Přebytečný muž (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jeden papír, který vás pošle do pekla. A to všechno kvůli jedné holce. Stálo mi to za to? Nevím. Když se nad tím zamyslím, asi bych všechno udělal stejně. Na nos mi dopadla kapka a brzy se spustil hustý liják. „Máš stejnou náladu jako já, co?“ promluvil jsem směrem k nebi. Další z nejistot. Už několikrát mě tam nahoře slyšeli. Ale pokud mě tam opravdu mají rádi, proč jsem tu skončil. Na mé krátké hnědé vlasy dopadaly další a další slzy. Slzy mých bratrů a sester, ale i jejich rodin, které teď zřejmě čtou úmrtní oznámení o tom, jací byli jejich potomci hrdinové. Oznámení, která byla napsána rukou démonů, kteří je poslali na smrt bez možnosti útěku. Na mém místě mohl z dvou stovek sedět kdokoliv. Ale sedím tu já. Měl bych být vděčný? Nebo ta deprese je oprávněná?
Cítím dotek na rameni. Sina. Světlo ve tmě, voda v poušti, naděje v beznaději. Sedla si vedle mě. Objal jsem ji, hřáli jsme se navzájem. Válka si nevybírá. Ženy, děti, staré, mladé. Je to jedno, umřít můžou všichni. „Bolí to moc?“ podívala se mi do očí. Poprvé za dlouhou dobu, co jsem někoho slyšel promluvit. Zvuky umírání se staly přirozenější. Její oči pomalu sjely na pahýl, který mi zbyl místo paže.
„Dá se na to zvyknout.“ usmál jsem se. Co taky jiného v zoufalství, které jsme prožívali.
„Myslíš na ni, že jo?“ Už toho mluvení bylo dost. Kývnutí hlavou muselo stačit. Sáhl jsem pod plášť a vytáhl dopis. Naposledy se do něj podíval, a potom ho jako shuriken hodil do ohně. Vzplál ohněm stejně, jako moje srdce vzplálo nenávistí k muži, jenž mě sem dostal. „Ahoj, Silame. Už nějakou dobu ti potřebuji něco říct. Jsi pryč už strašně dlouho. Trpím. Dýchala jsem jen pro tebe. Věř mi...“ Ninjové. Bezduché loutky, vraždící stroje, nájemní, zničující. Ano, to je přibližná definice. Ale jsou opravdu všichni takoví? Nebo jsme tu se Sinou jediní? Ani akademie, ani ten nejlepší výcvik vás nedokáže připravit na výjevy války.
Když se do kamaráda vedle vás zabodne nůž s bombou na konci rukojeti. Vše se vám zpomalí a vy vidíte všechno. Jak ho to trhá na kusy. Bezmoc v jeho očích. Krev, která na vás letí. Duní vám v hlavě a letíte vzduchem. Tlaková vlna.
Máte chuť na chvilku sednout, pomodlit se za jeho duši, vzpomínat. Ale to by vás s největší pravděpodobností čekal podobný osud. Nedá se s tím jen tak smířit, protože vás to spaluje zevnitř. „Narodil se ti syn. Měl tvoje oči. A krásný úsměv. Přála bych si, abys ho mohl vidět. Silame, stala se tragická věc. Zemřel dva dny po narození. Útěchu jsem našla v Sirianovi. Je to dobrý člověk...“ Některá jména se vám vryjí do paměti. A to jejich nositele vidíte jenom jednou v životě. Sirian byl jeden z kapitánů. Byl to ale donašeč. A tím si vysloužil vliv, který by mu mohli závidět i generálové. Právě od něj jsem dostal onen papír do pekla. Povolávací rozkaz. Pokud se tomu tak dá říkat. Ve skutečnosti to byla nabídka. Doživotí, možná poprava. Anebo se nechat naverbovat. Všechno to byl podvod, ale zkuste to někomu vysvětlovat. Teď už je to stejně jedno. Moje snoubenka tomu uvěřila taky. O opaku se mě snažila přesvědčit celkem obstojně, ale bylo to více než zřejmé. „Nejsem si jistá, jestli se ještě vrátíš. Sirian o mě projevil zájem. Já se nemohla bránit. Omlouvám se. Byl si skvělý muž...“ Když už o vás někdo mluví v minulém čase, nevíte, jestli máte brečet nebo se smát. Pomalu se mi začaly klížit oči a já pomalu usínal. Alespoň něco. Sina už dávno spala. Jaká je šance, že se ráno ještě probudíme. Moc velká ne. Další bezesná noc. Kolik jich ještě bude? Probudil jsem se. Ale ne ráno. Podle tmy byla stále noc.
Zprava!!!
Chytl jsem Sinu a skočil pryč z cesty letícímu ohni. Sina tu byla kratší dobu a reflexy ještě tak vyvinuté neměla. Blížila se k nám silueta. Černá róba. Na ninju dost nezvyklé. Sáhl jsem po kataně. Osobu za mnou jsem musel ochránit. Byla to moje osobní povinnost. Složil rychle za sebou pár znaků a vytvořil další oheň. „Nebylo to s námi vždycky nejlepší, ale nikdy bych nevěřila, že se snížíš ke krádeži. A vraždě. Ještě k tomu dítěte. Jak si to mohl...? Nevím, jak dlouho jsem si chtěla namlouvat, že tomu nevěřím. Sirian říkal, že právě kvůli tomu tě poslali přímo do první linie. Přijmi spravedlivý trest...“ Moje vodní zeď to nezadržela. Bylo potřeba uskočit. Se Sinou v náručí. Proč se sakra neprobouzí? Runa na mé hrudi zasvítila a proti mému soupeři vyletěly dva páry vodních jehlic. Kdybych neviděl, co se v tu chvíli stalo, nevěřil bych. Se čtyřmi šlehnutími se vodní jehlice vypařily.
„Sino, sakra, probuď se.“ křikl jsem dozadu. Postava muže, nyní už naprosto zřetelná, se na mě jen nechápavě podívala.
„Rozhlédni se, chlapče, dovolím ti to.“ jeho hlas zněl klidně. Nedůvěřivě jsem se podíval na Sinu. Zvedl se mi žaludek a začal jsem zvracet. Leželo tam jen její tělo. Hlava se válela pořád u ohniště.
Kolem dokola byla rozházená těla. Utřel jsem si pusu a postavil se zpět na nohy.
„Nepřipadá ti tohle všechno zbytečné? Kdybych se tě teď zeptal, pro co že všichni umřeli, dokázal bys mi odpovědět?“ stále ten klidný hlas. Já vztekem přímo zářil. Můj meč jen sykl a já už se hnal proti němu. Skočil proti mně a já ucítil jeho nohu na břiše. Nezlomil mi vůbec nic. Mohl. Mohl mě zabít. Ale neudělal to.
„Proč? Proč si ji nenechal žít? Zrovna ji?“ z očí mi už stékaly slzy.
„Já to neudělal. Nenávidím válku. To udělal někdo jiný. Někdo, koho znáš až moc dobře. Poslal proti vám svou jednotku. Proč? Nechtěl vám zaplatit.“ podíval se mi zpříma do očí a já pochopil.
„Ta zmije!!!“ „Zklamal si mě. Nezasloužíš si, abys byl se mnou. Svatbu se Sirianem budeme mít už brzy. Shoř v pekle, vrahu.
Lix“ Často opravdu nevíš, kam tě tvá cesta dovede. Mě dovedla na bitevní pole. Muž ke mně pomalu přišel s dlouhou dýkou v ruce. Byla to krásná zbraň. Zdobená runami. V dílně si s ní dali určitě velkou práci.
Nikomu bych nepřál si prožít to, co jsem tu prožil já.
Nemůžu kritizovat vrahy mých přátel. Já těm vrahům zabil ty jejich. Muži přede mnou už zbývalo jen pár kroků. Pevných a pomalých kroků. Nikdo se nevrátí z bitvy stejný jako dřív.
Jizvy na těle se zahojí. Většina z nich. Ale ty na duši se hojí jen těžko. A s krví na rukách se normálně žít nedá. Zabíjet jsem se naučil paradoxně až tady. Při vykonávání trestu za vraždu, kterou jsem nespáchal.
Róba muže mi zastínila výhled. Ta nádherná dýka se setkala s mým tělem. O několik týdnů později vešla žena do pokoje. Byl krásný jarní den. Manžel odešel už před dvěma hodinami a ona právě šla do své ložnice. Byla unavená. Náhle chodbou zavanul průvan a ona se zatřásla zimou. Vítr šel proti ní. Otočila se po směru.
Na protější zdi byl nějakým nožem přibodnut její muž. Nůž měl přímo v srdci. Na rukojeti se pohupovala obálka. Když se alespoň trochu oklepala, opatrně k tělu došla a vzala si obálku. Byl v ní špinavý papír. Popsaný jejím písmem. „Ahoj, Silame. Doufám, že tě ten dopis potěší. Chci, abys věděl, že ať se stane cokoliv, budu vždy s tebou. Neopustím tě. Jsi můj vyvolený, a tak to i zůstane. Prosím, odepiš mi. Chtěla bych vědět, jestli to cítíš tak jako já. Ukradl si mi srdce. S láskou Lix“ „Je to ironie, že jo? Ani jedno slovo z toho, co je tam napsané, se neukázalo jako pravda. Stal se omyl a ty jsi se mnou nezůstala, opustila jsi mě kvůli lži, kterou ti někdo namluvil.“ Žena upustila obálku a prudce se otočila. Uprostřed chodby stála osoba, se kterou se už nikdy neměla sejít. Doufala, že to tak nebude.
„Já nebyl tvůj vyvolený, to bych tam teď visel já, ne Sirian. Tenkrát jsem ti neodepsal. Ale běžel temnou nocí k tvému domu. Skočil do okna. Vzpomínáš?“ Lix vytryskly slzy.
Padla na kolena. Všechno bylo špatně. Nikdy se nic takového nemělo stát.
„Já to necítil tak jako ty. Od tebe to byla jen další lež, kterou ukázal až čas.“ Postava se k ní přiblížila a natáhla k ní zohavený pahýl, který měla místo ruky.
Jekot rozřízl vzduch.
„Nelíbí se ti to? Díky tomu tvému rádoby manželovi se tímhle můžu pyšnit.“ usmál se Silam, když řev utichl. Kruhy pod očima jeho bývalé snoubenky ho naplňovaly smutkem. Bylo to stejné jako válka. Zbytečné.
„Našel jsem ho v objetí dvou žen. Nezasloužila sis ho, potřebuješ někoho lepšího. Mě si ale zklamala.“ Vítr znovu zavanul a vmetl Lix prach do očí. Protřela si je, ale když sundala ruce, Silam už tam nestál. Druhý den našli v domě jednoho bohatého muže dvě mrtvá těla. Obě byla pohřbena v neděli. Sešli se všichni pozůstalí, ovšem kdyby si někdo dal tu práci a spočítal je, zjistil by, že jeden přebývá.
„Je to tragédie, že? Takoví hodní lidé to byli.“ promluvila k onomu přebytečnému člověku stará žena. Matka Lix.
„Ano. Máte naprostou pravdu.“ pokýval přebytečný muž hlavou.
„A to jste je ani pořádně neznala.“ dodal si pro sebe. Muž si musel poupravit jeden z rukávů, aby se neodhalila jeho zohavená ruka. Na nedalekém kopci celé dění sledovala další postava. Černá róba. Nebylo jí vidět do obličeje.„Už je čas. V tomhle životě si stejně skončil, podobně jako ti, na které se teď díváš. Tak to neprotahuj a pojď.“
Silam se usmál. Zhluboka se nadechl. Třeba existuje odpuštění. Společně s mužem prošli zvláštní vesnicí, až na její náměstí. Ta vesnice naháněla strach. Střed náměstí se odklopil a odhalil dveře.
„Vítej doma.“ bylo jedno, jaká byla situace. Postava měla stále klidný hlas.
„Pokud si lámeš hlavu s tím, jak mi budeš říkat, budu tvým Mistrem. Tak třeba takhle.“