Rok 2956 (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Rok 2956

Píše se rok 2965. Následkem globálního oteplování tají ledovce a voda pomalu zaplavuje svět. Většina lidské populace už zmizela. Ti šťastnější a bohatší vylétli do vesmíru a pokusí se najít novou planetu vhodnou pro život. Poslední raketa však odlétla před půl rokem a na Zemi už zůstalo pouze jedno městečko vysoko v horách. Voda už se však dostala i sem a situace je beznadějná. Zítra v poledne městečko zaplaví voda.
***
Pozvánka přišla napsaná na zlatě orámované kartičce. Margaret mě zve na „Večírek na rozloučenou“. Prý pozvala všechny zbývající obyvatele městečka, tedy asi 25 lidí. Nakonec jsme se tam s manželem rozhodli jít, protože Margaret byla moje nejlepší přítelkyně. Na večírek se dostavilo asi 14 lidí, ostatní nejspíš zůstali doma a vymýšlejí plán na záchranu. Hned u dveří zalituji, že jsem se rozhodla sem přijít, protože na zábavu nemám při vyhlídce blízké smrti ani pomyšlení. Ale to už k nám přichází má přítelkyně. Usmívá se, vítá se s námi. Její dobrá nálada mě rozčiluje a dávám jí to zřetelně najevo. Margaret si toho nejprve nevšímá, ale vidím, jak moc je jí můj výraz a chování nepříjemné. Po půlhodině vcelku jednostranné konverzace se mě zeptá, co mám, sakra, za problém. Nechápavě se na ni dívám, cítím jak to ve mě vře vzteky. Po pár vteřinách začínám křičet: „Co mám za problém? Ty se vážně ptáš? Zítra nejspíš všichni zemřeme a já tu mám jen sedět, popíjet rum s kolou a nezávazně se bavit? Já přece nemůžu zemřít, jsem ještě příliš mladá, mám celý život před sebou! Copak ty to nechápeš?“ Přítelkyně mě chytá za ramena a třese se mnou. I ona už křičí „A co mám asi dělat? Mám sedět sama doma, vymýšlet nesmyslné plány na záchranu, či si snad mám postavit archu? Tohle je poslední den mého života a já si ho chci užít až do konce. Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš klidně jít domů. Nikdo tě tu nedrží! No tak, ZMIZ!!“ Otáčím se na manžela a hledám u něj podporu. Ten se na mě však jen smutně dívá. Jeho další slova mě odzbrojí. „Ale to co říká Margaret je rozumné, zamysli se nad tím.“Hned mě však bere do náručí a já se pomalu uklidňuji. Něco mě však nutí o jejich slovech uvažovat. Vždyť oni mají možná pravdu. Přijmout tuhle myšlenku je však pro mě obtížné. Oba se na mě dívají a Margaret mi podává sklenici. Alkohol je silný a mně se po těle rozlévá příjemné teplo. Zbytek noci mi bohužel vlivem velkého množství pití, hlavně vodky, splývá dohromady. Nejasně si vybavuji tanec, horká těla ostatních lidí, hudbu... Domů se dostáváme až kolem páté ranní, v hlavě mám zmatek.
Přichází ráno. Noc ustupuje dni a slunce vyráží na svou každodenní pouť. Jeho paprsky se dotýkají mých zavřených očí. Procitám. Tlustý koberec tlumí mé kroky. Oblékám se a snažím se ignorovat tupou bolest hlavy. Navzdory bolesti však nelituji, že jsem tolik pila. Vždyť to bylo naposled. V koupelně si beru prášek a dívám se do zrcadla. Je mi teprve dvacet pět, ale jemné vlasy už docela zbělaly, v modrých očích se zračí stín strachu, ruce se chvějí. Bojím se a nemohu si pomoci. V hlavě mi zní slova zemřelé sestry. Pronesla je těsně před tím, než spáchala sebevraždu. Řekla, „Radši teď, než později.“ Chodbami se rozléhají mé kroky. Vcházím do jídelny. Vysokými okny dovnitř pronikají paprsky slunce. Přejíždím rukama po lesklém nábytku.Dveře se otvírají a dovnitř vchází můj manžel. Dveře se zavírají... ale možná, že zavírají není ten správný výraz, spíš jako by se zakrývaly tenkou blánou obrovského netopýřího křídla. Manžel usedá ke stolu uprostřed místnosti. Stůl je prostřený, o to se včera postarala naše služebná Maria. Včera večer prostřela k snídani a ukončila tak dlouhodobou službu. Také si sedám, popřeji manželovi dobré ráno a pak je ticho. Slova nejsou třeba, každý se oddáváme vlastním myšlenkám. Dnes totiž zemřeme, všichni lidé zemřou. Naše město dosud unikalo zkáze, ale voda už stejně dosáhla do prvních pater domů a stoupá stále rychleji. Jsme unavení, už ani nebojujeme. Konec nastane dnes v jednu hodinu odpoledne. S jistou ironií si vzpomenu na včerejšek. Margaret už se nemusí unavovat úklidem. Včera jsme nezřízeně pili, říkali si věci otevřeně do očí a dělali věci, na které jsme se do té doby báli jen pomyslet. Ale noc skončila a nastal čas přijmout svůj osud, přijmout smrt. Manžel vstává a říká „Pojďme!“ Naši smrt jsme včera důkladně promysleli. Vycházíme na balkon, voda už dosahuje do poloviny druhého patra. Rozhlížíme se a vidíme stříbrné lodě, které nám posledních pár měsíců sloužily jako jediný dopravní prostředek, uvázané u vysokých modrých domů. Naše domy byly kdysi proslulé po celé Zemi svou krásou s precizním provedením. Ještě naposled se skloním a pohladím svou kočku Miu. Ona je jedním z posledních živých zvířat. Vybavím si hromadu mrtvol v jednom opuštěném domě na kraji města a zachvěji se. Mia zatím měla štěstí i ona však musí zemřít. Chytám se manžela za ruku, objímám ho. Přese všechno se stále bojím smrti. Voda už se vlévá na balkon. Poslední pohledy, stisk rukou, teď už je zbytečné cokoli říkat. Voda nám dosahuje až po prsa. Prší. Střechy domů vypadají jako pokryté slzami. Slzami zničené krajiny. Stisk rukou a slůvko „SBOHEM.“ Zemřít je vlastně docela snadné. Usmívám se a prostupuje mnou klid. Už tě chápu Margaret.
***
O 100 let později voda opadla, ale trvalo dalších 1500 let, než na Zem znovu přišli lidé. Nakonec se ale 20 mladých mužů a žen, do té doby žijících na Marsu, rozhodlo že zjistí, co je pravdy na starých legendách o Zemi. Mladí lidé se usadili na bývalém území Velké Británie. Země se znovu zalidnila, lidé se poučili, byli moudří a žili šťastně. Neznali hlad ani nedostatek a starali se jeden o druhého. NE, POČKAT, STOP! Bylo by hezké říci, že se lidé poučili ze starých chyb a přijali rozhodnutí žít v souladu s pomalu se zotavující přírodou. Bylo by to hezké, ale nestalo se tak. Brzy byly vybudovány první továrny a vybojovány první války. Lidé se prostě nikdy nezmění.