Články
Před světem na útěku - Peklo (1.kapitola)
Seděla v nemocničním pokoji, který jí byl přidělen. Dva doktoři ji úzkostlivě pozorovali a nevycházeli z úžasu. To co právě vyslechli z jejích úst znělo naprosto šíleně. Hypnotizér, který se uvolil pro tento obtížný úkol se již připravoval na druhou hypnózu. V té první se dozvěděl, co a proč její mysl odmítá, jenže jí nemohl nechat aby si to pamatovala. Kdyby to udělal, byly jenom dvě možnosti. Buďto by to přijala a nebo odmítla tak razantně, že už by jí žádná hypnóza nepomohla, neboť by v ní převládla její druhá osobnost.
Dívka se třásla. Pomocí náhrdelníku navázala myšlenkové spojení se svým bratrem a žádala ho, aby vyhledal jejího milého. Chtěla ho ještě jednou vidět. Chtěla aby byl při druhém pokusu s nímž souhlasila. Ona totiž věděla, že dozvědět se to, pochopit a přijmout je její jediná možná záchrana. Jenže její bratr byl ještě ve škole. Neměla to srdce žádat ho aby ze školy utekl. Poprosila ho tedy ať tam zůstane. Řekla mu všechna rizika. Že už možná nikdy nebude jeho sestrou. Že z ní za okamžik možná zůstane jen tělo s myslí šílence.
Ukončila myšlenkový přenos. Z kapsy vytáhla malý křemen a list pergamenu s kratičkým nápisem:
Odpouštím ti
Nero…
Obojí pevně svírala v rukou a znovu se zahleděla na již připraveného hypnotizéra. Ten stejně jako minule začal pohybovat kyvadlem. Dívka se propadala stále hlouběji do těch pohybů. Bylo to uklidňující a tak po chvíli povolila i křečovité sevření svých dlaní. Hypnotizérův hlas ji vedl stejně jako už jednou. Podruhé mu již nedalo tolik práce než v ní nalezl to co hledal. Vzpomínku na dnešní ráno, kdy seděla před zrcadlem v Nerově pokoji.
“Co vidíš?” ptal se.
“Hledím do zrcadla. Vidím svou tvář a-a…” nadechla se. Bylo to jako by se propadala do svých vlastních očí v zrcadle. Ale ty oči byly jako podivný temný les, který jí hrozil pohltit.
Rozhlédla se kolem sebe. Slunce zapadalo a stíny se k ní blížily. Litovala, že vůbec do toho lesa vstoupila, ale teď jí nezbývalo nic jiného, než pokračovat v chůzi.
“To se ti zase něco povedlo,” zašeptala do hlubokého ticha. Hlas, který ji odpověděl, ji vyděsil.
“Vítej, Elénio,” zaznělo do ticha. Dívka se otočila, ale nic nebylo vidět. Les kolem zlověstně šuměl a ona se třásla. Její nahé tělo se v nočním chladu chvělo, ale více bázní nežli zimou. “Kdo jste…?” chtěla se ptát, ale hlas jí uváznul v hrdle.
“Ty víš kdo jsem, proto jsi přeci přišla, ne?” Ten záhadný hlas bez těla zněl stejně jako její vlastní.
“Kde to jsem?”,
pomyslela si mučena strachem a úzkostí. Znala strach velice dobře, věděla hodně o bolesti a několikrát již pocítila téměř smrtelnou úzkost, ale tentokrát to bylo jiné. Byla v zajetí vlastní mysli.“I to dobře víš,” odmlčelo se její druhé já, Fanteorna – Zkáza -, “myslíš, že se mě můžeš jen tak zbavit? Že můžeš překonat sama sebe? Cožpak dokážeš přijmout tohle?!” S každou otázkou se stupňoval tajemný hlas, až Elénia propukla v pláč. Jenže to nejhorší přišlo hned v zápětí…
***
Elénia letěla na koberci závratnou rychlostí. V srdci měla bolest a na duši stín. Zpívala si píseň kterou si sama vymyslela. Píseň, která jí provázela od toho dne, kdy se ďáblu upsala. Kdy souhlasila, aby do pekla místo ní, odešel Nero. Její milý.
Smlouva s ďáblem mě pálí, jsem zoufalá.
Neuteču, já vím, jsem pomalá…
Mé srdce hoří, mé srdce je pláň,
kolik se platí, za lásku daň?
Jeden podpis, teď tolik tíží…
Zoufalství dávno v mé duši klíčí.
Cvrčci cvrlikají na strunu mé slabosti,
tu jedinou jež nepodlehla marnosti.
Bolest mne v okovech svírá,
úzkost na mě dotírá.
Bolest ta jediná o mě ví,
ta však jen mě o tom poví,
že jsem ztracená…
Kam až vede mě, cesta bláznivá?
Kde konec je, poušť bílá, ledová…
Kde jsou teď, sny bláhové?
Oh hvězdy zářivé…
Nevím jak říci to mám,
mraku stín mám na duši.
Ten stín jenž dobře znám,
co dělat, to netuším…
Tuhle píseň zpívám hvězdám,
křičím do nebe.
Že tak bláhově vždycky se ptám,
mi prosím odpusťte…
Nemám právo soudit vás,
soudit cesty osudu.
Soudím však sebe, soudím že jsem zlá,
že až nyní propadám studu.
Všechno se jí slévalo v myšlenkách s jedinou posedlostí. Osvobodit ho z pekla ven. Slzy jí tekly proudem z očí, jak se pomalu blížila k pekelné bráně. Týden letu v zabaleném koberci, kdy jí jedinou společnost dělalo myšlenkové vědomí tohoto artefaktu se velice vlekl. Jídla měla dost, ale hodiny v srdci jí odbíjely pomalu a to mělo velký dopad na její nervy. Cítila hrozný strach. Strach z toho, že se jí to nepovede. Že s ní Nero neodejde. Že ho peklo nepustí…
A pak se náhle koberec zastavil. “Už jsme zde, paní,” ohlásil Elénii v myšlenkách. “Rozbal se!” přikázala mu.
Koberec se rozbalil a ona to uviděla. Ve skalní stěně zela pekelná brána. Nejčistší zlo a bolest. Okraje brány byly lemovány temnými ornamenty a rytinami zatímco její vnitřek byl krvavě rudý. Vypadalo to jako vodopád krve, který jakoby odnikud nikam stékal vnitřkem brány. A pak se to stalo.
Z vodopádu krve se vynořila nejprve tvář a poté i celé Nerovo tělo. A ta tvář křičela bolestí jak se jeho ruce natahovaly k Elénii. A pak se tento hrůzný výjev stal opět součástí krvavého vodopádu. Elénia musela vynaložit všechny síly vlastní mysli, aby se udržela při vědomí. Tak moc ji zabolelo u srdce to, co právě viděla.
Musíš jít dál, ty musíš jít dál…,
to byla její jediná myšlenka. Ta která jí také pomohla, aby neomdlela.“Leť!”
, rozkázala koberci. Nevěřila že uspěje, nemohla věřit, ale odhodlání letět za ním bylo silnější, než její pochybnosti. Elénia zavřela oči. Cítila zlo a nářek nebohých duší uvnitř tak silně, že se zkrátka nemohla dívat. Slzy se jí znovu zpustily až jí z toho začaly pálit oči. Jenže pak jako by dostala ránu, polil jí ten vodopád a ona pocítila zlobu, nenávist, bolest, úzkost, strach, chaos… Příliš emocí najednou a žádná z nich nebyla dobrá. To už nedokázala vydržet. Přišlo to tak náhle…Netušila jak dlouho byla v bezvědomí. Věděla, jen že když znovu otevřela oči, cítila podivnou zvrácenost vně koberce, který už byl zase srolovaný. “Co se stalo?”, zeptala se ho.
- “Proletěli jsme branou, paní a vy jste omdlela,” zněla odpověď koberce.
“Proč jsi srolovaný?”
- “Hrozilo vám nebezpečí… Kolem je velké množství ďáblů, paní, chtěl jsem vás ochránit.”
Elénia si uvědomila jak nebezpečně a nerozvážně si počínala a byla ráda za to, že pro ni Pepa tento artefakt vytvořil.“Můžeme se jim vyhnout?”,
ptala se ho z úzkostí v srdci. Měla najednou strach, že k Nerovi ani nedoletí.- Ano, paní, můžeme,” odpověděl koberec.
“Tak leť…”
, vydechla. Seděla uprostřed zabaleného koberce a rukama objímala svá kolena. Chvěla se bázní, chvěla se ale i pod tíhou vlastního svědomí. Tak do tohohle jsem tě poslala, lásko. Tolik jsem tě milovala…Život jsem ti chtěla dát, tak proč jsi mě přinutil místo sebe nechat tebe odejít. Rok života, který ti dali, jsme stejně spolu neprožili, tak proč? Proč to všechno, Nero? Proč jsi se nemýlil, když jsme utíkali z toho vězení? Proč jsou lidé opravdu tolik zlí…?Čas v pekle byl úplně jiný než na povrchu a Elénia se bála byť jen na okamžik vykouknout z koberce ven. Stačilo jí to, co cítila…
- “Tak jsme jim uletěli, paní.”
“A jak to vypadá?”
- “Chcete to vidět?”
Dívka netušila co má odpovědět. Byla zvědavá, ale bála se. Věděla že musí tento strach překonat, ale to nebylo vůbec jednoduché. Ber to třeba jako trest! Musíš vidět co tvůj milý, kvůli tobě prožívá! Nech ho se rozbalit! , kázala sama sobě.***
Týrala se již tehdy, stejně jako jí nyní týrala Fanteorna. Tehdy to ale ještě nebylo tak hrozné. V tu chvíli věděla co dělá a proč. Souhlasila s tím. Ale s čím? , ptala se nyní Elénia.
***
“Rozbal se,”
přikázala. Tak se tedy koberec rozložil. Elénii se otevřel šílený pohled. Viděla krvavé město táhnoucí se do nekonečna. Řeky žhavé lávy a vodopády krve. Slyšela nářky a prosby uvězněných duší.Klesla do kolen…
Nedokázala ani zavřít oči. Ačkoliv jí ten pohled mučil, stále se dívala. Bylo to to nejhorší, co kdy viděla a cítila. Bezmoc a zoufalství ji pohltilo.
“Leť!”,
téměř křičel hlas v její mysli, “Leť k Nerovi jak nejrychleji dokážeš!” A tak se koberec znovu zabalil, aby dívka nespadla a rozletěl se nejvyšší rychlostí.Cesta jí přesto, jak letěla rychle, ubíhala pomalu. Byla ztracena ve vlastních vzpomínkách. Všechny ty vzpomínky měly jedno společné – Nera, a její lásku k němu. Věděla, že on ji také miluje ale přesto mívala občas pochybnosti. Vždy, když udělal nebo řekl něco, co ji velice zabolelo, se ty pochybnosti objevily. I nyní se bála, že s ní neodejde. Bála se, že to pro ni neudělá, i kdyby měl tu možnost…
Náhle se koberec opět zastavil. Prudké škubnutí jí vytrhlo z hlubokého zamyšlení. “Co se to děje?”
- “Musel jsem zastavit. Je zde něco čemu neuletím.” Elénii objal děs. Takové šílenství, zdálo se jí. Přála si být šílená. Přála si být chladná, ale nebyla. Cítila to pekelné zlo, radost z týrání, skoro jako by to byly její vlastní pocity, ale to přeci nebyla ona. Nemohla být…
“Otevři se…”
A tak se také stalo. Koberec uposlechl. To co Elénia uviděla bylo horší než všechny noční můry, které kdy měla. Stál tam sám Pekelný pán. Měl zjizvenou tvář na pohled odpudivou, krví podlité velké oči a z hlavy mu trčely nepřirozeně dlouhé rohy, které připomínaly buvolí. Když chodil po zdejší rudočerné zemi byl slyšet klapot jeho ohromného kopyta, které jeho kroku dodávala kulhavý nádech. S každým tím dupnutím Elénia cítila, jak ji stále více svírá strach a zoufalství. Snažila se mu hledět do očí, ale nedokázala to. Ty oči byly kruté.- “Ale, ale,…” vysmíval se jí jeho hlas, “Vím proč jsi přišla!” řekl pevně. Při zaznění jeho hlubokého hlasu se jí otřáslo srdce. V hrudi ji svírala nesnesitelná křeč strachu. Téměř nemohla dýchat. Chtěla něco říct, ale ani to nedokázala. Hleděla na ďábla neschopna čehokoliv.
- “Vy smrtelníci! Myslíte si, že je všechno zadarmo. Víš proč se tomu říká smlouva?!” Tentokrát se ale zdálo že očekává odpověď. Elénia viděla krutou radost v jeho temných očích. Věděla, že musí něco říct. Musela s ním jednat, pokud chtěla Nera zachránit. Koneckonců je tu kvůli mně… , pomyslela si.
“Pro-protože… Aby s-se od ní ne-nedalo tak snadno odstoupit?” vykoktala ze sebe snad až příliš rychle.
- “Správně!” zvolal silně, “Život není jako v těch vašich pohádkách. V nich až příliš snadno vítězí takové věci jako je láska… to by bylo trochu divné, když právě tohle ho sem dostalo nemyslíš?!” Slzy jí tekly proudem z očí. Viděla rozmazaně, i když v pekle bylo takové horko, že žádná z jejích slz nikdy nedopadla na zdejší zem. Ďáblova slova zabolela dívku hluboko. Věděla, že má pravdu ale odmítla se s tím smířit. Toužila napravit svou chybu.
“A-ano…” řekla a sklopila pohled. Očima se vpíjela do koberce jako by se v něm snad mohla před samým pánem pekel ukrýt. Jakoby se snad mohla stát jeho součástí. Jenže nemohla. Byla zde, v pekle a nebylo úniku. Vlastně mohla kdykoliv odejít, ale to jí vlastní svědomí a srdce nedovolilo.
- “Smlouva byla podepsána a dodržena z naší strany. A teď? Teď tu máme o jednu duši navíc…” usmál se na ni svým zrůdným úsměvem, “Proč bychom ho měli pustit? To nevíš, že co peklo schvátí už nikdy nenavrátí?” Elénia skryla tvář do dlaní. Nemělo smysl přemáhat vnitřní zoufalství, stejně jako nemělo smysl plakat, neboť slzy na Ďábla neplatí. Když ji opustila ta největší úzkost zadíval se mu znovu do očí. Tentokrát pevně a neústupně. Stále cítila smrtelný strach a hlubokou beznaděj.
“Ano, znám,” řekla pravdivě a smutně.
- “Co s tebou…?” naoko zaváhal a udělal několik dunivých kroků, “Měla bys odletět dokud je čas…”
“To nemohu,” vzdychla si.
- “Můžeš, ale nechceš! V tom je velký rozdíl,” odmlčel se, “No dobrá… Mám dnes dobrou náladu. Pokud ho přesvědčíš aby s tebou odešel dostaneš další úkol. Pokud ne, tak odletíš, souhlasíš?” Přikývla… “Tak si leť. Máš to k němu dva dny cesty. Uvidíme se tam,” zasmál se šíleným smíchem, který ji trhal zevnitř na kusy. Až pak náhle zmizel. Elénia se ještě dlouhou dobu třásla neschopna jakékoliv reakce. Musela přemáhat sama sebe a to je vždy příliš rovnocenný boj.
“Zavři se…”
, přikázala koberci, který splnil její rozkaz, “Najdi Nera a leť za ním maximální možnou rychlostí.”- “Je to dva dny cesty.”
“Já vím… To je jako dva roky venku, že?”
- “Ano, to je pravda.”
Co den v pekle je jako rok na povrchu…
Tak to říkal Nero i Pepa. Elénia si to velice dobře pamatovala. Nyní ji to však trápilo. Od chvíle kdy Pepu poznala uplynul již jeden celý rok. Nyní mu bylo sedmnáct, ale jestli stráví minimálně dva dny cesty k Nerovi uplynou tedy nehoře další dva roky. Pepovi bude devatenáct, uvědomila si, A než odtud odletím? Kolik dní tu budu muset zůstat? Kolik bude Pepovi než se vrátíme na svět? A vrátíme se vůbec…?“To už bude Pepovi devatenáct…”
- “Ano, to bude. Ale on s tím počítal.”
Při těch slovech se Elénii vyhrnuly další slzy z očí. Sedla si doprostřed koberce a rukama si křečovitě přidržela kolena.“Pepa říkal, že když tě jako artefakt tvořil, vložil do tebe i část své duše…”,
cítila se tak sama… Rodiče zanechala ve městě stejně jako svého i Nerovo bratra. Nemohla je přeci vzít sebou do pekla. Pepa, mladý lidský chlapec, který se do ní zamiloval, pro ni vytvořil artefaktní koberec. Ten koberec na kterém seděla, jež jí vezl k jedinému elfovi kterého milovala ona…Stalo se toho tolik a bylo nespočet věcí, které nestačila těm nahoře říct. Nyní když seděla ztracená v tmavém smotaném koberci aby tak unikla rudé záři pekelných ohňů, vzpomínala na vše, co se stalo od doby, kdy se probudila v Nerově cele skřetího vězení. Jsi naivní. Jsi ta nejnaivnější elfka kterou znám… Tak jí to říkával. Jenže každá vzpomínka na něj ji bolela. V srdci měla příliš bolesti a strádání na to, aby se dokázala smířit s tím co se stalo. S tím že poslala Nera do pekla. Bála se ale i o Pepu. Jednoho z mála těch, kteří jim na jejich cestě pomáhali. Bála se, že žádnou jinou dívku ke svým citům nepustí. Nechtěla aby si kvůli ní zničil život. Byl jejím přítelem…
Přála si s Pepou alespoň ještě jednou mluvit. Naposled… “Není tedy možné se zkrze tebe, spojit s ním?” zeptala se nakonec.
- “Ano to možné je, ale to by on musel zrovna teď mít na hlavě jednu ze svých stužek.”
“A má…?” ptala se s nadějí v srdci. Alespoň se rozloučit, říct mu že mi na něm záleží, že musí své srdce otevřít jiné…
- “Ne, teď zrovna ne. Zdejší čas je jiný. Těžko se hledá chvíle, kdy má nasazenou stužku. A i kdybychom se do ní trefili, trvala by velice krátce…”
Dívka jen zabořila tvář do dlaní a poddala se pláči. Tolik zoufalému pláči osamoceného srdce. Kolik ještě? Co všechno ještě budeme muset vydržet pro chvilku štěstí? A budeme spolu vůbec někdy šťastní…? Kolik se platí, za lásku daň?
Sama se nyní bála, že daní za lásku je sama láska. Že někdy vítězství tkví v prohře… Ale ona nechtěla prohrát. Nesměla…
***
“Tohle ale já přece vím…” namítla Elénia snažíc se vzepřít své sokyni v temném lese. Bolela ji hlava. Tohle bylo velice vyčerpávající. Bylo to jako prožívat to znovu.
- “Málo víš, příliš málo znáš!” odpověděla Fanteorna krutým, chladným hlasem.
“Propusť mě…!” volala Elénia, “A nebo se alespoň ukaž…!” její hlas se třásl. Měla hrozný strach. Stíny se od ní držely v nevelké vzdálenosti a nyní se jeden z nich přiblížil. Srdce cítila hluboko v žaludku a na tvářích jí vyvstal studený pot. Ze stínů vystoupila její sokyně. Bylo to jako hledět do tváře nejzrůdnějšího stvoření na světě. Ohořelá kůže celého těla jako by byla na mnoha místech ztrhaná až do masa. Místo očí měla jen prázdné oční jamky a když otevřela ústa, měla je bezzubá. Její jazyk byl rozříznutý napůl.
“Tohle jsi chtěla vidět?” vysmíval se jí její vlastní hlas. Nechápala jak je možné že Fanteorna dokáže mluvit bez zubů a s rozříznutým jazykem. Stejná zranění měl kdysi Nero, jen… Jen nebyl stažený z kůže, a měl normální oči. Modré oči…, vzpomněla si. Elénia se nedokázala na to stvoření dívat. Musela alespoň na okamžik zavřít oči a když už je zavřela, nechtěla je znovu otevřít. Pojednou se smrtelně bála co se ještě dozví. Ty to musíš zjistit, jinak se ho už nikdy nedotkneš… Už se spolu nikdy nebudete milovat… To byla šílená myšlenka. Elénia pochopila, že si doopravdy musí vzpomenout na to čeho se tolik bojí. Že musí přijmout to co odmítá, neboť pokud to neudělá, tak už nikdy nebude s Nerem šťastná. Prudce otevřela oči…
“Ukaž mi víc, Fanteorno…!” přikázala. Lesem se rozlehl Fanteornin šílený smích a Elénia byla znovu ponořena do vodopádu vzpomínek.
***
Dva dny cesty peklem ji téměř připravily o smysly. Elénia cítila prázdnotu, která ji začala naplňovat. Bylo to jako by pomalu ztrácela sama sebe, i když byla vystavena jen vlastním výčitkám svědomí…
- 26.07.2007 - Príbeh trolla
- 27.07.2007 - Nesmrtelný
- 25.07.2007 - Před světem na útěku - Peklo (1.kapitola)
- 11.07.2007 - Proč ještě žiji?
- 07.07.2007 - Pravda
Kdo hodnotil článek Před světem na útěku - Peklo (1.kapitola)?
Ben, Griffík, hater, Kotel, rasan
Komentáře ⇓
Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.
Vypisuje se 4 z celkem 4 příspěvků1
| Jackie Decker - 18. srpna 2007 10:29 | |
 |
hater 3. srpna 2007 10:21 |
| hater - 3. srpna 2007 10:21 | |
 |
je to zarezeno v kategorii povidky a nema to rysy povidky, nema to silnou pointu a ani to neni uzavreny celek. Je to prvni kapitola neceho, mozna by stalo za to uvazovat, zda to bylo zaslano do spravne kategorie. |
| Jackie Decker - 28. července 2007 11:04 | |
|
Do lesa vstoupila pomocí hypnópzy :-) Ten les je vyobrazení její mysli... Ale chápu že to nemusí každý pochopit. Cesta do pakla bude dál rozvíjena v dalších kapitolách se vším co tomu všemu předcházelo. |
| Griffík - 25. července 2007 08:59 | |
 |
Opravdu moc pěkné. Styl psaní je celkem čtivý a příjemný. I když by se dal určitě ještě vypilovat:) |
Vypisuje se 4 z celkem 4 příspěvků1
