Od hráče ke spisovateli (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Úvodní upozornění: Když budu v tomto článku hovořit o hráčích a hrách, budu mít na mysli především textové hry. Slovních rpg jsem zažila příliš málo, abych mohla s jistotou říct, zda se na ně mé postřehy dají či nedají aplikovat. Ráda však ocením názory a pohledy lidí, kteří jsou v živém hraní zběhlejší.

Není tomu dlouho, co jsem si začala více všímat toho, jaké množství hráčů okolo mne má spisovatelské sny. Něktěří sní jen tiše - jak by bylo hezké, kdyby jejich svět/postava/nápad opustil svůj úkryt mezi stěnami jeskyně a vydal se do světa na odiv veřejnosti; jiní se do psaní pouštějí aktivněji a uhánějí své spoluhráče, aby jim dělali betačtenáře. Mnozí hráči si dělají deníky postav, ve kterých shrnují uplynulou hru ze svého pohledu. Je to celkem pochopitelné. Když už člověk něco vymyslí a díky svým spoluhráčům vidí, že je v tom dobrý, chce se s tím posunout jinam.

Úmyslně jsem se vyhnula slovu „dál.“ Proč?

Hraní a psaní jsou dva různé světy. Velmi úzce spolu souvisí, ale jeden není evolučně lepší verzí druhého. Každý podle mě staví na něčem jiném. Každý vám něco velkého přinese a zároveň něco jiného vezme. A podle toho se k nim přistupuje.
Když píšete, vyprávíte celistvý příběh, do kterého vám nikdo nekecá, pokud si o to sami neřeknete. Často si píšete pro sebe, pro svou potěchu, pro tu touhu dát své fantazii tvar a třeba i pro touhu sdělit světu vámi vymyšlený příběh. Pravděpodobně máte docela jasnou představu o tom, kam se příběh bude ubírat a jak skončí.
Na druhou stranu hraní je scéna plná otazníků a nevypočitatelných prvků. Pokud jste vypravěč, musíte operovat s postavami, které jste si nevymysleli a které vůbec nemusí být na míru vašemu záměru; pokud jste hráč, nemůžete tušit, co se vaší postavě přihodí, koho potká, jak to změní její život. Hraní je svět plný překvapení a tisíce cest, kde příběh, který pomáháte utvářet, zároveň prožíváte prostřednictvím cizích nápadů.
To jen tak v hrubých rysech.

Připadá mi, že spousta lidí vnímá hraní roleplay jako jakési literární cvičení (sama občas tuhle výmluvu používám, když se někdo dívá na můj koníček kritickým okem, ne že ne). Řeknou si, že když hrají osm let hry na hrdiny, že mají skvělou spisovatelskou průpravu. Tak se vítězoslavně pustí do psaní povídky/novely/románu a ouha! Slohově to není možná špatné, těch osm let se nějak podepsat musí, ale příběh prostě nedrží. Kritici ho hází na hlavu. Prohřešky, které byly hráčům jedno (nebo které hráči dokonce vítali), čtenář polévá petrolejem a i se zbytkem textu zapaluje.

Ať už bych spisovala odehranou hru nebo bych budovala nový příběh, nemohla bych psát tak, jak hraji nebo vyprávím v rámci roleplay. Pokud bych chtěla některou ze svých her přepsat do podoby, ve které by se dala číst, musela bych hodně věcí překopat, přepsat, postavit jinak. Hru se snažím dělat tak, aby hráče nenudila, aby měli pořád co dělat, co řešit: snažím se skládat scénu za scénou a pokud hráče blíže znám, tuším, co by je mohlo potěšit. Postava pořád něco dělá. Klidné a pasivní pasáže se shrnují nebo přeskakují. Vidíme pořád jen postavu. Nevidíme svět. Co se děje souběžně mimo. Vidíme jen důsledky, a to až ve chvíli, kdy se dotknou postavy. Nejsem si jistá, zda by se takový román dal dobře číst. Ale rozhodně je to jen subjektivní pohled, klidně nesouhlaste.

I přes tuto zeď, která v mé hlavě odděluje svět hráčů a spisovatelů, vidím, že prvky z jednoho světa mohou krásně obohatit druhý. Hodně jsem se toho naučila díky pročítání článků o psaní, kterých je i na českém internetu dost. Takové články naučí člověka tvořit postavy, které mají uvěřitelný charakter a využitelné povahové prvky. Naučí ho přemýšlet nad tím, co píše, jak moc velké blbosti to jsou. Pokud se rytíř sám v masivním brnění a s velkým obouručákem pustí na cestu křivolakým skalním bludištěm, nechám ho tam zaseknout, zmoknout a zrezivět. Ať si to užije.
A naopak. Roleplaying může naučit spisovatele vžívat se do postav, přemýšlet, jak různě lze řešit i jednoduché situace a jak psát poutavě, aby si získal své věrné publikum.

Doufám, že vám tato drobná úvaha něco málo dala.
Pokud se sháníte po hezkých článcích o psaní, dejte mi vědět. Ráda doporučím své oblíbené.