Poslední tanec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Seděl jsem u stolu a hrál si se sklenicí od pití. Oblek byl nepohodlný, kravata mě škrtila. Kapela měla přestávku, takže místnost byla o poznání tišší. Kamarádi, kteří mě pod příslibem zábavy na ten ples vytáhli, kouřili venku, nebo se věnovali děvčatům. Zábava nikde, teda pokud se nedá za zábavu považovat alkohol. Toho bylo všude dost. Ale proč bych ho pil, když nebylo s kým? Přemýšlel jsem, proč tam vlastně sedím a proč neodejdu. No jasně, mamka by se ptala, proč jsem byl tak brzo doma a mně se nechtělo vymýšlet odpověď. Lepší je tiše trpět. Pohled na mobil mě ujistil, že mě čekají ještě další tři hodiny, minimálně. Dodával jsem si odvahu a trpělivost, přemlouval jsem sám sebe, abych to vydržel, ale nešlo to. Odložil jsem sklenici, postavil se a plný odhodlání vyrazil ven.
Jenže to bych po cestě nesměl vrazit do té dívky. Byla krásná, taková je jen jedna z tisíců, možná milionů. Červené šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu. Hnědé vlasy se místy zbarvovaly do zrzava, na drobném nosíku měla několik pih. Zpoza brýlí si mě měřila velkýma zelenýma očima. Pomohl jsem jí postavit se.
„Ježiš, promiň,“ zvolal jsem, když jsem ji zvednul.
„Vůbec jsem si tě nevšimnul.“
„Pohodička,“ její úsměv mě málem srazil do kolen, „to se stává, pokud je člověk prcek, jako já.“ Mohla mít kolem jednoho metru a šedesáti centimetrů.
Když jsem si ji znovu prohlédl, rázem mě přešly choutky jít domů. Byl jsem jako očarovaný, chtěl jsem s ní trávit víc času.
„Můžu tě na něco, jakožto omluvu, pozvat?“
Souhlasila. Dala si víno, já pokračoval na začaté nealkoholické vlně. Sedli jsme si ke stolu a začali si povídat.
„Jak se vůbec jmenuješ?“
„Morrígan,“ odvětila, jak jen na tak hloupou otázku šlo.
To jméno nebylo určitě české, ale nehodlal jsem se jí na to ptát, ještě by se urazila. Nestihl jsem vymyslet ani další otázku nebo se představit a Morrígan přebrala otěže. Ptala se na věci, které zajímaly i mě. Zjistil jsem, že máme společné koníčky. Ta holka byla dokonalá. Mluvili jsme a mluvili, čas plynul, dokud nás nevyrušil hlas zpěváka kapely:
„Dámy a pánové, budeme hrát poslední píseň.“
Toho jsem musel využít. Vstal jsem a natáhl k dívce ruku s toužebným pohledem. Přikývla a položila svou ruku do mojí. Zavedl jsem ji doprostřed parketu a přitiskl ji k sobě. Chytl jsem ji za pas, ona mě za ramena. Na hrudi jsem cítil její prsa, ale jediné, co mě zajímalo, byl její pohled. Díval jsem se na ni shora. Koukali jsme si navzájem do očí.
Píseň se dostávala k druhému refrénu, když jsme se zastavili. Já se sklonil, ona si stoupla na špičky. Naše rty se spojily. Polibek jakoby trval věčnost. Ucítil jsem její prsty ve svých vlasech. Ale cítil jsem i něco jiného. Z jejich úst sálal chlad. A naplňoval mě. Napřed ústa, potom se začal šířit do celého těla, dokud jsem ho neucítil u srdce. Tehdy mě naplnila zvláštní úzkost.
A pak jsem necítil už nic.