Noritan, zpověď mrtvého - I. Procitnutí (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Zhluboka jsem se nadechl, otevřel oči a záhy jsem byl nucen je opět přivřít, aby měly dostatek času na přivyknutí tomu množství světla, kterého se mi dostávalo. Neměl jsem absolutně žádné ponětí o tom, co se stalo či co se děje, a to mě děsilo. Pomalu jsem se posadil. *Je to dobré, ruce mám, nohy mám, tělo mám…* Problesklo mi hlavou, zatímco jsem pomalu ohmatával své hubené elfské tělo, což jsem si ověřil při sáhnutí na špičaté uši. Ještě chvíli jsem tak zůstal sedět do té doby, než do malé místnosti, kde jsem setrvával, přišli dva muži zahalení v šedých pláštích. Zlehka jsem kývl hlavou na jejich tiché pozdravy, nepřestávaje je pozorovat. Neměl jsem ponětí, co se mi dříve stalo, ale jak jsem tak cítil, byl jsem asi vždy velmi ostražitý. Opatrně jsem pozoroval ty dva muže s plešatými hlavami a kostnatými obličeji, které jsem okamžitě díky své podobě označil za dvojčata. Dokud na mě nezačali mluvit, bál jsem se jich. Když promluvili, obavy se zmírnily… * přátelé …*

„Vítej zpátky mezi živými, Noritane…“ oslovil mě ten nalevo, zatímco ten napravo mi podal stejný plášť jako ten, ve kterém byli oba bratři zahaleni. Já se pomalu se slovy díků jal do oblékání, zatímco oba mladíci nechali otevřené dveře a vyšli do úzké chodby, která spojovala mnoho pokojů, které vypadaly naprosto stejně jako ten, ve kterém jsem se probudil. Poté, co jsem vypadal stejně jako oni až na pár odlišností, vyrazili po mém boku chodbou, informujíce mě o tom, co se mi stalo. Vyprávěli mi, jak jsem se stal před lety učencem mistra Tyalase. Před třemi týdny se mi prý nepovedlo kouzlo a mnoho učenců tohoto chrámu mělo prý plné ruce práce, aby mě zachránili. Mezitím jsme došli do menší síně, kde nás potkalo a pozdravilo několik mužů, taktéž v pláštích, kteří šli proti nám. Místnost to vypadala pouze jako propojovací, neboť zde nebylo žádných velkolepých ozdob či soch, pouze odtud vedly další tři chodby. My jsme se vydali tou doleva. Dvojče celou dobu tiše kráčející nalevo ode mě se pustilo do vyprávění, zasvěcujíce mě do toho, co se mi nepovedlo. Prý se mi při sesílání kouzla ze svitků část energie odrazila od předmětu, co jsem chtěl zničit, a utrhlo mi to celou levou paži. Při těchto slovech jsem si opět zkusil pohnout všemi prsty dané ruky… léčba se očividně povedla…

Vešel jsem do místnosti, ze které dýchala okázalost s přepychem. Na podlaze ležel těžký koberec rudých barev a svým vzorem připomínal almendorský. Na zdech visely drobné gobelíny některých rodů, avšak ty očividně má mysl již neznala. Chtěl jsem v rozhlížení se pokračovat, avšak majitel tohoto místa, sedící za tmavým dřevěným stolem, na sebe upozornil pokašláním…

„Mistře Tyale…“ uklonil jsem se zlehka přesně tak, jak prý praví kodex etiky, který se ve zdech tohoto sídla dodržuje již stovky let…

„Noritane, jsem rád, že jsi již zdráv,“ pravil postarší muž, který byl, stejně jako všichni, v šedém plášti. Z jeho stříbrných vlasů dýchalo stáří, z vrásek na obličeji respekt a z kouzelnické hole opřené o desku stolu sálal strach. „Vzpomínáš si na něco?“ optal se, zatímco mě pobídl k tomu, abych se usadil…

„Ne, mistře, nepamatuji si nic… kdyby mi ti dva plešatí mužíci neřekli, jak se jmenuji, ani to bych nevěděl…“ odvětil jsem s povzdechem, když jsem dosedl do měkkého křesla, přímo naproti zdobené holi, v jejímž těle byl vyřezán had omotaný kolem větvoví. Bylo to hrozné. Od probuzení žiji stále v těch pocitech, že sem nepatřím, že nevím, kdo jsem, že nevím, co jsem…

„V pořádku, Noritane, budeme mít spoustu času ti to připomenout. Stát se elitním členem Nočních stínů je obtížné, musíš na to být dokonale připraven…“ odvětil mi mistr Tyalas krátce, zatímco vstal a belhavým krokem došel k jedné ze skříní. Tam, opřenou o zeď, vzal do rukou zdobenou hůl, jež byla honosně vyřezávaná v podobném stylu jako ta u stolu, avšak místo hada byl drak.

„Tahle je tvoje, opatroval jsem ti ji, aby se jí nic nestalo. Zítra tě se svítáním očekávám ve východní zahradě, do té doby si připomeň s dvojčaty, kde co máš najít a kdo vůbec jsi…“ informoval mě při podávání hole, poplácal mě zlehka po rameni a opět usedl za stůl, aby se pustil do čtení starých pergamenů, od kterých jsem ho zřejmě vyrušil. Jen jsem tiše přikývl, převzal od něj svou hůl a zanechal jsem ho o samotě, aby měl dostatečný klid k soustředění.

Před komnatou kouzelníka mě opět čekala dvě plešatá dvojčata, se kterými jsem následně strávil zbytek dne. Jurgen a Toro, jak se jmenovali, mi postupně ukázali kuchyně, sklady bylin či chrámových plášťů, několik modliteben bohů, co mi nic neříkali, a nakonec i prostornou knihovnu, u které jsem skoro ztratil dech při pohledu na to, jak obrovská místnost to je. Na policích ležely desetitisíce svitků a vázaných knih, ve vzduchu čpělo stáří a vznášela se v něm jakási posvátná úcta ke každému dílu, které zde bylo uloženo. Když jsem pak večer uléhal s plným žaludkem a pár přečtenými stránkami z kodexu chrámu Nočních stínů, uvědomoval jsem si, jak se ke mně všichni divně chovali. Cítil jsem ty nepříjemné pohledy, které mě vždy doprovázely, ať už jsem šel kamkoliv. *To jsem byl takový postrach, že se mě i nyní každý tak bojí? Nebo se mi mé kouzlo tolik vymklo z kontroly, že mnoho lidí zemřelo či bylo zmrzačeno? A nelžou mi? Opravdu jsem tu vyrostl od dětství až doteď pod ochranou chrámu Nočních stínů?* Pokládal jsem sám sobě otázky, avšak odpovědi se mi nedostávalo…

Dalších několik měsíců se neslo ve stejném duchu. Mistr Tyalas mě učil magickému umění, kouzlům a všeobecným magickým znalostem, jako bylo zacházení s artefakty a podobně. Mě samotného později nadchlo učení o upírech, kdy jsem přečetl všechny možné spisky o těchto tvorech, které v knihovně chrámu byly k nalezení. Když jsem pak po dlouhé době výcviku a studia zavítal do města Galakuuše, chtěl jsem si knihu o upírech koupit, avšak jakýkoliv obchodník na mě hleděl jako na blázna. Proto jsem byl nakonec nucen navštívit místní knihovnu a za pomoci malého lstivého triku jsem knížku prachsprostě ukradl. *Jednou ji vrátím.* Pomyslel jsem si, avšak již nikdy jsem k tomu neměl příležitost…

Když jsem odpočítal rok od svého nového života, při pohledu zpátky jsem viděl pouze úspěchy. Mé magické nadání se ukázalo jako dobrá cesta a i přes svůj pokročilý věk jsem se rychle stal dobrým kouzelníkem. Několikrát jsem se i mistra Tyala ptal, proč můj výcvik započal tak pozdě, avšak vždy to zamluvil tím, že jsem se prve učil velmi pomalu. Byla to taková ta část příběhu, o které jsem si prostě myslel, že je lež, a bral jsem to tak víceméně automaticky. Proto když jsem mohl, snažil jsem se vypátrat cokoliv o své minulosti, žádného rozřešení se mi však nikdy nedostalo. Po roce příprav ke vstupu do Nočních stínů se tomu nakonec stalo. Svoji kariéru jsem započal po boku tří mužů a jedné dívenky, všechno lidské rasy. Bylo to až k neuvěření, ale prvního elfa jsem spatřil až v Gerianu, hluboko na území kolonií zemí z Lendoru. Zde jsem si zašel na kraj džungle a po dlouhých hodinách hledání, útěků před dravou zvěří a zcela vyčerpán jsem získal svého vysněného pomocníka. Byl jím zhruba metr a půl dlouhý had s tlustým tělem, který nevynikal v otrávení kořisti jedem, ale stejně jako mé vnitřní choutky utahoval kolem oběti smrtící smyčku za smyčkou, až nakonec oběti zkrátka došel dech na boj. Velmi rychle jsme si na sebe zvykli, a poté, co jsem při jednom lovu na cestě zpátky do Zemí nářků zabil statného medvěda, vyrobil jsem nám tlustý huňatý kožich, kterého jsem se skoro nikdy nevzdal. Měl jsem pod ním příjemné teplo kdykoliv a kdekoliv, má brašna s lektvary a knihami byla schována před zraky lapků a můj hadí přítel zde měl dostatek prostoru k tomu, aby si užíval příjemného nošení na mých ramenou v suchu a teplu…

Při cestě zpátky se pak taktéž stala jedna zvláštní příhoda, kterou mi osud připravil snad pouze k pobavení sebe samotného. Jednou v noci, když jsem strážil naše ležení, jsem si povšiml hubeného elfského mladíka. Během chvilky jsem si všiml, že hledá pomoc, a když už jsem byl vzhůru, byla má příležitost. Nikdy bych do toho nešel, avšak mé vnitřní já mi našeptávalo, že bych z toho mohl mít prospěch. Jak se ukázalo, prospěch jsem nakonec měl. Byl to malý zlodějíček Olivius, který sloužil jednomu z magiků jako pokusný králík. Onen kouzelník na něm zkoušel divné pokusy, a tak se nakonec z Olivia stal upír. Nebylo to však tak, jako to vždy bývá, tedy theurg či kouzelník v cizím těle, avšak Olivius byl upírem, aniž by někdy zvládl nějaké kouzlo. To mě velice nadchlo, avšak Oliviova zmínka o smrti jeho pána mě uvedla zpátky na zem. Cítil jsem však z přítomnosti neškodného upíra po mém boku naději k tomu se o tom něco dozvědět, a tak zatímco Olivius vstoupil do Nočních stínů a bral mě jako dobrého přítele, já sám vnímal Olivia pouze jako nástroj, který mi měl usnadnit mou vlastní přeměnu v upíra. Přibližně půl roku jsem spolu s Oliviem bloudil Tarou, a zatímco Olivius upíry cítil tak, jako pes cítí jiné psy, já se ho držel a při posledních výdeších poražených nepřátel jsem se z nich vždy snažil dozvědět nějaké informace o tom, jak se stát upírem… avšak marně.

Když jsem byl u Nočních stínů druhým rokem, stal jsem se elitním členem. Spolu s Oliviem, elfskou kněžkou Anne a nerozlučnou dvojkou mlčenlivého hraničáře Taela s tupým barbarem Bobem jsme tvořili zvláštní skupinku, která vždy přitahovala pozornost. Obecně totiž platilo, že v Nočních stínech se žádný elf nedostal do vyšších pozic než jako vrchní otrok drhnoucí podlahy síní. V naší skupině jsme ale byli rovnou tři elfské rasy, navíc k tomu ještě barbar a hevren z plání. Možná ale právě kvůli tomu, že jsme byli natolik viditelní a známí, se právě nám dostávalo dostatek úkolů, které nás vyzdvihovaly v očích všech výše a výše až do samotných kruhů elitních členů… 

A kdo že jsme byli? Skupina elitních nočních stínů, to samozřejmě. Já, Noritan, kouzelník vysokého ocenění, věčně zahalen v hustém kožichu, pod kterým se schovávalo jak mé hubené a snadno zranitelné tělo, tak i můj hadí společník a veškerý majetek. Do rukou se mi později dostalo mocné kopí, které jsem se však vždy bál použít, neboť když zapadlo slunko či jsem vlezl do stínu a na ostří této magické zbraně, kterou jsem používal jako kouzelnickou hůl, se dostala byť jenom jedna kapička krve, vždy se otevřel astrální portál a do našeho světa živých proklouzlo mnoho astrálních potvor. Dále u nás ve skupině byl Olivius, menší elfský mladík s rychlými dýkami, obyčejně oblečený do šedého pláště, který mě vždy dokázal překvapit svou vynalézavostí a oddaností ke mně, s pocitem, že i já jsem jeho velký přítel. Kněžka Anne pak svým zjevem vzbuzovala ve spoustě lidí i jiných tvorů bázeň, neboť i kněžka samotného boha strachu se bála sama sebe. Její účes z jednoho pruhu dlouhých stojících vlasů byl stejně dominantní hlavě, jako její kněžské roucho potlačovalo svými barvami její ženské křivky. Oproti nám třem pak Bob a Tael uzavírali skupinku v obyčejném oblečení, přičemž u barbara se roušce a upoceným velkým svalům ani nedalo říkat, že je oblečený. Taelovým tichým společníkem byl sokol, luk a šípy, zatímco Bobovým společníkem byl dostatek jídla, pití a jeho těžký meč.

Přesně takto jsme se vydali na naši první velkou výpravu, kterou nám přikázal náš, víceméně, mentor – skřet mající ve správě jedno z menších měst, který za nás zaplatil celý výcvik ve stínech…