Pro dobro a čest - 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

1. Očekávaný cíl

Nad hlavou slyším krátké skřeknutí. Ničeho nemeškám, soustředím svou mysl a pohybem dlaní, které mám kousek od sebe, aktivuji kouzlo známé ve svém oboru jako fireball neboli ohnivá koule. Moje intuice mě nezradila. Po krátké chvíli padá kousek vedle mě něco podobného netopýrovi. Podle červeného zabarvení konců křídel by však mělo jít o některý z druhů ptakopýra.

Zkoumám omráčenou oběť. „Pěknej parchant!“ pomyslím si. „Má štěstí, že jsem ve svém oboru teprve začátečníkem. Jinak by byl už v pánu! Protentokrát ho ještě nechám žít.“ zželí se mi nehybného nepřítele. „Tady v černých lesích Tartu není o zábavu opravdu nouze. Strýček mě správně varoval, abych tudy chodil jen za světla. V noci se sem prý neodváží vkročit ani průměrný mág. Ale co jsem chtěl, to taky mám! Chtěl jsem práci v Sáhu? Chtěl! Chtěl jsem být ve svých sedmnácti letech nevázán na svého strýčka? Chtěl! A chtěl jsem poznat jiné kraje? Chtěl! No tak to budu muset projít skrz tenhle nebezpečný les!“ dodávám si odvahu.

„Pak to už snad půjde. Až dojdu do Sáhu, nesmím strýčkovi zapomenout poslat dopis o tom, jak proběhla moje cesta, jestli jsem zdráv a jak se mi daří. Myslím, že doposud bych mohl tyto tři body hodnotit kladně.“ bleskne mi hlavou a s úsměvem se otáčím za hromádkou červenočerného neštěstí.

„A pro všechny případy mám přece taky tohle!“ vytahuji z koženého opasku delší dýku. Výborná  zbraň pro začátečníky. Lehká, ostrá, skvěle vyvážená. Lze ji použít jak pro boj tváří v tvář, tak k vrhání. „Může tě zklamat hodně věcí, ale rozhodně ne tahle dáma!“ vzpomínám na strýčkova slova, která se mi vždy při pohledu na čepel nože vybaví. „V tom případě mi tedy nic nebrání, abych se znovu vydal na cestu.“ a rychlým krokem pokračuji k cíli mé cesty.

Asi po hodině chůze spatřuji špičku věže radnice, jejíž celou krásu mi zakrývá malý kopec na obzoru. Přidávám ještě více do kroku. Na vrcholu kopce zastavuji. Přede mnou se otvírá překrásná přírodní scenérie s městem uprostřed. Celé město je obklopeno lesy, až na pole a pastviny rozkládající se od Sáhu směrem ke mně. Mezi poli se mírně klikatí cesta vedoucí do města. Scházím z mírného kopce. Domy se začínají přibližovat. Na polích uzrává obilí. Už dokážu rozpoznat postavy lidí procházející přes náměstí. Hodiny právě bijí poledne. Posledních pár desítek kroků a již stojím na nejrušnější části města - náměstí.

Protože mi během cesty pěkně vyhládlo, mé první kroky směřují do zdejší hospody. „Tady bych se mohl taky dovědět všechno důležité.“ bleskne mi hlavou. Otevírám těžké dřevěné dveře. Před očima se mi rozprostírá zdejší společnost. V levém rohu vidím sedět staršího elfa a obrovitého krola. Na zdejší poměry poněkud exotická návštěva. Není totiž známo, že by se na našem ostrově Lim nacházely nějaké osady elfů nebo krolů. U velkého stolu uprostřed sedí zdejší rolníci. Hledám místo, kde bych se posadil. Všude je obsazeno až na jedno místo naproti urostlého mladíka vpravo u okna. Ubírám se tedy tímto směrem.

„Je tady volno?“ ukazuji rukou na prázdnou židli. „Jasně. Žádný problém. Přisedni si. Přišel jsem před malou chvílí. A pokud tě to zajímá, já jsem Lak.“ usměje se a podává mi ruku. Něco mi říká, že to bude pěkný vtipálek. Ovšem podle stisku jeho ruky soudím, že by mohl být přímý a férový. „Já se jmenuji Falcon. Ty asi taky nebudeš zdejší, že?“ ptám se zvídavě. „Ne, nejsem zdejší. Vlastně nejsem nikde zdejší. Pořád přecházím z místa na místo.“ odpoví klidně. Právě přichází hostinský. „Tak mládenci, co to bude? Dvě piva?“ navrhuje pohotově. Přikyvujeme.

Hostinský odchází k výčepu. „A když tak pořád cestuješ, ukážeš se taky někdy doma?“ navazuji na Lakova předchozí slova. „Pro mě už domov neexistuje. Mí rodiče zemřeli, když jsem byl ještě malý. Spoléhám se jenom sám na sebe.“ ukazuje na hůl opřenou o zeď. „Můj osud je tak trochu podobný tomu tvému. Jenom se o mě doposud staral můj strýček. Za všechen svůj um vděčím jemu. Vlastně i za těch 10 zlatých, co mám v kapse.“ hovořím k němu otevřeně. Hostinský se vrací se dvěma pivy. „Máte tady něco dobrého k jídlu?“ ptám se poté, co mi zakručí v břiše. „Samozřejmě. Výborný hovězí vývar a uzené maso.“ „To vypadá slibně. Tak dvakrát, ne?“ obrací se ke mně Lak pohledem. Souhlasím.

„Co tě sem od strýčka zavedlo?“ zajímá se Lak. „Chtěl jsem se osamostatnit a poznat kus světa. To víš, už mě to u strýčka na pobřeží začalo nudit.“ odpovídám na otázku. „Já jsem myslel, že máš v plánu ucházet se o práci u krále. Zrovna zítra ráno si jeden z jeho velitelů přijde vybrat několik dobrovolníků sem na náměstí.“ informuje mě. „To se mi hodí. Práci hledám. Jenom mi prozraď, jaké řemeslníky král nejčastěji hledá. Kováře, truhláře, řezbáře nebo kameníky?“ táži se dychtivě. „Samá voda. Takových má jeho veličenstvo nespočet. Potřebuje odvážlivce na řešení speciálních úkolů. Proto se jednou za čas rozjede po celé zemi a vybere si ty nejlepší z nejlepších. Od těch, co se vrátili, jsem slyšel, že to nebyla žádná procházka růžovým sadem, ale za tu odměnu to stálo!“ škrábe se na hlavě.

„Cože? Od těch, co se vrátili? Všichni se nevrátili?!“ vyhrknu se sebe. „No pár jich bylo. Jako těch, co jsem je už nikdy neviděl.“ odpoví tiše. „Ale byla by škoda se o to ani nepokusit. Nikde není přece psáno, že tu práci dostaneme, nebo že ji potom nebudeme moci odříct. Já bych to viděl takto: Sníme jídlo, co jsme si objednali. Do večera to nějak vydržíme a přespíme tady. Mimochodem je to nejlevnější hospoda široko daleko. Proto je tu pořád tak plno. Ráno se podíváme na náměstí a co se bude dít potom, je ve hvězdách. Souhlasíš?“ nabízí mi.

„Nezbývá mi než souhlasit. Ne nadarmo se říká: Ráno moudřejší večera.“ vzpomenu si na strýčkovo přísloví. Náš rozhovor plynul vesele dál. Dověděl jsem se, že Lak za dobu svého putování dokonale ovládl boj se všemi sečnými, bodnými a drtivými zbraněmi. V boji muže proti muži se mu pravděpodobně hned tak někdo nevyrovná. Na řadu přišly také moje klady a zápory. Ke spánku jsme se ubírali až malou chvíli před půlnocí. Milým překvapením byla cena, kterou jsme dnes za všechno zaplatili. Pouhé dvě zlaté. To se opravdu hned tak někde nevidí!