Plamen svíce (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Myslím, že když si to člověk přepíše na papír a doplní si tam čárky a tečky, aby se mohl "Nadechnout" Tak se to čte mnohem lépe byť jen v mysli. Navíce to na některých místech udělá nutnou pauzu či odmlku, která tam z toho kusu textu není patrná...
***___Vymýšlím něco vtipného a inteligentního, co sem napíšu___***

Je obraz který napoprvé uchvátí, avšak poprvé se již nikdy nezopakuje. A poté jsou mistrovská díla, která dokážou nabídnout vždy něco nového.

Ne nejsem Michelangelo ani Shakespear. Poezii, tedy svoji poezii beru jako vyjádření svého nitra, zpověď sebe samotného.

Poté to ve výsledku pro ostatní ztěžka dává smysl, protože svému nitru dost často dokáži porozumět pouze já sám.

Proto mou chybou je že nedokáži řádně myšlenku podat a těžko se zjišťuje co to chtěl básník říct.

Svíce nemusí být symbolem pro smrt... ale je správně odhadnuto, že je symbolem konce. Můžeme umřít, umíráme každý den, každý den něco umírá v nás. Někdy je to radost, jindy naděje, jindy zase strach nebo zloba. Nemusí to být jenom pocity.

Lidé se mění a jsou proměnlivíA také jsou mimo jiné sobečtí. Na to se poukazuje v první sloce. Že člověk si toho, čeho měl dříve dost váží až tehdy, když mu to schází. A ve chvíli beznaděje nevidí východisko, že může být znova lépe.

První stádium rozkladu.

V další následuje odkaz na falešnost některých, na stesk, trýznění se a přetvářku před přáteli.

Druhé stádium rozkladu.

Poslední sloka skýtá již absolutní beznadějí, stereotipem a žitím ze dne na den.

Poslední stádium rozkladu.

Konec nemusí znamenat nutně konec života. Může znamenat i konec oné bolesti.

Vlastně se ani nepokouším sám sebe hájit, kritiku beru jako věc pozitivní.

Na druhou stranu jsem rád, když se pochopí má slova tak jak by měla... tedy vlastně obhajuji obsah avšak ne autora.

Za kritiku děkuji... k volnému verši jsem se dostal teprve nedávno a ještě s ním ještě nejsem tak úplně v souladu, jak jste si mohli všimnout.
Id agas, ut sis felix, non ut videaris.

Stín vidí stín; stín pavouka
jenž síť nad jeho hlavou tká
…dohasla svíce, stín už netká
a situace nemá svědka
***

Svíčka uhasíná – Plamen slábne – Svíce již zhasla.

Hořící svíce jakožto metafora pro život, dohořívající a hasnoucí jako konec života, smrt. Kromě toho řada dalších obrazů – vzpomínání na předešlé, temnota noci, samota, melancholie, blížící se konec...
Na první pohled možná působivé, na druhý však až tolik ne – řádky jsem si pročítala několikrát za sebou, mimo jiné i v domnění, že „teď už mi to něco říct musí“. Nestalo se tak. Nezanechalo to na mně dojem napoprvé, a ani poté a poté a poté... neucítila jsem byť jen letmý dotek, záchvěv, náznak. Nic.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Torre, jakkoli jsem se na Tvou báseň těšil, je to bída. šroubované, kostrbaté. Neukotvené nikde, snad někde na dně sklenky s něčím tvrdým a bohužel i laciným.
Na první přečtení se mi zalíbil motiv zhasínající svíce, ale nakonec mu taky dávám palec dolů. Jednou je to svíce, podruhé plamen, potřetí svíčka. Nedrží to pohromadě. Bohužel :(
Oko za oko... a svět bude slepý.