Prach hvězd (1.polovina) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Hranice nekonečna

     Píchá mne v boku. Vím že jdu pozdě. To nemůžu stihnout…! Sakra! Proč zrovna dneska?! Hele autobus. Když bych ho stihla, ještě tam můžu přijet včas… Dechu mi ubývá. Ale je červená…?! Když nestihnu tenhle přijedu pozdě, oni na mne spoléhají…! Vbíhám do silnice. Pruhy zebry přede mnou ubývají…Už jsem skoro tam… To zvládnu! Lehce se usměji. Už jen jediný krok…

     Něco se stalo! Ale co…? Náraz! Bolest a tma. Všude je tma. Svírá mne nepochopitelný strach. Nebe, asfalt, nebe, asfalt, nebe, asfalt…Koulím se. Všechno mě bolí. Asi mám něco zlomené… Zastavuji se. Co se stalo? Vidím auto. Jede sem! Co mám dělat? Pane bože…

     Bolest, strach, tma… Prázdnota…

     Co se stalo? Propadám se… Všude je tma, nemůžu zastavit ten pád?! Úzkost. Je konec? Tohle je konec… Děs.

     Bezedné hlubiny nekonečna mne pohltily a ač to zní šíleně, já vím, že je to pravda. Pravda jako to co se stalo, i to co se nikdy nestalo. Všechno mne opustilo… Jsem prázdná jako to všechno kolem. Už nemám strach, úzkost ni bolest. Jsem to jenom já… Já která se stává součástí nekonečna. Vidím hvězdy, všude kolem, jen ty hvězdy. A nebo to snad ani nejsou hvězdy? Vidím z prázdnoty sestávat obrazy, které se rozplývají, a slyším zvuky, které utichají.

***

     Chlapec usedl ke stolu a zahleděl se na svého mistra. Dnešní lekce měla být čímsi vyjímečná, ale mladík vlastně nevěděl, proč má takový pocit…

     - “I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala,” začal mistr vyprávět.

***

     Bolest… Znovu ta bolest… Co se stalo? Tohle se nemělo stát… Celé tělo mě bolí, ale postupně ta bolest odeznívá. Zůstává jen šok. Šok a nepochopení z něhož vyvěrá zoufalství. Někdo narušil řád, někdo všechno změnil, to se nemělo stát…Chvěji se bázní, chvěji se zimou, poznáním… Oční víčka křečovitě držím zavřená, neboť se nechci probudit. Chci se vrátit do té prázdnoty. Do ulevujícího nekonečna, kde na ničem nezáleží, přesto, že tam všechno má svůj řád. Vím, že tam teď patřím. Ne, sem patřím! Sem? Kde je teď TADY? Kde to jsem…?

     Cítím teplo slunečních paprsků, které se snaží proniknout skrze semknutá víčka mých očí. Už zmizela bolest a já vím, že se mohu pohnout. Vím to, ale vím také, že je to špatně, že se nemám hýbat, že mám být mrtvá.

     “Uííííííííí…” zazněl vysoký hrdelní hlas. S trhnutím otevřu oči a instinktivně se překulím. Měla jsem štěstí, kdybych se překulila na druhou stranu, spadla bych ze skály. Štěstí…? Hbitě se zvedám na nohy a uskakuji před dalším z útoků podivného “ptáka” . Nemám čas ho blíže zkoumat. Musím něco udělat! Jenže nevím co.

     Jsem v jakémsi hnízdě. Není to ale jen tak nějaké hnízdo. Je celé ze slámy spojené bahnem a kostmi? Každopádně je veliké, že bych se do něho vešla na délku snad pětkrát. Jsou zde ještě tři velká neporušená vejce, která používám coby skrýš před tím ohyzdným “ptákem”, který vlastně ani ptákem není.

     “Uíííííííí…” zase křičí. Přestaň! Stěžuji si v duchu. Srdce mi divoce tluče. Jen jako matný obraz si uvědomuji, že jsem nahá. Ze země sbírám jednu kost a oháním se s ní. Co teď?! Ptám se sama sebe, když se mi ho konečně podařilo praštit. Zahazuji provizorní zbraň a uháním ke skalní stěně. Sláma se mi zabodává do nohou. Nevnímám tu bolest.

     Slézám ze skály. Tady už jsem v bezpečí… Ujišťuji se, že na této malé římse už na mne to zvíře tlamou nedosáhne. Je mi nějak divně. Bolí mě břicho. Motá se mi hlava. Teď nemůžeš zvracet! Sakra teď, ne! Je pozdě…

     “Bleee… Bléeee,” fuj! to je odporný… Nedá se nic dělat. Konečně je mi trochu lépe. Dívám se nahoru a prohlížím si to ječivé zvíře: “Uííííííí… Uííííííí… Uííííííí…”

     Místo zobáku má nějakou tlamu, plnou ostrých zubů a v očích podivný lesk, jako by v nich byla ukryta zvláštní moudrost věků. Tělo mu pokrývají prapodivné šupiny zlaté, spíše ohnivé barvy. Ale mně je to jedno. Úleva ze záchrany vlastního života je pryč a mně zůstal opět jen strach. Chvěji se strachem, chvěji se zimou. Srdce už tluče pomaleji a já mohu volně dýchat, ale cítím se divně.

     Vím, že bych neměla žít, ale vím i to, že jsem živá. Prohlížím si své nahé tělo, jak tak sedím a zároveň se i dívám do kraje. Musím být hrozně vysoko…Vše je tu jiné, a já ani nevím, proč mě to napadlo.

     “Uíííííí…”

     “Zmlkni!” řvu naštvaně na šupinaté stvoření v hnízdě. Musím zmizet, než se tomu vrátí máma! pomyslím si. Je to jediná pořádná věc, co mě za poslední  “chvíli” napadla. Fouká prudký vítr. Začíná pršet. Pojednou nenávidím déšť, ač byl vždy mým přítelem. Horší už to být nemůže! Jenže moc dobře vím, že by mohlo…

***

     “Co myslíte tou nadějí, mistře?”

     - “Naděje má mnoho podob, mladý učedníku. Nadějí může být život, ale může jí být i smrt… Jsi ještě moc mladý, abys toto pochopil.”

     “Tak proč jste mi řekl to proroctví, pane? Co od něho mám očekávat?”

     - “Špatně se ptáš. Není správná otázka, co od něho máš očekávat… Ne, ne… Jinak se ptej.”

 ***

     Ruce mám prokřehlé, tak jako celé tělo. Přesto se snažím opatrně slézat dolů, přidržujíc se rostlin, které ze skály vyrůstají. Nejsou pevné, ale mě nic jiného nezbývá. Musím pryč od toho hnízda, musím pryč od křiku, který mou mysl tolik týrá. Chci klid! Jenže sama nevím, co si pod tím představuji. Vlastně trochu doufám, že mi podklouzne ruka a já spadnu.

     Jenže nic! Jsem v pekle…Nevím, proč tak uvažuji, asi jsem opravdový pesimista… Tolik bych teď chtěla být doma. Jen sedět u svého počítače a psát. Psát si své vymyšlené příběhy a povídat si s kamarády přes internet. Jen to… Jenže na to už je pozdě. Oh, Adélko, dcerko moje… Mým srdcem lomcuje stesk. Marku! Volá zoufale hlas v mé mysli. I já volám jméno svého manžela a dcery.

     “Marku…! Adélko…!” ale nikdo se mi neozývá. Bodejť jo… Vždyť jsem mrtvá… Jenže já jsem mrtvá jen ve svém světě. Tady je to jiné…Jenže kde je to TADY? Všechno se mi slévá, tak jako teče déšť po skále, stékají kapky i po mém těle. Po mé paměti, mé bolesti…

     Co jsem komu udělala? Proč?! Už jsem konečně dole. Přede mnou se rozprostírá “les” . Spíš prales, říkám si. Je tu nějak dusno a já se cítím unavená. Už nemůžu. Zoufám si. Usedám na starý ztrouchnivělý pařez a oddávám se pláči. Tomu nejzoufalejšímu pláči malých dětí. Ano, takto pláčou děti, když se ztratí svým rodičům. Takto pláčí a tím pláčem prosí o pomoc. I já teď prosím. Prosím…! Ale pomoc nepřichází…

Když zoufalství zvítězí…

     “Zeptám se tedy jinak, mistře,”

     - “Ne! Teď ještě není čas na otázky, mladíku. Teď se jen zamysli nad tím proroctvím a pokus se najít smysl v něm ukrytý.”

     “Ano, mistře…” zahleděl se mládenec na pergamen, který právě přistál na stole u něhož seděl.

     “I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.”

     Dlouho se díval na ten text. Zamýšlel se nad podstatou těch slov, ale nic nevypátral. Připadal si méněcenný.

***

     Proč…?! Ničemu nerozumím, všechno je špatně! Co jsem komu udělala. To nedává smysl! Mnu si rukama celé prostydlé tělo. Nenávidím, život, že mě odtrhl od mého štěstí, muže a dcery. Nenávidím smrt, že mi nedopřeje klidu! Nenávidím sama sebe! Proč nemůžu zemřít jako všichni ostatní?! Slzy se slévají s deštěm na mých tvářích. Oči už mě pálí, vlastní vzlyky dusí…

     “Stojím na rozhraní světů, na prahu zoufalství a beznaděje. Hledím na krutost zlobu a nenávist zdejších lidí a umírám pod rouškou svých snů…” Vzpomněla jsem si na větu z jedné mojí povídky. Je to už tak dávno co jsem ji napsala… Přesto je v té větě ukrytá pravda, o níž jsem v době jejího vzniku nic netušila.

Co stalo se s životem?
Proč zklamala mne smrt?
Ptám se smáčena deštěm.
Kdo udělal ten škrt?!
A proč vlastně hloupé otázky mám klást?
Není odpověď co neumí mě mást…
Hledám pravdu. Ne! Hledám pomstu ve vzteku…
Vlastního smutku bez vděku…
Oh, ty kvítko malinké, mechu sametový,
pověz mi, pověz, kdo mi odpoví?
Proč slzy neztiší mé zoufalství?
A kde jsou teď všechna stará přátelství?
Nikdo netuší jak jsem samotná,
v srdci svém, tolik zraněná…
Jen já a tento les, jenž slyší píseň mou,
jak chtěla bych vzývat jámu bezednou.
Dřív nebyla jsem nic, jen zrnko prachu,
pak ze zrnka vyrostl kámen vzteku.
Ze vzteku zrodila se láska,
a kde je teď naděje, když kámen praská?
Když kámen praská…

     Zpívám si první slova, tvořící věty, jež mně napadají a sami do veršů se pojí. Vím, že mě nikdo neslyší, ale mě to pomáhá. Vždycky jsem si zoufalstvím zpívala, tak i nyní. Ničemu nerozumím a cítím se ztracená. Nikdy pro mě nebyla samota tíživější než nyní. Neumím pojmenovat ten pocit beznaděje, protože ani beznaděj to zcela nevystihuje.

      Každý normální člověk má jistotu alespoň ve smrti, ale i tahle jistota mi byla odepřena a já tudíž nemám nic. Nemám už ani sama sebe. Jsem tohle vlastně ještě vůbec já?

     “Copak na tomhle podělaným světě nikdo nežije?!” volám naštvaně. Na ničem mi už nezáleží. Možná, kdybych zemřela zde, že bych se zase probudila ve svém světě? Je to zoufalá myšlenka ale jediná, která má nějaký smysl. Asi…

      Vstávám z toho ohyzdného pařezu a jdu hlouběji do lesa. Rozhlížím se, hledajíc něco ostrého. Láká mě představa krve vytékající z mých žil. Jako už jednou…říkám si. Ano, nebude to poprvé, co se budu řezat, jestli najdu čím. Vím, že to nebude poprvé. Mé ruce to také vědí, na místech minulých zářezů cítím, jak mi kůže svědí.

      Jdu dál. Copak tu není ani kousek pazourku, nebo něčeho takového? Vítejte v době KAMENNÉ! To snad není ani možný…Cesta je dost těžká. Každou chvíli uklouznu nebo zakopnu. Palce u nohou mě nesnesitelně bolí. Usedám na nějaký kořen. V lese je šero - tma…

***

     “Nevím,” hlesl svou odpověď, téměř neslyšně.

     - “Však času máš dost, mladý učedníku, ne každou hádanku pomůže ti rozluštit někdo jiný. Nejsi hloupý. Dokaž to tedy mně i sobě…”

     “Ano, mistře…”

***

      Sahám do trávy a nepřítomně beru do ruky kámen. Je dost ostrý…přemítám tiše. Už je vlastně rozhodnuto. Kdesi ve mně se ještě ozývá slabý hlásek: “Nedělej to! Takhle to nemá skončit. Tvůj život byl ti dán někým jiným, nemáš právo ho sama takto ukončit…”

     Ten někdo neměl právo mě vyrvat z náruči rodiny, a když už to udělal, jaké měl právo nedopřát mi klidnou smrt?! Ptám se zlostně sama sebe.

      Oba hlasy mají pravdu, ale oba přinášejí jen další otázky do chaosu vlastních vzpomínek, vlastních myšlenek, mé bolesti… Já už dál nemůžu…

     Zkouším na hřbetu dlaně, jak ostrý je kámen. Dost…poznávám, když vidím první kapky krve. Bolí to… Bolí, ale mně to pomáhá… Je to jako droga. Droga, jejíž poslední dávku chci teď vychutnat. Není tu nikdo, komu budu scházet. Nikdo komu na mě záleží… Tak blízko a přitom daleko je to od pravdy a já to vím.

***

     “I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.

     Naděje je někdy to poslední, co nám zbývá. Co stojí mezi životem a smrtí. Smrt je jistotou života a život je jistotou smrti, a naděje? Naděje je daň. Myslím, že smysl v tomto skrytý spočívá v tom, že naděje jednotlivce se někdy kříží s nadějí všech ostatních…

     Dračí vejce je vysoce magické a ve chvíli, kdy něho udeřil blesk, mohla vzniknout jednorázová brána mezi světy. Ale kvůli své nevyzpytatelnosti a nestabilitě vlastně musela vzápětí zaniknout a nic tedy nemohlo touto branou projít.

     ”Do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života.” Znamená, že se sice tato brána otevřela, ale vlastně nikdo nemohl projít. Ale kdyby v jiném světě zrovna v té chvíli někdo zemřel, mohl by být touto branou vtažen a vyvrhnut v tomto světě aniž by oddělení jeho duše od těla došlo svého konce. Pak by v jednom světě zemřel a v druhém ožil. Dostal by druhou šanci a stal se nadějí pro sebe, ale i všechny na tom světě… Kdyby tím světem byl ten náš, samozřejmě… Jelikož proroctví pochází z tohoto světa, dá se to očekávat.” začal mladý učedník odříkávat to první, co ho napadlo. Netušil, kolik toho právě říká, netušil jak blízko je pravdě.

***

     Otáčím ruku dlaní vzhůru. Chystám se znovu říznout. Poslední říznutí…NE! Předposlední…

***

     - “Ano, ale co když naděje neví, že je nadějí?”

     “Pak se stane zoufalstvím…”

     - “Co udělá zoufalství, když ztratí naději? Když neví, že je nadějí?”

     “Pokusí se zemřít?” zhrozil se chlapec.

Hvězda z nebe spadlá

     Hřmí. Tak blízko a přitom tak daleko…

     “Ah!” zadržím stěží vlastní výkřik. Teplý déšť padá na zem. Mísí se s krví… Mou krví. Otáčím druhou dlaň. Levá ruka je zesláblá, stěží držím kámen. Snad mám ještě dost sil dokončit své dílo…Sama nevím.

***

     - “Jak zastavíš zoufalství?”

     “Tím, že mu dám naději?” Věděl, že má pravdu. Nemusel se ptát, ale přesto tak učinil. Místo odpovědi však přišla jen další otázka.

     - “Co je naděje pro naději?”

     “Smysl.”

     - “Jaký je smysl naděje?” Otázka střídala odpověď ohromnou rychlostí.

     “Život.”

     - “Kdy přichází život?”

     “Po smrti…” hlesl učedník úžasem.

     - “A teď běž…” To byl rozkaz. Mladík to věděl, ale vlastně ho ani nepotřeboval slyšet. Vstal prudce ze židle, že málem převrátil stůl. Už věděl, v čem měla být lekce vyjímečná. Věděl, že se naplnilo proroctví…

     Vyběhl na balkón chrámu a letmým pohledem přelétl zemi pod sebou. Nebe pod ním bylo pokryté mraky, tam, kde tekla horká krev. Z malého váčku vytáhl křišťál, který nastavil měsíčnímu svitu: “Nechť se mraky rozestoupí, nechť proroctví Starších tohoto světa je vykonáno. Já jí dám smysl, budu klíč k jejímu srdci…” zvolal do temnoty vesmíru.

     Mraky ustoupily jeho hlasu… Učedník schoval krystal do váčku a přehoupl se přes zábradlí.

     Padal…

***

     Od deště a slz jsem celá promočená a tělo se mi chvěje zimou. Levou ruku ale chytá třas i proto, že z ní vytéká krev. Cítím, jak z mého těla odchází život. Život…?

     “Sakra!” kleji, když se mi smýkla levačka a na pravé paži je jen maličký škrábanec. Pozvedám hlavu k nebesům. Proč?! Nekřičím, ač tolik chci… Jen nechávám vodu, ať mi smáčí líc.

     Co se to děje? Hledím do nebe s otázkou. Mezi korunami stromů vidím malou skulinkou na hustá mračna, ale něco není v pořádku. Mraky se rozestupují, ustává déšť.

     Kap…kap…kap…kap…kap…kap…kap…Kane pomalu má krev.

     Na nebi svítí osamělá hvězda. Poraďte hvězdy, lesklé na obloze perly, vy korále štěstí, světla mých nadějí. Opakuji si verše z básně, kterou jsem kdysi napsala. Všechny mé vzpomínky mi připadají tak nějak vzdálené… Ale tahle se vynořila stejně jasně, jako svítí ta hvězda. Hledím do její záře v toužebném očekávání. Ale proč vlastně…? Neznám odpověď.

     Kap…kap…kap…kap…kap…kap…

     Bledé přízračné světlo mne obklopuje. Umírám…Neděsím se toho. Očekávám osvobozující pocit prázdnoty. Čekám, až se světlo změní v temnotu nekonečné propasti.

      Kap…kap…kap…kap…kap…

     Ze světla vystoupil jakýsi chlapec. Stojí přede mnou, mladý, krásný, přízračný… Ano, přízračný, jako to světlo. Jen tu tak stojí a dívá se na mě. Proč? Kdo, nebo co vlastně je?

      “Co se stalo?” ptám se. Svůj hlas ale slyším jakoby z velké dálky.

     “Jmenuji se Ra‘jil, jsem součástí jižní oblohy, hvězdou z vesmírné dálavy. Radu sis žádala, o pomoc volala, tak jsem zde. Nic více, nic méně než toto se stalo,” praví klidným jemným hlasem. Tak jemným hlasem až mi zabolelo u srdce.

     Kap…kap…kap…kap…

     Cítím, že mi ubývá sil. Vím, že tomu tak je a vím i proč, ale teď pojednou, bych chtěla zvrátit své rozhodnutí. Vrátit to jediné říznutí, které ze mne vysává život. Vrátit abych se mohla ptát.

     Kap…kap…kap…

     “Je pozdě na otázky…,” říkám spíš sama sobě než jemu.

     “Ne! Toto je čas otázek.” Chci se mu vysmát za takovou odpověď. Cožpak nevidí, že umírám? Umírám vlastní vinou?

      Kap…kap…

     “Co se stalo, že jsem zde. Proč?” ptám se tedy. Koneckonců proč, ne? Vždyť už na tom nezáleží…

     “I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.

     Tak zní proroctví Starších tohoto světa. Proroctví, které se jak vidno, mělo vyplnit. Ty jsi jeho součástí, ty jsi jeho naplnění… Ty jsi nadějí tohoto světa…” Vůbec mu nerozumím. Tohle snad ani nemůže myslet vážně!

     Kap…

     Dívám se do jeho stříbrných očí a poznávám v nich slzy. Neplač, prosím ho v duchu. Nevím proč, ale nechci aby plakal. Už nemám sílu mluvit. Já a naděje? Jak to myslí?

     “Nebudu plakat, budu tvým patronem, když ty budeš nadějí pro zdejší lidi, oni tě potřebují…” Povídá a napíná ke mně svou ruku. Přijmu-li nabízenou dlaň, pak budu žít v tomto světě. V tomto bezútěšném světě bez rodiny, bez přátel… A proč? Pro naději? A co je vlastně naděje?

      “Naděje je daň…” zní jeho odpověď na nevyřčenou otázku. Cítím úžas nad moudrostí těch slov. Vím co mi chce říct. Vzdám se naděje na smrt, na návrat ke své rodině. Zaplatím tu cenu, ale dám tak naději jiným. To je smysl proroctví… Rozumím… Natáhnu k němu svou zdravou ruku. Přijímám…

     …

     Proč ale? Vždyť já zde nechci zůstat… Ale pokud potřebují pomoct? Chci pomoci, chci vědět, že nejsem zcela bezcenná. Ale co Adélka s Markem? Co když už je ta brána ještě otevřená… Ta naděje zde je a je i celkem reálná, ale… Naděje je daň. Zřejmě to tak musí být. Netuším proč jsem přijala. Snad v tom byl pláč toho hvězdného chlapce, nebo třeba jen jeho mírný hlas či moudrost jeho slov… Ale vím že když jsem mu podala svou ruku, zalilo mne teplo nepřirozené teplo…

     Teď bych se měla zase propadat do nekonečných hlubin prázdnoty, ale místo toho cítím svědění, kde ještě před chvílí byla bolest. Cítím jak nový život stoupá do mých žil. Není pro mě pocitu štěstí, ale ten chlapec mi dal víc… Dal mi smysl…

     Sbohem Ra‘jile… Loučím se se svou hvězdou. Kéž jsme se neviděli naposled. Teď, když světlo zmizelo a Ra‘jil stoupá zpět do vesmírných dálav, připadá mi to celé jako sen. Zase jsem sama…Ne! Už nikdy nebudu sama… Mám přec svoji hvězdu. Na tváři mi vykvetl smutný ztýraný úsměv, který ale nikdo nevidí. Jen já vím, že se usmívám. Usmívám se, protože už nedokážu plakat. Sama před sebou teď stojím jako blázen. Kdo ví, třeba jsem blázen. Kéž bych mohla být.

Palouk lesních Víl

     Mraky už se neobjevily. Zato je nyní všude tma. Ve všem tom zoufalství jsem nezpozorovala, že už se setmělo. Teď to ale vidím zcela jasně. Vím, že je pozdě, stále se mi nedaří všechno pochopit, ale něco mi říká, že to chce jen čas. Odkdy vlastně hvězdy mluví? Další z mnoha otázek, které nemám komu klást. “Ne! Toto je čas otázek,” tak to řekl… To byl tedy krátký čas otázek. Jenže na tom už také nezáleží. Jestli si nenajdu nějaké teplé místo, tak budu mít zítra rýmu a horečku k tomu. Nevím jestli je tady nějaká civilizace, ale každopádně bude jistě dost daleko na to, abych se tam dostala “dneska”.

     Nějak se mi to všechno slévá. Uvažuji příliš konzervativně. Už toho mám plné zuby. Vstávám a jdu. Nevím kam, ale jdu. Je to těžké kráčet lesem po tmě. Bylo to těžké za dne natož za noci…

***

     “Naděje, žije!” zvolal Ra‘jil, když se vrátil ke svému mistrovi.

     - “Já vím…”

     “Podařilo se,” hlesl poněkud odměřeněji.

     - “A proč jsi ji zase nechal samotnou?”

     “Samotnou?”

      - “Nevíš snad, kde je tvé místo?!”

      “Ano, mistře…” tak to končilo pokaždé. Vždy to skončilo slovy “Ano, mistře…” Ra‘jil už z toho byl mírně otrávený, ale na druhou stranu, dnes zažil úžasné dobrodružství a mnohé se naučil. Jeho šance, že jednou bude opravdu dobrou hvězdou, tak vzrostla.

     Ra‘jil vyšel na chodbu a pokračoval cestou, kterou velmi dobře znal, až do míst, kde byl doma.

     - “Konečně synku,” oslovil jej otec, “Dnes jsi měl dlouhou výuku. Pojď za chvíli už nás bude vidět. Máš nějaké místo, na které by ses chtěl dnes podívat?”

      “Ano, mám…” ukázal do hor, kde před chvílí sám stál, “Je tam dívka, mladá žena, chtěl bych se na ni dívat, až bude spát.” Otec se na svého syna podíval zkoumavým pohledem, ale Ra‘jil pohled odvrátil.

      - “Nemáš se zač stydět. Každý prošel touto zkouškou… Jsi teď jejím patronem. Jen málo kdo tak mladý jako ty, dostane tento úkol. Většinou se přiřazuje ochranitelství až starším… Jsem na tebe hrdý Ra‘jil.”

      Chlapce těšila otcova slova, ale nedokázal dát najevo, jak ho u srdce zahřála. Nemohl, protože na něj dolehl stín odpovědnosti. Od nynějška ručím za její život. Tímto večerem začalo mé dospívání, ale i mé poslání… Dokážu ho zvládnout? Dokážu jí být oporou? Světlem, až nezbude jí nic než tma? Zvládnu být tak silný? Viděl jsem ji jen jednou. Vím že na konci toho všeho ji čeká zase smrt. Zkrátka to tak má být… Jenže já už teď vím, že ji nechci vidět umírat. Miluji ji.

***

      Už nemůžu dál. Mám hlad a celkově toho na mě bylo moc. Ještě naposledy se podívám k nebi. Kde asi je Ra‘jile? Neměla bych se tak ptát. Neměla bych, protože ač vím, že byl skutečný, vím zároveň, že nemohl být. Neměla bych se tak ptát, jelikož to co jsem pocítila při jeho doteku, nejspíš nebylo skutečné. Jelikož mám manžela a dceru, které miluji…

     “Odpočívej,…” slyším podivný hlas. Ohlédnu se a nevěřím vlastním očím. Stojí přede mnou žena. Je bledá. Vlasy má stříbrné, jako před ní už měl Ra‘jil, oči bledé a hlas hladký. Je půvabná. Všechny modelky mého světa by zbledly závistí, kdyby na ni byť jen na okamžik pohlédly.

     Kdo jste? Co mi chcete? Kde toj sem? Mám tolik otázek, ale ona si jen dá prst před rty, když vidí, že otevírám pusu, abych se zeptala.

     “Neruš tanec lesních víl…” praví ke mně. Ohlédnu se směrem kterým mi ukázala. Byla bych přísahala, že tam nic nebylo, jen tma a stromy… Ale teď? Teď se před mými zraky rozprostírá palouk ve vší své kráse. Měsíční světlo hladí ladné pohyby úchvatných vílích panen tančících na trávě, která se pod nimi sotva prohýbá. Lehké jsou jako vánek. Tanec, nápadně připomínající balet, vypovídá zvláštní příběh. Hledím na něj a snažím se si ten příběh představit, ale nejde mi to. Něco mi v tom brání.

     “Teď spi, žádný smrtelník nikdy nesmí hledět na náš tanec až dokonce…” slyším, ale vlastně už jen vzdáleně. Mlha se mi rozprostírá před očima. Víčka těžknou s každým nádechem…

***

     “Támhle je…”, ukázal Ra‘jil na spící dívku v lese pod horou Guan-chick.

     - “Ta ale není odsud…”

     “Ne, přišla branou do srdcí a duší vytesanou,” zasmál se Ra‘jil, který už za dvě hodiny cesty oblohou dokázal potlačit úzkost a strach, z odpovědnosti. Otec se na něho podíval zděšeně. Prudce se otočil a zmizel v chrámu. Co se mu stalo…? Přemýšlel Ra‘jil. Dnešek byl pro chlapce náročný… Matka na něj hleděla úzkostlivým pohledem. Ra‘jil se na ni nemusel dívat, aby to postřehl. Ovšem na klidu mu to zrovna nepřidalo…

***

     “Proč můj syn?!” rozčiloval se Ra‘jilův otec Dront.

     - “Vyřešil hádanku,” odvětil starý Měsíc moudrým hlasem.

     “A to je důvod, přidělit mu zrovna ji?!”

     - “Ano.” Zdálo se že tím jejich rozprava skončila…Jenže Dront se nehodlal vzdát.

     “Jeho se to netýká!”

     - “Naopak. Ra‘jil je klíč. Sám to řekl: “Nechť se mraky rozestoupí, nechť proroctví starších toho světa je vykonáno. Já jí dám smysl, budu klíč k jejímu srdci…” Zvolil si to. Mohl ji nechat zemřít. Bylo to jen jeho rozhodnutí. Jeho a její, když přijala.”

      “On nechápe tíhu odpovědnosti…”

      - “Naopak, chápe ji až dost. Unavuješ mne svými protesty, Dronte.”

      "Nechci, aby z mého syna byl jen pouhý hvězdný prach!” to už Dront křičel.

     - “Toto rozhodnutí nech pouze na něm!” rozčilil se Měsíc. Nebeský chrám se otřásl…

***

      Píchá mne v boku. Vím, že jdu pozdě. To nemůžu stihnout…! Sakra! Proč zrovna dneska?! Hele, autobus. Když bych ho stihla, ještě tam můžu přijet včas… Dechu mi ubývá. Ale je červená…?! Když nestihnu tenhle přijedu pozdě, oni na mne spoléhají…! Vbíhám do silnice. Pruhy zebry přede mnou ubývají… Už jsem skoro tam… To zvládnu! Lehce se usměji. Už jen jediný krok…

     Něco se stalo! Ale co…? Náraz! Bolest a tma. Všude je tma. Svírá mne nepochopitelný strach. Nebe, asfalt, nebe, asfalt, nebe, asfalt…Koulím se. Všechno mě bolí. Asi mám něco zlomené… Zastavím se. Co se stalo? Vidím auto. Jede sem! Co mám dělat? Pane bože…

     Prudce otevírám oči. Mžourám do matného vlhkého světla. Jsem jen v lese…Je to ten samý les, kde jsem minulé noci usnula. Cítím to v kostech. Vím, že je to ten samý les. Nebo spíš hvozd? Kdo ví… Není mi zima, jako minulého dne. Ke své hrůze poznávám, že už nejsem nahá.

     Mám na sobě, překrásné šaty, lehké jako pírko a tak jemné na dotek… Co to má znamenat? Opouští mne strach. Takové šaty měli včerejší noci i ty víly na palouku. Jsou hebké a jemné, průsvitné, ale zima v nich není. Vlastně mám radost.

      Už mi tento svět nepřipadá tak nehostinný jako minulého dne. Vzpomínky, ach ty vzpomínky…Zase pláču. Nesmíš brečet! Ty nesmíš brečet! Nejsi malé děcko… Oni tě potřebují, i když nevíš co tu máš dělat. Ra‘jil to řekl. NE! Neřekl! Žádný Ra‘jil není! Ale je!

Půlka duše vzatá

     Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Byl! Nebyl! Jsi mrtvá! Živá! Ty dva hlasy se neustále hádají. Už jsem na cestě několik hodin a oni mi nedávají pokoj. Připadám si jako Roland z Gileadu, jak ho popsal pan Stephen King ve své sérii Temná věž, konkrétně ve třetí knize s názvem Pustiny. Alespoň tímhle jsem si jistá, když už ne něčím jiným…

      Vím, že musím přežít, abych pomohla zdejším lidem, ale na žádného člověka jsem doposud nenarazila. Ten les mi připadá čím dál hustší a temnější. Mám strach…

     Kam vlastně jdu? A kam vlastně mám jít?Komu mám pomáhat, když tu nikdo není?

     JE…! NENÍ…! ŽIVÁ…! MRTVÁ…! Usedám do mechu a skláním hlavu do klína. Mám hlad a jsem celá unavená.

      “Oh, Ra‘jile, proč jsi mi neřekl víc? Cožpak si musel tak rychle zpět na oblohu?” žádný Ra‘jil není! JE! Propadám v pláč. Samota mě trýzní, už nevím, kudy kam…

Vidím zdi chrámů od základů se třást,
vidím zoufalství v tvých očích se pást.
Hledí na mě, i ty se díváš,
já poznávám jaký osud nám všem dáváš,
co vpouštíš do světa skrze city, té Neznámé…
Dali nám přátelství,
bohové pošetilí,
učili nás jeden druhému po boku stát,

     Vzlykám… Dusím se těmi vzlyky. Vždyť všechno to co jsem napsala, tak jako tuto básničku, jsem nechala za sebou. Povídky… Básničky…Dceru Adélku, manžela Marka? A proč?! Pro to abych se vzdala naděje a sama byla nadějí… Pro tak banální smysl, až mi z toho mrazí…Vždyť ani nevím jestli jsem s Ra‘jilem opravdu mluvila nebo ne. Jestli cit a teplo, které mne zalilo při doteku našich dlaní, bylo skutečné. Neměla bych na něho vůbec myslet…

     “Nemusíš plakat, paní.”

     Prudce se otáčím. Vstávám z mechu a hledím do staré vrásčité tváře nějakého muže. Má hnědý plášť, bílé vlasy i vousy a opírá se o nějakou hůl. Není to ale hůl ledajaká, vypadá spíš jako samorost…

     “Jsem Urmek, jinak také Starý…” mluví na mě a z hlasu mu vyznívá moudrost, “Jsem pastýřem toho lesa pod horou Guan-chick. Ty jsi zřejmě Moan-pa – ta o níž mluví proroctví, že?” Zní to šíleně… A co ne? Za posledních několik hodin bylo všechno šílené…

     “Možná…,” hlesnu tiše. Jsem ráda, že jsem alespoň něco řekla. Už mi připadalo, že mi uváznul hlas. V přítomnosti starého muže je mi nějak zvláštně. Jako by ty hádající se hlasy ustoupily. Má mysl je opět téměř čistá…

     “Následuj mě Moan-pa, Ukáži ti elfí borůvky,” usměje se na mě. Nevím proč, ale uklidňuje mě to. Někoho mi připomíná… Ale koho? Ponechávám prostor úvahám, které předtím byli zatlačené do pozadí těmi hlasy. Následuji starého “Druida” ano, tak bych ho nazvala. Jde se mi lehčeji než předtím. Vede mne stezkami, které zná snad jen on. Všechno je to tu tak staré… Tady bych mohla žít navěky… Napadá mě. Přesto vím, že bych nemohla. Mám zde jeden úkol. Jen ten úkol a pak zase můžu jít. Doufám…

     “Jsme tady,” zastavuje mě na lesním paloučku, “Odpočiň si Moan-pa, potřebuješ mít sílu, abys přemohla Draka. Abych… Co? Koho?! Chci se ptát, ale Urmek mi zmizel v houští.

     “No, to snad není možný! Pokaždý, když už tady někoho potkám, tak mi zmizí! To není fér!” křičím do lesa. Žádná odpověď. Zlostně usedám do trávy. Co se ještě všechno dozvím?

     “Necháváš se unést, Moan-pa, trochu více klidu do tvé roztěkané mysli,” slyším Urmekův hlas. Kámen děsu, zoufalství a zlosti mi spadl ze srdce tak náhle, jako se objevil.

     “Promiňte…” omlouvám se. Cítím jak ve tváři rudnu. Jsem tak hloupá…! To chce jen klid… Vše bude v pořádku… Třeba mi ukáže Ra‘jila. Usměji se při té představě. Žádný Ra‘jil není! JE…! NENÍ…!

     “Už zase…” stěžuji si a chytám se za hlavu. Bolí to… roním slzy bolesti.

     “To nic, Moan-pa.” Slyším Urmekův konejšivý hlas. Proč mi pořád říká Moan-pa? Jmenuju se Eva. Krucinál! NENÍ! JE! Ať už to skončí…! MRTVÁ! ŽIVÁ!

     Někdo mě hladí po vlasech. Že by Urmek? Netuším. Ach moje hlava…

     MRTVÁ! ŽIVÁ! NENÍ! JE! Děs, zoufalství, prázdnota…

     Bolest ustupuje. Nevím, jak dlouho jsem prodlévala v tom děsivém vězení, ale zdá se, že je konečně po všem. Cítím se nějak prázdná, jako by mě bylo jen půl… Vděčně upírám své oči na Urmeka, který vysíleně sedí přede mnou. V ruce svírá podivný kámen. Kámen, který ukládá do váčku a podává mi ho. Ničemu nerozumím. Co se vlastně stalo…?

     - “V tomto kameni…” říká dýchavičně, “je teď část tvé duše. Ta, kde jsou vzpomínky na tvůj minulý život…” odmlčel se.

     “To nic, Starý,” konejším ho. Co že to říkal o tom kameni? Mojí duše? Vzpomínky? Minulý život? Děs… zvědavost… Naprosto nepopsatelná zvědavost.

     - “Nesmíš se zatěžovat minulostí nebo druhou pravdou… Mu-musí pro tebe být jen jeden svět Moan-pa…”

      “Jeden svět? Co se stalo? Nerozumím…” Zmatek, chaos…

     - “Proroctví praví: “I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.” Ty jsi prošla tou branou, když jsi ve svém světě zemřela… A teď jsi zde. Ale tvá duše je roztrhaná, na dvě stále se hádající části. Jednu z nich jsem uzavřel v tomto kameni, aby ti dala pokoj. Jednou ti ji budu moci vrátit, Moan-pa, ale nyní ne. Teď není čas vzpomínek,” přestal starý muž vyprávět.

     Hledím na něho. Nerozumím, přesto že chápu, co se mi snaží říci…

     “Je-li to tak jak říkáš, Starý, pak kdy bude vzpomínek čas?” ptám se ho smutně, vždyť je mě jen půl…

     - “Až přemůžeš draka Morlinga, otce vejce, z něhož jsi povstala, pak se brána uzavře i v tvé duši a já ti budu smět vrátit, co musel jsem vzít.” Snad chtěl ještě něco říct, ale jeho slova mi nedopřála klidu, a já se tak musela zeptat.

      “Ale jak mohu přemoci draka? A proč taky?”

      - “Musíš ho přemoci, abys mohla být ucelená. Jen, když se tvé nitro nebude dohadovat, budeš moci být něčí nadějí. Ale jak? To nevím ni já… V tomto ti nikdo nemůže pomoci.”

     “Ale jakou mám být nadějí?! Pro koho?!” Už je toho na mě fakt příliš. Všichni mluví v hádankách. Urmek, Ra‘jil… Jako by se celý tento svět postavil vzhůru nohama.

     - “Proroctví má však ještě i druhou část: “Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…” Ovšem druhou část, ještě nikdo nedokázal správně rozluštit…”

     Ta slova mne zasáhla podivně hluboko. Nerozumím tomu… Bojím se…

     “Teď jez…” podává mi Starý nějaké modré bobule. Mám z nich trochu strach, ale vím, jak je teď důvěra důležitá a on mi přec ještě nelhal… Nebo ano?

***

     Ra‘jil ležel na své posteli. Myslel na podivnou dívku, které zachránil život.

     “Jsi v pořádku, synu?”

     - “Ano, otče,” odpověděl nepřítomně. Nerad ji nechával samotnou. “A proč jsi ji zase nechal samotnou?” Tak to říkal mistr Fruander. Ta vzpomínka chlapce zabolela…

Jak přemoci Morlinga?

     Modré bobule, elfí borůvky, chutnají výtečně. Jsou malé skoro jako hrášky, ale již po několika kuličkách mám dost. Už nemluvíme. Urmek je vyčerpaný po tom, co mi vzal půlku mé osobnosti a já se cítím podivně prázdná.

     Co bude teď? “Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…” Co tím mohl chtít říct? Ulehám do trávy u paty ohromného stromu. Cožpak Urmek nepotřebuje spát? Ptám se sama sebe, když vidím, že Starý je ještě vzhůru. Sedí opřený o jiný z mohutných stromů, jejichž druh neumím určit.

      Není ještě noc, ale já už přesto půjdu spát. Potřebuji si ještě hodně věcí promyslet… Zase se neuvidíme Ra‘jile… Postesknu si. Vím že bych na něj neměla myslet. Že jsem již vdaná a nemohu si dovolit myšlenky na chlapce, který je vlastně mladší ne já. Jenže v jeho očích, hlasu a doteku bylo něco co mi nyní schází. Chybí mi jeho půvabná tvář, jeho světlo. Znovu bych chtěla aby mi upřesnil Smysl, který mi přišel dát. Vím, že mě čeká nebezpečí a ani nevím jestli to ví on… Zítra si tě na obloze najdu…Usínám…

***

     “Smím míti otázku, mistře?”

     - “Právě jsi jednu položil…” Ra‘jil posmutněl a usedl ke stolu.

     - “Odpověď zní: “Ano”. Ale pozor dej na svou otázku, jen jednu smíš položit…” Ra‘jil se už chtěl usmát, ale nakonec opět sklonil hlavu v zoufalém gestu. Neměl rád tyto hříčky svého mistra. Co mám teď dělat? Na co se mám ptát? Tolik mám otázek… “Když jedinkrát zeptat se smíš, tak polož více značnou otázku, aby odpověď na jedinou byla odpovědí na více z nich.” Ra‘jil se usmál. Teď to jen nějak zkombinovat. Na co všechno chtěl jsem se ptát? Jestli je pravda, že byl otec včera navštívit Měsíc a o čem se bavili? Jak mám chránit a hlídat tu ženu, když mne otec nenechá, abych oslabil rodinné světlo a zůstával i přes den s ní? Ale počkat! Mohl bych to říci jako žádost až po otázce a když se ho zeptám, o čem otec rozprávěl s Měsícem? Tak se tím dozvím, i jestli za ním byl nebo, ne. Usmál se chlapec ještě více a pozvedl hlavu.

     “O čem včera mluvil otec s Měsícem?”

     - “Zvláštní je otázka tvá, učedníku. Jsi si jist, že na toto se chceš ptát?”

     “Ano…” pokud si byl Ra‘jil něčím jistý, tak tímto. Otcova reakce mu naháněla hrůzu. Jakýsi vnitřní hlas ho nabádal, aby se tímto problémem zabýval více.

      - “Dront, tvůj otec, si stěžoval, že byla právě Eva, Moan-pa, dána do opatrovnictví tobě. Má o tebe strach. Měsíc mu ale nakázal, že rozhodnutí ohledně jí a tebe má nechat pouze na vás. Můžeme se již věnovat dalšímu učení?”

     “Ví-víte m-měl bych je-ještě je-jednu p-prosbu…” vykoktal ještě Ra‘jil.

     - “Tak prosím…,” povzdechl si mistr.

     “Mohl bych Evu, Moan-pa, sledovat z oblohy, i když má rodina, jinde bude zářit? I když mne slunce zastíní v jejích očích?” jeho hlas zněl prosebně. Vždyť on vlastně skutečně prosil. Znamenalo to pro něho strašně moc. Věděl, že milovat lidskou dívku je hloupost, vždyť ji ani neznal, ale přesto nedokázal popřít své city. Nemohl…

     - “Jistě, že můžeš… Naopak měl bys, Já osobně jsem doufal, žes ji nenechal samotnou ani chvíli…”

     “Víte, otec…”

     - “Dront by si měl evidentně ujasnit priority!” bouchl mistr rukou do stolu, “Já s tvým otcem promluvím… Nebude ti už bránit v plnění tvého úkolu. Naše studium se totiž bude nyní zabývat právě opatrovnictvím té dívky. Budeš ji sledovat a budeš se učit předvídat nečekané, pomáhat jí, když je třeba. Rozmlouvat s ní, aniž bys musel sestupovat na Zem… Bez toho, že ji budeš sledovat, bys byl o mnohé ochuzen. Bez toho bys nikdy nevyšel ze stínu své rodiny, nikdy bys nebyl hvězdou.”

      Ra‘jil svého mistra poslouchal a u srdce ho hřálo. Věděl, že už mu nic nebude bránit dívat se na tu zvláštní ženu…

***

     Dny plynou až přehnaně rychle, řekla bych… Kámen s druhou polovinou duše nosím stále u sebe a Urmek, jehož pravé jméno je Taliesin, mne přijal za svou žačku. Učí mě o lese, o přírodě, o dracích. Už vím, že jsem povstala z vejce ohnivého draka. Což mi ani v nejmenším nedodalo klidu. Nevím kolik dní se u něho učím. Vím jen, že stále odmítá hledět se mnou na oblohu a ukázat mi Ra‘jila. Tvrdí, že žádná hvězda toho jména na obloze není. Teď by se jedna část mého já, ta v kameni, zasmála. Ano, smála by se mi, protože to tvrdila od počátku. Ale já vím, že Ra‘jil existuje… Vím to… Musí existovat. Musí… Miluji ho… Z nějakého důvodu jsem to považovala za nepatřičné, ale mé vzpomínky jsou pryč. Nevím, a asi se ještě nějaký čas nedozvím, proč tomu tak bylo. Nyní to však považuji za bezpředmětné. Vím, že mi chybí, stejně jako i to, že bych s ním mohla být šťastná…

     Pláču…Jak já nenávidím tuhle svoji slabost! Musím být tvrdá, silná, abych mohla Morlinga přemoci! Ale jak? Jak mám být? Ač s Taliesinem, stále jsem sama…

     “Jednou tě vezmu mezi hvězdy, ale ne dnes… Ukážu ti, že žádný Ra‘jil, na obloze není.” řekl mi včera. Nebo to bylo předevčírem? Učí mě o magii, o síle života, o síle ohně. Ale jediné, k čemu docházím, je, že pokud nebudu mít alespoň gigantickou mrazničku, nemůžu uspět. Je to šílené…

     Obyčejné zbraně, jeho šupinami těžko proniknou a jak Taliesin řekl: “Tak dlouho bys nepřežila…” Ano, nepřežila bych. Drakovi stačí vyfouknout pár jisker. Učí mě o síle živlů. To je tak nějak jediné do čeho ještě mohu vkládat naději. Mým živlem je totiž voda. Hledej vodu na skále! Na ohnivýho draka ti bude oceán málo! Vysmívám se sama sobě. Jako bych mohla zvítězit… Už jsem uvažovala i o tom dohodnout se s ním, jestli bychom nemohli náš boj svést třeba na šachovnici. Šachy hraju ráda… Ale to podle Taliesina nepůjde. Morling prý musí zemřít, abych já mohla žít… žít? Stále mne nepřestává to slovo vyvádět z míry.

     A aby toho nebylo málo, dozvěděla jsem se, že musím Morlinga přemoci do čtrnácti dnů od mého zrození v tomto světě. “Jsi v jiné dimenzi. Nepatříš sem, tudíž se po čtrnácti dnech začneš rozpadat! Něco jako lidé nakaženi malomocenstvím…” Tak mi to Taliesin pověděl. Vždyť to nedává smysl. Proč by to tak mělo být? Ale věřím mu. Nemám důvod mu nevěřit.

     Nevím jak dlouho už mě učí, ale méně než deset dní to nebude a dva dny před tím jsem se tu jen tak brouzdala, takže už mám asi jen dva dny. No to je bezvadný, to nemůžu zvládnout… Zoufám si. Pláču, protože už nemůžu dál. Za poslední dni můj mozek vstřebal nepřeberné množství informací, ale já vím, že mi budou k ničemu. Že se mi to nemůže podařit…

***

     Ra‘jil po deset dní sledoval Evu, Moan-pa, v učení jednoho ze Starších Země pod Nebeským Chrámem. Deset dní si lámal hlavu, jak by jí mohl pomoci. Sledoval ji i Morlinga. Snažil se u něho najít slabinu, o které by jí sdělil. Nesčetněkrát se s ní snažil spojit pomocí snů, ale nedokázal se plně soustředit. Stále se ještě nedokázal tento způsob komunikace naučit. Ten večer už byl ale ze zoufalství celý zničený.

     “Co mám dělat, mistře? Nevím jak bych jí mohl pomoci, a pokud na něco nepřijdu, ona při boji s drakem zahyne…”

     - “Pokud zahyne, byl to zkrátka její osud. Pokud zahyne, nebyla Moan-pa…,” mistr chtěl ještě pokračovat, ale Ra‘jil už nedokázal poslouchat.

     “Pokud zemře, nesplním zkoušku!”

     - “Ano,” povzdechl si mistr starým unaveným hlasem. Ra‘jil se rozplakal. Ronil stříbrné slzy. Mistr se na něho zkoumavě zadíval.

     - “Pláčeš pro svou zkoušku? Pláčeš pro strach z otcova hněvu? Pro zklamání v jeho hlase a tváři?”

     “Pláču,” vzlykal, “pláču pro stesk, který už nyní dere se do mého srdce. Pláču pro soucit, pro souznění s tou ženou. Pláču, pro strach z jejího neúspěchu, pro nevoli vidět ji zemřít. Pro bolest a samotu, kterou cítí, kterou cítit budu já, když ji ztratím…” zadíval se Ra‘jil uslzenýma očima do tváře svého mistra.

      - “Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…,” odmlčel se mistr, “Pojď se mnou…” Ra‘jil následoval svého mistra na balkón odkud před několika dny skákal na Zem. Už neplakal. Úzkost vystřídalo očekávání…

     - “Je způsob, jak přemoci Morlinga. Tím řešením je chlad. Chlad Hvězd…” mistr se nedíval na chlapce po svém boku, který hltal každé jeho slovo, “Tvůj chlad…”

     “Ale, ale to bych…,” chtěl se Ra‘jil zeptat.

     - “Ano musel bys stát po jejím boku za dne. Musel bys ty být její zbraní, jejím štítem.”

     “Ale duch hvězdy, který se vystaví na Zemi Slunečnímu svitu, se rozplyne…” odvětil Ra‘jil zděšeně.

Hvězdný Prach

     - “Ano, Ra‘jile. To je pravda…” na mistrově tváři se zračila bolest a smutek. Úspěch znamená smrt. “Naděje je daň…” Musí to tak být. Nechci, aby zemřela… Nesmí zemřít…

     “Udělám to, budu klíč k jejímu srdci, ke klidu její duše…”

     - “Však už ses k tomu jednou zavázal… Můžeš to ale ještě stále odmítnout…”

     “Ne, nechci ji vidět zemřít…”

     - “Pak už nebude mít patrona, který by jí hlídal, přemýšlej, nebyla by pro ni smrt lepší?”

     “Teď ještě není čas její smrti… Ona musí žít…”

***

     “Vezměte mne mezi hvězdy!”, naléhám na Taliesina snad po sté.

     - “Ještě není čas,” vymlouvá se.

     “Tak kdy, když ne dnes?! Zítra je můj poslední den, den, kdy se utkám s drakem. Musím pohlédnout do tváře hvězd, než se tak stane, prostě musím…” Už mě to nebaví. Všechno to učení k ničemu, všechno to zoufalství… Jen Ra‘jil je mou nadějí…Prostě to vím…

     - “Máš pravdu, Moan-pa,” Takhle už mi dlouho neřekl. Navykli jsme si nazývat věci pravými jmény… “máš dnes poslední den, pokud zítra nezvítězíš. Jen jsem doufal, že tě tato nesmyslná touha opustila. Dobrá, vezmu tě dnes mezi hvězdy. Pohlédneš jim do tváře. Ale teď odpočívej…” Tohle taky nesnáším. Pokaždé když to řekne začnu usínat. Jako teď… Cítím únavu, cítím klid a prázdnotu… Čeká mě další bezesný spánek…

     Probouzím se. Všude je tma. Ležím jinde, než jsem usnula. Jsem na nějaké skále. Na jiné než bylo to vejce. Tohle musí ještě mnohem výš… Úžasem se mi podlamují kolena, když vstávám. Na okraji té skály vidím Taliesina. Tentokrát má šedý šat i plášť.

     “Pohleď, Moan-pa,” praví ke mně. Jdu k němu, abych se mohla pořádně podívat. To je úžasné… Hledím do tváře měsíce i všech hvězd. Jsou všude kolem…

      Kde jen jsi, Ra‘jile…? Ukaž se, chlapče! Prosím… chtěla bych křičet, ale nemůžu. Je to tak nádherné… Slzy mi tečou z očí, ale tuto noc to jsou slzy dojetí. Tolik krásy jsem ještě nikdy neviděla.

     “Která je tvůj Ra‘jil?” ptá se Taliesin, ale já nemám sílu odpovědět. Mé oči ho toužebně hledají a mé srdce cítí jeho přítomnost, ale najít jedinou hvězdu mezi tolika… Copak to jde? Přijď ke mně… Volám tě…!

***

      Ra‘jil pozvedl hlavu od pergamenu na své stole. Slyšel dobře známý hlas. Tolik očekávaný hlas.

     “Evo…?”, zeptal se váhavě.

     - “Přijď ke mně… Volám tě…!”

     “Už jdu…”, hlesl, “Už jdu!” zvolal.

***

     “Nevím…” Proč mu to vlastně říkám? Vždyť on mi stejně nevěří…

     - “Nedivím se, neznám hvězdu Ra‘jil. Ale věřím, že jsi toho chlapce viděla…”

***

      Chlapec se zvedl od stolu a pospíchal chodbami chrámu. Nechal za sebou mistra s nevyřčenými a nezodpovězenými otázkami. Měl jediný cíl, najít Evu, dívku, která ho volala…

***

      “Nemůžeme zde prodlévat po celou noc…” Já to vím… Vím, že nemůžeme…Pláču. Sakra! Teď ho nenajdu určitě, nic nevidím! Otírám si slzy. Ra‘jile, já s tebou musím mluvit… Naléhám v myšlenkách. Jako by mě snad mohl slyšet.

***

     - “Ra‘jile, já s tebou musím mluvit…” slyšel ten naléhavý hlas. Rozmlouvat s ní, aniž bys musel sestupovat na Zem… No jistě… Řeč snů… Zastavil se přede dveřmi od svého domu.

      Vešel…

     Do sedu určeného k meditacím usedl na balkón odkud jeho rodiče shlíželi do světa. Neposlouchal jejich otázky, jen zavřel oči a hledal Evu…

***

     - “Jsem tady…”

     “Ra‘jile? Jsi to ty?” ptám se. Je to zbytečné.

     “Už ho vidím,” ukazuji Taliesinovi na jasnou hvězdu, odkud cítím přicházet Ra‘jilovo vědomí.

     “To je hvězda DronÁta…”, říká mi, ale já ho neposlouchám. Vím, že ať se jmenuje jakkoliv, jednou její částí je i malý Ra‘jil…

     - “Ano jsem to já, proč přicházíš? Stýskalo se mi…”

     “I mě se stýskalo… Víš, já… Zítra se musím utkat s Morlingem, ohnivým drakem, jehož vejce stalo se branou…Možná je to naposledy, co spolu mluvíme a já jen… Chtěla jsem vědět, že jsi skutečný.”

     - “Ano, jsem skutečný, však jsem ti ránu zhojil, zapomněla jsi? Musím tedy býti skutečný.”

     “Ano, ale já už nevím, kdy je to skutečnost a kdy sen…”

     - “To nic, maličká, poslouchej co ti teď řeknu. Nemusíš se bát, já tě ochráním při bitvě s Morlingem. Budu tvůj štít…” Cítím podivné chvění jeho přízračného myšlenkového hlasu.

     “Dobrá, Ra‘jile. Děkuji ti za všechno, co pro mne děláš.” Zalévá mne teplo. Klid…

      - “Sbohem, maličká…”

     “Musíme jít, Moan-pa.” Slyším Taliesinův hlas. Ale já nechci odejít. Nechci pryč z tohoto místa. Proč se se mnou loučí sbohem, když říkal, že mě ochrání? Že by to přeci jen měl být náš poslední rozhovor? Zemřu já či on? Úzkost, strach, bolest, zklamání… Jeden pocit střídá druhý až se prohlubují…

     “Ne!” křičím, ale obraz se rozplývá. Je konec…

***

     - “Co to mělo znamenat, synu?!” káral Dront Ra‘jila. Ten ale neodpovídal. Hleděl otci do rozčileného obličeje. Kdybys otče věděl… Povzdechl si. Kdybys jen věděl, že je to naposledy, kdy spolu mluvíme… Jistě bys jiná slova volil… Ale na tom nezáleží, vím, že mě máš rád a ty víš, že mám rád já tebe.

      “Dobrou noc,” odsekl otci. Už ho nemínil dál poslouchat. Chtěl být na chvíli sám…

***

      A už je to tady. Oblékám si róbu, kterou mi Taliesin nabídl a připravuji se na svoji možná poslední výpravu. Vlastně ne… Nebo snad raději ano? Nevím, co mám dělat. Nejraději bych do toho souboje nešla vůbec. Bojím se. Ne však o svůj život… Oh, Ra‘jile…

     Stoupám na plošinu, kde se s ním utkám. Taliesin říká, že stačí počkat až Morling poletí kolem. Prý se tudy každý den vrací z lovu… Nezbývá mi než mu věřit.

     Proč to vlastně dělám? Abych zachránila tento svět? A proč? Proč, když pro něj musí padnout jedna z hvězd? Třeba si to jen namlouvám, třeba jen Ra‘jil neumí říct nashledanou. Usměji se při té představě.

     Už jsem skoro nahoře. Za tohle Morlinga zabiju. Zabiju ho, za každou chvíli kdy jsem byla na pochybách. Za strach o Ra‘jila. Za bolest, kterou mi působí být v tomto světě. Zabiju…!

     Stojím na plošině. Jsem tu sama. Taliesin čeká na mýtině nedaleko. Chvěji se bázní. Srdce mi tluče na poplach tíživým očekáváním. To chce klid. Je to jen zkouška. Je to jako ve škole… Usměji se. Jenže ve škole… Ve škole neumírají lidé…smích se mění v pláč. Ani hvězdy…Povzdychnu si, hledíce na nebe.

     Slunce zastínil podivný tmavý mrak. Mrak s křídly…Vím, že je to Morling. Můj nepřítel. Nebreč už, sakra! Napomínám se. Dýchám přerývaně. Tohle je hloupost. To nemůžu zvládnout. Proč tu vlastně jsem? Drak se blíží… Nechci tu být!

     - “Jen klid, maličká…Jsem s tebou…!” tiší mě Ra‘jilův hlas. Trochu to pomáhá. Už se tolik nebojím.

     “Jak, jak jsi to myslel? Včera, když ses se mnou loučil…”

     - “Tak tohle tě trápí…? Nemusíš se trápit. Naděje je daň…”

     “Tuhle daň ale já nezaplatím, slyšíš?!” lomcuje se mnou vztek.

     - “Ne, tu zaplatím já…” Ra‘jilův hlas utichl.

     Morling už je tu.

     “Cha… cha… cha!” vysmívá se mi drsně, “Tak ty si troufáš?” jeho hlas je hluboký a pevný. Nepoznávám v něm ani stín pochybností.

     “Ano!” Můj hlas se na rozdíl od jeho chvěje. Vím, že to neznělo ani zdaleka tak tvrdě, jak bych chtěla, ale zato můj pohled je teď plný vzteku. Kdybych mohla vraždit očima byl už teď mrtvý. Nenávidím tě, draku! Nenávidím! Nedokážu svůj vztek ani vykřičet.

     Kam se poděl můj strach? Na tom nezáleží. Vůbec nevím, co mám teď dělat. Morling se vzpíná. Za chvíli vydechne své smrtící plameny. Vím, že to udělá. Ra‘jile…!

     “Jsem s tebou, maličká…” slyším jeho hlas. Co se to děje? Ptám se tentokrát sama sebe, když odnikud vystoupí světlo. Stejně přízračné jako ten první večer. NE! Toužím vykřiknout, ale můj hlas se ztrácí v záplavě ohně z drakovy tlamy. Nemůžu se na to dívat…

      Ale stejně se dívám. To je konec. KONEC! Ne, ještě ne! To nedovolím! Jakoby odnikud a odevšad zároveň povstalo nové odhodlání. Nevím, proč ani z jaké části mého nitra povstalo, ale vím, že je tu. Nenechám tě zemřít, Ra‘jile!

     Oheň se zastavil o chlapce. Zdá se, že mu to nic nedělá. Stojí tam a na tváři mu rozpoznávám úsměv, když se po mě ohlédl.

     - “Jsem klíč k tvému srdci. K tvé ucelené duši…”

     “Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…Tak to řekl Taliesin.”

      - “Ano… přesně tak.” Tvář se mu náhle křiví bolestí. Vždyť už Morlingův dech vyprchal? Skutečně. Oheň se rozplynul, a mně se nic nestalo. Tak proč se Ra‘jil svíjí v bolestech? Chlapec tahá z váčku malý křišťál a podává mi ho.

     - “Chlad hvězd je tvé řešení…” Pozvedám křišťál proti drakovi. Nemám čas přemýšlet. Musím jednat…

      "Zimu a chlad. Dej mi mráz, který i srdce draka zmrazí, a já pak budu nadějí. Já splním ti jedno přání…” neumím říct, kde se ve mně ta slova vzala, ale vím, že sotva jsem je vyřkla, z křišťálu začalo vycházet bílé světlo. To světlo se lámalo do odlesků duhy, ale hlavní bylo, že zasáhlo Morlinga. Přímo před mýma očima se začal oheň měnit v led. To je úžasné… Nádherné…

     Z draka zbyla jen nejrealističtější ledová socha na světě. Dívám se na ni s úžasem. To je krásné…

     “Zabij ho…”, slyším vzdálený hlas. Ra‘jile…Uvědomuji si, že jsem ho nechala válet se v křečích. Ohlížím se a to, co vidím, mě trhá na kusy. Chlapec tam není… Jeho světlo vyhaslo. Na zemi, kde ležel, zůstal je stříbrný prášek…