Procitnutí z temnoty (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Když svět mne zatratil a já spadl do temnoty. 
Vrátil jsem se do chaosu, do nicoty.
Jako ruku, co klesá temnou hladinou,
        já uviděl jen vzpomínkou na tebe - tebe jedinou.
Nepřišla víra ani strach.
Všechny naděje obrátily se v černý prach.
Já smířen, že padnu, pádem zatracených,
jsem zaslechnout chtěl - poslední tvůj vzdech.
Zavřen oči a smířen se situací
já nadechl se vody nocí, bez emocí.
A náhle zaslechl jsem píseň vyvolených.
A hřál mne na ústech mých tvůj dech.

  Tehdy uviděl jsem tvou nádhernou tvář
a z tvých očí prosvítala svatozář.
Svatozář lásky a silné vůle.
Asi se mi zdálo, že při mé smůle , je jen tohle hezký sen,
který skončí dřív, než můj poslední den.
Tys záchrana moje.
Tys moje milá.
Vzpomínám - jak si při smíchu roztomilá.
Cítím hřejivost tvých tváří.
Ať mi říkají třeba lháři.
Že na tobě mi záleží.
Avšak. Když já, uzřím tě jen na chvíli,
mám pocit, že nejsem sám.

  Tehdy nabíjím stavu procitnutí.
Nový život a já stojím bez pohnutí.
Nový život a temnota, temné moře,
moje hoře,  dochází k stavu vyblednutí.
Já zachráněn jsem tebou jedinou.
Dívkou spanilou.
Dívkou co všímala si mne,
když já byl jen vzduch.

  A já, že prý v tvém srdci utvořil vzruch.
Toť k neuvěření.
Neb já netvor jsem.
A tys přijala mne do svých náručí.
V tu ránu já doufám,
že to není sen a srdce mi poskočí.
Tys ta, jenž je mi souzena.
Tys ta jedna jediná.
Moje zaslíbená a osudem vyvolená.