Osvícení (1. strana) | Články - Aragorn.cz

"Co Bakersfield?" ptala se Madeline, krásná blondýnka a šéfova pravá ruka, sehnutá nad čmáranicí připomínající mapu. Douglas, nejmladší člen naší party, seděl opodál ve vraku auta a vyhrával starou odrhovačku na svojí foukací harmoniku, zatímco já a šéf Aron jsme mžourali do náčrtku ve světle hořící svíce.

"Nevím zlato. Lidi říkaj, že se to tam jen množí zrůdama," mumlal Aron.

Já jen mlčel a pozorně sledoval, které místo západního pobřeží opět očešeme o různé kousky starých technologií, jejich hodnota totiž stoupá každým dnem.

"Nebuď posera, vlítnem tam, najdeme ten starej vault, vybereme všecky drahý věcičky a mizíme."

"Tak dobře, puso. Doufám, že za ty věcičky bude alespoň pytel konzerv a bedna pálenky."

Vzhledem k stylu, jakým se Madeline lísala k šéfovi bylo jasné, že se do Bakersfieldu půjde. A taky, že dneska zase bude slyšet to tradiční hekání a skřípot pružin z Aronova stanu. Zdá se, že si svými blonďatými vlásky ve stylu předválečné elegance omotala Arona kolem prstu. Měl jsem ji také rád, ze začátku. V době, kdy potřebovala podporu. Teď, když je se šéfem, už mě nepotřebuje a začíná být jedovatá, prošoustala se až na předposlední místo.

Napomenul jsem Douga, aby nehrál a položil jsem se na palandu, umístěnou v prostorném kufru předválečné dodávky.

***

Náš povoz se pomalu a klidně kodrcal po rozpraskaném asfaltu. Před námi se majestátně tyčily trosky starého Bakersfieldu. Tak vysoké domy, nebo spíš jejich pozůstatky, jsem neviděl od té doby, co jsme šmejdili v bývalém Los Angeles. Ráno zalilo mrtvá těla betonových obrů žlutou září. Jestli byly legendy pravdivé, měli bychom dávat větší pozor. Proto jsem došel k povozu, navlékl si za pochodu těžký kožený kabát a následně ho přepásal páskem, u kterého byl zavěšen můj osvědčený revolver.

Ocitli jsme se až v samotných ruinách Bakersfieldu. Cesta byla sevřená mezi rozpadlými zdmi domů. Na ulici ležela vrstva všemožné suti a odpadků.

"Mějte oči dokořán. Mohlo by tu být něco, co nám ukáže vault," zazněl Aronův příkaz. Hledali jsme a nalézali v suti různé věci, ale ne nic, co by ukázalo cestu k vaultu.

V tom jsem uslyšel rachot padajících sklenic. Podíval jsem se skrz vybitou výlohu jednoho z vyrabovaných obchodů. Ve stínu jsem zahlédnul postavu, blížila se k nám.

"Pozor, někdo tam je!" vykřikl jsem. Ostatní ihned popadli zbraně a zbystřili.

Skrz výlohu plnou střepů se protáhlo monstrum s lahví nuca-coly v ruce. Bylo to oblečené v otrhaném předválečném obleku. Avšak tam, kde by člověk čekal kůži visely jen cáry shnilého masa porostlé plísní. Zbytky kůže na ústech byly seškvařené, tak že to sotva mohlo promluvit, ale nebylo tomu možné upřít snahu. Vydávalo to ze sebe zvuky, bohužel řeč nebyla mezi sípáním a kašlem zřetelná. Kráčelo to blíž a blíž a my ucítili pach zkaženého masa. Jen Aron neudělal krok dozadu, místo toho rychle, až zbrkle, popadl brokovnici, od pasu namířil a stiskl spoušť levé komory. Střela nebyla mířená moc přesně. Broky zasáhly břicho a ruku tohoto žalostného stvoření. Láhev, kterou to drželo, se rozpadla na tisíce střepů a populární nápoj se rozprskl všude kolem. Stvoření spadlo na zem a začalo se svíjet za děsivých zvuků.

Šéf přišel o pár kroků blíž a už mířil nešťastníkovi na hlavu. Napadlo mě, že by to monstrum mohlo znát cestu do vaultu. Snad je to přeci jen místní. Rychle jsem přiskočil k Aronovi a odklonil brokovnici od hlavy toho monstra.

"Co kurva blbneš Chrisi? Chceš abych tě naládoval olovem jako tuhle zrůdu?"

"Může být užitečný. Třeba ví, jak se dostat k vaultu."

"Hmm, to je pravda, zabijeme ho až nám to řekne. Jestli to teda umí mluvit."

Udělali jsme kolem zraněného kruh a začali se vyptávat. Douglas mu slíbil morfium, když nám prozradí pozici vaultu. Nebyl schopen mluvil, ale "zdravou" rukou vytáhl z kapsy narezavělý holodisk. Aron vytáhl starý pipboy, na který měl jako šéf výsadní právo. Vložil tedy disk do přístroje a zapnul kopírování. Na zelené blikající obrazovce začaly pomaličku naskakovat procenta, při každému posunu přístroj tiše pípnul. Když se konečně ozvalo oslavné pípnutí konce kopírování, naskočila na displeji mapa města. To už bylo stvoření nepříčetné, házelo sebou, vydávalo skřeky a bolestí velmi trpělo. Chvíli jsme koukali na mapu, která byla velmi nepřehledná, taková změť čar a popisků s tučným nadpisem hlásajícím: „Průvodce Bakersfieldem 2076 pro každého turistu!“

Asi po pěti minutách jsme konečně našli v chaosu elektronické mapy vstup, byl u starého motelu asi míli severně odtud.

"Aha, už vím. Dougu, dej mu to morfium, " obrátil jsem se na muže s lékárničkou.

Madeline se proti tomu ohradila: "Jo, dej mu naše morfium. Pak to chytne někdo z nás a nebudeme mít čím tišit bolest. Myslíš si, že můžeme dělat chůvu každýmu monstru, který potkáme?"

Raněný na nás vrhl zoufalý pohled pulzujícím orgánem, který bych s trochou optimismu mohl nazvat oko. Dokonce z něj teklo něco jako slzy, mazlavá šedá tekutina. Nevydržel jsem to. Čtyři rychlé výstřely z revolveru zaduněly troskami města a hlava toho stvoření se rychle proměnila v kašovitý koktejl tkání a tekutin.

Douglas zbledl a pozvracel se. Aron jen odvrátil hlavu a zapálil si a Madeline si odplivla: "Fuj, to je hnus." Já jsem vyrazil napřed. Jednoduše jsem neměl co dodat.

Povoz jsme nechali na velkém parkovišti u budovy a brahmínu jsme přivázali k bývalé dopravní značce. Okolo nás stály hloučky těch divných monster. Proto snad Madeline zažehla věčný plamínek svého flameru. Vydali jsme se směrem k budově.

"Zabme ty zrůdy! Nikdy nevíme, kdy se po nás vrhnou," zasyčela Madeline.

"Jo, dobrej nápad," řekl šéf. Doug jen zezelenal a já raději mlčel.

Jeden z nich v polorozpadlém oblečení s logem Vaultu 12 na nás zamával a spustil sípavým hlasem: "Nazdárek, hezouni. Vítejte v Necropolis. Nemáme tu moc návštěv."

Zjevem nebyl o nic lepší než ten minule. Kůži měl plnou krvavých puchýřů, vlasy už asi dávno slezly a byla mu vidět horní čelist a nosní přepážka.

Madeline zrudla zlostí a začala se klepat, Aron udělal pár kroků vpřed a navázal se zhnusením v obličeji:

"Kde je Vault 12? A co se vám proboha stalo?"

"Do vaultu cizinci nesmí, takže vám to může být jedno, hezouni. Někteří z nás neměli tolik štěstí, aby se dveře vaultu zavřely. Doporučuji vám nebavit se o tomhle tématu s ostatníma. Hlavně pak se Setem, je to starej nervó..."

Větu nestačil doříct, byl přehlušen hučením plamenometu a hysterickým, nenávistným řevem Madeline. Hořící monstrum páchlo ještě více než normálně.

Začalo to utíkat a bezhlavě máchat rukama, když Madeline konečně pustila spoušť, stále se mluvčí těchto ubohých "lidí" potácel v ohni.

Jistě se ptáte, co vedlo ženu, jako je ona, k takové nenávisti vůči těmto stvořením. Jediná ona měla s těmito tvory zkušenosti, nemilé zkušenosti. Páčili jsme to z ní dlouhé večery kdysi dávno v táboře, když ještě byla ve skupině nová. Tehdy se prý setkala s tímto tvorem, který po ni chtěl pomyšlení a to třeba i násilím. Došli jsme až k popisu pyje plného hnisajících vředů, který se jí to snažilo dostat do pusy. Potom se rozplakala, až pěkných pár panáků ji uklidnilo. Jeden by myslel, že tyto rány zahojil čas, ale nestalo se tak. Nedivím se, že Madeline tyto tvory nesnášela, po jejím vyprávění jsem je nesnášel také, vůbec by mi nevadilo zaživa jim rozcupovat orgány na kusy. Až do teď.

"Co, kurva, děláš krávo?" ječel po ní Aron. Hloučky se po nás začaly sápat, zde šlo váhání stranou. Ta stvoření nás brzy obklíčila. Jediný únik byl do kanálu.

Smrdělo to tam příšerně, ale nebyl čas. Ty zrůdy nás pronásledovaly až dovnitř. Když došla náplň do plamenometu, zbylo jediné, útěk.

***

Štěstí v neštěstí, tak by se to dalo nazvat. Našli jsme ten vault a vskutku byl otevřený, jak tvrdila ta zrůda nahoře.

"Tak jo dámo a pánové. Prolezte to tu a posbírejte co jen unesete. Sejdeme se tu za deset minut. Rychle!"

Utíkal jsem k výtahu. Ovládací panel byl dosti rezavý, ale fungoval. Dvouminutový sestup do nejnižšího patra se mi zdál jako celá věčnost. Mimo bzučení elektromotoru bylo ve výtahu ticho. Dveře se otevřely a já vyběhl do první místnosti, kterou jsem našel. Našel jsem spoustu předválečných čokoládových tyčinek, nuca-colu a dalších pár zbytečností. Jen to jídlo svítilo v šeru nouzového osvětlení. Možná šlo o nějaký předválečný reklamní trik. Pokračoval jsem dál za roh, zpoza kterého šlo docela jasné světlo. Narazil jsem na svítící monstrum, mnohem horší než tam navrchu. Díval jsem se v šoku do očí potažených jakousi blánou, které přesto svítily. Viděl jsem všechny mimické svaly a šlachy v obličeji. Viděl jsem světélkující slezinu. Monstrum se mě pravděpodobně také leklo, na malou chvíli. Než jsem se stačil vzpamatovat měl jsem zahryzlé jeho špinavé, páchnoucí zuby v krku. Jednou rukou jsem se snažil svítícího mutanta odhodit, druhou rukou jsem mu vmáčkl do břicha revolver. Ten musel čtyřikrát štěknout a prorazit si cestu měkkou, napůl shnilou tkání.

Pak mutant ustoupil. S námahou jsem vypálil poslední dva náboje do hlavy tohoto mutanta, šlo to opravdu těžce, protože zbraň byla potřísněná směsí žluči a krve a tak klouzala a lepila. Obrátil jsem se na útěk, ale viděl jsem záři dalších monster, kterak se ke mně blíží. Zběsile jsem bušil do tlačítka výtahu, ale ten jel příliš pomalu. Naštěstí jsem uviděl dlaždici s podivným symbolem. Byl křiklavě žlutočerný trojúhelníkového tvaru, vypadal agresivně a nevěštil nic dobrého. Na dlaždici bylo i madlo, kterým jsem ji vyzvedl. Žebřík vedl kamsi do tmy. Asi po páté příčce mi ujela noha a já, pořádně potlučený, skončil dole, kdesi ve tmě.

Nohou mi co chvíli projížděla silná bolest a já se mohl stěží postavit a udělat pár kroků. Jen tam pořád cosi hučelo a bylo tam vedro na umření. Poslepu jsem tápal, našel jsem nejspíše nějaké barely, dále pult s velkým množstvím tlačítek a potom nějaké jezírko nebo bazén. Napadlo mě posvítit si jednou z těch tyčinek, kterýma jsem si nacpal kapsy. V matném světle jsem zjistil že v tom bazénku jsou ponořeny další barely, také s tou podivnou značkou. Nebyl jsem si jist co to znamená, ale rozhodně jsem z ní neměl dobrý pocit. Po pár hodinách odpočinku se dostavil hlad a žízeň. Spořádal jsem skoro všechny tyčinky a vypil dvě lahve nuca-coly. Ještě jsem stihl vymýt kousanec vodou z toho bazénku, potom jsem únavou usnul.

Musel jsem přemýšlet. V hlavě mi jako štěnice lezly různé otázky. Co jsou zač ty stvůry? Kudy se dostat ven? Co má, k sakru, Madeline za problém?

Podle toho, co tvrdil ten nahoře, jsou tyto zrůdy jen lidé zasažení radiací, víc než je zdrávo. Ale ti svítící mě přesvědčili, že to jsou jen zrůdy, které zasluhují smrt. Co se týče cesty ven, snad to zvládnu po žebříku. A Madeline? O té raději nepřemýšlet, zkusila hodně, ale to ji neomlouvá. Noha pomaličku přestávala bolet a já v duchu děkoval všem možným bohům. Snažil jsem se zvednou, ale horko mě dostalo. Pálily mě oči, točila se mi hlava, bolely mě klouby a chtělo se mi zvracet. Celá kůže byla v jednom ohni. Musel jsem si sundat kabát, v kterém bylo tak hrozné vedro a musel jsem se stůj co stůj napít. Poslední nuca-cola vzala za své, předválečné tyčinky jakbysmet. Hrozná žízeň mě trápila dál, musel jsem se napít z toho bazénku, pak se mi ale udělalo špatně a vyzvracel jsem se, tma mě ušetřila hnusného vizuálního zážitku, zůstal jen pach v místnosti a nechutný chuťový ocas v puse.

Časem jsem si uvědomil, že to vlhké, co mi teče z kůže a tělesných otvorů není pot, byla to krev. Pár dalších záchvatů zvracení mě ujistilo, že není dobrý nápad tu zůstávat. Sebral jsem kabát a poslední síly pro cestu nahoru, do relativního bezpečí. Lepší hromada nestvůr než tichá smrt v šílenství temné místnosti. Nahmatal jsem kabát, stále potřísněný zbytky té svítící stvůry, pokračoval jsem po obvodu místnosti až k žebříku. Vylézt nahoru mě stálo obrovské úsilí, ale podařilo se.

Nouzové osvětlení Vaultu 12 však přineslo více hrůzy než úlevy. Má kůže byla rudá jako vlajka Číny, posetá krvácejícími puchýři plnými hnisu. Chtěl jsem si rvát vlasy, ale ukázalo se, že mi slezly samy. Musel to být zlý sen, chtěl jsem si vrazit facku, abych se probudil, ale místo toho se ozvala prudká bolest a vypadl mi zub. Všude byl klid, zavolal jsem tedy výtah, aby mě odvezl z tohoto pekla pryč. V kanále leželo spoustu těl mrtvých nestvůr. Moment, teď jsem byl i já jedna z nich. Jako ghůl v předválečných hororech, nestvůra, která má být mrtvá, ale matka příroda jí ten luxus nedopřála. Byl jsem jedním z těch, které jsem nenáviděl.

Ostré sluneční světlo se opřelo do týrané kůže. Čekal jsem, že po mě půjdou všichni tito ghůlové, ale místo toho, abych se stal terčem kulek, stal jsem se terčem posměchu a pár ran holemi. Všechny ty nelidsky zmutované zrůdy, ke kterým jsem teď měl patřit, se mi smály do obličeje. Kam jsem teď měl jít? Tady mě nenáviděli. Snad mi pomohou lidé z tábora. Jednou jsem Dougovi zachránil život, snad mi pomůže. Utřel jsem revolver a vydal se na cestu.

***

Když jsem dorazil až do tábora, má vizáž na tom byla ještě hůř. Rozpadl se mi nos, kůže se definitivně sloupala a zůstalo jen zapáchají maso. Už jsem si zvykl.

"Nezapomeň to vyřídit Angovi, zdá se, že by tu bylo dobré místo pro tábor karavan..." očividně jsem Madeline přerušil, "Proboha! Další z těch stvůr! A má oblečený Chrisův plášť!" Smutně jsem na ni pohlédnul a zasípal: "To jsem já, Chris, nevím co se to stalo."

Odtáhla se s tím, že má ještě moc práce.

Zašel jsem tedy ke stolu před dodávkou a přisedl jsem mlčky k Douglasovi.

Trochu se odtáhl i s jídlem a vyděšeně vykoktal: "J-jsi to o-opravdu ty? Co se stalo k čertu?"

"Dostal jsem se do takové podivné místnosti až na nejspodnějším patře vaultu. Než jsem pochopil, že je zamořená, stalo se ze mě tohle."

"Do prdele, to je mi líto."

Nic víc už jsem od něj nikdy neslyšel.

Otevřel jsem jednu ze svých konzerv a dal se do jídla. Pak přišel Aron.

"Kurva co je to za zrůdu?" vykřikl, než stačil zjistit, že jsem to já. Chtěl jsem se natáhnout pro láhev piva, když jsem se však přiblížil k Aronovi, vstal a odešel. Něco si opodál u zásobníku s vodou šeptali. A pak že vzhled není podstatný. V pustině na něm stála komunikace s ostatními, když se lidem člověk začal hnusit, byl najednou na všechno sám. Musel jsem sledovat jak se ostatní baví, nikdo mi nepomohl vůbec s ničím, byl jsem míň než zvíře. Uvědomil jsem si že lidé, které jsme tam v Necropoli vraždili, byli lidé z civilizovanějších dob, poslední jiskřička vzdělanosti a předválečných mravů. Už mi ten chlast lezl na mozek, musel jsem jít spát.

V noci mě pronásledovala další můra, kterých jsem si v posledních dnech užíval do sytosti. Byl jsem znovu v té temné místnosti, v rukách jsem drtil hlavu Madeline a táhl jsem její hlavu blíž ke svému hnusnému údu. Vředy praskaly a hnis tekl té dívce po bradě. Chtělo se mi zvracet ze sebe sama. Potom přišla banda ostatních ghůlů, ve hnátech revolvery a plamenomety. Zažíval jsem obrovské dávky palčivé bolesti, kůže hořela, krev vařila a kulky trhaly útroby na cucky, a já nemohl nic dělat, znovu a znovu. Sen byl zakončen děsivou bolestí v podbříšku, Madeline skousla. Tyto sny se opakovaly každou noc v různých variacích, nenáviděl jsem je, bál jsem se usnout. Ale probuzení bývala obvykle ještě horší, člověk zjistil, že jediné co ho dělí od jeho noční můry je poslední špetka lidskosti.

Ráno mě vzbudil zvuk padajících plechovek. Nahmatal jsem vedle sebe pytel s věcmi. Nade mnou stáli mí tři druzi.

Aron promluvil vážně, klidným tónem: "Promiň, nemohli jsme tě zachránit, málem jsme tam umřeli. To co se stalo je zlé, ale pochop, že už nejsi jedním z nás. Nedělalo by to dobrotu, hlavně tady kvůli Madeline. Kazil by jsi týmovýho ducha, že ano. Tady máš trochu výbavy na cestu. Sbohem." Pak se všichni tři otočili a šli si po svých. Prozkoumal jsem znovu obsah pytle. Pár bubínků do revolveru, mizerných pár konzerv, láhev pálenky, čutora s vodou a předválečný skládací nožík, asi dárek na rozloučenou.

***

Konzervy brzy došly a zoufalství mě donutilo hledat útočiště kde jsem jen mohl, většinou malé tábory lovců a obchodníků, plahočit se a škemrat o něco do žaludku a doušek vody. Do žaludku jsem však většinou dostal kopanec okovanou botou a místo vody jen a jen potupné bití. To bití bylo poslední rozmanitostí mé existence. Jednou ocelovými pruty, jindy zase dřevěnou holí, občas mi drásali kůži kůrou kaktusu, což jim připadalo obzvláště zábavné. Už jsem toho měl plné zuby, už jsem měl dost snahy neubližovat lidem, dost už bylo pošetilé ideji zachování lidskosti. Když jsem strčil hlaveň revolveru tam, kde dříve bývala ústa, rozklepal jsem se jak osika, ale prst ze spouště neškodně sklouzl.

Už jsem neviděl žádné východisko a tak jsem znovu vyrazil do pustiny.

Strávil jsem na cestě pustinou asi týden, když jsem potkal dvojici, kterak křižuje krajinu na motorce po zbytcích dálnice. Měl jsem hrozný hlad a žízeň a neměl jsem moc na výběr. Když byli na pár metrů, přišla má chvíle. Až na pátou ránu jsem trefil řidiče, takže se oba rozmázli o zem. Motorka kupodivu zůstala vcelku. Prohledal jsem zavazadla a báječně se osvěžil vodou z několika velkých čutor. Hlad nebyl uhašen. Snědl jsem všechno jídlo, které s sebou měli. Dál jsem pokračoval v prohledávání. Kufřík s obrázkem červeného kříže plný bílého prášku a injekce. Dále spousty zátek, univerzálního platidla v pustině. Pak jeden velký mikrofúzní článek.

Seděl jsem u místa "nehody", kdesi uprostřed pustiny, celý den i noc a přemýšlel kam jít. Přicházející hlad jsem zahnal bez okolků. Přece nenechám všechna ta těla kojotům, hlavně šťavnatá játra plná vitamínů. Horší bylo svědomí, bušilo na dveře mé mysli a jako radioaktivní šváb prolézalo zbytky mého mozku. Zabil jsem mladý pár kvůli vodě a jídlu, potom jsem snědl jejich těla jako zvíře. Zabíjel jsem nevinné jen pro technická udělátka. A navíc mě nikde nechtějí, nebylo kam jít. Snad, kdyby mě někdo dokázal vyléčit, snad je ten bílý prášek lék. Léky se přece podávaly injekcí.

Natáhl jsem do stříkačky prášek rozředěný vodou a pomalu zanořil jehlu do žíly. Nebylo to těžké, protože už jsem neměl kůži, žíla byla jen malá trubička na předloktí. Dokonce jsem s ní mohl hýbat. Stiskl jsem píst a vykřesal jsem poslední jiskřičku naděje.

A ta vzplála. Co vzplála, doslova vybouchla jako atomová bomba. Očistný plamen se rozšířil během zlomku sekundy. Bolest byla ta tam. I nebe bylo jasnější. Vše se vyjasnilo, už jsem věděl kam pojedu. Na severozápad, tam kde stálo město dětí květin - San Francisco! Odtud lodí do země Oz! Dostal jsem záchvat smíchu. Všechny problémy se zdály tak nicotné, tak maličké, tak malicherné. Nebylo nejmenší pochyby.

Na kuráž jsem si dal panáka, posledního co zbyl v té veselé lahvi. Tekutina zavoněla velmi chladivě a na jazyku se rozvinula oranžová chuť. Bylo mi do zpěvu a do skoku.

Motor motorky zabzučel a fúzní baterie rázem uvolnila všechnu svou energii. Bzučení elektromotoru přešlo v šílený alt, který zpíval o mé spáse. Jel jsem pustinou a zrychloval, vítr čechral mé husté černé kadeře a hladil jemnou kůži. Byl jsem ve vzduchu, letěl jsem snad stovky mil za hodinu, tak vysoko nad svým trápením. A horký dech mladé slečny na sedadle za mnou mi zpíval písně andělů, stromy se začaly zelenat, duhoví ptáci kolem nás kroužili a po pustině ani památka. Klid, následovaný výbuchem euforie.

Srdce bilo o sto šest, o sto deset, o sto dvacet.

Nepochybně jsme letěli do ráje...