Ráno z tohoto světa (1. strana) | Články - Aragorn.cz

6:00

Probudil jsem se, protáhl se a posadil na posteli. Rozhlédl jsem se po holých zdech svého pokoje a chvíli naslouchal všudypřítomnému tichu. Už v ten okamžik se mi začalo zdát, že něco není v pořádku a mou mysl ovládlo jakési zvláštní tušení a úzkost. Procházel jsem kolem okna a na krátký moment skrze něj pohlédl na monotónně šedou zeď protějšího panelového domu. Vedle sebe se tam tísnily nekonečné řady a sloupce tmavých oken. Podobně určitě vypadalo čelo mého domu – a já jsem byl za jedním z těch oken. V černotě protějšího okna se něco pohnulo. Odvrátil jsem se od okna a šel hlouběji do svého bytu. Otevíral jsem dveře a pomalu procházel prázdnými pokoji. Došel jsem k hnědému telefonu, který najednou začal zvonit. Kdo mi to teď volá? Podezřívavě jsem natáhl ruku a zvedl sluchátko.
„Ano?“ řekl jsem nejistě.
„To jsem já,“ ozval se hlas, jako by něčím tlumený.
„Aha. No, čekal jsem, že zavoláte později.“
„Potřebuji to už nyní!“ zněl hlas naléhavě. „Teď! Okamžitě!“
„Samozřejmě, za chvíli to bude.“
„To doufám.“
Položil jsem telefon a prošel dalším pokojem do koupelny. Otočil jsem uzávěrem a z kohoutku se spustil úzký pramínek špinavé vody. Opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla. Bylo v rohu trochu prasklé. Dotkl jsem se ho prstem. Rohový kousek skla se ulomil a spadl do umyvadla. Vložil jsem prst do vzniklé dutiny a vytáhl malou plastovou krabičku s třemi malými tabletami. Pilulky osudu. V mém zrcadle? Má to něco symbolizovat? Je zde něco, co bych měl pochopit? Položil jsem je na umyvadlo a začal si čistit zuby. Koupelna byla těsná a vlhká místnost obložená kachličkami, z nichž některé už vypadaly a já jsem je nechal jen tak ležet bez ladu a skladu na podlaze. Vana s podřeným smaltem nebyla už hodně dlouho použita. Stále zívajíc, odešel jsem z koupelny do obývacího pokoje. Překročil jsem jakési odpadky a posadil se ztěžka do křesla. Díval jsem se na černou obrazovku zaprášené televize. Nikdy nebyla funkční. V pokoji bylo lehké ranní příšeří. Cítil jsem, jak mi na zátylek vane chladný vítr z pootevřeného okna. Otočil jsem se, abych ho zavřel a znovu při tom pohlédl na protější okno. Zdá se mi to, nebo tam někdo ve stínu nehybně stojí a pozoruje mě? Zavřel jsem okno a rázně zatáhl závěsy. Tím jsem navrátil pokoj zpátky do tmy noci. Ještě chvíli jsem takhle nehnutě seděl a nechtělo se mi vstát. Možná jsem dokonce ještě na pár minut znovu usnul. Pak už jsem se ale definitivně zvedl z potrhaného křesla a šel se do kuchyně najíst. Po jídle jsem se postavil doprostřed pokoje a s nesmírnou důsledností a klidem se pomalu oblékal do pracovních šatů – do černých lněných kalhot, černého saka, bílé košile a tmavě modré vázanky. Připnul jsem si k zápěstí drahé hodinky a podíval se, kolik je hodin. Jak jsem v tu chvíli kontrastoval s mým zdemolovaným bytem. Rozhlédl jsem se po místnosti a můj zrak spočinul na obálce ležící na stolku vedle okna. Byl to malý bílý stolek, kterému se jedna noha kývala a když jsem k němu došel, neodolal jsem pokušení odhrnout lehce závěs a věnovat ještě jeden pohled protějšímu oknu. Pozoruje mě odtamtud někdo? Za mnou se ozvalo zachrastění a tupý úder o kov. Prudce jsem se otočil, ale byt byl opět v nehybnosti. Udělal jsem dva kroky a znovu se rozhlédl. Ach, tak, špatně jsem položil sluchátko, takže vypadlo. Lehce jsem se usmál banalitě situace a zavěsil hnědé sluchátko do stabilnější polohy. Pak jsem vzal ze stolu klíče od bytu a vložil je do kapsy, hned vedle pilulek osudu. Položil jsem dlaň na kliku, otevřel dveře a opustil byt.

6:29

Ocitl jsem se na chodbě velkého panelového domu. Zamkl jsem dveře od bytu a schoval klíče do saka. Veřejné prostory domu byly sice malé do šíře, ale neskutečně vysoké. Došel jsem k zábradlí a pohlédl dolů, jak se schody točitě linou a smotávají ve spirále ze samých čtverců. Už jsem vstoupil na první schod, když jsem si náhle vzpomněl, co jsem ještě měl udělat. Přistoupil jsem ke dveřím napravo od mých. Chvíli jsem váhal, mám-li zaklepat, nebo ne, pak jsem jen vzal obálku a podstrčil ji pode dveřmi. Již jsem se vzdaloval, když se zpoza dveří ozval tlumený mužský hlas: „V pořádku. Děkuji.“
Rychle jsem se otočil, ale dál už se nic neozvalo. Vydal jsem se po schodech dolů.

Je to poměrně dlouhá cesta přes mnoho pater, ale je až elementárně jednoduchá. Stačí jen sestupovat kupředu po schodech, otočit se v rohu a zase sestupovat kupředu po dalším díle schodů. A tak dál a dál, jako kdyby do nekonečna. Po ránu to tady zase vypadalo jako ve Vraní věži. Po cestě dolů jsem míjel různá vysoká a úzká okna z neprůhledných tabulek skla. Většina z nich byla plná černých vran, které mě pozorovaly svýma zlověstnýma očima, za nimiž se nepochybně skrývá zvláštní pochmurná inteligence. Měl jsem pocit, že se kolem mě shromažďuje stále více vran. Sedí na schodišti, na zábradlích, na trubkách i v oknech. Občas některá z nich zakráká, občas na mě dokonce některá podnikne sebevražedný nálet. V jednom z úzkých oken bez skla stál zády ke mně nehybný muž v černém plášti. Ignorujíc mou přítomnost, jen dlouho hleděl ven. Pak náhle roztáhl ruce, skočil z okna a začal plynule plachtit pryč – kam však doletěl nevím, protože skrz úzké vysoké okno je vidět jen úzkostný proužek šedé oblohy. Minul jsem okno a položil nohy na další část schodiště. Šel jsem v uctivé vzdálenosti od šedě nalakovaného zábradlí, ze kterého mě pozorovaly desítky vran.

Sestoupil jsem z posledního schodu a ocitl se v přízemí domu. Dál již schody vedly jen do neosvíceného sklepa. Přede mnou byly prosklené dveře a za nimi světlo ulice. Z toho směru se ozývalo lehké krápání deště. Zaslechl jsem na schodech ze sklepa lehké kroky a nahoru vystoupila mladá umělkyně. Neposlušné červené vlasy měla pomuchlané a vzadu sepnuté; rozčepýřený proud vlasů vystupujících z uzlíku jí splýval na šíji. Měla kulaté plné tváře, levý líc mírně ušpiněný od temperových barev. Přes sebe měla přehozenou lehkou noční košili stříbřité barvy, jejíž cíp lehce povlával ve vánku z pootevřených vstupních dveří.
„Dobré ráno,“ řekl jsem.
Vrána zamávala hlasitě křídly a posadila se malířce na rameno. Žena jako by si toho ani nevšimla.
„Ahoj,“ odpověděla a usmála se. „Snídal jsi už?“
„Ani ne,“ zakroutil jsem hlavou.
„Tak snad se nic nestane, když se u mě zase zastavíš…“ řekla, zatímco odemykala byt.
Otevřela dřevěné dveře a zevnitř se vyřinulo silné aroma zeleného čaje a možná ještě i něčeho jiného, snad tabáku, pražené kávy nebo vonných tyčinek.
„Času mám dost. Dneska jsem vstal nějak dřív.“
Následoval jsem ji do bytu. Vrána odletěla, sedla si na poštovní schránky a sledovala, jak se dveře zavírají. Lidští vetřelci opět zmizeli a přenechali schody ptákům.

6:58

Vstoupili jsme do úzké chodby bytu, obkládané ebenovým dřevem, příjemným na dotek i na pohled. Prošli jsme dveřním rámem, kde místo dveří byl závěs z dřevěných kuliček a vstoupili do tlumeně, avšak velmi sytě a příjemně, osvětleného pokoje. V rohu, přímo pod lucernou s fuchsiovým sklem seděla u stolku malá holčička, až na nepřístupný výraz v tváři podobná své mámě. Zdvihala ze stolku různé voskovky a zkoušela s nimi dělat na papír čáry, kruhy a vybarvené plochy.
„Můžeš se posadit,“ řekla mi malířka a odešla do vedlejší místnosti, ze které se po podlaze plížila pomalá pára.
Holčička dělala, že mě nevidí, tak jsem ji také ignoroval. Posadil jsem se naproti ní na pohovku tak měkkou, že se mi zdálo, jako bych plaval na vlnách. Z dlouhé chvíle jsem se rozhlížel, až jsem za plentou spatřil roh rozdělaného obrazu. Pomalu jsem vstal a hnán zvědavostí odhrnul závěs. Prohlížel jsem si to umělecké dílo. Na plátně byl detailně rozmalován vysoký palác stojící na šedivém útesu. Ucítil jsem za sebou umělčinu vůni a zaslechl hlas: „Je skoro hotový. Myslím, že ho dnes domaluji.“
„Vypadá velmi… …realisticky,“ řekl jsem zamyšleně.
„Nebo náš svět vypadá příliš málo realisticky,“ poznamenala.
Otočil jsem se s výrazem nepochopení na ni a ona zahalila opět obraz.
„Do dobrého umění se dá někdy přímo vstoupit,“ řekla a ukázala na proutěný stůl, kde stál můj šálek čaje a sladké pečivo.
Sedl jsem si ke stolku a ona naproti mně. Holčička si nás nevšímala a my jsme si nevšímali ji.
„Probudil jsem se dnes o hodinu dřív než normálně a měl takový divný pocit – poprvé v životě. Cítím jakousi úzkost, ale nevím z čeho…“
„Takové už úzkosti jsou,“ pokývala hlavou.
„Nelíbí se mi to. Dnes nic nefunguje tak, jak by mělo. A za zrcadlem jsem našel pilulky osudu.“
Podívala se na mě a já jsem si pomyslel, že má nepřirozeně dlouhé a husté řasy. Vypadala tajuplně a magicky.
„To není nic zvláštního, že se ti ta úzkost nelíbí.“
„Nepřekvapuje tě a neděsí, že je tenhle den jiný než ostatní?“ zeptal jsem se.
„Však už bylo možná na čase, těch ostatních a stejných dnů byla příliš dlouhá řada. Upřímně řečeno, ani si nepamatuji, kdy jim byl začátek.“
„Aby tohle nebyl konec,“ řekl jsem pochmurně.
„Ale no tak,“ řekla, „až vyjdeš na ulici, rozhlédni se kolem sebe a uvaž: mohlo by to všechno, tak dávné a věčné, mít vůbec někdy konec?“
„Hm,“ zamručel jsem a dlouze upil. „Budu muset už jít.“
„Jdi. Když otevřeš všechny své smysly impresi a expresi světa, poznáš třeba pravdu a s ní i odpovědi na své otázky.“
„Ty je snad znáš?“
„Kdybych je znala, řekla bych ti je.“
„Tak díky za snídani. Ahoj,“ řekl jsem a otevřel dveře.
Vrány na chodbě se opět daly do pohybu.
„Ahoj,“ řekla a zavřela za mnou.
Prošel jsem kolem schránek, přes prosklené dveře a ven na ulici.

7:27

Otevřel jsem skleněné dveře a vykročil do chladné ranní ulice, ve které lehce mžilo a foukal studený vítr. Vydal jsem se kupředu po chodníku, podél zdí našeho domu, který se teď vedle mě tyčil do velké výšky. Naproti ulice stál druhý vysoký dům, hrany jejichž střech, v ohromné výšce nahoře jako by k sobě měly blíž a zůstával mezi nimi jen malý úzký prostor s šedivou oblohou plnou tmavých mraků. Chodník i asfaltová silnice se táhly do dálky, pořád rovně, až za můj obzor. Až na muže, který vynášel do popelnice odpadky, byla ulice úplně prázdná a tichá. Muž na mě krátce pohlédl, pak zase sklopil oči, vrátil se do svého domu a zavřel za sebou dveře. Kráčel jsem dál opuštěným bulvárem, rozhlížel se napravo i nalevo po mlčenlivých oknech, výklencích, parapetech, okapech, trubkách a vedení elektřiny, která na mě prázdně hleděla jako na cizince, který do téhle ulice nepatří a ruší svými hlasitými kroky její vlastní rovnováhu a klid. I já jsem se tehdy zvuku své chůze lekl a snažil se našlapovat co nejlehčeji.

Procházel jsem kolem stojících aut, naleštěných, ale nehybných. Kdo je leštil? Snad majitel někdy v noci? Proč jsem nic z ulice neslyšel? Kráčel jsem dál. Po asfaltu se ve větru líně převalovaly listy starých novin. Ulice se postupně zaplnila lidmi, až jsem jich nakonec napočítal včetně sebe kolem desíti. Tíživému pocitu odcizení a chladu to však neubralo nic na aktuálnosti, snad právě naopak: lidé šli nevšímavě kupředu za svými cíli, jako nemyslící loutky. A snad tomu tak je, napadlo mě. Slyšel jsem včera, že pokaždé, když se někdo osvobodí ze svého těla, tak tělo žije dál, bez duše. Jen vykonává rutinu. Kolik je zde lidí bez duše? Kolik lidí se osvobodilo ze svých těl a kdy to dokáži já? Bude to dnes, když jsem se poprvé probudil s tím zvláštním pocitem, jako by tak trochu pocitem viny?

Ulice utíkala pořád dál, jen já jsem již zastavil, protože jsem došel k cíli. Přede mnou se tyčila obrovská stavba továrny. Její střešní štít se nacházel ve výšce, kam jsem sotva dohlédl a byl osídlen nějakými ptáky, které jsem na tu vzdálenost nedokázal rozpoznat – byli-li to vůbec ptáci. Vstoupil jsem malými plechovými dvířky, nacházejícími se pod obrovskou tabulí skleněných a špinavých oken, z nichž některá byla naprasklá. Z hloubi továrny jsem slyšel hukot těžkých strojů, ale odsud, z administrativní sekce, jsem neviděl ani ty stroje, ani lidi, kteří je obsluhují. Chvíli jsem na svém svazku klíčů hledal ten správný a pak otevřel dveře s mou jmenovkou.

7:56

Když jsem zavřel dveře své kanceláře, vzdálená ozvěna velkých zařízení zeslábla a jako by úplně utichla. Kancelář byla velká, prostorná a až na velkou šedou kartotéku přes celou jednu zeď a malý stůl uprostřed, úplně prázdná. Posadil jsem se za stůl, který byl mnohem větší, než by správně náleželo člověku mé výšky. Zvláštní, že si to uvědomuji teprve teď – kolik let jsem již sedával za tím stolem a nic… Udělal jsem si na pracovní desce dokonalý pořádek. Papíry v levém horním rohu. Vedle nich pravítko a tužky různých tvrdostí a barev. V pravém rohu šanon s mnoha hustě potištěnými listy. A přímo před sebou černý telefon s groteskně velkým sluchátkem. Vzal jsem ze stolu keramické pero. Tužka vedle něj se pohnula. Opatrně jsem ji srovnal. Vyplnil jsem červený formulář, který mi ležel na stole a položil jej vedle zeleného. Ten jsem vyplnil včera. Zvedl jsem se. Židle přitom zahrkala a ten zvuk se rozlehl celou kanceláří, celou chodbou před ní a celou administrativní sekcí. Vydal jsem se ke zdi s kartotékou. Desítky obrovských šuplíků od stropu až po podlahu, od jedné zdi ke druhé. V každé stovky složek. V každé složce stovky listů. Na každém listu tisíce znaků. Kolik je tady jen záznamů? Tolik informací - je vůbec možné, aby je obsáhla jedna mysl? Je možné aby je obsáhlo více myslí? Není to něco, co se vymklo kontrole a žije vlastním životem? Otevřel jsem zásuvku a prohrábl složky. Tuhle potřebuji. Donesl jsem si žlutou složku na stůl a otevřel. Bral jsem papíry do ruky, jeden po druhém. Pak jsem se jal je třídit podle abecedy. Skončil jsem s prací a protáhl se. Uzavřel jsem složku a vydal se vrátit ji do kartotéky. Zasunul jsem opět šuplík a zaposlouchal se do ticha. Copak na tomto oddělení nejsou další pracovníci? Jsem tady úplně sám? V celé té dlouhé chodbě, v tolika kancelářích, úplně sám? A kde je vlastně můj šéf? Pro koho tohle dělám? Otevřel jsem dveře od kanceláře a bázlivě, jako by ze strachu z vlastní zvědavosti, jsem se rozhlédl. Zářivky na stropě monotónně bzučely, ale nic se zde ani nepohnulo. Z přízemí továrny jsem však opět zaslechl vzdálenou ozvu mašin a dělníků. Žádné hlasy, to ne, ale něco, co klidně mohly být daleké kroky. Zazvonil telefon na mém stole, čehož jsem se znovu lekl.
„Ano?“ přiložil jsem sluchátko k tváři.
„Je tam všechno v pořádku?“
„Ano, pane, samozřejmě.“
„Proč tedy nejste ve své kanceláři.“
„Už se vracím.“
„To je dobře,“ zněl šéfův hlas.
Nikdy jsem ho neviděl, jen slyšel.
„Pane…“
„Ano?“
„Bylo mi to divné – to jsem tady na oddělení úplně sám? Říkal jsem si, je tady tolik práce, ale nejsou tady pracovníci. A pak, napadlo mě, že ta práce, kterou dělám… …že, jaksi, ehm, nemá smysl.“
„Vy tady nejste od myšlení, ale od práce, rozumíte?“
„Ano, pane.“
„Tak se mi to líbí.“
Položil jsem sluchátko na vidlici telefonu a vrátil se ke dveřím. Musím se odhodlat. Jen se do továrny podívám. Je to přece jen pár kroků po schodech…

Pečlivě jsem za sebou kancelář uzamkl a vykročil směrem dolů – za směrem vzdáleného dunění strojů.

8:26

Sestoupil jsem na poslední schod a otevřel kovové dveře. Ocitl jsem se ve velkém sále s plechovými zdmi někde v nedohlednu a nekonečnou podlahou z betonu. Nade mnou se tyčila obrovská železná konstrukce stroje, u kterého jsem se neodvažoval ani hádat, k čemu by mohl sloužit. Mlčky jsem ho obcházel a fascinovaně pozoroval. Byl nehybný a tichý. Obrovské železné šrouby, lesknoucí se hřídele, výpusti páry, budíky s nehybnými ručičkami, to vše nade mnou stálo jako věčný kolos vysmívající se mé malosti. Odešel jsem od tohoto stroje a šel dál, za stále vzdáleným zvukem pracujících dělníků. Procházel jsem kolem mnoha dalších zastavených strojů olbřímích rozměrů, proplétal se úzkými uličkami, které mezi nimi někdy zbyly. Plechová klenba stropu mi visela tak vysoko nad hlavou, až se zdála být jen pošmournou oblohou, nebo vzdálenou jeskynní zdí. Těsně pod stropem se něco pohybovalo a plachtilo, ovšemže jsem to však nedokázal rozeznat.

Vystoupil jsem po malých kovových schůdcích na plošinu mírně vyvýšenou nad zemí, takže jsem měl celé to pole obřích stolů před sebou jako na dlani. Vedle kovového zábradlí tady stál velký ovládací panel plný menších tlačítek, budíků a pák, jimž dominovala jedna velká páka. Najednou mi projelo hlavou pomyšlení, jaké by to bylo, spustit všechny ty stroje. Chtěl bych zjistit, k čemu vlastně slouží, co dělají a jak to dělají. Chtěl bych se podívat, co se bude dít, když je spustím. Nervózně jsem přistoupil k páce a vztáhl po ní ruku. Cítil jsem, že se mi vzrušením potí dlaň. Sevřel jsem její polstrovanou část. Věděl jsem, že dělám něco, co bych dělat neměl. Zatáhl jsem za páku a ozvalo se skřípění – nejprve v řídícím panelu, potom někde pod podlahou a nakonec v celém dohledném sále i ve všech velkých strojích. Pak se na prvním z nich roztočila hřídel a ozvalo se temné dunění. Hluk a pohyb se pomalu přenášel na další a další stroje, až jsem se sám vyděsil toho, co jsem spustil. Tehdy jsem si uvědomil tu závratnou a děsivou pravdu – kdokoliv spouští ty stroje, nemůže dohlédnout na žádný z konců sálu a nemůže ani celý sál projít. Jen spustí stroj – stroj, který je schopný spouštět a řídit další stroje a ty další stroje spouští a řídí ještě další stroje a potom řídí samy sebe a všechny ostatní. Prvotní pouhé spouštění se zákonitě po tisícovkách spuštěných strojů změní v zefektivňování práce, v řízení a regulaci spotřeby, celý algoritmus strojů se neustále mění a komplikuje. Je stále složitější a je brzy pln tolika programových větví a cyklů, že již není v mezích nikoho z lidí sledovat jej. A někde hluboko v tomto kódu vzniká něco zvláštního, paranormálního, snad… …jakási podivuhodná forma umělé inteligence. Vyděsil jsem se a pokusil stroje zastavit, ale při pohybu pákou se již nic nestalo. Měnící se kmitočet hukotu strojů jako by se mi vysmíval. Dal jsem se do běhu, obíhal burácející zařízení a klopýtal přes dlouhé tlusté kabely, které vedly odnikud nikam. Dal jsem se podél lehce vibrujících potrubí s párou. Zavedly mě až k místu, kde mizely v zemi a kde jsem našel železné dveře. Otevřel jsem je a spatřil schody dolů – do podzemí továrny. Na okamžik jsem zaváhal. Ještě se můžu vrátit do kanceláře. Zaslechl jsem znovu hlasy dělníků. Zdola. Zatnul jsem zuby a vydal se dolů. Zlověstné hučení strojů mi znělo v zádech.

8:55

Podzemí tvořily úzké potemnělé chodby, ve kterých byly jediným světlem malé lampy zavěšené velmi daleko od sebe, takže vytvářely jen takové malé ostrůvky světla v moři temnoty. Od jedné lampy bylo vždy vidět druhou, ale vše mezi nimi halilo černo. Po stropě a podél zdí se táhla dlouhá a tlustá potrubí, v nichž tajemně hučela pára. Přiložil jsem na jedno obrovské potrubí ruku a vnímal to teplo a vibrace. Pak jsem k okraji železného potrubí přiložil ucho a poslouchal. Hučení znělo vskutku tajemně, skoro jako by se v něm ozývalo něco vzdáleně podobného lidské řeči. Jak vlastně můžu vědět, že tím potrubím cestuje pára? Co když tam za sebou lezou dlouhé řady zakrslých lidí? Tuhle myšlenku, příliš šílenou, aby mohla být reálná, jsem však vzápětí zavrhl. Vždyť ty roury vedou do strojů a z nich také zase vycházejí – jak by jimi mohli procházet lidé? Jenomže… …nemůžu vědět, jestli zrovna tahle roura vede skrz nějaké stroje. Odstoupil jsem od ní. Je to podivný nápad. I když… …viděl jsem snad někdy přicházet do práce dělníky? Nebo je z ní odcházet? Třeba přichází přede mnou a odchází až po mně… …ale všichni? Znovu jsem zepředu a ještě trochu víc zdola zaslechl vzdálenou ozvěnu práce. Ozývala se zrovna z toho směru, kde bylo nejméně lamp. Pokračoval jsem pomalým krokem chodbou. Ta se všelijak zatáčela, dvakrát doleva, jednou doprava, zase dvakrát doleva a pak třikrát doprava, neustále klesala a nořila se střídavě do světla a stínů. Pak se náhle začalo prudce oteplovat, cítil jsem, jak se potím. Došel jsem k dveřím, zpod nichž se linulo těžké rudožluté světlo. Zevnitř se ozývalo hlasité sálání ohňů a výkřiky i lomoz tvrdě pracujících. Otevřel jsem dveře a ocitl se v dlouhé místnosti, jejíž celou jednu zeď zaplňovaly otevřené otvory do bezedných útrob neskutečně velkých kotlů, z nichž šlehaly plameny a sálal žár. Zpocení dělníci, vyprofilované postavy křečovitých svalů, přikládali do nenasytných železných tlam plné lopaty uhlí, z hromad jim však neubývalo. Jako by zde byli tito muži navěky přikováni, neznali jiného místa, než je toto a neuměli se pohybovat jiným způsobem než tímto. Jen navěky, zde, hluboko, zapomenuti okolím, přikládají neúnavně do nekonečné řady gargantuovských kotlů, čímž udržují továrnu a možná dokonce celé město v pohybu. Však také jejich oči byly žárem zcela vypálené a jen prázdné oční důlky vzhlížely vstříc nejdivočejšímu z živlů. Snad i místo mozků již měli jen popelem začerněnou dutinu v lebce. Jsou vůbec ještě lidmi, nebo stroji? Procházel jsem kolem nich, vyhýbal se jejich lopatám a mířil stále dál, do neznáma, snad za zjištěním, kde ta řada dělníků končí. Náhle jsem se však zastavil. Zdálo se mi, že slyším syčení páry. Jedná malá trubka byla prasklá a unikala. Přistoupil jsem blíž a utáhl ventil. Tehdy se stalo něco nepochopitelného. Zeď přede mnou jako by zešílela. Jednu vteřinu byla celokovová, okamžik na to byla však celá ze dřeva, hned potom z šedého plastu a ve čtvrté vteřině z matného skla. Začala se měnit ještě rychleji, prohýbat, až nakonec její kousek zmizel a já jsem ve volném místě spatřil NIC. Nebyla to černota, nebyl to materiál v pozadí, nebylo to prostě vůbec nic. Nebyla tam barva, ani bílá, ani černá, ani žádná jiná, nebylo tam vůbec nic. Bylo to naprosto nepředstavitelné a pro mou mysl tak šokující, že mě to úplně ochromilo a zbavilo vědomí.

9:24

Probral jsem se na podlaze kabiny výtahu, celého z tlustého skla. Ten byl na mohutném laně spuštěn až od stropu na podlahu tovární haly. Skrz jednu skleněnou stěnu jsem viděl schody do své kanceláře, skrz další mohutné stroje, teď už zase stojící a tiché, jak se sluší a patří. Nedaleko od výtahu stáli dva ramenatí muži v nažehlených oblecích, rudých kravatách a s totálně netečnými výrazy. Jejich oči jako by se dívaly kamsi skrze mě. Zatlačil jsem do skleněných dveří výtahu, ale byly zajištěné.
„Haló!“ zavolal jsem. „Pusťte mě ven!“
Jeden z nich se laxním pohybem podíval na drahé hodinky. Ucítil jsem v kabině tah. Pohlédl jsem instinktivně vzhůru a spatřil, jak se černá lana napínají. Kabina se začala zdvihat. Pod prosklenou podlahou jsem viděl vzdalující se betonovou zem, dlouhé aleje šedivých strojů a maličké postavičky dvou goril. Rychle jsem se blížil k vysokému stropu tovární haly. Za chvíli zdviž dosáhla úrovně gigantických železných opěr. Každý z těch velkých oblouků kovu musel mít průměr o velikosti dospělého muže. Na nich ležela spousta improvizovaných hnízd. S klidem mě pozorovala malá očka ptáků, kteří nad tou, snad několikasetmetrovou, propastí čile poskakovali. Pak jsem projel otvorem ve stropě a ocitl se ve vysoké Administrativní věži, která se vždy spolu s jinými nezaměnitelnými signaturami města tyčila vysoko nad střechy obyčejných domů. Skrze prosklené stěny výtahu jsem mohl pozorovat, jak míjím desítky různých zešeřelých pater. S překvapením jsem zjistil, že na některých z nich jsou lidé. Kráčeli v dvouřadu za sebou vojenským pochodem jako tupé stádo ovcí. Jejich procesí pokračovalo po schodech točících se kolem celé prosklené věže stále výš a výš, rozhodně však ne takovou rychlostí, jako já ve výtahu. Pak kabina dorazila do temných pater, kde mě absolutní tma úplně připravila o zrak. V těch místech jsem ztrácel přehled, jak dlouho a jak rychle již výtahem stoupám. Pak se okolo zase mírně rozjasnilo, dokonce i točité schody jsem spatřil, ale už po nich nešli žádní lidé. Avšak přestože po nich nikdo nešel, tlumené světlo ze slabých svítidel, ukotvených vedle schodiště a ve výtahové šachtě, jako by nacházelo ve vzduchu neviditelné překážky a proto se na zdech tvořily zřetelné stíny pochodujících dvouřadů, přestože majitelé těch černých obrysů nikde nebyli. S hrůzou jsem pocítil chuť přitisknout s k nějaké bezpečné zdi, ale ve výtahu nebylo kde – všechny stěny byly stejně průhledné a ze všech stran vedlo stejné točité schodiště plné míhajících se stínů, přestože se v něm nic hmotného nepohnulo. Změnili se snad ti lidé, když vkráčeli do tmy, ve stíny? Věděli o tom, co se jim stane, když tam vejdou? Na co mysleli? Proč tam vůbec tak odevzdaně šli? Klekl jsem si na dno výtahu a zoufale si třel spánky. Přišla další tma a nakonec prudké světlo. Vystoupal jsem až do rozlehlé bílé místnosti. Západka ve dveřích s cvaknutím vyskočila. Otevřel jsem a bojácně vystoupil.

9:53

Byl jsem v prostorné kruhové místnosti vystlané jemným, světlehnědým plyšem. Místo stropu byla velká skleněná kupole, nad níž a kolem níž se táhly nekonečné řady těžkých šedočerných mraků. Kolem kupole se však táhly čtyři kovové tyče, které se spojovaly v zenitu a rozšiřovaly v další patra věže, která se ještě táhla výš a výš, až do nepředstavitelných výšek. Proti mně stál rozložitý stůl, za nímž bylo kožené kancelářské křeslo, otočené ke mně zády – jediné co jsem viděl z toho, kdo v něm seděl, byla boubelatá ruka plná prstenů ležérně položená na opěradle. Rozhlížel jsem se zatím po místnosti a čekal, až si mne všimne. Po obvodu celé místnosti byly ocelově šedé podstavce. Na nich by měly stát různé exotické, cenné a umělecké exponáty, které by místnosti dodávaly jedinečnou atmosféru. Na každém podstavci však stála stejná vytáhlá lepenková krabice. Snad v nich byly ty unikátní předměty, ale já jsem mohl jen hádat, jaké. A má mysl, tak uvyklá normálnu, už na to překvapivě nedostačovala. Kožené křeslo se pomalu otočilo a hleděly na mě unavené oči z tlusté tváře, pod kterou, jako by bez krku, začínala přímo hruď, oděná do bílé košile a černého obleku.
„Prohlížíš si mé suvenýry?“
„No,“ řekl jsem trochu rozpačitě, „zarazilo mě, že jsou všechny pořád zabalené. Vždyť je nikdo nevidí…“
„Ano,“ řekl šéf a ukázal na jednu skupinu krabic, „tyhle jsem si koupil. Tamty jsem dostal za vynikající služby. Tamto je svatební dar a ten poslední, ten mám ještě od dětství.“
„Ale proč jsou pořád zabalené?“
„Nevím. Takhle jsem je všechny dostal a aby se neopotřebovaly, tak jsem je tak zabalené taky nechal.“
„Viděl jste je vůbec někdy?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ne. A ani mě to neláká. Mohl bych být zklamán, že nejsou tak úžasné, jak si představuji. Nejsem zvědavý, ale ty jsi,“ ukázal na mě korpulentním prstem, „a to nemůžu tolerovat!“
Jeho poslední slova vyzněla tak přísně, že jsem si najednou připadal malý a ještě menší. Šéf se pohladil po bradě a už opět shovívavěji dodal: „Pochop, nikdo z nás si nemůže dělat, co chce. Ani mně to tady nepatří a ani já si nemůžu nic sám vymýšlet. Tak jako já jsem nad tebou, tak jsou nadřízení nade mnou. A nad nimi další, ještě mocnější, nadřízení. A ani ti si nemohou dělat, co se jim zlíbí, chápeš to? Nic nevím, nevím proč tady jsme, kdo je vlastně u nejvyššího vedení a co tady děláme, ale vím, jak to máme dělat a že tu máme být. A že se nemám ptát, ani zvídat. Porušil jsi hrubým způsobem pracovní kázeň, protože jsi opustil pracoviště, provinil se proti systému, spustil stroje, když neměly být spuštěny a ohrožoval svou přítomností správný chod kotelny…“
„Ohrozil?!“ neovládl jsem se.
Umlčel mě drobným gestem.
„Dostal jsem příkaz shora, jak máš být potrestán. Vlož ruku do své pravé kapsy…“
Nechápavě jsem vnořil dlaň do kapsy a nahmatal plastovou pikslu. Vytáhl jsem ji na světlo a mé i šéfovy oči se upřely na tři malé bílé pilulky.
„Pilulky osudu,“ řekl šéf nevzrušeně. „Třetina z nich je jedovatá, zbytek neškodný. Ty teď jednu z nich musíš sníst.“
Podíval jsem se na šéfa. Pak jsem roztřesenými prsty sáhl do krabičky a namátkou vybral jednu pilulku. Pomalu jsem ji přiblížil k ústům, ale vzápětí složil zpátky do klína. Cítil jsem, jak se potím, tluče mi srdce a běhá mi po zádech mráz. Ať už to je za mnou! Vložil jsem ji rychle na jazyk a polkl. Zavřel jsem oči. Potom jsem si uvědomil, že žiji.
„Gratuluji. Měl jsi štěstí – protentokrát. Můžeš jít, po zbytek dne máš volno, ale nezapomeň, čím častěji budeš své štěstí pokoušet, tím dříve ti dojde.“
Vrátil jsem krabičku do kapsy, vstal, otočil se a vykročil k výtahu.

10:22

Opustil jsem továrnu a kráčel stále otřesen poloprázdnou ulicí. Bylo příliš brzo na to jít domů, rozhodl jsem se tedy uklidnit se v kavárně. Došel jsem před průčelí nízké a přízemní budovy, zvenku obkládané dřevem. Uvnitř se točil větrák a pod ním byl příjemný chládek. Posadil jsem se za stůl z tmavě hnědého, skoro až černého, dřeva. Celý interiér kavárny byl vyveden v hnědé, zelené a hnědozelené barvě. Když se krátce otevřely dveře kuchyně, ucítil jsem vůni pražené kávy, uvařeného čaje, drceného koření a nakrájeného citrónu. V pootevřených dveřích se objevila mladá servírka, která na mě, na nevědomé úrovni prožívání, působila jako archetyp mládí a jako přelud fialové barvy bodláčí. Její do tmavého černočerného odstínu zbarvené řasy, jako by se mě snažily zhypnotizovat, pokud jsem to tedy nebyl já sám, kdo jako by chtěl být zhypnotizován. Blížila se ke mně a její oblé boky se přirozeně vlnily pod těsným černým kompletem, který spojoval nebílou sukni sahající ke kolenům, se stejně zbarvenou košilí bez rukávů, jen na dvou černých stuhách plazících se po dívčích ramenou a se zástěrou barvy orchidejově fialové, která ji začínala téměř až u krku a končila nepatrně výše než se nacházel spodní lem sukně. Opálené, pevné nohy ladně končily v černých střevících, které tato žena nosila se zřejmou suverenitou, neboť v nich šla plynulou chůzí. Měla krátké vlasy, kolem celé hlavy téměř stejně dlouhé, černé a v jiném světle možná také trochu lesklé, naprosto rovně, bez jediné vlnky, zakrývající i většinu čela. Když ke mně došla, usmála se úsměvem, ve kterém snad bylo něco víc než profesionální strojenost.
„Co to dnes bude?“ zeptala se.
Rozmáchlým gestem jsem vzal do levé ruky nápojový lístek, onen papír s nápisem Menu, uvězněný v plexisklovém stojánku, a veškeré napětí, nabyté v továrně, jako by ze mě spadlo a já byl opět pánem situace.
„Dvě kávy a jeden absinth s pelyňkem.“
„Dvě kávy?“ zeptala se pobaveně, přestože určitě dobře věděla, co to znamená.
Kývl jsem hlavou a dodal: „Je tu přeci prázdno…“
„…jako ostatně každý den,“ poznamenala, když odcházela zpět do kuchyně.
Po cestě zdvihla z pultu podnos, na kterém ležely jídelní lístky a prázdné šálky v podšálcích, načež kolenem stiskla kliku od dveří do kuchyně, aby mohla vstoupit – vždycky to tak dělala, když měla plné ruce. Chvíli jsem se rozhlížel po prázdné kavárně, pak znovu upřel zrak na dveře. Tiše jsem seděl a vnímal, jak plyne čas. Už je pryč nějak moc dlouho! Odněkud z kuchyně se ozval tlumený a useknutý výkřik hrůzy a překvapení. Co se to tam děje? Vstal jsem a rozmýšlel se, jestli utíkat dovnitř, nebo ven. Bojoval ve mně strach s vůlí pomoci. Zakroutil jsem hlavou, jako bych se divil vlastnímu rozhodnutí, obešel pult a vstoupil do kuchyně.

10:52

Zavřely se za mnou kovové dveře a ocitl jsem se v bílými kachličkami obloženém komplexu pultů, dřezů, pecí, mixérů a hořáků. Kuchyně byla mnohem delší, než jsem čekal a než bylo podle mých představ normální. Klusal jsem dlouho kolem dřevěných a slonovinově bíle nalakovaných skříněk i různé bílé techniky, ale kuchyně stále nebrala konce. Někde napravo ode mě se ozvalo zařinčení. Zrychlil jsem a rozběhl se tím směrem. Na zemi ležela plechová pánev, zřejmě spadla ze sady kolíčků, kde visely ostatní. Přede mnou se ozývaly vzdalující se kroky. Opět jsem přešel do běhu, krátce po startu mě však začalo akutně píchat v levém boku, musel jsem tedy zpomalit, ohnout se a opřít rukou bílou desku kuchyňské linky. Mezitím jsem se rychle rozhlížel kolem sebe. Sotva pět kroků přede mnou stál na hořáku velký tlakový hrnec, z nějž se ozývalo tajemné bublání. Vedle něj bublala voda v konvi. Na lince vedle sporáku byla již připravena skleněná nádoba s lístky čaje na dně. Nebylo zde však nikoho, kdo by čaj vařící vodou zalil. Nad sporákem visely dlouhé svazky jakýchsi sušených bylin, které i nerozmleté vydávaly silné aroma. Z pootevřené skříně vonělo čerstvě upečené pečivo. Kdo jej však vytáhl z pece? Vydal jsem se spěšnou chůzí dál, protože jsem opět nabyl pocitu, že někde před sebou slyším rychlé kroky.

11:21

Zabouchly se za mnou těžké kovové dveře a obklopil mne chlad. Vmáčkl jsem se do stínu mezi dvěma regály, stojícími až úplně vzadu celé obrovské mrazící haly. Vnímal pomalé kývání zavěšeného masa, těch polotorz, které zde na hácích čekaly, až přijde jejich chvíle v kuchyni. Prve jsem se podivil, k čemu potřebuje jedna kavárna takové zásoby masa a vůbec všech potravin, vyrovnaných v téměř nekonečně vysokých regálech, pak jsem si však uvědomil, že po celé délce dalekosáhlých zdí je mnoho podobných utěsněných dveří a že každým jedním exemplářem dveří je mnoho chodeb, menších skladů, kuchyní a různých hospod, restaurací, barů, kaváren či vil. Uvědomil jsem si, jak může být i něco tak obyčejného jako gastronomický systém tolik šílené, neobsažitelné, nedosažitelné a nezmapovatelné.

Maso se rozhrnulo a v mém zorném poli se objevila hrbatá a pokroucená, přesto však mnohem vyšší než nejvyšší z lidí, postava. Její detaily jsem neviděl, neboť zrovna jako my stála z větší části ve stínu. S nelidským mručením stáhla obluda maso z háku a hodila si ho přes rameno. Zastává tuhle funkci a jenom tuhle funkci snad už tak dlouho, že se k ní přizpůsobila celým tělem a myslí? Je toto stvoření více nosičem surovin než člověkem? Stvůra se již měla k odchodu, když tu se náhle zastavila, otočila a udělala několik houpavých kroků k nám. Když se blížila, všiml jsem si, že její jinak skoro lidskou kůži pokrývají husté černé štětiny, snad určitá forma ochrany vůči mrazu. Zastavila sotva tři metry ode mně – bylo mi jasné, že mě určitě vidí, nebo spíš cítí. Také již hlasitě čenichala svým obludným rypákem. Snažil jsem se ignorovat její smrad a bál se vlastního srdce, které najednou bilo, jako by chtělo vyskočit stvůře přímo do náruče. Zrůdná tvář se přiblížila až těsně k nám a teprve jsem si povšiml, že nemá vůbec oči. Ba co, že nemá oči, nemá dokonce pro ně ani důlky, jen velké, svraštělé a chlupaté čelo. Zaslechl jsem, jak muž za mnou něco povytahuje od opasku – chladný zvuk kovu. Nestvůra si odfrkla, otočila se, popadla znovu maso a po hmatu lezla pryč, až se úplně ztratila v dálce.

11:50

Běžel jsem po vlhkých bílých kachličkách, jimiž byl rovněž obložen strop a zdi v nekonečných zákrutech chodeb a navazujících místností. Míjel jsem stoly plné syrového masa – kusů zvířat, u kterých jsem si nedokázal představit, jak jen mohla vypadat zaživa. Nad některými stroji potom visely hrůzostrašné konstrukce se zubatými kotouči, vidlicemi, noži a jinými zařízeními pro zpracování masa. Jak jsem si užasle prohlížel jeden z těchto ďábelských mechanismů, uvědomil jsem si, že zpomaluji. Zpomalil jsem zrovna na křižovatce čtyř různých, téměř stejně vypadajících chodeb. A neslyšel ani neviděl jsem už nic, co by mě vedlo dál. Dokonce mé zmatení dosáhlo tak vysoko, že jsem si přestával být jistý i cestou, kterou jsem přišel.
„Haló!“ vykřikl jsem hlasitě, ale přesto ne dost hlasitě.
Podvědomě jsem se stále bál hlasitějšího projevu, snad jako bych ze strachu, že tady bude víc takových monster, jaká jsem potkal v mrazících místnostech.Ve vším zoufalství jsem se opřel o police plné konzerv s mletým masem a paštikami.Vydal jsem se opatrně tím směrem, co jsem však po několika desítkách metrů spatřil, to mi vyrazilo dech. Za tlustým, železem mřížovaným, sklem, se zlověstným hučením jel pomalý dopravní pás. A na něm klečeli, stáli, seděli nebo ležel lidé, lidé zrovna jako já, ale asi něčím omámení, jen se odevzdaně vezli dál a zcela dobrovolně se nabodávali na dlouhé železné bodce se zaschlou krví, pak je porcovala velké ostré kotouče a oni pořád žili, jen se na mě mlčky dívali svými odevzdanými pohledy. Rázem jsem pochopil. Na této planetě už nežijí žádná zvířata, žijí zde jen lidé. A to maso tedy… Neodvážil jsem se dokončit myšlenku, jen udělal několik zmatených kroků stranou, až narazil na velký dřevěný stůl, celý od krve, se zbytky vnitřností, na němž ležely různé nože a… …cáry orchidejově fialové zástěry. Vykřikl jsem a utíkal pryč. Slyšel jsem zvuk svých kroků, svého srdce a… …dalších kroků! Jsem pronásledován! Myšlenky se mou hlavou míhaly stejně rychle, jako obrazy utrpení kolem mě, jako pohled na obrovské buchary, které dělaly z živých lidí paštiku, na obludné stroje, které lidské bytosti zaživa vykosťovaly. Konečně, když už jsem začínal únavou klopýtat, pocítil jsem závan čerstvého vzduchu, jestli se tedy vzduchu z ulice dá říkat čerstvý. Rozrazil jsem plechová dvířka a ocitl se konečně v ulici. Za mnou se tyčil obrovský dům z ďábelsky vypadajících začernalých cihel, na nichž bylo rudou barvou napsáno JATKA. Ani na ulici však nebylo kde se skrýt, akorát kousek ode mě parkovala černá dodávka, vzdáleně tvarem připomínající sanitku. Rozběhl jsem se k pootevřeným dveřím a ukryl se v nich. Skrze škvíru ve dveřích jsem sledoval obludné monstrum, jak vychází ze dveří a čenichá. Muselo si však všimnout něčeho, čeho já ne – něčeho, co monstrum tak vyděsilo, že se zvířecím kňučením zalezlo zpátky do budovy. Dvířka u kterých jsem seděl, se přibouchla a já jsem se ocitl v temnotě. A s hrůzou jsem poznal, že někdo nastartoval motor.