Obchodník s časem (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Obchodník s časem

Sněhová vločka pomalu klesala k zemi. Vítr si s ní pohrával. Otáčel ji, přehazoval a posílal dál. Padala pomalu níž a níž až nakonec ulehla do měkkého polštářku mezi ostatní vločky a nenápadně zapadla.
Bylo pozdní odpoledne. V malém městečku Časomír právě odcházeli uspěchaní úředníci v černých oblecích z práce domů. Pevně tiskli svou tašku a tvářili se důležitě. V malém rohu v ulici seděl na promrzlé zemi starší muž. Právě obědval. Jeho skromný oběd spočíval jen z drobných plátku odpudivě vypadající šunky a suchého rohlíku. Na rukou měl děravé rukavice a byl zahalen pod hromadou starých oblečení, aby se co nejvíce zahřál. Jeho vysušené rty matně zvlhčovaly padající sněhové vločky na jeho tváři.
Sára stála vedle svého otce a zvědavě sledovala muže, jež ve svém skromném stánku něco prodával. Míjela ho několikrát, ale nikdy si nevšimla, jak je zvláštní.
„Tati?“
„Ano, holčičko?“
„Co je to za pána?“
„To je, Sárynko,“ povzdechl si otec, „to je obchodník s časem.“
„A co prodává?“
„On? On prodává čas.“
„A jak to dělá?“
„To nikdo neví. Ale víš co? Možná ti to řekne. No tak honem, na co čekáš? Běž se ho zeptat!“ odvětil tatínek usmívaje se.
Sára pomalu přistoupila ke stánku. Muž, tedy Obchodník s časem, jak mu s oblibou říkali, měl na sobě hnědý zaprášený skromný kožich a přes jeho krátce střižené černé vlasy měl přehozenou kápi. Z úst mu stoupal dým a jeho tvář byla zarudlá a promrzlá. Třel si ruce, aby se co nejvíce zahřál, a poposkakoval na místě. Před sebou měl stůl a na něm rozevřenou knihu, v níž bylo načmáráno spousty podpisů a čísel. Stánek byl poměrně dobře zařízen. Zdálo se, že jediná věc, která mu chybí, je topení. Když si Obchodník s časem všiml malé holčičky, zastavil se a naklonil se k ní.
„Copak si přeješ, holčičko?“
„Co to prodáváte?“
„Já prodávám čas, holčičko.“
„Čas?“
„Ano, čas. Lidé chodí k mému stánku. Obětují mu svůj čas. A ten já prodávám ostatním.“
„A jak to děláte?“
„To je moje malé tajemství. Každý má své tajemství. Ty určitě taky nějaké máš.“
Sára jej pozorovala a koutkem oka sledovala svého otce.
„Lidé potřebují čas čím dál víc. Raději si ho kup teď, dokud je ještě levný,“ řekl obchodník. Tu se ke stánku přiřítil uspěchaný muž v černém kabátu. Na stůl si položil svůj černý kufřík a z portmonky vytáhl tři stokoruny.
„Chci co nejvíc za tyhle tři stovky!“ křičel na obchodníka uspěchaný muž. Obchodník s časem se na chvíli otočil od Sáry a začal se věnovat zákazníkovi.
„Za tohle vám dám tak jednu hodinu,“ řekl obchodník.
„Dobře, dobře ale rychle prosím.“
„Ano, ano, jedna hodinka, ták tady to máte,“ mumlal si obchodník pod nosem. Zatím vytáhl ze stolu několik popsaných listů papíru a zabalil je do béžového igelitu. Podal ho zákazníkovi, oba se spokojeně usmáli a zákazník šel svou cestou. Obchodník s časem se poté otočil zpět k Sáře.
„Vidíš? Není to tak těžké, holčičko.“
„Sára.“
„Co prosím?“
„Sára, jmenuji se Sára,“ zdůraznila.
„Ach tak. Tak víš co, Sáro? Dám ti malý dárek. Když se ti bude líbit, přijdete s tatínkem znovu a koupíte si pár minutek, ano?“
Sára se jen tiše usmála a kývla hlavou.
Obchodník se vrátil k pultu a ze stolu vyndal malou krabičku. Zabalil ji do barevného balícího papíru s růžemi a obvázal růžovou mašlí. Podal krabičku Sáře a ta ji pevně sevřela. Když se však chystala krabičku otevřít, obchodník ji jemně uchopil za její drobnou ručku a dodal:
„Ještě ne, holčičko. Otevři to až doma.“
„Dobře. A jmenuji se Sára.“
Sára se otočila a běžela zpět za tatínkem s úsměvem na tváři.
„Tati! Tati! Podívej, co mi dal.“
„Tak na co čekáš. Honem to otevři,“ Pousmál se otec
„Ten pán říkal, že to mám otevřít až doma. Půjdeme už domů, tati?“
„Jistěže. Tak honem. Ať jsme doma co nejdřív.“
S těmito slovy uchopil Sáru za ruku a odešli domů.
Když prostoupili dveřmi jejich domova, obklopilo je příjemné teplo. Sára se již nedočkavě kroutila a snažila se vysoukat z bundy.
„No tak. Rychle tati,“ pobízela nedočkavě Sára svého otce.
„Tak honem utikej do pokoje,“ řekl, když právě vyzul druhou botičku a poskládal obě do botníku. Sára vyběhla po malých schůdcích do svého pokoje, sedla si na postel a věnovala všechnu pozornost malému dárku. Pečlivě rozvázala mašličku, sundala obal a hodila ho na zem vedle postele. Pomalu krabičku otevřela a nedočkavě nahlížela, co bude uvnitř.
Uvnitř byla malá panenka v překrásných bílých šatičkách. Sára ji pomalu vyndala a dívala se na ni. Byla to její panenka. Dostala ji od své babičky před pár lety. Svou babičku měla opravdu ráda. Vždy se na ni celý týden těšila a vždy, když přijeli, rozběhla se za ní a vesele ji pozdravila. Měli svou vlastní hru. Říkali tomu „žuchbumanda“. Sára vždy stála na posteli vedle své babičky a měla natažené pěstičky směrem k ní. Hráli plácanou, ale hráli svou vlastní plácanou. Byla jejich a nikdo jim ji nemohl vzít. Byla to drobná radost ale ohromné pojítko. Každé plácnutí doprovázela veselým „bum“ a „bác“ a vždy, když se netrefila, sedla si na postel a slavnostně prohlásila „žuch!“
Tehdy jí byli čtyři roky, když u její babičky zjistili rakovinu. Sára samozřejmě o ničem nevěděla. Doktoři jí dávali několik měsíců, ale stejně tak i několik let. Když Sáře bylo pět, vytáhla její babička ze stolku malou panenku.
„Dávej na ni pozor. Dala mi ji moje maminka a ta ji dostala zase od svojí maminky a teď ji dostaneš ty.“ Sára ji uchopila a prohlížela ji ze všech stran. Upravila ji vlásky, zarovnala šatičky a pochlubila se i svým rodičům.
Když její babička o dva týdny později umřela, nesla to velice těžce. Celé noci plakala a nechtěla jíst. Nespravilo to ani štěňátko, které jí rodiče přinesli, aby se tak netrápila. Její otec to nenesl o nic lépe, ale byl to silný muž a nedával to znát. Sára každé ráno seběhla ze schodů a každé ráno se svých rodičů ptala, kdy pojedou k babičce. S těžkostí u srdce jí pak vždy museli každé ráno vysvětlovat, že odešla do míst, kde jí bude líp, ale že na ni jistě stále myslí a bude s ní kdykoliv bude chtít. Stačí jen zavřít oči.
Asi před týdnem svou panenku ztratila. S tatínkem prohledali celý pokoj, celý dům, ale nenašli nic. Jejímu hledání obětovali spoustu času, až se nakonec smířili s tím, že už ji nenajdou.
Dovnitř vešel její otec a vše se zájmem sledoval. Pousmál se a řekl:
„To je obchodník s časem Sárinko. Šetří náš čas tím, že nám prodává věci, pro které bychom museli svůj čas obětovat, abychom je získali.“
„Tati? Zajdeme za ním zítra zase?“ otec se pousmál.
„No jistě holčičko, ale teď se utíkej umýt, za chvíli bude večeře, maminka už všechno nachystala.“
Sára uložila panenku do postýlky a odešla drobounkými krůčky do koupelny. Čas běží a lidé odcházejí. Na jejich místo přichází noví a noví. Stejně jako sněhové vločky jednou dopadnou a roztají, tak i čas jednou uplyne a co bude pak? Kdo ví…..