O nešťastném vojákovi (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Při­pa­dá mi to jako ta­ko­vé to psaní pro psaní. Hlav­ně aby toho bylo hodně. Pře­če­tl jsem to, lo­gic­ké a jiné ne­srov­na­los­ti ne­chám stra­nou. Vý­sle­dek ale je, že to ve mně nic ne­za­ne­cha­lo. A to je zrov­na u po­ezie špat­ně.
Ad bene vi­ven­dum, breve tem­pus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Ara­gorn­ské­ho tur­na­je (AT´08 DrD)

Te­nhle rým mne to­tál­ně do­dě­lal. :)
"Sekám, však další rána
to­tál­ně mě do­dě­lá­vá."

Nefre­te 16. srpna 2010 18:41
Vy nad tím moc hlou­bá­te, Nefre­te.
Je to o vá­leč­ní­ko­vi a o boji, co v tom hle­dat za kom­pli­ko­va­nos­ti?
1) chy­ti­li ho, za­ja­li, svá­za­li? šel dob­ro­vol­ně? druzí braří byli chabrus na záda a jeden šmajdal, švec může, voják ni­ko­li. Utekl z domu a dal se na ver­bo­vat? Teď se kaje. Ostat­ně klid­ně to může dělat rád, ale všeho moc škodí a do­ve­du si před­sta­vit, že vlek­lá bitva unaví, na­štve a je mírně ře­če­no stre­su­jí­cí.
2) i bitvy měly svá pra­vi­dla, při­je­lo se, utá­bo­ři­lo, vy­spa­lo a ráno se šlo bo­jo­vat. Obě stra­ny mu­se­ly na­brat no­vých sil, proč se ne­vy­spat, navíc v noci se těžko bo­ju­je, ne­ní-li to nutné.
3) klid­ně zdr­žo­va­la, zá­ba­vy ne­mu­sí být nikdy dost a zásob rov­něž­tak.
4) ne­mu­sel to nutně být posel s tímto je­di­ným úče­lem, sedl večer k ohni, opřel hlavu do dlaní, po­vzde­chl si a za­pře­dl řeč s nej­bliž­ším vo­já­kem...
5) s jis­tý­mi ri­zi­ky, ano.
6) ne­mů­že, pro­mě­nil se v Ber­ser­ka, s jis­tou nad­sáz­kou, tedy.

Jinak což rýmy, ale ryt­mus, občas by to chtě­lo slo­víč­ko ubrat, občas při­dat. Drhne to, ale ne­sto­jí. Snaží se to být pří­mo­ča­ré a je. Ono na­psat epic­kou báseň je do­ce­la kumšt, u ly­ri­ky se začne a až to nejde, tak se jeden verš pro­hlá­sí za po­sled­ní a je to. I proto to má mé sym­pa­tie.
Oko za oko... a svět bude slepý.

Otec má synů hned ně­ko­lik, ale do války jde jen jeden z nich - proč?
Ča­so­vé vy­me­ze­ní - ráno ná­stup, večer konec - může při­vést čte­ná­ře k myš­len­ce, že do­tyč­ný mla­dík jde spíš na směnu než do bitvy. Jak tomu jinak lze ro­zu­mět?
Pokud by jela po­si­la a měla takto pře­dem daný cíl, zdr­žo­va­la by se tím, aby vy­hla­zo­va­la ně­ja­kou bez­vý­znam­nou vísku?
Byl by řa­do­vý voják tak rych­le a vůbec in­for­mo­ván o tom, že při­šel o ro­di­nu?
Mohl by voják na vlast­ní pěst opus­tit svou jed­not­ku?
Jak si může být jist, že zabil právě vrahy své ro­di­ny (a je dost možné, že to oni ne­by­li)?

Ob­lí­be­né téma o válce a umí­rá­ní zpra­co­va­né stan­dard­ním způ­so­bem řeči vá­za­né. Rýmy se se­ka­jí, seč mohou, ale vě­nu­je-li se čte­nář spíše ob­sa­hu než formě, tento ne­do­sta­tek může vcel­ku lehce od­pus­tit.
Ně­kte­ré verše jsou zcela zřej­mě "navíc", se­psa­né jen za úče­lem rýmu, což se autor sice snaží za­krýt, ale pří­liš se mu to ne­da­ří. Dílo mi při­jde až ne­ú­měr­ně dlou­hé, což je pak pří­či­nou ne­žá­dou­cí roz­vlek­los­ti a nad­byt­ku zby­teč­ných slov a ce­lých veršů. Ome­zit roz­sah tak na po­lo­vi­nu - to by, mys­lím, byla od­po­ví­da­jí­cí a únos­ná délka, pro­to­že i velká myš­len­ka se dá vy­já­d­řit jen ně­ko­li­ka pros­tý­mi slovy. Děj tím pak na­bu­de na dy­na­mič­nos­ti a za­jis­té i atrak­tiv­nos­ti.
Od­pusť jim, neboť ne­vě­dí, co činí.