Něžný barbar (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Osoby (v pořadí, v jakém vstupují na scénu)

Vladimír Boudník, dělník a expozionalistický grafik
Bohumil Hrabal, spisovatel
Kaifr, truhlář
Egon Bondy, umělec, alter ego filosof Zbyněk Fišer
Tekla, drobná krásná žena
Vrchní
Mladík
Pan doktor, obvodní lékař na penzi
Vlaštovková, hospodská, velká hřmotná žena
Cikánští rváči
Starý alkoholik
Jiří Kolář, básník
Bogusz, ředitel Varšavské galerie Křivé kolo
Miloš Forman, slavný filmový režisér
Passer, Formanův asistent
Marysko, básník

Poznámky:

- Tento text vznikal jako volná dramatizace Hrabalova textu. Přestože je určen pro divadlo, myslím,že by bylo možné jej s minimálními úpravami použít jako filmový scénář.
Divadelní pojetí, vyznačující se zvláštní nereálností, nepravděpodobností, postavením mimo čas a prostor je ale třeba zachovat – přílišná snaha o dekorativní realističnost by textu spíš uškodila. Něžný barbar je především MÝTEM – a popisnost mýty zabíjí.

- Hrabal pije kávu jen a jen sám, sakrálně, kouří cigarety a pomalu usrkává (mohlo by to být vidět otevřenými dveřmi) ve chvíli, kdy je vyrušen, uhasí cigaretu a kávu nepije, nechá celý ten obřad ladem.

- Boudník s Harabalem pijí alkohol tak, že míchají vždy dva likéry. Pití má příchuť obřadu.

I.

(ulice večer, vpravo a vlevo rozsvícené plynové lampy, vchází /zprava/ Boudník a Hrabal, oba v rozepnutých kabátech protože je teplá noc)

BOUDNÍK
(ještě mimo scénu, ale stále jasněji) Zdálo se mi,že jsem měl do určitého místa ve vesmíru umístit předmět…

(za těchto slov vchází dlouhými kroky, ale asi pět kroků od kraje jeviště se zarazí. Chvíli hledí do hlediště, zřejmě zaujat jedním určitým místem. Mezitím vejde Hrabal, podívá se na Vladimíra, pak očima hledá předmět jeho zájmu, ale nenachází)

Chachachachachachachachachachá!

(vítězoslavný smích Boudníkův, projev dětské radosti nad objevem, ve hře se objeví několikrát, měl by být pokud možno stejný)

(Hrabal se otočí na Boudníka, ne nechápavě, ale s očekáváním)

Mám tak rád rozkopané ulice (otočí se k Hrabalovi) a z nich vyrvané potrubí, elektrické vedení a telefony… cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta, místo, kde chaos má řád… nikdy se nemůžu dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu…

(během jeho řeči oba pomalu přechází po předscéně doleva, až zmizí ze scény, ale slova jsou stále tlumeně slyšet, i když už není rozumět smyslu… téměř v zápětí se rozsvítí světla v pokoji. Oba tiše vejdou dveřmi, jejichž rám je na levé straně mimo pohled diváka a které se otvírají dovnitř, Boudník první, Hrabal se ještě nakloní a zavře dveře, mezitím Vladimír dojde ke stolu, sáhne pod stůl, vytáhne láhev tvrdého alkoholu, Hrabal ze skříňky u dveří vyndá dvě malé skleničky, Boudník k němu dojde, mluví, nalije pití do skleniček, oba stojí se skleničkami v rukou, Hrabal poslouchá, Boudník mluví)

Nejlepší by bylo sice spravit ty kanalizace a elektrické vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými můstky…

(Hrabal přikývne, protože vše již bylo řečeno, Boudník se usměje. Přiťuknou si a naráz vypijí alkohol, Hrabal pak podá skleničku Boudníkovi, který ji drží ve svojí velké dlani)

HRABAL
Dobrou noc.

BOUDNÍK
Dobrou noc.

(pití alkoholu i jejich rozloučení by mělo působit jako rituál prováděný skoro každý večer jako gesto hlubokého přátelství, V celé scéně by mělo být patrné, že Hrabal rád naslouchá a Boudník rád mluví)

(Hrabal projde dveřmi ve stěně do vedlejšího pokoje, dveřmi je vidět, jak odkládá kabát na židli, Boudník odhazuje svůj kabát na stůl, pak Hrabal zavře spojovací dveře. Boudník dojde k pracovnímu stolu, pohladí ho zamyšleně, pak si všimne spícího pana Kaifra přiklekne k němu, rozsvítí lampičku – pan Kaifr se lehce pohne, ale nepromluví – nakloní se pod lampičku a jedním dechem vykládá spícímu panu Kaifrovi zatímco světla pomalu zhasínají)

Umění je součástí našeho bytí. Každý z nás je ve své podstatě kreativní osobností a jen vnější okolnosti, zrovna tak náš přílišný respekt před uměním samotným nám brání v pochopení principů umění či dokonce ve vlastním výtvarném výkonu…

II.

(pokoj, den)

BOUDNÍK
(vejde, běžná hra s kabátem, všimne si dopisu na stole, nevěří tomu, že dopis dostal, pečlivě zkontroluje adresu, umyje si ruce a otevře dopis, usedne, nasadí si brýle a zvolna dopis přečte, složí ho, vrátí do obálky, z pod postele vytáhne kufr plný dopisů, dopis tam vloží)

(tato scéna by měla být provedena se sakrální obřadností, protože právě tato část Boudníkovi osobnosti je zde demonstrována)

III.

(ulice, podvečer. Lampa svítí. Po ulici neustále přechází běžní lidé v šedých kabátech a chovají se běžně. Hrabal a Boudník vejdou na scénu – ulici, každý s náručí srolovaných Boudníkových obrazů. Jeden pověsí / přilepí na lampu, další rozloží na kraji ulice (na jeviště směrem k „pokoji“, rovnoběžně s krajem předscény), jejich pohyby jsou prosté spěchu, jednoduché, přirozené. Po ulici stále přecházejí lidé. Boudník a Hrabal se postaví každý k jednomu obrazu čelem k publiku a simulují stojany – zvednou obrazy do výše ramen a klidně stojí. Chviličku reakce lidí. Vchází Bondy, zamračený a všimne si jich)

BONDY
Co to tady ksakru děláte?

HRABAL
(zvedne hlavu) Vystavujeme.

BONDY
(za řeči rozzlobeně přechází po jevišti, hrozí ručičkama, zatíná pěstičky) To je narafičený na mě! Vladimíre! Doktore! Já tejden jen pro vás pracuju na zen buddhismu, na tom, že Rusko není Dostojevskij, ale Gogol a vy… Kurva fix!

(Bondy se uklidní, postaví se vedle Hrabala, zvedne jeden obraz a taky vystavuje. Dál, po celou scénu, přechází lidé. Vejde Tekla. Má rozepnutý kabát a pod ním šaty, na rozdíl od ostatních chodců se zarazí, zběžně si prohlédne obrazy i Hrabala s Bondym a Boudníkem, dojde k Boudníkovi)

TEKLA
Co je to?

BONDY
(výsměšně zpoza obrazu) Krajinky.

TEKLA
(přistupuje na hru) A kde jsou stromy?

BOUDNÍK
Vidím do stromů jako by byly ze skla, vidím jak míza stoupá sklem pně, šťáva trubicemi je rozváděna větvemi, vidím květ, vidím plod

(Tekla naslouchá, nepostižitelný úsměv)

i země je pro mě průhledná a ze skla

(jak se rozpovídává, pustí obraz jednou rukou a v druhé ho spustí k zemi, mluví čím dál tím naléhavěji)

sleduju přesně, kam jdou kořeny a vlásečnice, jak sají ze země a z vody, vidím celý ten skleněný strom, vidím i každou jeho fázi v kterékoliv roční době, teď i tady vidím ty kružnice, po kterých se každá součástka stromu otáčí…

(vytrhne se ze zaujetí)

troška imaginace a všechno se stává jasnější a tedy i lidštější, chápete?

(Stojí vyčerpán tou silou, se kterou mluvil. Tekla mu jemně vyprostí z ruky obraz, on se nebrání, ani si toho asi nevšiml, stojí ve stejné pozici v jaké mluvil, jen hlavu svěšenou, dýchá námahou, Tekla se postaví vedle něj a drží obraz – vystavuje, kolem dál procháy lidé)

IV. Vytváření grafiky

(pokoj, noc. Boudník vběhne do pokoje, odhodí kabát na postel, jde k pracovnímu stolu. Následuje divadelní, ale detailní opis reálné situace vytváření grafiky – viz. Videozáznam, který je vystaven v Národní Galerii. Hotový obraz při nejbližší scéně v odehrávající se v pokoji Boudník přilepí na zeď.)

V.

(ulice, časné ráno, Boudník a Hrabal jdou pomalu po ulici)

BOUDNÍK
Hele, doktore, ale vy mi to stejně nekoupíte! Potřeboval bych barev jako na výtisk nedělního Rudýho práva, tucet sieny pálený, dva tucty červený, jeden tucet rumělek, ale vy mi to stejně nekoupíte, nebo koupíte? Tak ještě dva tucty pařížské modré, jeden tucet umbry, jeden běloby, ale vy mi to stejně nekoupíte, nebo koupíte? Tak ještě dva tucty čtvrtek a uvidíte. (zajdou na druhé straně)

VI.

(hospoda, večer)

BOUDNÍK
(vejde, rozcuchaný, ve stavu jakési extáze, vrchní mu automaticky přinese pivo, on k ní obrátí tvář) Ještě jeden hořčák, prosím

(před sebe vybalí dopisní papír a pero, usrkne pivo a když mu ho vrchní přinese, hodí do sebe hořčák, pak začne rychle, vášnivě psát)

MLADÍK
(přisedne si, je dost opilý a potřebuje se vypovídat) Když jsem jí poznal, tak jsem měl ruku v gypsu, tak jsem byl tou tlapou zvyklej ji zobjímat, jenom vždycky hekla, ale zvykla si… ale ten malér, sundali mi gyps a ta moje holka, ač jsme měli před svatbou, tak že už na ní nejsem tak něžnej jako dřív a dopustila mě…

BOUDNÍK
(píše dál, ale s gustem si vybral a vytvořil roli, kterou teď hraje, vrčí) A hele, synáčku, víš, co to jsou Martonový experimenty? Tak na ty já právě chodím…

MLADÍK
(příliš ho nevnímá, vlastně nejde o dialog v pravém slova smyslu, ale o dva monology probíhající souběžně) Včera – div jsem se neskácel! Koho to nevidim! Tu moji holku.

BOUDNÍK
Do naha. Film s nahotinkama kolem mne i přirození drátečky. Pornografický film.

MLADÍK
Jak se vede s klukem, který má tu stejnou ruku v gypsu.

BOUDNÍK
Žárovičky se rozsvěcejí, ručičky přístrojů drnkají, čárají zprávy pro psychiatrii. Martonová, doktorka. Víš?

MLADÍK
(Zamyšleně) Ty holky jsou stejně zvrhlý…

BOUDNÍK
Zjistily stroje navíc oidipák. Když matka ráno vstává, tak číhám, jakoby omylem projdu nahatý. Má pořád parádní tělíčko. Dělá, že mě nevidí…

(chvíle ticha, Vladimír píše, mladík zamyšleně sedí, bradu celou v dlaních, prsty až k očím)

MLADÍK
Platím! Víte, ona to ta holka má asi po tátovi, jednou vzal řidičák a občanku a šel přihlásit na národní výbor novou živnost: Antonín Bulík, Bůh.(zaplatí a odejde)

BOUDNÍK
(ještě chvíli píše, pak si obřadně zapálí cigaretu, hodí do sebe další hořčák, který mu vrchní přinesl někdy během rozhovoru, dopis zalepí a dál kouří cigaretu, pomalu, obřadně)

VII. vytváření grafiky, tentokrát pokračující :

(Kaifr, mladý truhlář vracející se z šichty, vchází ještě během závěrečné fáze Boudníkova tvoření, svlékne kabát a pověsí ho na věšák u dveří, rukou uhladí. Zvedne z umyvadla hřeben a pečlivě si češe vlasy. Pak dojde k polnímu lůžku a ulehne, nespí, dřímá… Boudník dokončí práci, přitáhne si židli ke Kaifrovi, rozsvítí lampičku, nakloní se pod lampičku a prudce, vášnivě vykládá spícímu panu Kaifrovi o zázračnosti hmoty a jejím odrazu v lidském mozku.)

VIII.

(pokoj, večer. Boudník zachumlaný do peřiny sedí na posteli a píše do své knihy. Dveřmi je vidět Hrabal, který u stolu také něco píše. Oba jsou cele zaujati svou prací. Bondy vpadne dovnitř s kbelíkem piva, dveře zabouchne kopnutím)

BONDY
Přinesl jsem trochu piva.

(položí kbelík na zem, pohledem vyhledá Boudníka)

Vladimíre, co to zase škrábete?

(Boudník se trochu zvedne, usměje – to když Bondy vejde, po jeho otázce se narovná)

BOUDNÍK
Zapisoval jsem si sen.

(Bondy zvedne obočí, při Boudníkově řeči si nabere hrnek piva a začne přecházet po pokoji. Hrabal se během Boudníkovy řeči zvedne a dojde do dveří, kde se opře o futro a poslouchá)

BOUDNÍK
(předčítá, ale postupně se od knihy odpoutává a mluví spatra) Zdálo se mi, že jsem měl za úkol umístit do určitého místa ve vesmíru předmět. Mezi ono místo a předmět se však dostaly balvany složené z energií. Ty zmnohonásobovaly své objemy, odtrhávaly mě od příslušného místa a navíc se mezi ně dostávaly další balvany složené z energií a podstoupily obrodný proces. Zvětšovaly se! (udělá prudký pohyb rukou) Ve snu byla do absurdnosti vyhnána snaha dostat se zpět k místu, od něhož jsem byl odtržen a vzdalován. Myšlenky upnuté k tomuto místu se ztenčovaly jako napínaná guma, až přišel okamžik, kdy praskly.

(Hrabal sebou trhne)

Byla mozkem přímo vstrkovány, krátily se a sílily – až zmrtvěly v mozku v podobě tupého špalku.

(odmlčí se, Bondy se na něj podívá)

Byl to hnusný sen.

(Bondy během Boudníkovy řeči přecházel stále prudčeji po pokoji, teď se zastaví, prudce rozhazuje rukama, vykládá (hrané rozhořčení) směrem k Hrabalovi)

BONDY
Kurva fix! Než já najdu jeden takový vobraz, tak prstíčkem musím překopat celé náměstí! A von jich celý stovky sype takhle z rukávu!

(k Vladimírovi, který se potěšeně směje)

Vladimíre, proboha! Pište básně, kurva fix!

IX. vytváření grafiky

X.

(ulice nebo park, bez dekorace, den. Pan doktor - starý obvodní lékař, shrbený, napůl slepý, ale stále důstojný - stojí na scéně a sype ptáčkům, doprovází to jemným „fífífífífífífí“, občas se pootočí po náhodném chodci. Hrabal vchází zamyšlen, kabát v ruce, protože je teplo)

PAN DOKTOR
(k Hrabalovi) Á, vypadáte už líp, kdepak se pitvat… fífífífí! Tak zdalipak jste už vyměnil četbu, něco veselýho, co? Humoristický listy, že? Kdepak je dneska moje sýkorka? Tak co, ještě to mokvá, mokvá?

(Hrabal maličko přikývne, ale přemýšlí o něčem jiném)

No tak, to je dobře, a co stolice, se už upravila? Upravila. No tak, to je krásné, veliký úspěch vědy…

(Hrabal se trochu natočí aby ho pan doktor lépe viděl – vůbec je jeho chování laskavé, zdvořilé, trochu nostalgické)

Děti taky krmějí z dlaní, ale občas ptáčka chytnou. Nedůvěra k dětem. Fífífífífí, kdepak je ta moje modřinka, můj brhlík.

(nakloní se a skoro šeptá, drží přitom Hrabala pevně za ruku zkroucenýma revmatickýma rukama)

kdepak, zabejvat se sebevraždou…

HRABAL
(stále stejně laskavě) Ale to já ne, to Vladimír…

PAN DOKTOR
Jste přece Vladimír… fífífífífí… kdepak je dneska moje modřinka? Moje sýkorka? Fífífífífí…

XI.

(pokoj, den. Boudník sedí na posteli zcela zabrán do svého deníku – velké černé knihy, do které píše tesařskou tužkou. Bondy přechází po místnosti jako tygr v kleci)

BONDY
Já se teď budu věnovat jenom umění. V blázinci. Hele, Vladimírku, Vládíčku, to by bylo něco pro vás, takovej pěknej ústav, docela blízko Prahy, je tam teploučko, strava vydatná, dají vám malkastnu a papír nebo plátno, dostanete i vycházky a můžete tvořit. A když se Vám chce bláznit, tak máte na to papíry, nic se vám nemůže stát…

(Boudník se směje : Chachachachachachá)

XII. Milostná scéna s Teklou

(její podoba i průběh zůstávají zcela na vůli režisérovi a hercům: v oblasti tak intimní se nehodí něco předepisovat. Představuji si to tak: výše jmenovaní si přečtou Hrabalova Něžného Barbara, některý z Boudníkových textů, shlédnou alespoň reprodukce několika Boudníkových obrazů – a scéna se vyloupne sama od sebe, spontánně.)

XIII. vytváření grafiky – dvakrát, rychle a vášnivě

XIV.

(hospoda, večer. Boudník, Hrabal sedí, hospodská Vlaštovková jim nosí pivo, najednou se strhne cikánská rvačka, pánové se zapojí, ale přijde paní Vlaštovková a rváče vykope ze dveří, všichni se zase vrátí na své místo.)

(Starý alkoholik píše dopis a předříkává si slabiky, po každé větě se napije)

STARÝ ALKOHOLIK
Po-dá-vám ti poc-ti-vě obě ru-ce.

BOUDNÍK
Ach, taky jsme se s bratrem takhle rvali a když jsme se jako bratři usmířili, dělali jsme berany berany duc. V noci epileptický záchvat, proražená lebečka.

STARÝ ALKOHOLIK
Dra-há Ev-žen-ko, ne-drá-sej-me si ner-vy.

(Boudník sleduje hospodskou Vlaštovkovou, ona si toho všimne, směje se)

VLAŠTOVKOVÁ
Co jsem?

BOUDNÍK
(bez váhání) Jste růžové prasátko s barvou opadající pivoňky.

VLAŠTOVKOVÁ
(s velikým smíchem) A co jste vy?

BOUDNÍK
Meteorologická stanice, která místo mozku má houbičku na drátkování
nádobí.

XV.

(pokoj, večer. U Boudníka je zhasnuto, v Hrabalově pokoji se svítí, spojovací dveře jsou otevřené. Hrabal sedí u svého stolu, svým obvyklým sakrálním způsobem pije kávu. Po chvíli vejde Bondy v mundůru chovance blázince, v ruce poloprázdný vak. Je naprosto zničený, sotva se vleče. Pomalu za sebou zavře dveře, vak pustí na podlahu – knihy ve vaku vydají tvrdý, temný zvuk. Na to se Hrabal zarazí, i s hrnkem kávy přejde ke spojovacím dveřím, opře se o futro a mlčky sleduje Bondyho, který si zatím sundal kabát.)

BONDY
Zavedli nové, sovětské metody napravování bláznů fyzickou prací. Hergot, a já si tam šel odpočinout!

(Chvíli na sebe nepohnutě koukají, pak Hrabalovi začnou cukat koutky, ani Bondy to nevydrží, začne se chechtat.)

XVI.

(pokoj, den. Boudník sedí na posteli, píše do deníku. Hrabal je vidět dveřmi: obřadně pije kávu a kouří: pije kávu jen a jen sám, sakrálně, kouří cigarety a pomalu usrkává. Po chvíli se otevřou dveře, vejde básník Kolář a Bogusz, ředitel galerie Křivé kolo ve Varšavě. Boudník vzhlédne.)

KOLÁŘ
Vladimíre, chtěl bych vám někoho představit.

(Ve chvíli, kdy Hrabal zaznamená přítomnost dalších lidí, uhasí cigaretu a kávu nepije, nechá celý ten obřad ladem. Pak pomalu vstane a jde do dveří, kde opřen o dveřní rám pozoruje ostatní. Současně Boudník odloží deník, vstane, podávají si s Boguszem ruce, představují se. Bogusz mluví s měkkým polským akcentem. Po nutných formalitách)

BOGUSZ
Viděl jsem vaše grafiky. (krátká pauza) Chtěl bych uspořádat výstavu vašich obrazů ve své galerii ve Varšavě.

(Boudník přikývne, usměje se. Všichni tři snímají grafiky ze zdi. Pak Bogusz listy složí, rozepne poklopec a košili, přiloží grafické listy na tělo, zapne poklopec a košili. Kývne na Boudníka, odchází.)

XVII.

(Pokoj, večer. Boudník sedí na židli, Tekla mu stříhá vlasy. Nůžkama všelijak šermuje kolem jeho hlavy, kolem očí. Je zřejmě velmi rozzlobená. Vejde Kaifr, nese velký plát kovu, přejde k pracovnímu stolu, položí na něj plát a začne ho zpracovávat – barvy, kladivo, lept… Tekla přestane na chvíli stříhat, spolu s Boudníkem sleduje Kaifra. Pak se Boudník rozesměje: Chachachachachá! Tekla zase začne stříhat jako prve)

TEKLA
Mohl bys mi vysvětlit, proč právě teď máme na hotovosti dvě koruny padesát?

(Boudník mlčí, usmívá se. Po chvíli vejdou Bondy a Hrabal. Hrabal Bondymu něco tiše vypráví. Sundají si kabáty. Tekla končí postřižiny.)

BONDY
(žalostiplně) Že přes hranice státní proudí bez povolení vzduch, že plyne voda, že ptactvo nebeské bez pasu si odlétá, kam potřebuje, to každý ví, avšak pro smilování, jak já k tomu přijdu, aby Vladimír letěl bez povolení v poklopci přes státní hranice tak jako Bůh? (odmlčí se, aby nabral dech)

BOUDNÍK
(postaví se, prohrábne vlasy, políbí Teklu na tvář) Myslel jsem, že budu slepý.

BONDY
Ale to by ještě šlo, ale kurva fix! Proč já mám vidět ty krásný incidenty s nůžkama! Co jsem komu udělal, že mě žádná ženská z lásky nechce vypíchnout oči?

(Tekla uklízí po stříhání, Boudník jde k pracovnímu stolu, vytváří grafiku, současně)

BONDY
Já už se s váma zlobit nebudu. Já teď musím vylézt tam, kam za mnou nemůžete, kde budu nezranitelnej… Do posledního patra indický filozofie, kde i nirvána je ulpívání. A protože Vladimír je schopnej všeho, tak odkopnu žebřík, abyste za mnou nemohli…

XVIII.

(pokoj, večer. Velmi hlasitá hudba: tak hlasitá, aby žádná slova nebyla slyšet. Tekla a Boudník se hádají, ona něco křičí, po celkem dlouhé době vytáhne Boudník z pod pracovního stolu kbelík téru a začne na zeď nanášet černé pruhy, mrská na zeď cákance, podléhá rytmu své práce, Tekla ho sleduje, zloba a strach z ní postupně opadávají, potom dokonce mírně mluví, rukou radí, dodává Boudníkovi sílu a odvahu…)

XVIII.

(pokoj, ráno. Tekla buší do spojovacích dveří, lomí rukama, Hrabal otevře dveře a ona ho vtáhne dovnitř)

TEKLA
Honem pojďte k nám, Vladimír šílí!

(světlo na Vladimíra v posteli, na hlavě strašlivé boule a krvavé šrámy)

HRABAL
Proboha, Vladíčku, co je s Vámi?

(Boudník se zvedne a, jakoby na důkaz vysvětlení začne mlátit hlavou do zdi, jako beran, Hrabal se ho snaží zadržet – skočí a strhne ho, ale Boudník se mu vytrhne a dál se mlátí, I Tekla přiskočí, stejná hra, Boudník znovu tluče do zdi… Poslední ranou skoro omdlí, nechá se dotáhnout do postele.)

HRABAL
Teklo, prosím vás, skočte pro octan hlinitý a hodně fáče a vaty!

(Tekla odběhne, je možná i slyšet její kroky na schodech. Po chvíli se Boudník probere, Hrabal mu přikládá na čelo ručník namočený ve studené vodě.)

HRABAL
Vladimíre, co jste to zase vyváděl, co jste se zase zraňoval, proč?

BOUDNÍK
Vyprávěla mi o těch klucích, co ji měli, jak naposledy ji nechali a jak ležela na louce a jedla krtinu, tu kadeřavou hlínu, žalem… a tak mě to dojalo… že jsem jí chtěl pomoct… vzít taky na sebe to zlo, co se jí stalo, abych ho umenšil… víte?

(ticho, Hrabal opatruje Boudníka s až mateřskou něhou, Boudník se poddává té pevné mužské něze… Ozvou se kroky Tekly do schodů, rozrazí dveře, vběhne Tekla, ruce plné fáčů a balíčků, zavře dveře rycnutím zadkem, s Hrabalem obvazují Boudníka, pak Hrabal, který už je zbytečný odejde ke svým dveřím.)

HRABAL
Dobrý?

TEKLA
Dobrý.

BOUDNÍK
(se usměje a tichounce zajásá) Chachachachá…

XIX.

(hospoda, večer)

(u stolu sedí Hrabal, Bondy, Marysko a Boudník, všichni kouří. Vrchní Čihák přichází a s profesionálním gestem jim servíruje pivo, možná přihodí i nějakou klasickou číšnickou frázi)

BOUDNÍK
(je středem pozornosti) Já si vždycky při práci na grafice rozpočítám čas tak, aby mezi rytím a zraňováním matiční desky uplynul ten krásný oblouk vzepnutý mezi erekcí a ejakulací. A když pracuju se satinýrkou, pomažu vždycky ty grafické listy semenem.

MARYSKO
(se během té řeči krčí a krčí) Vladimíre, uměl byste namalovat ruku?

BOUDNÍK
(se jen usměje)

(vstoupí Forman a jeho asistent Passer a zadívá se k jejich stolu)

FORMAN
(vykřikne) Ranidlo! Ranidlo! Ranidlo!

(dívá se do kouta na Boudníka a Marysku)

Vzpomínáte si? Ranidlo! No tak! Socha buditele!

(všichni se obdivně dívají na Boudníka, ten si ale na žádnou událost s ranidlem nemůže vzpomenout, ale vstane a natáhne ruku k pozdravu; Forman dojde ke stolu, podá Boudníkovi ruku ale hned ji zase stáhne, dívá se na Maryska a bez okolků si sedne na Boudníkovo místo, položí Maryskovi ruku na rameno a velmi nahlas vykládá)

FORMAN
Jste vy pan Marysko? Jste! Učil jste za protektorátu hudbu v Čáslavi? Učil! Tak já jsem váš žák, desetiletý tenkrát Miloš Forman! Pánové! Pan Marysko mne při každé stupnici něžně tloukl dubovou holí, které říkal ranidlo! A já jsem říkal jednou: Pane učiteli, já hraju špatně, že je tady zima. A pan učitel Marysko pravil

(zhruba v tuto chvíli se Boudník, který stál s napřaženou rukou a zíral do „ohniska nějaké zkázy“, sebere a odejde)

žáku Formane, jdi k oknu a řekni co tam vidíš? A já jsem se díval z okna na náměstí a řekl jsem: Vidím tam, pane učiteli, sochu buditele. A pan učitel: Správně, žáku Formane, a co je podstatné na té soše? A já jsem řekl: Pane učiteli, že nemá ruce, protože mu je nepřátelé uťali. A pan učitel Marysko zvolal: Správně, žáku Formane, a ty, když budeš hrát tak jako hraješ, dopadneš taky tak!

(všichni jsou nadšení, smějí se, ale Bondy si teprve teď všimne, že Boudník odešel)

XX.

(tma. Vladimír je mrtvý – oběsil se. Jeho silueta je promítnuta na zeď, u nohou siluety klečí osvětlená Tekla, pláče.)

HLAS BONDYHO
Meiner Guster Vladimír! Teď už je odzvoněno fenomenologickým stressům, teď už je amen s adaptací, teď už tě nezajímá ani existence, ani imaginace, ani transcedence, teď už tě nezajímá dokonce ani metafyzika. Mister Vladimír! Teď letíš tam, kde žije a je podstata nelidských a tak lidstvu potřebných věcí. Loučím se s tebou jen na chvilku, protože moje útěcha je taky ontologie, neviditelné a přece skutečné království, do kterého teď vstupuješ daleko silnější raketou, než je raketa Apolla 12! Nepotřebuješ se nechat vynést nejdřív na oběžnou dráhu, ale rovnou letíš bez přestupního lístku, cestou milosti zrovna tak, jako zasahoval starý, ale mrtvý Bůh. Monsieur Vladimír! Teď tě vidím, jak letíš naznak, zapnut do poklopce ontologie, rovnou do samotného středu rovnostranného trojúhelníku, rovnou do centra a centrály bytí…! Pane Wladimirze! Pane Wladimirze! Pane Wladimirze!