Neukončený příběh jednoho hrdiny (1. strana) | Články - Aragorn.cz

… vše je fantazie … … fantazie v nás probouzí sny a sny ovlivňují naše chování, sněme tedy a fantazírujme … … Rothar syn Romualdův

… byl chladný letní večer, měsíc osvětloval snad každý kousek tohoto kraje a po jedné z cest se procházela osoba. Na sobě měla šedozelenou kápi a přes rameno koženou tornu. Osoba v kápi nebyla vysokého a ani malého vzrůstu, měla statnou mužskou postavu a pod kápí se občas zableskla čepel od měsíčních paprsků. Kousek za ním kráčel lovecký pes, jenž dodržoval od osoby odstup téměř dvou povozů.
Cestoval takto sám celá dvě dlouhá léta, až přišel do přístavního městečka, ležícího na poloostrově pod činnou sopkou. Toto městečko nemělo na první pohled moc obyvatel, ale budov zde bylo dostatek. Staré a ztrouchnivělé domy kontrastovaly s nově postavenými hliněnými a kamennými domy. Muž vyhledal nejbližší hostinec, ve kterém by se mohl trochu posilnit a doplnit své zásoby potravin. Sjednal si zde i nocleh na dvě noci. Toho dne navštívil i místního kováře, který mu pomohl opravit jeho dlouhý zlatě zdobený meč. Druhého dne se probudil v hostinci a šel mezi lidi, seznámit se se zdejšími mravy. Dozvěděl se, že městečko už dlouho nemá starostu a že lidé si vystačí sami. Procházel se tedy městečkem, aby se tu trochu porozhlédl. Po chvíli potkal u jedné studny malé děvčátko, které se snažilo nabrat do vědra trochu vody. Neváhal a šel jí pomoci. Děvčátko s tváří andílka a s kaštanovými vlasy, dlouhými téměř až na zem, mu poděkovalo a dovedlo ho, držíc se ho jednou rukou, k jejímu otci. Když přišli před její domov, děvčátko se rozeběhlo a utíkalo pro tatínka. Chvíli trvalo, než se její otec k němu dobelhal, protože to byl stařičký pán. Jeho tvář byla uctivá k jeho věku. A tak pán poděkoval tomuto ochotnému muži a pozval ho za to na oběd. Při chutném obědě se dozvěděl, že malá dcerka už nemá matku. Zemřela rok po jejím narození. Tak pochopil, že to nemají v životě lehké. Zdvořile poděkoval za oběd, který mu právě přišel vhod a odkráčel nasycen dál. Nastal večer a jeho procházka byla právě u konce. Vrátil se zpět do hostince, kde byl ubytován a lehnul si na strohou postel. Během chvilky se ponořil do svých snů.
Ráno ho však vzbudil mohutný otřes půdy. Vše se chvělo, okenice řinčely o sebe, dřevěné dveře zavrzaly ve stěně a z poličky spadla na zem hořící louč s olejem, jenž zapálila podlahu. Vstal a rychle pobral veškeré své věci a spolu se psem vyběhl ven. Jakmile se ocitl venku, jeho oči zpozorovali davy lidí běžících k přístavu s křikem mužů a pláčem žen. Otočil se tedy směrem odkud davy utíkaly a zpozoroval doutnající mraky prachu z ústí sopky. V panice, která tu teď panovala se, spolu se psem odebral k přístavu, kde uznal, že se k lodím přes křičící a mačkající se davy nedostane. Rozhodl se, že vystoupí na nejbližší kopec a porozhlédne se, aby zjistil situaci. V tom se opět ozvala doutnající sopka. Země se otřásla a davy šílely. Najednou si všiml svalnaté vysoké postavy, barbara, který se snažil porazit pár stromů. Rozeběhl se za ním a bez ptaní začal zbavovat stromy od větví. Barbar nepřerušil práci a povídá:
„Přesně tak, zbavit se větví … jsem rád, že mi pomůžeš postavit vor.“ a pokračoval dál v sekání stromů.
„Pokud je třeba, rád pomohu. Zvlášť pokud jde o život.“ odpověděl muž v šedozelené kápi.

Dále nebylo potřeba slov, pospíchali s prací a slova by je zdržovala. Mezi tím se ozvalo ještě pár mohutných otřesů a sopka začala chrlit svůj dusivý oblak kouře. S pomocí lana upevnili k sobě několik kmenů a vor byl hotov. Ještě vyrobili stožár, na který upnuli deku a měli i plachtu. Ze sopky se již valila žhavá láva a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Lidé v přístavu přešli v běsnění, mačkali se a skákali do vody hlava nehlava. Hodně se jich tu utopilo a ještě víc jich bylo udupáno k smrti. Barbar konečně spustil vor na vodu, pobídl postavu v šedozelené kápi, aby spolu se psem nasedla k němu. A tak se nechali unášet mořským proudem od břehu. Nebylo jim vůbec do řeči, protože sledovaly masy lidí, jak je spaluje valící se láva. V čase, který měli, by jim moc nepomohli, alespoň se tak domnívali. Odporný pach pálících se lidských těl je provázel daleko od břehu. Plavili se tak dlouho, až je vor zavezl po třech dnech na pevnou půdu. Tady se spolu rozloučili a slíbili si přátelství do konce svých životů.
„Snad se naše cesty ještě setkají příteli“ řekl barbar.
„Snad …“ odmlčel se „…, ale teď musím jít svou cestou směrem k Severním horám. Nechť tě provází štěstí na tvých cestách.“ promluvil muž se psem a odkráčel.