Posedlý (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Vdechnutí nocí nasáklého vzduchu nosními štěrbinami.
"Krev. Lidská krev. Dnes se najíme, bratři."
Souhlasné zavrčení.
"Připravte se na hostinu."

Tma. Spálený les. Nikde ani živáčka. Někde v dálce se mihl stín a pak se ozval křik. Křik mučící bytosti. Stín se objevoval a zase mizel. Síla řevu se stupňovala a nabývala na hlasitosti. A pak ten hlas. Chladný a pronikavý, zároveň přehlušující jekot plný neskonalé bolesti.
"Zabiju tě! Zabiju tě!" Jeho ozvěna se rozléhala po celém lese a vracela se zpět.
"Zabiju tě! Jako tys zabil mě!" Křik byl už tak nesnesitelný, že se nedal vydržet. Stín se rychlostí blesku přemístil jen na pár metrů. Jeho hrozivě bílá tvář se usmála a vycenila špičaté zuby potřísněné krví. Zbytek jeho těla tvořila jen jakási blíže neurčitá temná hmota pohybující se nad zemí.
Pozvedl část hmoty jako by to byla jeho ruka. Křik ustal.
"Zemři!"

Thorag otevřel oči a těžce oddychoval.
"Špatný sny, co?"
Otočil se na druhý bok. "Radši hlídej. Jestli sme je nesetřásli, tak..."
"Nemaj šanci nás najít, vždyť..." Vtom Thorag skočil a strhl Gharra k zemi přesně ve chvíli, kdy kolem něj prosvištěl šíp.
"Odkud?" zeptal se Gharr polohlasem, stále se krče u země. Thorag místo odpovědi vytasil meč a pohltila ho tma.
Gharr uslyšel tlumený výkřik. Pak se za doprovodu blýsknutí oceli rozprostřelo ticho. Za chvíli se objevil Thorag s mrtvolou na rameni.
"To jsem já, Gharre," řekl, když na něj namířil mečem, a složil tělo k zemi.
"Jak nás mohl vidět?" divil se jeho druh.
"Nás? Tebe!" rozčílil se Thorag, "To ten tvůj stříbrnej amulet! Jak by nás neviděl, když mu někdo odráží měsíc do ksichtu!"
Gharr mlčel. Thorag mlčky chodil v kruhu. Pak se znovu rozkřičel.
"To byl jejich zvěd! Nakonec jim dojde, co se stalo! Málem sme je měli z krku, ale teď po nás půjdou jako psi!"
"Cože! Zvěd? A odkdy zvědi střílej po lidech? Co?"
"Nic nechápeš, Gharre, absolutně nic."
"Víš co! Jdi do hajzlu! Kdybys nesejmul toho strážnýho, tak po nás vůbec nejdou! Takže mi ne..."
"Mám toho dost," přerušil ho Thorag klidně. "Jdu spát." Zabodl ještě zakrvácený meč do země a lehl si na lněnou pokrývku. Okamžitě usnul.
Gharr chvíli nečinně zíral a pak vztekle kopl do hlíny. Uchopil stříbrný amulet a strhl si ho z krku. Měl kulatý tvar a na jeho povrchu byly vyraženy elfí runy. Naposled si přeříkal jejich význam, pak zaklel a trhl rukou. Medailon vletěl do tmy a zmizel.

Thorag sebou začal házet.
"Na to ti neskočím," Gharr se k němu otočil zády a snažil se ho nevnímat.
"Ne!Ne!"
Ohlédl se zpět. Thoragovi rudě svítily oči a tělo jako by ho vůbec neposlouchalo. Trhal sebou ze strany na stranu. Gharr k němu přiskočil. Snažil se ho udržet na místě, dlaně mu tlačil na ramena, ale jeho tělo bylo silnější. Thorag zoufale křičel. Gharra pomalu ovládala bezmoc.
"Gharre, pomoz!" Thoragovy oči na okamžik nabraly svoji původní barvu. Pak opět zčervenaly a z jeho hrdla vyšel nelidský smích.
"Nesnaž se, smrtelníče, už je v mé moci!"
Gharr od něj odskočil. Srdce mu tlouklo nesnesitelně rychle a z očí mu vytryskly slzy. Naposled se podíval na bolestí sužovaného Thoraga. Pak Pozvedl jeho meč. "Odpusť," hlesl a probodl ho.
Ozval se Thoragův bolestivý křik smíšený s démoním. Tělo ztuhlo a povolilo. Rudé oči již nebyly. Thorag se zmohl na poslední slovo: "Díky."

"Je čas..."
Gharr se zvedl z krví nasáklé země. Kolena měl promočená a na rukou mu schla rudá tekutina. Když spatřil tři temné siluety, vytáhl meč z těla a zhluboka se nadechl. Nemám co ztratit, opakoval si v duchu. Pak pozvedl měč proti bytostem.
"Mě nedostanete," řekl ještě roztřeseným hlasem.
Postavy hodily pohled na jeho krk. Zachehtaly se.
"Neměl jsi to zahazovat, červe!" Postavy se usmály a vycenily své dva dlouhé špičáky.
Gharr vystrašeně couvl. Meč mu vyklouzl z ruky. Nepotřeboval ho. Věděl, že nemá šanci.
Upíři nelidsky zařvali.
Vrhli se mu po krku...

"Tohle asi nebyli ti zloději..."
"Ne, to určitě ne."
Muži si vyměnili své dosavadní zbraně za stříbrem kované meče. Jeden z nich se znechuceně podíval do dáli: "Upíři."