Obloha za tmavé noci (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Vcel­ku hezké, ač někdy až pří­liš roz­vláč­né. Chybí mi vý­raz­něj­ší poin­ta.
Asi jsem ne­po­cho­pil me­ta­fo­ru ,,sklo­ním tvář ne­be­sům". Oprav­du je to myš­le­no tak, že se díváš na ne­be­sa shora? Pro­to­že z kon­tex­tu to cítím spíše na­o­pak.
Bás­ní­ci krve / bás­ní­ci ší­len­ství / bás­ní­ci vý­smě­chu / bás­ní­ci beze slov.

Tahle se mi vcel­ku lí­bi­la. Vezmu to po­stup­ně:

Dívám se na nebe,
díváš se taky?

Jed­nak zo­pa­ko­va­ný verš ten fakt, že se na nebe díváš, pod­tr­hl (a udě­lal z něj ústřed­ní motiv), navíc ona otáz­ka na ne­pří­tom­né­ho oslo­ve­né­ho při­dá­vá nebi krom es­te­tic­kých funk­cí taky tu, že je ja­kousi všu­de­pří­tomnou klen­bou a tím lidi spo­ju­je (vím, že vy­krá­dám Nokiu :)).

Mraky tmavé a černé plují rych­le,
če­ka­jí až vítr je ob­rá­tí,

Ně­ko­mu to může při­jít lehce klišé (spo­je­ní noci a pří­vlast­ků jako "černý" a "tmavý"), mi se však zmín­ka mraků ve spo­ji­tos­ti s noční ob­lo­hou líbí, pro­to­že to má­lo­kdo dělá (vět­ši­nou se bere buď hvězd­né, nebo bez­hvězd­né nebe).

sklo­ním tvář ne­be­sům

Tento jsem moc ne­po­cho­pil. Jde o ná­sil­né sklo­ně­ní "tváře nebes"? Nebo sklo­ně­ní své tváře k ne­be­sům? Ne­chy­bí pak ale ono "k"? A ne­mě­lo by to být spíš "za­klo­ním"? A pokud to mělo být myš­le­no, že tvé sklo­ně­ní tváře je vě­no­vá­no ne­be­sům, mělo by to být spíš "sklo­ním před ne­be­sy", "sklo­ním pro ne­be­sa"... Ale někdo to možná po­cho­pil i takto a pak je to v po­řád­ku.

někdy je to totiž krás­né,
jako když někdo tiše zpívá
a pak... pak jed­no­du­še zhas­ne.

Taky do­ce­la dobré, ale řekl bych, že to druhé "pak" už ne­by­lo nutné. Zby­teč­ně na­ta­hu­je něco, co mělo být úder­né.

Obec­ně: Měla by ses roz­hod­nout, jest­li chceš psát vol­ným ver­šem, nebo vá­za­ným a pak, jest­li mo­der­ně, nebo ar­chaic­ky. Zde se to míchá, ovšem ne úplně k dobru věci. Slo­vosled je někdy nor­mál­ní, někdy ob­rá­ce­ný, verše někdy úplně ryt­mic­ky a hlav­ně svou dél­kou utí­ka­jí ostat­ním, vedle toho se ale stále sna­žíš za­cho­vat rý­mo­vé dvo­ji­ce.

Ob­sa­ho­vě má báseň svět­lé chvil­ky, ale když si to tak vez­mem, je ta­ko­vá bez­zu­bá, nic moc no­vé­ho ne­ří­ka­jí­cí a spíš zkrát­ka recyklu­je ja­kousi pra­sta­rou kla­si­ku (ale to dělá také 90 % [nejen] rocko­vých kapel, takže v klidu :)).

****
- What is a life de­vo­id of stri­fe?