

„Cože?!“

„Nemám řidičák a neumím řídit!! Stačí?!“ mluvili jsme všichni tři najednou a Randy z toho začal šílet. Bylo mu to vidět na očích.

„Vystupte si ihned z auta!“

„Vždycky jsem se to chtěl naučit, ale-„

„Ihned z auta a ruce na kapotu!“

„-nemohl jsem.“

„Z auta!“

„Já-„

„Z auta!!“

„Eh-“

„Jak je možný, že jsi mi to za celou dobu neřekl! Proč si mi místo zombií nepověděl raději tohle?! Čí je vůbec tohle auto?!“

„Já-„ Randy byl v rozpacích. Řev z obou stran mu očividně nedělal dobře. Začal si dávat ruce na uši.

„Ihned vystupte z auta, nebo budu nucen použít násilí!“

„JÁ!-“

„Hned!“

„Buďte už všichni ZTICHA!!!!“

Ozval se výstřel. A všichni byli zticha.

Policista žádající o řidičák se sesunul k zemi.

Randy šlápl na plyn.

Pak už jsme viděli jen, jak k mrtvému obhájci zákona přibíhá jeho parťák a zapisuje si číslo našeho auta. Bylo mi to fuk. Randy zatím levou rukou držel volant. V té pravé, která se mu neskutečně třásla, pak třímal právě použitou zbraň. Něco takového očividně dokáže člověku zavřít chlebárnu.

„Sakra,“ řekl jsem tak potichu, jak jen to šlo, a zůstal sedět s pusou dokořán. Randy jen zíral před sebe a zuřivě oddechoval jako boxer, jenž právě prošel opravdu těžkým zápasem. Ukázal mi stránku své povahy, o které jsem neměl ani tušení. On je opravdu zabiják. Tenhle zážitek byl naprosto otřesný. Nevěděl jsem co říct. Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem úplně vedle a jediné, na co jsem se zmohl, bylo přemýšlení. Přemýšlení o nás. Hlavně tedy o mně.

Nemluvil jsem. A on také ne. Nezajímalo mě, kde vzal tu zbraň. Bylo mi jedno, že řídí, přestože nemá řidičák. Ani mě nezajímalo, kam jedem. Nezajímalo mě už vůbec nic.

______________________________________________________

Následovaly tak dvě hodiny, ve kterých se toho moc nepřihodilo, nepočítáme-li odbočení z hlavní silnice někam do neznáma. Pomalu se začalo stmívat. Nikdo z nás zatím neprohodil ani slovo. Vzduch chladl, krajina ubíhala, sedačka se stávala tvrdší a tvrdší a já se pomalu smířil s tím, co bude následovat.

Nikdy jsem neměl trapné ticho raději.

„Promiň,“ jeho hlas prorazil několik hodin neporušený vzduch zadýchaného auta.

„V pohodě.“

„Já nechtěl. Prostě se-“

„To je dobrý. Už o tom nemluvme,“ snažil jsem se o ukončení jakékoliv konverzace.

„Já jen-“

„Nic se nestalo,“ měl jsem z něj trochu strach, to musím uznat. Navíc jsem byl unavený a neměl jsem náladu na nadávky. S osudem v base jsem se dávno smířil a svádění viny na někoho jiného by mi už nepomohlo. Stalo se. Konec konců je to jediná zajímavá věc, co se v celém mém nudném životě kdy udála. Třeba se jí jednou budu smát. Tedy pokud lze na doživotním vězení najít něco směšného…

„Díky. Seš opravdovej kámoš,“ je zvláštní, když vám tohle řekne muž, který zrovna dnes dorazil na váš inzerát v novinách. „Mám tě rád,“ a když vám to řekne muž, jenž právě zabil policistu.

Neodpovídal jsem. Fakt jsem nevěděl, co mu na tohle mám říct. Trochu mi ho bylo líto. Nechápu proč.

„Zastav u týhle benzínky, potřebuju něco k jídlu,“ pronesl jsem raději, když se před námi objevila benzínová pumpa. Měl jsem za prvé dost té jízdy a za druhé mě lákala myšlenka na pár cigaret pro zklidnění. Randy beze slov zaparkoval. Dovnitř jsme šli oba. A to byla chyba…

Když jsem pak na pult položil krabičku cigaret, jednu snickersku a kafe, znepokojilo mě chování prodavače. Nevěnoval mi totiž žádnou pozornost. Koukal se někam za mě.

„Okamžitě to vrať!“ zařval po chvíli. V mžiku jsem začal tušit, co se děje.

A tušení mne nezklamalo. Šlo o Randyho. Kradl nějaké jídlo a ve chvíli, kdy byl přistižen, začal utíkat. S tím však prodavač počítal a než jsme stihli cokoliv udělat, sjely ze stropu dvě mříže. Jedna zatarasila východ a druhá pult. Klasická bezpečnostní výbava obchodníků, kteří se nebáli za svou ochranu obětovat pár dolarů. Nemohli jsme se dostat ani ven, ani k prodavači. Nehledě na to, že se spustil alarm. Byli jsme uvězněni na benzínové pumpě. Byli jsme naprosto v řiti.

A víte, jak jsem říkal, že jsem se smířil s vězením? Tak ano, smířil. Smířil jsem se s tím, že nás chytnou v nějaké epické honičce, nebo že z nás budou hrdinové, co utíkají před zákonem napříč USA. Ale rozhodně jsem se kurva nesmířil s tím, že mě najdou zavřeného na benzínce s naprostým blbem, když jsme kradli bagety. To fakt ne!

Neovládl jsem se. Možná to bylo kvůli přílišnému stresu, možná kvůli několika mrtvolám, co jsem dnes viděl. Ze všeho nejvíc mě ale naštvala ta hloupost člověka, na kterém závisel můj život. To, že dokáže krást na ozbrojené benzínce, přestože mám peníze a přestože stačí jediná chyba, aby nás našla policie. To, že nás již podruhé prozradil. Už jsem to nemohl držet v sobě…

„Ty… ty!! Jak může bejt někdo tak zatraceně blbej?! Jak je vůbec možný, že jsem potkal takovýho debila?!“ chrlil jsem jednu nadávku za druhou. Sám bych se později nepoznal. Randy přede mnou s vystrašeným výrazem couval. „Takový pako jako ty nemohlo přežít ani těch šest let, ve kterých si zabil svoje zasrané prarodiče! Ne! Takový pako se kurva nemohlo ani narodit. Ty pitomej idiote!“ a pokračoval jsem. Furt a furt a furt.

Randy dostal opět ten svůj šílený výraz. A pokud vím, zbraň v autě nenechal…

-

Pak už si jen pamatuji, jak jsem ležel opřený o regál. Na mé tělo se sesypaly brambůrky a já nic nevnímal. Dokonce ani své prostřelené břicho - tu ránu, ze které stříkala krev, jako by byla v mém těle léta uvězněná a nyní našla cestu, kudy se dostat pryč. Dařilo se jí to, jen co je pravda. Na druhou stranu to nebolelo tak, jak jsem čekal.

Zvuk sirén se v mé hlavě dostal kamsi do pozadí. Byl slyšet potichu. Stejně tak i Randy, jenž se nade mnou skláněl a hluboce se omlouval. Pitomec jeden. Všechny zvuky jako by byly někde daleko. Všechny kromě mého dechu a stále pomalejšího tepu srdce. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem se na chvíli dokonce usmál. Uvědomil jsem si totiž, že jsem po deseti letech nudy zažil něco jiného. Něco nevšedního a neskutečného. Že jsem zažil ten nejzajímavější den vůbec. Tu lepší část mého života…

Možná za ty myšlenky mohla bolest, která se pomalu dostavila. Možná to byla pravda.

Věděl jsem však, že umřu. Doufal jsem v to. Nechtěl jsem do vězení a ani před soud. Život je příliš namáhavá činnost. Neměl jsem zapotřebí v něm pokračovat. Poslední, co si pamatuji, je, jak k Randymu přiběhli policisté. Pak mi klesla víčka.

Zvuk mého srdce utichl.

-

Umíral jsem a už vůbec jsem nechtěl zpátky na svět.
*píp*
Zvlášť, když na mě čekalo jen vězení.
*píííp*
Byl jsem rád.
*píp*
Rád, že to mám za sebou…
*píííp*
Rád, že-. Hej! Co má sakra znamenat to pípání?!

„Probírá se! Možná to ještě přežije!“

No to snad ne…