Roj - 3. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Kromě Liz, Eldreda a doktora Hoffmana tvořili tým další tři muži a jeden pilot, které společnost najala z řad profesionálních žoldáků. Nemohl chybět odborník z oblasti IT, který měl mít na starost práci doktora Lawrence. Vzhledem k tomu, že v Zóně podle posledních zpráv probíhaly opětné nepokoje, bylo rozhodnuto, že výprava použije k přesunu Sršně – vznášedlo dostatečně velké pro posádku o osmi lidech, včetně míst s lůžky a dokonce malou laboratoří, kterou technici Společnosti speciálně upravili pro tuto misi. Svůj vžitý název plavidlo dostalo podle velmi charakteristického vzhledu. Oblé tvary nejen kabiny pro pilota, ale i úzké obytné prostory přecházející k širšímu motoru a manévrovací trysky po stranách, to vše skutečně svým vzhledem připomínalo létající hmyz. Elizabeth si pomyslela, že by stačilo přemalovat vojenskou šeď na černožlutý pruhovaný nátěr a rozdíl by byl minimální. Před odletem dostala vojenské boty, uniformu a další nezbytné vybavení. Když si v šatně zavazovala novou obuv, přemohla ji nejistota. Do čeho se to proboha namočila? Už si ani nepamatovala, kdy na sobě měla naposledy kalhoty. Obvyklé složení jejích šatů se skládalo z drahých kostýmků se střevíci dle poslední módy. Nic si nenalhávala, bylo jí jasné, že se pouští do něčeho, na co možná nebude mít sílu. Ale musela to zkusit, musela spoléhat na to, že ta její část, která se chtěla s odhodláním pustit do tohoto riskantního podniku, ví, co dělá.

Když se Sršeň krátce po svítání odlepil od země a zamířil tichým letem přes ochranný pás metropole, pohltila ji ukrutná bolest hlavy, jakou předtím ještě nikdy necítila, ne tak intenzivně. Naštěstí brzy odezněla, zanechala však Liz v nejistotě, jaké to bude příště.

06. listopad, 31

„I přesto, že jsme dosud nevyřešili problém s Přenosem a všechny testovací subjekty byly v proceduře usmrceny, objevilo se něco – nečekaného. Detekujeme zvýšenou frekvenci uvnitř samotného Roje. Za poslední hodinu se zvýšila trojnásobně. Něco se tam uvnitř děje, něco velmi zajímavého. 

23. listopad, 31

Mé osobní předpoklady se potvrzují. Jednotlivé individuality uvnitř kyberprostoru nejenže spolu navzájem vytvořily nějaký druh komunikace, ale jejich myšlenkové pochody se začínají prolínat, obohacovat navzájem, jako by tvořily nějakou informační síť, či co. Je to neuvěřitelné. Je to jako - jako sledovat vznik nového života.

02. leden, 32

Nechápu to. Stále přešlapujeme na místě. Nejsme zkrátka schopni učinit další rozhodující krok kupředu. Nedokážeme s Rojem navázat komunikaci. Desítky inteligentních myslí dobrovolníků spojené v jednu a nerozumí jednoduché matematice? Ne, Roj se musel rozhodnout, že nás bude ignorovat. Ale proč? Nezbývá mi než se navrátit k teorii Dr. Varga, ač je sebevíc šílená. Psychotronické pokusy na kandidátech s neobyčejnými mentálními schopnostmi se mi opravdu zdají jako nápad vytažený z nějaké brakové literatury.

***

11. říjen, 33

„Zóna – smetiště lidského odpadu. Výkaly společnosti, individuí, jejichž intelekt a cíle jsou natolik malé, že připomínají svým jednáním víc zvířata než lidi. Nemají vyšší cíle, nemají potenciál ani odhodlání změnit své osudy. Proto jsou celé generace zavřené v betonových sektorech, jako dobytek, kterým se nakonec i staly.

Neodsuzuji naše předky za to, že oddělili plevel od zrna. Vždyť jen díky tomu mohla naše společnost konečně rozkvést. Na rozdíl od ostatních ale vím, že je náš současný stav jen přechodným obdobím. Náboženské instituce, politické systémy, bankovní orgány – čím jiným jsou všechna tato zřízení než nástrojem na podrobení mas? Člověk nebude nikdy svobodný, nikdy se nevymaní ze lží a intrik, pokud si neuvědomí, že ego je hlavní překážka v našem osobním i globálním rozvoji.“

Věděli, že Lawrence měl namířeno do sektoru, který měli pod správou Beccové. Jeho cíle byly sice nejasné, ale věděli o někom, kdo mohl pomoci – Adanna. Správce sektoru a zároveň klanová vůdkyně, žena s velkým vlivem, která kolem sebe schraňovala zónisty všech řemesel a zpravidla tmavé pleti. V Zóně byly rasové šarvátky na denním pořádku, jen málo míst zaručovalo bezpečí, ale oblasti klanových vůdců, rozeseté po celé Zóně, udržovaly potřebný řád. V metropoli byl vliv vůdců tolerován, pokud nepřekračovali své pravomoci. Dělali totiž velký kus práce za pořádkové sbory - udržovali v teritoriích pořádek, řídili trh a také trestali přestupky, mnohdy velmi tvrdým způsobem, který odrazoval kriminálníky od své činnosti. Povolení v Zóně dovolovala provádět veřejné popravy a vůdci toho hojně využívali.

Krátce před polednem usedl Sršeň na střeše jedné z větších budov, která působila jako betonové vězení; stavba malých oken a zastaralého kanalizačního systému. Veškerou rozmanitost zdejší architektury tvořily pouze rozdílné výšky šedých budov, které se na sebe mezi drobnými uličkami agresivně tiskly jedna vedle druhé. Přílet vznášedla přirozeně vzbudil mezi obyvateli velký rozruch. Ještě než vystoupili z transportu, obklopil budovu dav místních obyvatel.

Zónistům byl z důvodů bezpečnosti odmítnut přístup k satelitním signálům pro globální holonet. Ostatně vláda zabraňovala zdejším lidem v přístupu k informacím i rozsáhlejšímu shromažďování všemi dostupnými prostředky.

„Nemusíte mít obavy, Beccové nejsou nebezpeční,“ ubezpečil ji Eldred, když se připravovali k pozemnímu přesunu, „Vlastně se jedná o jeden z nejloajálnějších klanů, které v Zóně operují,“ vysvětlil. „Je pravděpodobné, že nějaký odkaz Lawrencovy práce nebo alespoň nějakou stopu najdeme právě zde. Sice jsme v klanové oblasti, ale stále je to Zóna. Venku to pro ženu jako vy nemusí být úplně bezpečné,“ upozornil Elizabeth, „Držte se blízko mých mužů.“

„Rozumím,“ odvětila bez váhání.

Brzy se našel ochotný průvodce, který jim nabídl své služby a za přiměřený obnos přislíbil, že je dovede až k vnější bráně sídla Adanny. Do přízemí je zavedlo schodiště, neboť v Zóně byly k dispozici výtahy jen v průmyslových oblastech. Procházeli úzkými uličkami ze všech stran chráněni žoldáky, kteří ostřížím pohledem a se zbraněmi v ruce klestili jejich výpravě cestu skrz zvědavé davy lidí. Liz ani na okamžik nezapochybovala o tom, že tito muži mají se zónisty své vlastní (nedobré) zkušenosti. To, co viděla, se jen stěží dalo srovnat s televizními spoty a informacemi na holonetu. Všudypřítomná bída, které se lidé z města tolik štítí, jako by se nejednalo o úděl neštěstí, ale spíš infekční chorobu. Nemoc, jíž se vyhýbají ignorací a pohrdáním. 

Když se z tmavého nebe snesly do betonové špíny ulic první těžké kapky, konečně dorazili k sídlu klanové vůdkyně. Centrum Adanniny moci se nacházelo na starém kruhovém náměstí, které jen pramálo připomínalo dobu, kdy bylo ještě užíváno ke svému původnímu účelu. Ve středu stál majestátní chrám, kamenná stavba ostrých hran a prázdných oken, v průčelí se dvěma věžemi, jež čněly vysoko k tmavému nebi. Mše tady ale už dávno nikdo nesloužil, alespoň ne ty, ke kterým byl boží svatostánek dříve určen. I když Liz na malý okamžik v obavě napadlo, že zde možná Adanna vede svou vlastní zvrhlou víru nespoutaných rituálů a krvavých obětin.

Průvodce se s nimi rozloučil u brány na náměstí. Na řadu přišlo dlouhé smlouvání se strážemi, které vyřešila až štědrost společnosti, jíž Eldred zastupoval. Následovali Beccy do temného nitra chrámu a Liz náhle zasáhla silná vůně kadidel, překrývající daleko mrtvolnější zatuchlý pach. Vládlo zde absolutní ticho, rušené jen jejich vlastními kroky. Adanna je už dávno očekávala, usazená do velkého dřevěného křesla přímo pod oltářem, kde ale nestál křesťanský kříž, pouze černá vlajka s nejasným rudým ornamentem.

Ze všeho nejvíc ten výjev před ní připomínal staré mýty - divoká kamenná království, kde byly neklidné stíny vrhány velkými ohništi a klanové válečníky proměňovaly v nelidská monstra s pomalovanými obličeji; jako by vstupem do chrámu vkročili do doby dávno minulé, kruté a primitivní.

Adanna, žena afrických rysů, sledovala jejich příchod zvídavým pohledem. Jako všichni přítomní i ona měla vyholenou hlavu, na které se odráželo světlo plamenů a kterou zároveň zdobilo kruhové tetování na čele. Na sobě měla uniformu a bohatě zdobený plášť, který padal z jejího „královského“ trůnu na chladnou podlahu, ale pod oděním Elizabeth rozeznala vysokou, atleticky stavěnou ženu dlouhých údů. Za opaskem postřehla ostří v pouzdře, které ovšem působilo spíš hodnostářským než praktickým dojmem. Patrně symbol moci. Když se zastavili asi na deset metrů od ní, nastalo dlouhé napjaté ticho.

„Co chtějí u Becců Děti svrchovaných?“ pravila jasným, ale zároveň hrubým hlasem.

I její řeč byla archaická. Liz přemýšlela nad tím, zda je to jen póza, která má dokreslovat celkový kolorit místa. Zatímco Eldred vůdkyni oslovil, ostatní mlčeli. Charles se představil jako zástupce společnosti a řekl, že jde vyjednat s Beccy obchod.

„Jaký obchod?“ ptala se Adanna.

Eldred přistoupil k jejímu trůnu blíž a dále rozmlouvali jen mezi sebou. Liz je napjatě sledovala, ale když na ni padl pohled černých očí a velkého bělma, hruď se jí sevřela. Byl to zvláštní pohled, přímý a odzbrojující, jako by ji oči divoké ženy s tmavou pletí vysvlékaly nejen ze šatů, ale i z kůže a masa, takže nezbývalo už nic než holé kosti. Pronikaly do jejích útrob s mocí velké duševní síly. 

Tupá bolest ve spánku se vplížila do Liziny lebky jako záludný nepřítel, podpořena ostrým tlakem, který Liz znenadání ucítila tam vzadu, za svýma očima, uvnitř hlavy. Pohled Adanny donutil Liz uhnout stranou. Když těžce vydechla, snažila se té bolesti bránit tím, že své myšlenky zaměřila jinam. Cooper, jejich technik, se stranou ostatních o něčem radil s velitelem žoldáků. Hovor se musel týkat údajů na jeho přijímači, kterým skenoval okolí, aby se přesvědčil, že v okolí nejsou žádná zařízení, využívající pokročilé technologie města. Nervózní gesta napověděla, že něco objevil. Chtěla se k jejich hovoru přidat, ale šlo to jen stěží. Bolest sílila a smysly slábly.

„Jste si jist?“ zachytila hlas Eldreda, když se konečně vrátil.

„Pokud není něco s přístrojem, mohu to stoprocentně potvrdit,“ odvětil mu technik.

„Výborně,“ pochválil ho Eldred, „pokračujeme dle plánu,“ rozhodl.

„Lawrence tu byl,“ sdělil stroze Elizabeth, která se přiblížila, „Podle všeho je to ale déle než deset let.“

„Co tu dělal?“ ptala se.

„Zdá se, že hledal místo, kde by mohl zůstat natrvalo, pod ochranou Becců - neohrožen zónisty,“ pokračoval.

„Chtěl se ukrýt?“ řekla a kousla se do dolního rtu, když se jí pulzující bolest rozlila do temene hlavy s novou silou a tlak na vnitřní stranu očí zesílil.

„Nebudeme předbíhat, slečno. Nevíme, co doktor nabídl výměnou, ale Adanna mu vyhověla. Vypadá to, že mu také Beccové dodávali materiál.“

„Jaký materiál?“ vnesl se do hovoru doktor Hoffman.

„Lidi, doktore, dodávali mu lidi.“

„Myslela jsem, že k Přenosu vědomí do kyberprostoru Roje je zapotřebí lebeční implantát,“ zamyslela se nahlas Liz.

„To je. Vpravdě, zónisti zůstávají po celý život bez modifikací těla, ovšem i zde se najdou výjimky. Víme, že po celé Zóně operují individua, která mají přes černý trh k dispozici zastaralé modely.“

„Jaké jsou další kroky?“ vyzvídal Hoffman.

„Adanna není zrovna potěšena naší návštěvou. Před lety jí jako jedné z mála Správa Města zajistila nevměšování do jejich záležitostí. Nevidí nás tu ráda a nic konkrétnějšího mi nechce sdělit. Tvrdí, že Lawrence pak odešel neznámo kam -“

Liz bolestivě zaskučela.

„Co je vám?“ chytil ji za rameno Hoffman.

Odpovědět mu ale už nedokázala. Cítila jen, jak jí buší srdce a jak se jeho překotný tlukot přidává k té hrozné bolesti. Poslední, co dokázala udělat před tím, než ztratila kontrolu nad vlastními svaly, bylo to, že zabloudila pohledem ke klenbě chrámu, kde na ni shlížely smutné postavy andělů. Svět se zatočil, a pak se její tělo svezlo k zemi. V zorném poli vnímala přítomnost tváře Eldreda i doktora Hoffmana, ale pohnout se nedokázala. Vše, i naléhavé hlasy obou mužů, zakryl příkrov absolutního ticha, ke kterému se pozvolna připojilo Jejich nepopsatelné bzučení.

Vnímáme tvou mysl. Jsi blízko… tak blízko. Nevěříš nám? Přesvědčíme tě. Brzy se budeš radovat s námi.

Liz chtěla křičet. Křičet, aby odešly pryč, ale nedokázala pohnout ústy. Věděla, že ji zvedli ze země a že je nesena mezi dvěma muži. Opouštěli sídlo Adanny. Prudké provazce deště padaly k zemi a měnily náměstí v pole jezírek. Vnímala venkovní šero i to, že je vzduch studený, do těla vnikal chlad a dech ztuhl v krku jako kus ledu. Zatímco jí teplota kůže dál klesala k absolutní nule, mysl i údy zůstávaly omámené, jako by byla pod vlivem nějaké drogy. Měla pocit, že je cestujícím ve vlastním těle, který nedokáže ovlivnit, kam jeho dopravní prostředek směřuje.

Chceme objímat… přijímat… všechna vědomí, co se k nám připojí. Budeme vám zpívat… Zpívat vám všem o novém začátku.

Za dozoru Becců opouštěli náměstí. Do absolutního ticha se opět začaly navracet okolní ruchy. Šum deště a hlasy lidí. Když tu najednou Lizino pravé zápěstí sevřela pevná ruka a strhla ji dozadu. Vypadla z objetí obou mužů, kteří ji vedli, a tvář zpola skončila v blátivé louži. Vyjekla by, překvapením i bolestí, kterou způsobil náraz, ale nemohla. Dívala se na velikého muže čokoládové pleti. Tvář měl zohyzděnou starým šrámem, který přecházel od čela až na levou lícní kost.

„Schránka jeho těla je mrtvá, ale duch stále žije v kovovém hradě!“ zachraptěl hlasitě s fanatickým pohledem jediného oka.

Přispěchaly k ní vojenské boty a ozvalo se hlasité heknutí. To přiskočil jeden z Eldredových mužů a pažbou svého samopalu srazil černocha k zemi. Sevření povolilo a nemohoucí Liz zvedlo několik rukou z blátivé louže. Ta bezmoc byla hrozná. Cítila se jako hadrová panenka, se kterou si může každý dělat, co chce. Nemohla křičet, nemohla se bránit, nemohla nic, jen zírat.

„Zpátky, špíno!“ zavrčel žoldák na jednookého, který se držel za krvácející ránu nad obočím. Vše, co následovalo, přišlo ráz naráz.

Beccové je obklopili s mačetami a puškami v rukou - uzavřeli je v pachu potu svých těl. Eldredovi muži se semknuli do kruhu kolem Hoffmana a Coopera, kteří drželi Liz. Muži křičeli. Kam padlo oko, mířila hlaveň zbraně. Zónisti na ně dotírali a řvali, ale nezdálo se, že by měli odvahu zmáčknout spouště nebo je jinak napadnout. Byli pobouřeni, ale stále mezi nimi byla společenská bariéra; Beccové si uvědomovali, že konflikt s lidmi z města by jim přinesl velké potíže. Mnozí by mohli zemřít a právě to Elizabeth i ostatním v ten večer zachránilo život.

Žoldáci jim klestili cestu zástupem pobouřených tváří. Tu a tam schytal některý z jejich mužů šťouchnutí holí nebo dokonce ránu, ale na víc si zónisti netroufli.

Jednooký, který na Elizabeth promluvil, je z mokré země sledoval šíleným pohledem.

„Živá pouta jí brání! Černý had se zakousne do těla a otráví ho svým jedem,“ křičel, zatímco mu žhnulo oko v jasném světle pochodní.

„Nestvůra nemůže ovládnout ducha mimo království, jež mu nepatří!“ Pak jednooký zmizel v záplavě davu.

Jakmile se vzdálili od teritoria Becců, většina davu je nechala jít. Elizabeth pocítila úlevu, zejména proto, že se jí pomalu vracela kontrola nad vlastním tělem. Oko muže ji ale pronásledovalo ještě dlouho poté.