Pro život - 2. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Aby bylo jasno, nedělám to pro Rona, ani pro nikoho jiného,“ zavrčel Feenix na Sengu, která ho už hodnou chvíli otravovala tím, že udělal správnou věc.
„Vážně? Nechce se mi věřit, že jsi skutečně takový sobec,“ nenechala se odbýt pihovatá dívka a šťouchla do Feenixe loktem.
Čaroděj s holí v ruce se na brunetu zašklebil. V té chvíli nad nimi proletěl černý stín. Senga zvedla bradu. Byl to velký havran. Sledoval je od té chvíle, co opustili hostinec. Dost zvláštní chování na ptáka, jenže tohle byl také dost zvláštní pták. Havran patřil totiž Feenixovi. Byl to jeho přítel, nebo by se také dalo říci jeho nástroj. Magické zvíře, velmi bystré a schopné věcí, jaké si lze jen těžko představit. Vždy dělal čaroději společnost a poslouchal ho na slovo. Někdy dokonce nebylo potřeba ani to slovo a havran stejně věděl, co po něm jeho pán chce. Ostatně podivná zvířata dělala společnost většině čarodějů, které Senga za svůj osmnáctiletý život potkala – hadi, krysy nebo třeba i pavouci. Proč si většinou vybírali tak odpornou havěť, to Senga nikdy nepochopila. A jediný čaroděj, kterého alespoň trochu znala, se zase nikdy neobtěžoval s odpovědí.
„Abys věděla, na hlavu Rudé Meif je ve městě vypsaná odměna tři sta zlatých arenů! Třeba budu mít štěstí,“ řekl na vysvětlenou Feenix.
„To se všechno ve tvém životě točí jenom kolem peněz?“ nechtěla věřit svým uším.
Feenix stáhl ostré obočí dolů. Zadrmolil tiché kletby na adresu omezených jedinců a plácl se do tváře, kam mu přistál komár. Nešlo mu do hlavy, čím to bylo, že všechny ty mušky a komáři otravovali jenom jeho a ostatním dávali pokoj. Samozřejmě to nebyla pravda. Barbar i obě dívky byli akorát na obtížný hmyz zvyklí a co se týkalo Toma, ten se ještě před výpravou důkladně namazal přípravkem, který ho otravného hmyzu zbavil (čímž ovšem padl v nemilost u svých společníků a musel jít kvůli nevábné vůni jako poslední). Tom se sklesle trmácel cestou, hlavu svěšenou a pohled upřený na les před sebou. Popruhy těžkého batohu ho řezaly v podpaží, nohy bolely a propocená košile se na něj pod kazajkou nepříjemně lepila. Vidina možného nebezpečí ho znepokojovala. Neměl rád boj ani pohled na krev, zvláště pak když byla jeho. Než vyrazili, překontroloval svoji kuši nejméně pětkrát, a přesto si nebyl jist, jestli by to neměl udělat pošesté. Nepochopil, proč Senga ani Narden nesouhlasili s pomocí barvorovských vojáků. Jak by mohli ještě víc ohrozit život Rona? Musel ovšem připustit, že menší skupina má větší šanci na nepozorovaný průzkum i případný přepad.
Zatímco Ewran svižně pochodovala vepředu a vedla je s jistotou stále hlouběji pod klenbu stromů, Narden byl uvězněn ve svých vlastních vzpomínkách. Holohlavý thargar neřešil takové problémy jako Tom. Byl zrozen k boji, svým původem i náturou. Bojoval a zabíjel buď pro peníze anebo pro slávu. Hlubší smysl v tom nikdy nehledal, protože boj miloval. Protože ho naučili, aby ho miloval.
Narden se rozpomínal na Torrisiji. Podzemní síť Chomozských vrchů se stala druhou největší oblastí trpaslíků na území Damaranu. Na rozdíl od torrisijců, lid Galliho Ostříže z Šedých hor byl s damaranskou šlechtou v relativně dobrém vztahu. Král Galli otevřeně obchodoval s každým, kdo o to měl zájem, a trpasličí i lidští vládci si dokonce několikrát do roka posílali přátelské listy. Torrisijci byli jiní. O jejich říši i záměrech se vědělo jen velmi málo a i to mohla být jen snůška nesmyslů. Obecně je ostatní považovali za nebezpečný a podivínský národ. I přesto si ale hleděli svého, a tak je lidé nechávali na pokoji. Na svou půdu nikoho nevpouštěli a vkročit za hranice Torrisije se rovnalo jisté smrti.
Shodou náhod, či snad rozmarem Bornara, Pána osudu, právě zde se Narden a ostatní setkali s Ronkarem, barbarským lovcem a stopařem. I on omylem zabloudil do temných torrisijských tunelů a v těžké chvíli se k nim připojil, aby pomohl najít cestu ven. Museli tehdy společně vzdorovat mnohým nebezpečím, která na ně v podzemí čekala, včetně střetu s kladivy a sekerami místních domorodců. Tváří v tvář nebezpečí našel Narden v Ronovi přítele, který mu v jeho životě, odloučeném od domoviny, tolik chyběl. Po nekonečných dvou dnech v temnotě podzemí konečně vyšli na povrch a ve tváři ucítili vítr a teplo slunečních paprsků. Všichni odpočívali natažení ve vysoké zeleni, která je šimrala na kůži, a s radostí v srdci vychutnávali vůni trávy i čerstvého vzduchu.
Ron projevil zájem o to, že by nadále rád cestoval s družinou. Narden mu namísto odpovědi nabídl svůj druhý meč, který získal při předešlé výpravě, neboť Ronkar žádný nevlastnil. Lovec jeho nabídku s poděkováním odmítl, protože těžký kov mečů neměl v ten čas ještě rád, ale Narden se nenechal odbýt. Zabořil zbraň hrotem do země mezi ně se slovy: „Buď si ten meč vezmeš, příteli, anebo zde zůstane.“
Ronkara jeho přímá, ale vřelá slova potěšila natolik, že s díky nakonec zbraň přijal. To se stalo před více než půl rokem, a přesto měl Narden pocit, jako by to bylo včera.
Jarní jitro se velmi brzy proměnilo v prosluněný den, ale les kolem zůstával stále stejný. Obklopovaly je kmeny bříz a dubů. Vrcholky stromů prosvítalo zlaté slunce, obloha byla čistá a z korun k nim doléhal pestrý zpěv ptáků. Když kotouč na nebi přešel do odpoledne, byli už hluboko v lese.
Ewran se najednou zastavila. Zvedla pravačku, aby i ostatní zůstali na místě, a pomalu si dřepla do trávy. Vyhlížela do stromů před nimi.
„Co je? Co vidíš?“ zašeptal Narden, marně hledaje nebezpečí před sebou. Ruku měl už položenou na jílci meče, který mu trčel nad pravým ramenem.
„Už jsme blízko tábora. Musíme být velmi opatrní,“ špitla.
Narden zhluboka nasál širokým nosem vzduch do plic.
„Něco tam je,“ zabručel.
Ostružiní před nimi se pohnulo.
Narden chtěl tasit, ale Ewran spěšně zastavila jeho ruku. Ze křoví se vyřítil pes a běžel přímo k nim.
Elfce se široce pozvedly koutky: „Arnarm.“
„Arnarm?“ nechápal Narden.
Mezitím doběhlo chundelaté stvoření až k nim a vrtě ocasem, vrhlo se radostně na elfku.
„Ty uličníku jeden,“ hladila Ewran psa po mandlové srsti a nechala se od něj olizovat.
„Elfský vlčák,“ poznamenal Tom překvapeně, když s ostatními došel k dvojici se psem.
„Neřekla jsi nám, že tvůj přítel je čokl!“ zaduněl čaroděj.
„A záleží na tom snad?“ odpověděla Ewran, „je to ten nejlepší stopař, jakého znám,“ znovu se usmála na čtyřnohé stvoření, které více než psa připomínalo divokého vlka. Elfka ho poplácala po břiše. Arnarm se jevil jako sympatické zvíře, na druhou stranu tesáky v hubě působily hodně nebezpečně. Elfští vlčáci byli divocí psi ze starého plemene, které elfové chovali od nepaměti. Byli známí jako výteční stopaři a hlídači. Nechyběla jim inteligence ani oddanost, problémem však byla výchova. Zkrotit elfského vlčáka totiž nebylo vůbec snadné a krom elfů se to dařilo jen málokomu. Ne nadarmo se říkalo: „Bez hole a rány elfský pes pokouše své pány.“
„Tak co, Arnarme? Našel jsi to?“ zeptala se Ewran ušáka.
Arnarm souhlasně štěkl.
„Skvěle,“ znovu ho záslužně poplácala.
„Nevěděl jsem, že mají elfové ve zvyku mluvit o svých psech jako o přátelích,“ zamyslela se nahlas Senga.
„Mají fůru divných zvyků,“ podotkl Feenix rozumně.
„Neříkáte snad vy lidé: Pes, nejlepší přítel člověka?“ podivila se Ewran.
„Taky ale říkáme: Kdo se psy lehá, ten s blechami vstává,“ poznamenal Tom s úsměvem na rtech.
„Ty o tom musíš něco vědět, co?“ napadl čaroděj Toma, který se rázem stáhl.
„Nechte toho,“ pokárala oba Senga, „musíme najít tu stopu.“
„Je to tudy, asi dvě míle,“ ukázala Ewran ostatním směr.
„Jak to víš?“ zeptal se Narden.
Vlčák znovu štěkl.
„Arnarm to ví,“ pokrčila plavovlasá elfka rameny.
V rukách svírali zbraně a obezřetně se blížili k hlasům. Spatřili je dole pod strání sotva padesát kroků. Byli dva. Vysoký elf v šatech různých odstínů hnědé i zelené a hromotluk s vousem černého houští. Seděli u malého ohníčku, na kterém se v plechovém kotlíku něco vařilo.
„Nemají se kde schovat,“ šťouchl Narden do Sengy, která už měla ve svém luku založený šíp.
„Ne, musíme je chytit živé,“ napomenula ho.
„Než uděláte nějakou pitomost, měli bychom prozkoumat okolí. Jistě jich tu bude víc,“ sykl zpoza stromu Feenix, který se v duchu rozčiloval nad tím, že se ti dva ujali velení.
„Co takhle počkat?“ ozval se Tom.
„Co takhle kdybyste jste zmlkli,“ štěkl na ně tiše Narden.
Bál se, že udělají víc hluku ještě dřív, než cokoli podniknou. Muži dole je ale neslyšeli. Dál věnovali svou pozornost obsahu kotlíku.
„Tak fajn, uděláme to takhle,“ otočil se Narden k ostatním, „vrátíme se kousek zpátky. Já a Senga je pak obejdeme zprava. Vy ostatní půjdete zleva. Dávejte bedlivý pozor a nezapomeňte se dívat i do korun stromů. Setkáme se na druhé - “ Narden už větu nedořekl, protože vzduchem něco zasvištělo. Tom hlasitě hekl. Vyděšeně se chytil za krk, odkud mu trčela opeřená šipka, aby se vzápětí svezl do trávy jako hadrový panák.
Tětiva plavovlasé elfky zadrnčela, když vypustila šíp kamsi do křoví. Dalších několik šipek zasypalo jejich ležení. Jedna se zabodla Nardenovi do levé lopatky, ale brněním nepronikla. Druhá zasáhla Sengu přímo mezi prsa. Feenix se zajíkl, když třetí těsně minula hřbet ruky a zůstala trčet zabodnutá ve dřevě jeho hole.
Vzápětí se stalo několik věcí současně.
Senga se v omdlení svalila ze svahu a skutálela se dolů do tábora. Čaroděj zmizel. Prostě jakoby se do země propadl. A Arnarm se s běsněním a slinami u huby vrhl do křoví, zatímco Ewran vykřikla v bolesti, když nepřátelé zasáhli i ji.
Narden bojovně zavyl a s mečem v ruce skočil mezi hloží za útočníky. Když se prodíral křovím, uslyšel elfku, jak řve na svého psa, aby utekl. Pak už neslyšel nic. V té chvíli se mu do brnění na plecích zapíchly další dvě střely, třetí zasáhla pravou ruku. Upadl pod náhlou otupělostí na kolena. Zrak se mu okamžitě rozostřil. Jen matně odhadoval, že mezi stromy, pár kroků před sebou, vidí dva temné obrysy nepřátel, ukrývající se mezi křovisky. S vypětím všech sil se postavil na nohy a takřka naslepo se rozběhl proti protivníkům. Ucítil bolest v kolenou. Někdo mu podrazil nohy. Svalil se bradou na zem a skousl vlastní jazyk tak nešikovně, že se mu ústa okamžitě naplnila krví.
Pokusil se vstát.
Poslední, co ucítil před tím, než ho pohltila úplná tma, byla rána do hlavy. Pak už necítil nic.
***
Probral ho tvrdý kopanec do stehna. Když malátně zvedl bradu, zjistil, že leží na zemi a ruce má svázané za zády. Chvíli mu trvalo, než si jeho oči zvykly na denní světlo, které se mezitím přehouplo do brzkého večera.
„Vstávej špíno!“ okřikl ho mužský hlas a další tvrdá rána botou přistála v pase na kříži. Narden hekl a s námahou se posadil. Hlava mu příšerně třeštila. Jako by měl za sebou divokou noc, při které mu společnost dělala nejedna láhev trpasličí kořaly. V puse měl sucho a bolavý, opuchlý jazyk se mu lepil na patro.
Konečně měl trochu času na to, aby se podíval na protivníka. Byl to ten vousatý hromotluk, kterého viděli dole v táboře. Stál nad ním od pasu nahoru nahý a v ruce držel dřevěný obušek. Sádlo na břiše přetékalo zpod pytlových kalhot, ale chlap to byl vysoký jako hora a nepochybně i silný. Nebyl sám. Okolo postávalo a posedávalo asi osm dalších mužů. Vesměs to byli lidé. Svázaný barbar mezi nimi zahlédl jen elfa a taky jednoho trpaslíka s rezavým vousem. Ten měl ošetřenou paži uzlíkem látky. Výsledek vypáleného šípu plavovlasé elfky, hádal Narden. Někteří měli na zádech luky, jeden se opíral o sudlici. Jen dva byli ozbrojeni meči a trpaslík sekerou. Thargar poznal, že jsou v táboře, který sledovali ze svahu. Byli tedy pořád hluboko v lese. Teprve teď si také uvědomil, že není sám. Jeho druhové seděli v hloučku hned vedle něj. Všichni byli svázaní, ale už při vědomí. Zdálo se, že jsou v pořádku, jen Senga měla na tváři a krku krvavé škrábance od pádu ze srázu. Feenix mezi nimi nebyl, ani Arnarm. Elfský vlčák utekl, stejně jako čaroděj. Feenix - uvědomil si Narden. Ten parchant proradnej!
„Jste v pohodě?“ zeptal se jich Narden, ale odpovědí dostal ránu dřevěným obuškem přímo do pravého ucha. V bolesti se svalil na bok.
„Do prdele,“ zaklel válečník se zatnutými zuby.
„Drž hubu, špíno,“ zahučel vousatý hromotluk.
Narden k němu zvedl oči. V uchu mu zvonilo, ale přesto se pokusil znovu posadit.
„A co uděláš? Pošimráš mě znovu tím klacíkem?“ provokoval násilníka.
Chlap k němu poklekl, surově ho chytil za cop a zatáhl s takovou silou, že to donutilo Nardena zvrátit hlavu. Dřevo obušku ucítil přímo pod nosem.
„Aby bylo jasno, ty zmetku, včera si mi zabil bratrance! Bylo mu teprve sedmnáct!“ zaprskal vousáč Nardenovi do tváře.
Barbar na něj chvíli mlčky koukal, pak ale trhl překvapivě silně hlavou vpřed. Chlap úděsně zařval a klekl na zem. V nose, který drtily Nardenovy čelisti, to křuplo. Rána tupou stranou sudlice ukončila Nardenův stisk a barbar znovu upadl do trávy. Chlap se odvalil stranou a skučivě se držel za zlomený nos. Barbar se krvavě smál.
„Zabiju tě!“ zaječel jako blázen vousáč a nehledě na zranění, popadl obušek a vyhrabal se na nohy. Začal do Nardena zběsile mlátit. Mířil na hlavu. Tvrdé rány dopadaly na ležícího jedna za druhou. Každý úder doprovázelo slabé thargarovo heknutí. Bolest. Nic jiného nebylo. Jen bolest.
„Dost! Přestaňte! Nechte ho být!“ křičela Senga a marně se vzpírala svým poutům.
Vousatý hromotluk přestal. Tvář zalitou krví, břicho orosené potem, ztěžka oddechoval.
„Ty chceš taky výprask?“ zařval na ni surovec, „máš ho mít!“ Rázným krokem došel k pihovaté dívce a rozpřáhl se, aby udeřil.
„Tyhle skety znám -,“ zažvatlal přidušeně Narden a vyplivl chuchvalec krve.
„Na svázaný si troufneš, co?“ Narden se zachechtal, ale jeho smích se proměnil v kuckání a sípání.
Aniž by rána dopadla, vousáč se otočil k barbarovi.
„Je mi to jasný,“ barbar se znovu s námahou posadil, „nemáš koule na to, aby ses rval jako chlap,“ na to se Narden rozchechtal.
Hromotluk na něj chvíli hleděl beze slov, ale v očích měl něco víc než hněv. Tohle byla čirá nenávist. Všem už bylo jasné, co udělá. Narden zaútočil na to správné místo. Tenhle darebák nebyl jenom prostý násilník, měl i svou hrdost.
„Tonny, dej mi svůj meč!“ rozkázal chlapovi vedle sebe a zahodil obušek stranou.
„Rozvažte ho!“ přikázal ostatním.
„Hele Riku, tohle není dobrej nápad. Meif říkala - “ pokusil se mu to chlapík jménem Tonny vymluvit.
„Kašlu na to, co říkala! Naval ten meč!“
Tonny neochotně Rikovi předal zbraň. Elf ještě s druhým postavili Nardena na nohy a nožem mu přeřízli provaz, který mu svazoval zápěstí za zády. Elf hodil před nohy Nardena zahnutou šavli. Chlapi se shlukli kolem dvojice, zatímco hromotluk jménem Rik už svíral zbraň v ruce a rozkročen stál proti thargarovi. Narden si hřbetem ruky otřel z čela krev, která mu tekla přes kořen nosu a ústa až na bradu.
„Tohle nebylo nutný,“ zašklebil se, když zvedl šavli z trávy, „bez ní by to bylo zajímavější,“ zkřivil ústa a odplivl krvavou slinu.
Šavle, kterou svíral v ruce, byla mnohem lehčí než jeho Bastard. Na ten byl zvyklý. Čepel trochu rezavěla a s jílcem nebyla dobře vyvážená. Kdo ví, v jaké díře ji vyrobili? Nezáleželo na tom. Teď musela postačit. Pomyslel si barbar při pohledu na pupkáče.
Začali rozvážně. V rozestupu několika kroků od sebe obcházeli kruh, přičemž se jejich oči vpily do sebe. Chlapi kolem, povzbudivé výkřiky i zvednuté pěsti, nic z toho pro Nardena už neexistovalo. Byl jenom on. On, Rik a jejich zbraně. Svázaná družina s napětím sledovala, co nastane. Narden nepospíchal. Vyčkával. Věděl, že jeho protivník se neovládá. Vedl ho hněv, byl netrpělivý a ruce se mu třásly nedočkavostí. Předpokládal, že zaútočí bez rozmyslu, hrubě – s plnou silou svých paží.
Rik zaječel a vrhl se s mečem nad hlavou proti barbarovi. Narden hromotluka odhadl dobře. Měl sílu, ale byl neohrabaný a pomalý. Nezáleželo na tom, jestli měl v ruce palici, nebo meč. S obojím zacházel stejně. Vousáč zaútočil mečem zeshora. Narden ho nechal přiblížit a pak se jeho úderu vyhnul překvapivě svižným půlobratem do strany, aby měl dostatek místa na rozmach z pravé strany. Rik nestačil na jeho pohyb zareagovat dostatečně rychle. Jeho meč neškodně projel vzduchem. Nardenova šavle zasvištěla. Ozvalo se pronikavé mlasknutí, když čepel projela levým bokem sádelnatého trupu jen dva palce pod žebry. Rik se v úpění svezl na kolena, ale ještě než v setrvačnosti dopadl, další rána mu přeťala hrdlo. Vystříkla krev a celá hora sádla se neovladatelně svalila k zemi jako pytel mouky.
Ostatní lupiči hleděli na mrtvého s otevřenou pusou, neschopni pobrat, co se právě stalo. Vousatý silák zůstal nehybně ležet tváří k zemi, zatímco se pod jeho tělem krev pomalu vsakovala do hlíny.
„Zabijte ho!“ vykřikl ten, který se z šoku probral jako první. Vrhli se na Nardena ze všech stran.
„Dost!“ zařval kdosi a muži se v překvapení zastavili. I Nardena ten hlas zadržel.
Byl to ženský hlas.
Přicházela k táboru a za uzdu vedla bílého koně. Vysoká, dokonce víc než většina mužů, kráčela k nim s grácií trénovaného atleta. Na barbarskou ženu byla překvapivě štíhlá. Bohaté havraní kadeře měla sepnuté pod železnou čelenkou. Obuta do vysokých, jezdeckých bot. Na sobě kroužkovou zbroj a na ramenou přehozený černý plášť, sepnutý velkou sponou vepředu, nad levým prsem.
Došla do tábora a předala otěže svého oře jednomu z banditů. Na natažené ruce se pod kůží rýsovaly pevné svaly. Muži se kolem Nardena rozestoupili, když jí uvolňovali místo. Podívala se k mrtvému na zemi, ale než sklopila oči, Narden zachytil pohled přísných očí tmavého odstínu.
Když vzhlédla na barbara, pomalým pohybem vytasila dlouhý meč, jehož jílec před tím vyčníval mezi lopatkami.
„Odhoď zbraň!“ rozkázala chladným hlasem.
Byla to tvář ženy s věkem přes třicet let, ostrého nosu a výrazné brady. Levou líci měla zohyzděnou šerednou jizvou. Nebyla půvabná, ale v očích měla oheň a sílu. Plamen hrdosti i děsu, tvář, jaká se u žen často nevídá. Tak vypadala Rudá Meif. Narden od ní nemohl hodnou chvíli odtrhnout pohled. Kov jejího meče se blyštivě leskl v záři slunce. Poznal tu zbraň okamžitě. Meč Muin-re-muir, zbraň Rudých rytířů. Mnohé příběhy kolovaly světem o škole Rudé Větve. Stará tradice výroby mečů, která přišla ze Severu společně s technikou boje známou jako Cyfarwydd. Významné umění, jež dostalo své jméno podle predátora z Grótské říše. Země ponořené do věčného ledu. Kvalita mečů Muin-re-muir i jejich původ šel ruku v ruce s cenou a mnohé meče Rudé větve získaly pověstnou slávu.
Narden hleděl na zbraň i na ženu s neskrývaným překvapením i úžasem. Nyní pochopil, proč muži této bandy následují ženu. Mnozí rytíři Rudé Větve patřili k těm nejlepším válečníkům současnosti. Jako by byl pod vlivem nějakého kouzla, nechal klesnout šavli k boku. Pak ji upustil. V té chvíli se proti němu vrhli ostatní zbojníci.
„Ne!“ okřikla je Meif.
Nechápali, ale poslechli. S autoritou zjevně neměla problémy.
„Řekla jsem živé!“ rozhorlila se černovlasá válečnice, „kdo se opovážil porušit můj příkaz?“ její hrozivý pohled přejížděl z jednoho lupiče na druhého. Někteří muži pod sílou jejího pohledu couvli, jiní sklopili zrak. Jen málo z nich se jí odvážilo podívat do tváře.
„To Rik,“ pravil nakonec ten, který byl osloven jako Tonny, „chtěl pomstít Zajdu,“ vysvětlil.
Meif chápavě pokývala hlavou.
„Budiž,“ pravila nahlas, „je mezi vámi ještě někdo, kdo se chce pomstít na tomto barbarovi?“ významně pohlédla na své muže.
Mlčeli.
„Vidím, že nikdo,“ řekla.
Pomalu přistoupila blíž k thargarovi s copem a zkoumavě se zahleděla na šátek, který měl Narden obvázaný pod levým ramenem. Pozvedla paži a špičkou meče nadzvedla látku. Odkryla tak vypálené znamení. Dva zkřížené meče.
„Otrok,“ řekla, aniž by se podívala Nardenovi do tváře.
„Gladiátor,“ opravil ji bručivě Narden.
Meč klesl k zemi.
„Vybojoval sis svobodu?“ otázala se a teprve teď na něj pohlédla.
„Kéž by,“ odsekl barbar.
Mlčky ho probodávala pohledem, jako by se snažila přečíst myšlenky v jeho hlavě.
„Svažte ho!“ rozkázala nakonec.