Několik dní po.... (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Svět, jak jej známe, se změnil. Již není, co bylo a co mělo být, nebude. To, čeho se jedni báli a druzí se tomu smáli, se stalo skutečností. Apokalypsa nastala, moře pohltilo mnohé kusy země jakožto celé ostrovy. Kde nezasáhla voda, tam se postaraly jiné živly. Země se třásla a pukala, sopky chrlily smrt do všech stran. O nějaký čas později, co nezvládla příroda, dokonaly nemoci s hladomorem. Vše skončilo. Nebyly žádné zdroje energie, vše zničeno. Z velkolepých staveb, ať už z doby před mnoha stoletími, či moderních, zbyly jen trosky. Ulicemi měst plula oblaka hmyzu a táhl se neskutečný puch z hnijících těl.

Vším tím zmarem a zkázou kráčel muž oblečen ve slušivém obleku. Shrbený, opíraje se o hůl, se rozhlížel kolem sebe. A kdyby někdo z živých měl sílu se zvednout a podívat se do jeho tváře, viděl by v jeho očích slzy. Plakal. A kdyby jej někdo živý slyšel či měl sílu poslouchat, slyšel by slova plná bolesti.

„Miloval jsem je, tolik jsem je miloval. Neposlouchali, nechtěli poslouchat, ani slyšet. Dal jsem jim toho tolik. A přeci se vzpírali a utíkali. Dával jsem jim jídlo, ničil jejich nepřátele. Obětoval své jediné skutečné dítě. Nechal jsem vše jasně zapsané. Ale oni si sami určili, co dostanou ostatní, hlavní bylo nadále zachováno. Jen ty drobné spory co a jak bylo doopravdy. Kdo byl a nebyl skutečný, jak to vlastně bylo se vztahy mezi popsanými osobami. Dával jsem jim další a další šanci. Jejich vlastní k nim promlouvali a vysvětlovali, někteří o tom aspoň přemýšleli, jiní se jim vysmáli…“

Kráčel pln smutku, z očí mu tiše kanuly slzy. Když z trosek jedné budovy doslova vytančil další muž, oděný pouze do džínsů a botasek. V náruči svíral torzo těla a tančil ke staršímu muži. Když byl od něj na půl metru, v otočce pustil tělo a to se rozprsklo o zbytek pouliční lampy.

„Zdravím tě, drahý otče. Truchlíš nad svými nezdárnými dětmi? Jaká tragédie, ale já tě varoval. A tys neposlouchal. Mě jsi vyhodil z rodného domu a jim dal vše. Říkal jsem ti, že jsou nehodní a dají se snadno zkazit, protože nejsou více než prach, ze kterého jsi je uhnětl. A teď máš jen oči pro pláč.“

Slova toho muže, který se zdál být o mnoho mladší než muž, kterému se poškleboval. Byla plna ironie a pohrdání, dokonce i výsměchu. Stařec, ač podpírán holí, pevnou rukou protřel oči a smutně se usmál na mladšího druha. „ Za ta léta ses nezměnil ani trošku. Stále jsi pln hořkosti a nenávisti. Kdybys býval nikoho nepobízel, mohlo to být dobré. Ale ty ne, musels mi dokázat za každou cenu, jací lidé jsou. Že jsou slabí a snadno podlehnou. Věděl jsem to, proto jsem je jen vyhnal a nezahubil. Z lásky k nim, protože jsem věřil, že se navrátí.“

Muž se rozesmál, jeho smích byl nucený a plný jakési jízlivosti. „Jen se na ně podívej, jsou jak zvířata. Hrabou se v odpadu, pojídají zbytky dobře vypadajících mrtvol. Po tobě ani nevzdechnou. A ti, co vzdechnou, se klaní mně. Naivně si myslí, že jim nějak pomůžu. Jen se na ně podívej.“ Ukázal směrem k troskám. Jeden by musel zrakem pátrat, aby v té změti špíny a trosek našel hlouček přeživších jedinců, jak se groteskně krčí před čímsi, co vypadalo jako obrácený kříž. Mladší muž se zapitvořil. „Znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku vyplýtvanou na nevděčníky! To pro ně znamenám já?“ Zas se zasmál tím pohrdavým smíchem. „Jsou mi odporní, jako červi, které mohu rozšlápnout, kdykoliv se mi zlíbí.“ Pak se podíval na starce.  

„Ale neudělám to, to co ze světa zbylo, ti bude trvalou připomínkou tvého bláznovství. Stejně jako jsi nezničil a nezničíš mě, tak nezahubíš ani je. Budeš ve svém krásném domě doufat, že prozřou a navrátí se k tobě.“ Při rozhovoru, který vedli, kráčeli cestou dál. Nikdo je neviděl, a pokud si jich jen koutkem oka všiml, hned to zapomněl či zavrhl jako vidinu zmatené mysli zmožené hladem. Ti dva podivní poutníci se zastavili u sotva osmnáctiletého děvčete, které si kreslilo do prachu cesty pentagram a další různé symboly. Muži na sebe pohlédli, stařec jen kývnul hlavou a jeho mladší společník se zašklebil. „Pověz děvče, co to kreslíš?“ Dívka se lekla tak moc, že vypískla jak vyplašená myš. V hlavě se jí honilo tolik otázek. Kde se tu ti dva, velmi dobře vypadající muži, vzali. Co po ní vlastně chtějí, a proč se jí ten mladší vyptává? Když se vzpamatovala, přiškrceným hlasem odpověděla. „Náš učitel chce, abychom se naučili tato znamení a tím tak poctili našeho Pána. Pána, který měl vždy pravdu.“ Ti dva se na ni chvíli dívali mlčky, než muž opět promluvil. „Jakou pravdu? Že Bůh a jeho láska a milosrdenství jsou výmysl? Že záleží jen na člověku, co udělá a jak? Že nemusí milovat nikoho kromě sebe samého?“ Chvíli si hleděli do očí a stařec stál kousek od nich, sledujíc tu scénu. „Pověz mi děvče, v co doopravdy věříš?“ Nastalo ticho, dívenka těkala zrakem po těch dvou a okolí, jak přemýšlela nad tím, v co vlastně věří.

Než si něco uvědomila či vymyslela, byla ve vzduchu, aniž by ji něco viditelného drželo. „Povím ti, v co věříš, v bludy a nesmysly. Nikdy jste pro mě nic neznamenali, nenáviděl jsem vás a pohrdal vámi. Ale vy jste se plazili a modlili se ke mně.“ Po těch slovech děvče zavřeštělo, neb se z jejího těla ozvalo křupnutí. Silou vůle jí muž zlomil kost v těle a pokračoval. Dívka křičela, ale nemohla nic, visela ve vzduchu jako loutka na neviditelných nitkách. Tu stařec zasáhl. „Dost už!“ Muž se po něm ohlédl s úšklebkem ve tváři a nechal nebožačku padnout do prachu a kaluže moči, která pod ní vznikla. „Vidíš, otče? Jediné co dokázala, bylo křičet bolestí a pochcat se. Nevolala tebe a neprosila o milost a teď umírá. Ponížená a zahanbená.“

Stařec nedbal jeho slov, došel k tělu nebožačky, poklekl a vzal ji jemně do náruče. „Utiš se maličká, neboť jsem u tebe.“ Dívka k němu zvedla oči plné slz a bolesti, chvíli na něj hleděla a pak s námahou zašeptala. „Otče… jsi….“ Mluvení jí bolelo, protože kosti, které měla zlomené, byla žebra a ta se jí zabodla do plic. Stařec jí položil prst na ústa. „Nemluv již a spi, až se vzbudíš, sejdeme se doma.“ Pak ji zas opatrně položil do prachu, kde vydechla naposled.

„Celý ty, oni tě odmítli a ty jim stále pomáháš a odpouštíš jim. Já se tě neprosím o tvé odpuštění, neb o něj nestojím. Budu zde, a budu sledovat, stejně jako ty, jejich počínání a kroky, abych ti zas dokázal, jak jsou nehodní tebe a tvého domu.“ Po těch slovech oba muži zmizeli.