Proces (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Měl zavřené oči. Jeden by to mohl definovat jako odpočinek, druhý jako spánek. Popravdě sám nevěděl. V poslední době si užil své. Rada Nejvyšších, ve které zaujímal poslední, páté místo, mu byla nyní vzdálená, jako ještě nikdy.
Rioch, tak se jmenoval. Už jen vteřiny ho dělily od chvíle, kdy bude opět vyzván k další ze svých obhajob. Pokud by to bylo možné, jistě by se cítil frustrovaně. Avšak tento pocit mu byl zcela neznámý.

V naprostém tichu se konečně rozdrnčely zvony, doprovázené skřípavým zvukem zarezlých dveří. Židle, na které seděl a která byla zároveň jedinou věcí v místnosti, zavrzala úlevou, když z ní vstával. Otevřel oči. Světlu, které se objevilo při otevření dveří, přivykl během několika sekund. Pomalým krokem vyšel ze své cely. Na začátku dlouhé bílé chodby, osvětlené pouze nažloutlými plamínky plápolajícími těsně u stropu bez jakéhokoliv knotu či lampy, byl jen on a strážce. „Ruce!“ zavelel žalářník. Rioch, stejně jako nespočetněkrát předtím, předpažil. Železná pouta posílená svazovací magií se Riochovi ovinula kolem zápěstí až ke krku jako had. Poté se oba vydali k hlavnímu sálu.

„Prosím, klid!“
zazněl autoritativní hlas, jehož síla se dostala i do těch nejtitěrnějších skulinek zasedacího sálu. Rioch, jenž seděl uprostřed obloukové místnosti, měl výhled pouze na čtyři soudce. Kdysi mezi nimi také sedával. Doba se však změnila. Dříve nosil modrobílé roucho a jeho kaštanové vlasy byly střižené tak perfektně, že dávaly vyniknout jeho tvrdším rysům, připomínajícím tygra. Nyní byl oblečen v bílé, barvě určené pro obviněné, kteří se dopustili těch nejstrašnějších činů. Neupravené vlasy stažené do ohonu mu sahaly téměř do půlky zad a zelené oči, jež v sobě kdysi nosily neutuchající plamen, nyní jen bezvýrazně doutnaly. Z posledních sil vzhlédl ke svým druhům.

Ferin, který si zjednal klid, čímž na sebe upoutal pozornost, započal proslov.
„Riochu, pátý člene Kruhu Akary, nejmladší z nás, jenž jsi byl určen nad dozorem světů, a zároveň náš bratře.
Sešli jsme se tu, abychom nad tebou již definitivně vyřkli ortel za činy, jichž ses dopustil.“
Nastala chvíle ticha, při níž Ferin prolétl pohledem celý sál. Nikdo ani nedutal. Tváře příchozích, jako by byly vytesány z kamene. Ani stopa po jakémkoliv zájmu. A proč také. Každé líčení mělo být vždy tím posledním. Ve skutečnosti však nechtěl nikdo Riochovi ublížit.

„Už jsem unavený, bratři a sestry,“ promluvil znenadání Rioch. „Když jsem započal se svým experimentem, netušil jsem, jak moc by vás tahle maličkost mohla vyvést z míry.“
Námitku, kterou měl Ferin jako vždy připravenou, znenadání přerušil další hlas.
„Vyvést z míry?“
Hluboký tón, který vycházel z úst nejurostlejšího z bratří, na sebe strhl pozornost všech.
„Zerene, máš slovo.“
Zeren. Blonďák s modrýma očima a vzhledem připomínajícím spíše medvěda než Ilyrijce, jehož slovní přednes si dokázal podvolit naprosto každého.
„Bratře, neříkej mi, že si nevzpomínáš, jak dopadla naše rasa.“
Rioch se narovnal, jak mu to jeho pouta dovolovala, a ve zvláštní grimase, vypadající jako úsměv, odvětil.
„Samozřejmě, že si vzpomínám. Panika, beznaděj a smrt. To vše nás potkalo díky příliš vysokému sebevědomí a myšlence o větší moci.“
„Tak nám řekni, proč?“
„Protože z chyb se učíme! Kdybych odtamtud nebyl odvlečen, mohl jsem svou práci dokončit.“
„To si jen myslíš, Riochu.“ Odvětila Célia, třetí nejstarší ze sourozenců. I když byla mezi ostatními díky své výšce sotva viditelná, havraní vlasy spletené do copu, zelenohnědé oči a jedovatá slova, která uměla do svého soupeře zasadit stejně jako chřestýš svůj jed do bezbranného zvířete, dávala jasně najevo, že to poslední, co byste měli dělat, je zahrávat si s ní.
„Každé chování, které se jen o píď odchýlí ze správné cesty, je předurčeno k zániku.“
„Tam ne!“ zakřičel z plna hrdla Rioch. „Když jsem začínal, vložil jsem do každého z nich pojistku. Za prvé jsem si pohrál s časoprostorem a vsunul naprostou důležitost času. To znamená, že každá bytost má daný průměrný věk.“
„A ta druhá?“ Optal se Zeren.
„Zvýšené city a emoce. Myslím, že to nazvali láskou.“
„To je odporné!“ Zařval na celý sál Ferin. „Takto si zahrávat! Že jsme ti dovolili z tvého rozmaru tvořit nové dimenze, budiž. Že sis začal hrát na boha a experimentoval se životem, bychom také přetrpěli. Živočichové, jimiž ses zabýval, postrádali jakékoliv známky myšlení či inteligence, jako mají vyšší bytosti. Ale tohle?! Zamíchat do svých podezřelých experimentů i svoji, ne, naši DNA?! Nedokáži popsat, jak moc jsem z tebe já i ostatní Ilyrijci znechucení!“

Rioch si odfrkl. „A vy si říkáte vyšší bytosti z jakého důvodu? Já zkoumal a vy jste se krčili strachy, abyste nemuseli nic řešit. Já život tvořil, zatímco vy, milí sourozenci, umíte chránit jen ten svůj. Já… nechci přežívat. Já chci žít!“ Poslední slovo přímo zakřičel. Kdyby neměl svázané ruce, jistě by je pozvedl k nebesům.

V tom se Célia se postavila. Pravá ruka, která byla vždy složená v levé, čímž dávala najevo svůj negativní postoj ke všem a všemu, nyní ukazovala přímo na Riocha.
„Říkáš, že jsi unavený a máš zájem žít. Budiž, žij! Všechny tvé hříchy budou smazány a opět budeš sedávat vedle nás. Stačí, když projevíš pokoru, a poté sám zničíš to, cos stvořil. Znič Zemi a my ti odpustíme. Znič Zemi a staň se opět právoplatným Ilyrijcem!“