Noc pod gilotinou (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Bergere! Bergere, vstávej!“ Zamžoural jsem a pomalu rozeznával ostře řezané rysy Ronaldovy tváře za svitu měsíce. „Co je?“ zabručel jsem. Ronald se na chvíli zarazil. „Je řada na tobě!“ řekl. „Aha… No jasně.“ Zamrkal jsem, zašátral po kvéru a vyrazil. Nedaleko našeho místa se nacházelo ležení, kde jsem mohl být dostatečně kryt před palbou. Přinejmenším jsem si připadal v bezpečí, i když problém vyhledávání ležení v noci spočívá v tom, že ráno je všechno jinak. Člověk třeba zjistí, že to, co vypadalo jako takřka dokonalý kryt, je vlastně převrácená rybářská loď uprostřed vesnice.
Usedl jsem u kamenného valu, mezi prorostlým keřem a velkými kameny. Před sebe jsem si připravil pro případ pohotovosti tři zásobníky, pokud možno co nejtišeji odjistil zbraň a nasadil si noktovizor. Teprve teď jsem si všiml té podivnosti, které jsem vlastně vůbec nevěnoval pozornost. Ve spektru nočního vidění jsem neviděl takřka nic. Vše bylo mnohem jasnější než obvykle. Myslel jsem, že se opět podařilo Estevanovi odpálit čočku, ale když jsem vidění sundal z očí, pochopil jsem. Tuto noc byl úplněk… Ale ne tak ledajaký. Okolí vypadalo, jako by bylo nasvíceno obrovskými halogenovými reflektory. Došlo mi, že i já budu dobře viditelným cílem. Ale co teď? Dýchal jsem malé obláčky a pozoroval chladnou spící poušť. Na něco jako přesun jsem neměl ani pomyšlení. Představa, že bych v tuto chvíli vůbec někam šel, pro mě jednoduše neexistovala. Jen jsem se pokusil více splynout se zemí a připravit zbraň do maximální možné pohotovosti.
Ze sumky jsem vytáhl plastovou krabičku s pilulkami, pár si jich nasypal do úst jako karamely a zapil je vodou z čutory.
Na JOC nás oficiálně krmí tím, čemu říkají „vitamíny“, ale každý, kdo tu dělá alespoň rok, ví, o co vlastně jde. Uplně jasnej fenmetrazin. Ale mně to bylo vlastně jedno. Bylo mi fuk, co do mě cpou. Vím jen, že k tomu mají nějaký pádný důvod.
Najednou však jako by mě polili ledovou sprchou. Svitlo mi. Co když ne? Co když vlastně tenhle nakopávací bordel funguje na takový bázi, aby nás dotlačil pouze do splnění úkolu? Co když jsme vlastně něco jako řízená střela? Rychle se dopravit, udělat co nejvíc škod a obětovat tak sebe samého? Do čeho jsem se to dostal? Jaký je vlastně rozdíl mezi mnou a těma vychrtlíkama na druhé straně barikády? Vlastně, v čem jsem na tom líp? Co sem si o sobě celou dobu myslel? Oni mají i ideu. A já? Říkají mi „elita“, „mírotvůrce“, „mariňák“… To všechno vlastně sedí. Ale říkám si, jsem s tím vůbec spokojen? Dokonce i ti magoři z Japonska měli svůj důvod, proč vlastně podnikali sebevražedný harakiri.
Hodil jsem do sebe pár dalších pilulek a párkrát nervózně prsty sevřel předpažbí. Hlavou se mi honily myšlenky o sto šest. Myslel jsem na věci, které mě předtím nikdy nenapadly. A proč? Amerika od nás nepotřebovala racionálně uvažovat. Je to zbytečné a jen na škodu. Voják, který ví co nejmíň, je nejlepší. Nedělá problémy. Pomalu se začínám nechápat. Co se to se mnou děje? Vždy, když mi někdo z domova vyprávěl, jak je válka hloupá a nesmyslná, odzbrojil jsem ho slovy, že díky nám, vojákům, si můžou takovýhle filosofové jako on rozjímat nad nesmyslností války a nemusí se bát o vlastní život. Jak dětsky úsměvné, že teď jsem tady.
Uslyšel jsem prasknutí větvičky. Dech se mi nekontrolovatelně zrychlil. No tak, Bergere, klid! Oči mi rychle těkaly po perimetru přede mnou. Začaly se mi před očima vyrojovat stovky a stovky lidí. Všichni zvedali ruce a zdravili mě. Věděli o mně, to ten měsíc! Chtěl jsem se zvednout, abych je odehnal, ale cosi mě sevřelo a odmítalo pustit. Ztratil jsem kontrolu nad tělem.
„…Bergere! BERGERE!“ syčel mi stále do ucha. Prudce jsem se otočil a spatřil Ronalda. „Co si k čertu myslíš, že děláš?! Hraješ si na živej terč? Sakra, dyť ty si uplně přebranej! Okamžitě švihej zpátky, já to za tebe vezmu!“ Lidé byli ti tam. Viděl jsem, jak se v jeho očích mísí obavy a hněv, ale bylo znát, že on nevěděl, co se mísí v mých. Chaos! Když jsem se vracel a kontroloval výstroj, zjistil jsem, že krabička s tabletami je prázdná. Pohlédl jsem znovu k tomu měsíci. Jeho odlesk mi připomněl ten starý příběh o meči Damoklovu. Ovšem Damokles neměl nad hlavou to co já. Tohle byla gilotina.
A její odlesk byl mnohem děsivější!