Nesmrtelný (1. strana) | Články - Aragorn.cz

ÚVOD

Orin se vrhl vpřed a kosil jednoho nepřítele z a druhým. Ani nevěděl, kde se v něm vzala taková zuřivost a síla, ale byl odhodlán si ji udržet do té doby, než stane před Nesmrtelným. Když probodl pancíř a usekl hlavu dalšímu strážnému, všiml si, že je už na dosah Hlavní věže. Ta Věž je sídlem všech nestvůr světa a Orin to dobře věděl. Pokud se tam dostane a otevře je, čeká ho největší boj ze všech: Proti Nesmrtelného miláčkům.
Bitva byla obrovská. Ani Orin nevyšel bez zranění. Jeden vlk, docela velkej kus, ho pěkně porafal. Naštěstí to skoro všechno schytal jeho pancíř. Když zabil poslední monstrum se slovy „ani nevím, proč má rád takové bestie,“ šel dál. Čekala ho ještě dlouhá cesta nahoru do Věže.
Cesta se obešla bez větších problémů a Orin konečně stanul před Nesmrtelným. Tradovala legenda, že Nesmrtelný má ocelovou kůži, kterou neprojde žádný meč. Lidé tomu věřili. Orin to také věděl a přistoupil s jistým strachem. Když Nesmrtelný promluvil, zachvěla se i zem, na které oba stáli ve vzdálenosti dva metry od sebe:
„KDO SE OPOVAŽUJE NAVŠTÍVIT MOU SVATYNI?“
„Ehm… to jsem já, Orin. Tvůj věrný pomocník.“
„NEMÁM ŽÁDNÉHO SLUHU JMÉNEM ORIN. A POMOCI S ČÍM?“
„Přišel jsem Ti pomoct do samotného pekla,“ řekl Orin, zvedl meč a udělal výpad na jeho hlavu. Hlava zůstala, meč se roztříštil a Orin upadl v chladné ruce vdovy Smrti.
„BLÁZEN!“

KAPITOLA 1: PŘICHÁZEJÍCÍ BITVA

To byla zase noc, vůbec jsem nespal. To víte, když vás čeká jedna z největších bitev života s armádou, která je snad větší než ta země druhého světa jménem Francie. Ta je prý fakt obrovská. A vy jste sám, s pár vojáky, jejichž morálka se dá přirovnat k spráskanýmu psovi proti několika hodně tisícům. To bude krátká bitka.
Včera v noci jsem potkal vojáka, který z nervozity mlátil pěstí do zdi. Jednou však praštil tak nešťastně, že si zlomil zápěstí. Křuplo to docela hnusně. Tak tam tak pobíhal, nevěděl, co dělat a najednou zakopl a vrazil si do hlavy docela velkej šutr. S morálkou to jde fakt z kopce.
Jak taková bitva bude probíhat? Oni přijdou, všechny je zničíme a půjdeme na sváteční večeři. Kéž by! Oni přijdou, několik hodin se budeme rubat a pak oni se půjdou navečeřet k našemu stolu a místo pohárů jim posloužej lebky našich. Pěkenj náčrt, že?
Celou noc jsem do sebe ládoval kance, žunkal víno a užíval jsem si s holkama, který mi poslal sám pan král. Sám mi je doporučil. To dokáže člověka pěkně probrat. Čekal jsem, až se rozezní zvony ohlašující příchod drahé vdovy smrti. Rozezněli se až za úsvitu. Ty věděj, kdy přijít. Všichni jsou rozespalí, vystrašení a sotva zabijou každej asi tak stovku vojáků. Pěkně jsem to rozpočítal, ale je to poněkud depresivní. No tak jdeme na to. Jako prasata na porážku. Pěkný přirovnání, to si musim pamatovat.
Sbohem…

KAPITOLA 2: PO BITVĚ, ÚKOL PRO HRDINU

Žiju. Je to docela zázrak, že jsem vyvázl skoro bez úhony. No ale jatka to byla obrovská. Nahrnulo se na naše hradby několik hodně tisíc maníků, zakutaných od hlavy k patě a začali bourat. Ne, nebourali, oni drtili vše kolem sebe. Samozřejmě, my jsme nebyli výjimkou. Měli jsme výhodu hradeb a těch skoro nejlepších, ne nejlepších lučištníků v zemi. Žádní jiní tu totiž nejsou. No a oni? Ty měli výhodu brnění (plátovaný brnění, snad žádný slabý místa), počtu (asi tak velké číslo, jako je desetinásobná plocha našeho hradu, ne-li celé země), síly (takový bicáky jste nikdy neviděli. I brnění pod nima praskalo) a odhodlání (pustili se do nás s takovou vervou, že i naše vdova Smrtka měla co dělat).
Nebudu to celé popisovat, ale je zvláštní, že se dobojovalo poněkud brzo. Trvalo to asi sedm hodin. To není špatnej výkon na to, že jsme byli po-tamto až za ušima. Počítal jsem si zářezy. Zabil jsem jich asi padesát šest a půl. Půl proto, že jsem jednoho jenom těžce zranil v oblasti jistých zón. Jisté je jedno, takovou bitku jsme nikdy nezažili a nikdy už nezažijeme.

Jsem ve městě Uralis. Nikdy jsem tu nebyl, ale tradují zvěsti, že tu i žije král celého tohoto království. Zatím jsem ho neviděl. Jsem tu kvůli nějakýmu úkolu. Prý mám zabít mága silného tak, že je neporazitelný. Jmenuje se, podle pochybných zdrojů, Arcimág od Vayó. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale prý je krutý jako nikdo na zemi. A já ho mám zabít. Jak pěkné, že? Mág, Nesmrtelný, jak mu říkají, který nejde zabít. A já to mám udělat. Nádhera. Jak by řekl jeden můj přítel: „Doprčic!“
Připravuju se na cestu na hrad Vayó. Nikdy ho nikdo nespatřil a když jo, nikdy se už nevrátil, aby vyprávěl o jeho přirozené kráse. Ale jednou žil udatný válečník jménem Orin, který se dostal až do Nesmrtelného soukromé komnaty. Jeho a mágova rozprava byla slyšet prý až sem na hrad. Něco, že prý nemá žádného sluhu jménem Orin a že se teď musí odporoučet do kostnaté náruče vdovy Smrti. Myslím, že je to přehnané, ale slíbil jsem měšťanům, že se na něho zeptám, než tam natáhnu brka i já.
Nesnáším dlouhý loučení. Nikdy jsem se neuměl rozloučit, aniž bych dostal facku. Musim na tom zapracovat. Zamával jsem, slíbil jsem, že se vrátím a vydal se na severovýchod. Počasí je celkem hezký, tak hlavně, aby vydrželo.

KAPITOLA 3: NESMRTELNÝ

Tak cesta proběhla celkem v klidu. Pár lupičům jsem zpřeházel klouby v těle, povečeřel jsem s pár vlky. Pardón, myslím: povečeřel jsem pár vlků. A dál jsem si kráčel směrem k hradu. Nic mi už nebránilo. A počasí je stále krásný, až je to podezřelý.
Došel jsem k hradu, zrovna když se stmívalo. Přespal jsem pod svahem, na kterým stál. Musím uznat, že náš Arcimág má vkus, jak pro vzhled, tak pro strategické umístění. Druhý den mi trvalo asi dvě hodiny, než jsem se na něj vyškrábal. Už tam na mě čekali. Kdo? No jo, kdo to tam vlastně čekal? Já se moc nepamatuju. Ale myslím, že si hráli na moje nepřátelé. Nestihl jsem se jich zeptat na jejich jména a hodnosti, ale jeden mi řekl něco ve stylu: „Ááááárrrghhh!“ tomu jsem moc nerozuměl. Zdá se, že se jmenoval Blábol. Okamžitě šli k zemi. Šel jsem dál a zjistil jsem, že jich je plný hrad. Byla to docela švanda-
„Nemůžéééš!“
Slyšel jsem to hned po příchodu na hrad a hned zase. Zvláštní. No, nebudu si tím lávat hlavu. Musím zabít Nesmrtelného. Vyšplhal jsem k jeho komnatě, prodíral se jeho mrtvými muži (jestli to byli muži), až jsem přišel k jeho dveřím. Chtěl jsem ho trochu naštvat, a tak jsem zaklepal. Nic. Zaklepal jsem znova. Nic. Vyrazil jsem dveře. Nic. Špatný dveře. Je to o poschodí vejš. Vyšel jsem dalších čtyřicet tři schodů a vykašlal se na zdvořilosti. Vtrhnul jsem tam jako by o nic nešlo. A tam si stojí náš Arcimág od Vayó.
„Nazdáreček!“
„DALŠÍ MRZKÝ TVOR SE OPOVÁŽIL VSTOUPIT DO MÉ TAJNÉ SVATYNĚ.“
Málem jsem se probořil zemí, když jsem ho slyšel promluvit tím jeho silným basem na desátou.
„Ehm… jsem Loyd, pane. Váš sluha. Nesu vám malou zprávu.“
„LOYD? ALE TY UŽ MÁŠ BÝT NĚKOLIK LET PO SMRTI. SÁM JSEM TĚ ZABIL.“
„Nemůžéééš!“
„Éh, no jó, ale já jsem jiný Loyd a tady je vaše zpráva: Naše vdova Smrtka by vás ráda konečně držela ve svých studených pařátech!“ Vytáhl jsem meč. A sekl do krku. A co se stalo? Meč je na kusy.
„HA HA HA, TY ASI NEVÍŠ, CO JSEM ZAČ, VIĎ? JÁ JSEM NEMRTELNÝ, PÁN VŠEHO ZLÉHO. NEMŮŽEŠ MĚ ZABÍT, JE TO NEMOŽNÉ.
„Jsi nesmrtelný, protože tomu lidé věří. Lidská víra z tebe udělala tohle monstrum. Ale já tomu nevěřím. Jsi smrtelník, jako já a všichni, co si už zabil.
„PĚKNÁ FILOZOFIE, ALE NEMÁŠ ŠANCI, NEMŮŽEŠ MĚ ZABÍT.“
„Nemůžéééš!“
Vytáhl jsem druhý meč ze zad, „věřím tomu, já tomu věřím!“
„HAHAHAHAHAHAHA!“
Vykašlal jsem se na něj a jeho smích způsobující zemětřesení. Bodl jsem…

Možná, že To be pokračování.