Propast (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Temnota ozářila schody. Tolik schodů. Snad nikdy neskončí. Stoupám stále výš a výš. Chlad. Ano, je tady. Není před ním úniku. Vyvěrá z mého nitra a rozlévá se všude. Pot mě štípá v očích. Rozumem vím, že vzduch, který dýchám, je horký, nesnesitelně horký. Ale přitom ten chlad uvnitř existuje. Další schod. Kolikátý schod to je? Nevím, dávno jsem je přestal počítat. Určitě jich je alespoň o jeden více, než kolik by bylo záhodno. Obličej se mi zkřiví v grimase připomínající úsměv. O jeden víc byl už ten předchozí a ten před ním a tak dál. Opřu se o stěnu. Jen chvíli si odpočinu a pak. No pak uvidíme. Tady v té tmě stejně nic neuvidím, ale říká se to tak, ne? Přesto vím, kudy přesně vedou schody. Nepřemýšlím nad tím, jak to můžu vědět. To není podstatné. Důležitější je se nezhroutit na zem. Pak bych se už asi nezvedl. Jak asi? Určitě! A já musím dál. Zesílím stisk levé ruky na onom předmětu. Téměř to bolí, ale připomenu si, že něco, co už skoro pokládám za svoji součást, přeci jen není mé. Povolím stisk a zlehounka se dotknu čepele nože. Téměř jako bych se dotkl dalšího prstu. Je to opojný pocit. Vrátí mi dost síly, abych udělal krok. Možná dokonce i dva. Tma a schody.

Vpředu je něco jinak. Něco se změnilo. Temnota se mění. Vpředu je jí kus, co chutná jinak. Možná je řidší, ale přesto tak nějak plnější. Ještě pár schodů a budu vědět více. Ano, konečně. Obdélník prostoru vyvstává přede mnou. Už žádné schody. Už jsem téměř u cíle. Nohy mě pálí od toho nekonečného stoupání, ale stálo to za to. Už stojím na posledním schodu a přede mnou se rozkládá temnota prostoru. Ten pocit rozměru je nepochopitelný. Nelze ho zaznamenat. Vlastně cítím jen okraj jeho velikosti, ale i to se vymyká všem představám. Málem mě ta síla dostala na kolena. Přeci se nenechám odradit tak blízko u cíle. Opřu se o rám a snažím se s tím vším kolem sebe vyrovnat. Sice mi něco neustále uniká, ale nevadí. Pocit prostoru se mi začíná zamlouvat. Je to rozhodně lepší než schody. Jen hvězdy chybí ke spokojenosti. Holt ne každý může mít všechno, co by chtěl. Horký vánek mi ožehl tvář a vnitřnosti se stáhly chladem. Nesourodé pocity se doplňují a připomínají svět kolem. Všechno je jinak, než se zdá. Jinak, než by mohlo být. Zhluboka se nadechnu a vyrazím vpřed. Ještě mě čeká dlouhá cesta a bojím se, aby nebyla příliš dlouhá. Tak to bych měl pokračovat a nezdržovat se. Prolétne mi myslí.

Čas můžu odměřovat pulzováním krve v mém těle. Srdce bije pravidelně, jako by ho vůbec nezajímalo, že již nemůžu dál, že každý pohyb a nádech doprovází bolest. Mysl si se mnou zahrává zvláštní hru, protože se mi nedostává sil a nemůžu se téměř ani pořádně nadechnout, a přesto mám pocit, že jednotlivé údery, té krevní pumpy co mám v sobě, jsou velmi pomalé a pravidelné. Ohlédnu se a hledám vrchol schodiště, z kterého jsem vyšel. Není, zmizel a rozplynul se jak bytí v nekonečnu. Možná je pořád někde kolem mě. Vlastně musí být někde kolem mě. Od posledního schodu mě nedělí více jak pár kroků. Paměť mi dokáže zpětně promítnou pohyby jednotlivých svalů. Ostrost myšlenky mě povznáší někam dál, ale tak nějak tuším, že tato ostrost je způsobena utrpením těla. Mysl se odpoutává a žije si svůj vlastní život, snažíc se ignorovat onu tělesnou schránku. Konečně vycházejí hvězdy a měsíc. Svítí mi do očí a obklopuje mě bílá tma. Je pronikavější než to černo, co zde bylo snad ještě před chvílí, nebo vlastně před stoletím? Ono to je vlastně naprosto nepodstatné. Ona bílá tma je a to stačí. Zařezává se mi do těla a odděluje od sebe jednotlivé části, které přežívají, aniž by věděly, kde je jejich pravé místo. Již se blížím bodu, kdy stačí tak málo, ach, tak málo, a dostanu se do místa, kde poslední myšlenka pohybu bude nevratná. Opravdu se tam chci dostat? Probleskne mi hlavou. Naštěstí jakékoliv pochybnosti odplaví vánek nesoucí nápěv ticha. Objevila se však překážka poněkud fyzičtějšího tvaru, než je odhodlání, které je již ze své podstaty nehmotné. Schod! Zvedám nohu, ale nenacházím jeho hranu. Jako by se mi onen objekt vysmíval. On si tam jen tak je a já nemůžu dál. V návalu bezmoci spouštím ruce podél těla. Ale prsty levé ruky si usmyslely, že se jim to nelíbí, a tak zůstaly zaklesnuty za cosi. Snažím se jim domluvit, aby se pustily a poslouchaly. Ale ony ne. Neposlouchají. Asi to budu muset zkusit jinak. Možná by pomohlo trhnout. Do popředí se začíná vkrádat tak samozřejmá myšlenka, až je téměř absurdní. Za co se sakra drží? Moje ruka, co je s ní? Vězí v něčem hebkém a něžném. Skrz opar absurdity zjišťuji, že ON mě drží za ruku.

…

Vteřina pádu se natáhla na věčnost, jak kolem mě sviští ševelivý vzduch. Proč jen je přísaha nezrušitelná? Marně hledám odpověď na prostou otázku a vzpomínky obracejí tok času.

Dopadám na vratké třesoucí nohy, které se postupně přestávají třást. Zvukové vlny vyrazí z okolního prostoru a srazí se na místě vzletu nože. Onen ostrý nástroj mi přistává v ruce a já poklekám. Roztříštěná slza se formuje v malou kapku, kterou pohltí mé oko, a já – Jsem to opravdu já? – pomalu nořím nůž do andělova těla. Do kusu masa se spolu s tělními tekutinami vlévá život a oba dva vstáváme. Z posmrtné masky se jeho obličej mění na naprosté překvapení a hle, již se usmívá. Rychlým pohybem vytrhávám nůž a ztrácím energii, která odchází spolu s uvědoměním stisku andělovy ruky.

Padám dál.

Odpovězte.

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho?

A proč jsem přísahal, že zabiju anděla?