Ovčí syndrom (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Kdo jsme?!“
„Ovce!“
„A co chceme?“
„Žrát!“
„Tak žerme!“ Poručila nejstarší ovce Dolly, rozhlédla se po ostatních ovcích Dolly a sklonila hlavu k čerstvé trávě. Ostatní ji víceméně zdařile napodobily, neměli v tom tolik zkušeností (přes dvě stě pokusů jim nestačilo k vybroušení techniky), pletly se navzájem do cesty a všeobecně jim trvalo dost dlouho, než opětovně přišly na to, že stát na místě je ta nejlepší volba.
„Dolly!“
„Co je, ty otřepaná hlavo?“ Zavrčela jedna z mladších ovcí na svou sestru.
„Stojíš mi kopytem na jídle.“
„Myslíš tu pampelišku?“
„Ano.“
Chroup chroup…
„Možná bych měla říct Dolly, že jí zahejbáš s Dolly, co myslíš?“
Chroup chrou… „to bys neudělala.“ Zasekla se Dolly a kus pampelišky jí čučel z tlamy.
„Ale udělala, žejo, Dolly?“ Otočila se na druhou ovci, ta zvedla hlavu.
„Já jsem Paul.“ Zavrčela a sklonila se zpátky dolů. Dolly se otočila zpátky ke své sokyni, ale už nebyl žádný předmět jednání. Místo toho získala jiný status, jediné ovce ze stáda, co neměla sklopenou hlavu a všimla si černého stínu prolétnuvší jim nad hlavou. Další věc, kterou si jistě uvědomovala, byla země rychle mizející pod nohama a svěží vítr ve vlně.
*
„Dnes se loučíme s Dolly.“ Zavrčela nejstarší ovce ráno dalšího dne.
„Ahoj, Dolly.“ Zaznělo sborově.
„A všichni víte, co je dnes za den. Slavnostní čas otevření naší ohrady do ještě menší ohrady!“
„Jéééééj.“ Znělo unuděně. Všechny Dolly včetně Paula se otočily na pětníku směrem k bráně a vyrazily k nim. Nad nimi se přehnat černý stín.
*
„Dnes se loučíme s Dolly.“ Zavrčela druhá nejstarší ovce ráno dalšího dne.
„Ahoj, Dolly.“ Zaznělo trošku tlumeně, jak se ovce tlačily jedna na druhou.
„Co jsme?“
„Ovce!“
„A co chceme?“
„Žrát!“
„Tak žerme!“ Hlavy se sklonily, posrážely se jako kuželky a přiomráčené se zakously do svého přídělu. Další den začínal, to jistě, ale to pro ně nic neznamenalo. Stačilo mít dost jídla, občas nějaké to pochválení, párkrát do roka terpentýn, co je prohnal a vyčistil, a taky stříhání. To je bavilo, každá chtěla něco jiného, ale individualita se tady zrovna nebudovala. Vždycky to dopadlo stejně, módní sestřih ala skinhead. Stěžoval si někdo? Vůbec.
„Hele, holky, nepřipadá vám, že je tady nějak stín?“
„Kecy. Vždyť není na nebi ani mráček.“
„Tak proč se mi zdá, že kolem mě jo?“ Všechny páry očí se víceméně podívaly stejným směrem na stínem postiženou ovci. Ta se dívala rovnou k zemi, na zvětšující se kruh, co se rozšiřoval a rozšiřoval, až se k němu přidalo hlasité „ááááááá“ a z nebe jí na hlavu spadlo něco černého, potrhaného a příšerně zubatého.
„Hele, to je můj táta Wilmut.“
„Houby, já to viděla, jak to něco začalo hrabat ve vzduchu tlapama. To určitě bude krtek.“
„Počkejte probouzí se to.“ Ovce se shlukly kolem vstávajícího draka a vrhaly na něj všetečné pohledy. Drak se rozhlédl kolem, potom zkontroloval svoje potrhaná křídla a zatřásl hlavou, na kterou spadl. Otevřel tlamu plnou zubu a zeptal se skřípavě: „Kde to jsem?“
„V ohradě.“ Zaznělo sborem.
„A kdo jsem?“
„Ovce.“ Dostal odpověď.
„A co tu dělám?“
„Žereš.“ Poručila druhá nejstarší ovce. Drak se rozhlédl po ostatních, většina z nich ho se zájmem pozorovala, ti podnikavější u toho dokonce chroupali pampelišky. „Tohle?“ Zeptal se drak/ovce a podíval se na přebujelou trávu.
Druhou nejstarší ovci (teď už vlastně první), to vyvedlo z míry. „Jo, co by s tím bylo? Nepřipadá ti čerstvá? Tys byla na stříhání dřív, co?“
„A dívejte, jak je černá. Tak tohle máme pod kůží, když nás oholí příliš? Šupiny?“ Přidala se další Dolly.
„Fuj, já nechci být černá pod kůží. To je nehygienické.“ Odsunula se jiná.
„K čemu je toto?“ Zeptala se další Dolly.
„Nech to.“ Okřikl ji drak a cukl ocasem.
„A proč nechodíš do ohrady po svých jako ostatní? To musíš padat z nebe?“
„…to je nehygienické…“
„…ahoj, táto Wilmute…“
„…já jsem Paul…“
„Nemáte někdo párátko? Nějak se mi zasekl šťovík v kopytu…“
Drak se rozhlížel na všechny strany a snažil se najít cestu k útěku. Zřejmě žádná nebyla, křídla měl potrhaná a zubožená, takřka nepohyblivé pahýly. Bolela ho hlava a netušil, co se dělo předtím, než spadl. Věděl jen, že sem z nějakého důvodu letěl. Ne, to není možné, ovce přece nelétají.
„Možná… možná bych dokázal sníst pár pampelišek.“ Navrhl zkusmo.
„To jsou správná slova. Na, dej si, je toho tady dost, můžeš jíst, co hrdlo ráčí, až nebude, vezmou nás jinam, neboj se, o sebe se starat vůbec nemusíme.“ Upozornila ho nejstarší ovce.
Ta, co ho tahala za ocas, se k němu víc přitiskla. „Budeme kamarádi?“ Zahýbala miniaturním ocáskem. „Hele, já ho mám taky.“
„No, já nevím.“ Odpověděl drak. „Já si toho moc nepamatuji.“
„Neboj, my ti pomůžeme.“ Přidala se nejstarší ovce. „Ze všeho nejdřív je nejdůležitější, držet se davu, v něm se ti nic nestane. A navíc, všechny vypadáme stejně. Tedy až na tebe, ale na to si zvykneš. A teď je taky důležitý, abys poslouchal, ano?“
„Ano.“ Odpověděl pokorně drak, neschopen nějakého jiného vyjádření. Zdálo se to tak logické. Byl mezi ovcemi, chovaly se k němu jako k ovci, tak musel být ovcí. Nebude se s nimi hádat, ty ovce s tím mají určitě delší zkušenosti než on. Přikyvoval, občas přežvýkal nějaký ten nevábně chutnající stonek, strkal se s ostatními v maličké ohradě a trpělivě poslouchal Dollyin výklad.
„Rozuměls?“ Ukončila řeč nejstarší ovce.
„Beee.“ Odpověděl.