Rozhovor s beornem (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Ahoj,
tak začneme s výslechem, ehm, tedy rozhovorem...

Myslím, že první možné informace ostatním uživatelům o Tobě podá prohlídka profilu, začněme tedy právě u něho. Cituji prvou větu, jež sám o sobě postupuješ ostatním: Nový York a Bačetín - mé obce nejmilejší! Možná to není historicky přesné, ale mám tušení, že původně toto motto znělo vyřčeno jinak a na místě Bačetína byl Liptákov. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Otážu se tedy tímto, co ty a velikán Jára da Cimrman, tento náš český ekvivalent Leonarda da Vinciho? Jaký k němu máš vztah?

Můj vztah k Járovi da Cimrmanovi je vřelý. A já myslím, že teď už to můžu říct otevřeně, že téměř tak vřelý, jako vztah samotného mistra ke slepicím.
Poprvé jsem se s ním seznámil přes svého staršího bratra (oblečení jsem nosil naštěstí po něm a ne po sestře), který patří rovněž mezi jeho velké obdivovatele. A od toho okamžiku jsem se do něj zamiloval tak říkajíc na první pohled. Ale nemyslete si, že je to nějaká povrchní známost. To je hluboký... trvalý vztah!
Tenhle druh humoru mě dokáže vždycky rozesmát. Neomrzel se mi ani po mnohonásobném opakování a pánové Smoljak a Svěrák za něj mají můj neutuchající obdiv a dík. Teď už si ho sice nepřehrávám tak často, ale bývaly doby (hm, už bych se měl nad sebou zamyslet, když používám takovéhle fráze...), kdy jsem si pouštěl Cimrmany vážně v jednom kuse. Se sourozenci jsme přehráli rodičům a dalším rodinným příslušníkům snad všechny tehdy napsané hry a myslím, že bych i teďka zvládnul některé převyprávět zpaměti...
Takže parafráze Cimrmanova nápisu z hostince u Sirotků přišla tak nějak sama.

Zůstaňme tedy alespoň na chvilku u tohoto muže, J.da C. Počítám, že jsi nejspíše zhlédl a znáš většinu díla, které se okolo tohoto muže, fenoménu, točí, nebo je snad nějaké, které jsi neviděl? (Zde například přichází v úvahu hra Domácí zabijačka Jiřího Šebánka)...
Pokud vím, vyšel nedávno i komplet souborů veškerých her J. da C. (Vlastně poněkolikáté) A tedy dua Svěrák + Smoljak. Vlastníš jej? Nebo obecně sbírku her, ať již tedy televizních, nebo ještě starých gramodeskových? A snad konečně to nejdůležitější. Jaká je tvá nejoblíbenější scénka, rozhovor, situace nebo prostě nějaký stěžejní moment z přednášek a her?
(Za sebe bych uvedla asi všemožné nehořlavé úsloví z úst Mistra Jana Husa ve hře České nebe)

Je to tak, jak říkáš. Viděl jsem a znám většinu. Hry jsou samozřejmost, filmy snad taky, pak nějaké kratší scénky jako Odskok od Cimrmana do Lázní Kožich, Salón Cimrman, i když ten je trochu slabší... Ale tu Domácí zabijačku jsem ještě nečetl a určitě mi unikla spousta dalších materiálů. Zas takový šílenec, aby mi nemohla uniknout sebemenší informace o Cimrmanovi, nejsem.

Komplet her vyšel vskutku několikrát. Já (teda vlastně spíš bratr) vlastním starší edici, takže bez Afriky a Českého nebe. A nejoblíbenější situace? To je asi trapný říkat, že jich je spousta a že si nedokážu vybrat, co? No tak snad Varel Fryštenský o polární záři: "Tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát..."

*Usměje se nad vzpomínkou scénky* Dobrá. Posuňme se tedy od Cimrmana dále. Zde použiji námět tvého vlastního vyjádření, že nejsi do dané věci až takový šílenec, jakými vlastně někteří být mohou. Je nějaká jiná věc, do které jsi až tak zabrán a propadlý, šílený, že si nějakou novinku z daného tématu nemůžeš nechat ujít? Namátkou mě napadá třeba dávné sbírání hokejových kartiček nebo třeba tolik oblíbený sběratelský/Herní Magic: The Gatering. Propadl jsi někdy takovéto sběratelské vášni? Nebo je naopak považuješ přinejmenším za žrouty času, peněz a vlastně nepotřebné?

Ne. Baví mě spousta věcí (i když třeba to sbírání hokejových kartiček a Magic do nich nikdy nepatřily), ale žádné jsem nepropadl natolik, abych byl do ní blázen. Hmm, i když to o sobě tvrdí asi většina bláznů, co?
To je na jednu stranu sice fajn a můžu si fandit, že nejsem žádný fanatik a závislák. Ale na druhou stranu jsem se nikdy ničemu nevěnoval tak, abych v tom vynikal, což mě zas trochu mrzí. Cílevědomost a vytrvalost rozhodně nejsou charakterové vlastnosti, kterými bych se popsal.

Není to trochu zvláštní, alespoň z mého pohledu, když o sobě prohlásíš, že v ničem nevynikáš, a já přesto dole u Tvého podpisu vidím titul: PJ roku - «AK» 2009? Že v ničem nevynikáš, když z celé komunity se tímto titulem, PJ roku, mohou honosit, myslím, jen tři lidé? (Během dvou měsíců snad přibude čtvrtý). Je tedy PJování, potažmo Dračí Doupě, onou výjimkou z pravidla vynikání?...

Myslím, že zde můžeme říci, že jsi alespoň v komunitě hráčů na Aragornu vynikl. Nebo to vidíš jinak? Ovlivnila tato výhra nějak tvůj život, ať již reálný, nebo jen zde v aragornské komunitě?

Hm, no dobře, tak v něčem třeba vynikám. Ale zas přiznejme si upřímně, že to je jen vítězství v úzké komunitě příznivců Aragornu. Nebo ještě spíš jedné úzké komunity v rámci celého Aragornu. A navíc o titul Pán Jeskyně roku, o čemž většina normálních lidí netuší, co to je. Takže nic, na co bych mohl balit holky, nebo tak něco :)

Ne, já ten turnaj rozhodně nechci nějak snižovat. I když tam proti mně stálo jen pár lidí, tak konkurence to byla vysoká (a vlastně si pořád myslím, že jsem to neměl vyhrát já) a moc si toho vážím. Možná spíš než nad tím, že jsem ničeho nedosáhl, měl tedy ten můj povzdech znít, že kdybych se něčemu věnoval pořádně a vytrvale, tak toho dosáhnu mnohem víc. I když kdo taky ne, co? Ale nechme už tohoto rozboru. Teď si připadám jako nějaký zatrpklý sebelitující strejda a to bych nerad.

A jestli tahle výhra nějak ovlivnila můj život? Pohled ostatních na mě v reálném životě, i kdyby to nějak zjistili, určitě ne. Tady na Aragornu... možná mi to obrazně trochu přiotevřelo dveře, když jsem se hlásil k někomu do jeskyně, na místo porotce pro Miss Letní postava nebo do organizace AraLarpu... Ale těžko soudit do jaké míry. A že by mě ta výhra změnila nějak vnitřně, taky nepozoruju. Myslím (a to úplně seriózně), že mnohem víc mi dala už samotná účast v turnaji. Jednak jsem poznal spoustu zajímavých hráčů a taky zjistil, že se dá hrát i trochu jinak, než jsem byl zvyklý. To mě posunulo trochu dál. A co jsem měl možnost sledovat během kol, tak spoustu dalších hráčů taky.

A jak jsi byl zvyklý hrát? Nebo, pokud bychom měli tu otázku rozvětvit, co všechno nám můžeš o svém pohledu a přístupu k Dračímu Doupěti říci?

Napadá mě celá série otázek. Jak jsi se vlastně k Doupěti dostal, byl to opět starší bratr, kdo tě k němu přivedl, nebo sis k němu prošel vlastní cestičkou? Jaké byly tvá prvá léta strávená nad kostičkovaným papírem? Prožil jsi je jako PJ nebo jako hráč? Případně za PJ, jaké sis oblíbil světy či zápletky, používal jsi předlohy, jakými byl třeba obecně známý Z.Vršek, nebo jsi rovnou povolil uzdu své vlastní fantazii, či opačně, jakou jsi měl, či máš nejoblíbenější postavu hráče a proč?

K Dračímu Doupěti jsem se dostal především dost pozdě. Ve věku, kdy už většina ostatních hráčů určitě na kostičkovém papíře vybíjela jeskyně po tuctech, tak jsem ani netušil, že něco takového existuje. Až teprve na střední jsem začal slýchat nějaké zkazky o nějakých hrách na hrdiny. Okamžitě mě uchvátily, ale na naší vesnici, ani městečku, kam jsem chodil do školy, se mi nepodařilo sehnat nikoho, s kým bych si mohl zahrát, nebo mi třeba jen půjčil pravidla dračáku, abych zjistil, co to vlastně je. Takže vlastně až do nástupu na vysokou byly moje zkušenosti omezené na Gamebooky a pár počítačových RPG her.

Ani v Praze na kolejích se mi dlouho nedařilo k žádné fungující skupince přidat, takže jsem se rozhodl vzít situaci pevně do svých rukou. V tu dobu právě vyšlo DrD+, takže jsem proseděl několik hodin v Luxoru a pročítal si ho. To byla vůbec první pravidla her na hrdiny, které jsem kdy četl, takže mě opět zcela uchvátila. Kompletní soubor příruček jsem si koupil a začal dávat dohromady skupinku svojí (v tu dobu jsem také založil svou první jeskyni tady na Aragornu). To se mi nakonec podařilo a s menšími přestávkami a několika personálními i pravidlovými změnami pokračujeme dodnes.

Bohužel se do dělání PJ nikdo moc nehrnul, takže, ač naprostý nováček, jsem se musel tohoto úkolu zhostit a většinu své herní kariéry jsem byl spíš PJ než hráč. A co se týče mého stylu, který se změnil výrazněji až s Aragornským turnajem, tak ten byl hodně ovlivněný pohledem autorů pluska a Vukogvazdské družiny (http://www.vukogvazd.cz), jejíž letopisy jsem tehdy hltal. Mám tím na mysli zejména maximální snahu o hraní postavy a skromnost v rozletu. Takže hráči u mě začínali vždycky jako usmrkanci na 1. levelu, kterým nakopal prdel kdejaký hospodský halama, mnohem víc času trávili povídáním a hledáním informací než bojem, k prvním magickým předmětům se dostali až na konci kampaně a draka u mě nepotkali ani jednou :D S tím trochu souvisí i moje snaha o zachování prostředí středověké Evropy (nebo alespoň mojí představě o ní, protože historik nejsem). Takže uzdu svojí fantazie jsem popustil poprvé až v turnaji na Aragornu. I když si pořád myslím, že v tomhle ohledu mám ještě hodně co dohánět.

Takže moje cestička k dračáku byla hodně klikatá. Starší bratr mě tentokrát nechal na holičkách, protože k fantasy nijak netíhnul, a musel jsem si ji prosekávat sám. Období vybíjení jeskyní nakreslených nad čtverečkovým papírem jsem tak nějak přeskočil. A teď... vlastně mám dojem, že opět stojím na křižovatce a nevím, kterým směrem se vydat (tedy alespoň v tom herním světě).

Pokud bychom se neomezili jen na Dračí Doupě, ale věnovali se fantasy obecně, jaké její pojetí by u Tebe zvítězilo? Máš raději fantasy skutečně téměř přitažené za vlasy, nebo spíše pojaté méně odvážně a vycházející spíše z realističnosti (Čemuž by odpovídalo právě pojetí světa z hry, jež jsi uvedl nahoře.) Což by asi mělo v úvodu být podáno otázkou, zda čteš fantasy knihy, případně jakého máš oblíbeného autora? A pokud nikoliv, který žánr naopak obsadil u Tebe post oblíbené literatury?

Fantasy pochopitelně čtu. Nebo jsem aspoň četl. Teď už na to, jak už to tak bývá, tolik času není a případně sáhnu i po jiném žánru. Jednoznačně preferuju realističnost. V tom se mi třeba hodně líbila Sapkowského Husitská trilogie - jedna z posledních fantasy, kterou jsem vlastně četl. I když těžko říct, co považovat za hodně přitažené za vlasy a co ne. Pratchetta by někdo mohl považovat za přitaženého dost. Ale přesto (nebo možná právě proto) v něm člověk pozná charaktery a postoje skutečné. Fantasy, kde bych tohle postrádal, by se mi určitě nelíbila. Ale taková se mi do rukou asi ani nedostala.

Těch autorů, kteří patří (nebo aspoň patřili) mezi mé oblíbence, je spousta a asi ani tím nikoho nepřekvapím. Kromě dvou dříve jmenovaných i Williams, Feist, Želazny, Tolkien a časem bych si určitě vzpomněl na další. A jaký žánr nebo autor patří mezi mé nejoblíbenější teď, se neodvažuju hádat. Nějaký čas teď čtu dílka od H. P. Lovecrafta, R. Chamberse a podobných autorů, kteří psali hororové povídky někdy na přelomu 19. a 20. století. Kvalita povídek sice není nijak závratná, ale vycházelo z nich třeba Call of Cthulhu - další z pilířů her na hrdiny s trochu jinou tématikou, než bylo DnD. A kromě toho se jimi také inspirovala jedna má oblíbená deskovka, takže mě zajímalo, o co vlastně jde.

Jestli mohu, dám Ti sem soubor otázek, které jsem měla připraveny na chat. Jsou vcelku krátké, ale dozajista se můžeš rozepsat:

Co ty a hokej, případně fotbal? Je dost lidí, kteří tyto sporty považují za jakousi vizitku České republiky ve světě a nevadí jim být do čtyř ráno vzhůru, aby viděli přímý přenos, nebo jet z druhého konce republiky na přivítání hokejistů. Jak prožíváš ty úspěchy a neúspěchy našich reprezentací? Poskakuješ s vlajkou a jejím druhým vyobrazení na čele, nejlépe po dlouhé cestě na Václavák, nebo Tě hokej, či potažmo fotbal, ať již na mezinárodní, nebo třeba jen ligové úrovni, nechávají klidným?

Sledování hokeje i fotbalu (a potažmo jakéhokoliv jiného sportu) mě nechává úplně chladným. Teda vlastně úplně chladným ne. Spíš mě vždycky štve, když se podobná událost koná a fanoušci mě pak v noci budí z klidného spánku, v prostředcích hromadné dopravy ruší svým řevem a sem tam způsobí nějakou tu výtržnost začasté podpořeni alkoholovým opojením. A mně osobně je vážně jedno, jestli přitom zapíjeli vítězství nebo žal z prohry.

Ne, pochopitelně nechci házet všechny sportovní fanoušky do jednoho pytle. Vím, že se takhle chová jen malé procento z nich (nebo přinejmenším ta menší polovina) a na ty ostatní nepohlížím s žádnou nevolí. Ještě před pár lety jsem sport taky docela sledoval a dokonce jsem třeba kvůli finále v Naganu vstával v ty 4 ráno, nebo kdy se konalo. Ale pak mě sledování sportu nějak přestalo uchvacovat.

Jasně že když je příležitost si jít s kamarády zakopat, vyrazit na běžky nebo na lezeckou stěnu (což je v současnosti můj oblíbený sport), tak hbitě vyrazím. Ale v roli diváka už mě nevzrušují ani olympiády nebo mistrovství. A myslím, že bychom se měli snažit, aby vizitkou ČR ve světě byly (pokud ne především, tak tedy alespoň i) jiné obory naší činnosti.

Druhá otázka je vlastně trochu spojena s tou prvou. Krom například zmíněného hokeje nás Čechy reprezentuje ve světě i pivní mok. Co ty a pivo? Piješ jej? A pokud ano, jaké je dle tvého soudu nejlepší? Které značce uděláš reklamu a jakému druhu? 10? 12? Světlému či tmavému?

Heh, tak tady už asi u mužské části případných čtenářů ztratím zbytky vážnosti úplně. Já jsem se asi vůbec narodil ve špatné zemi nebo se špatným pohlavím, či co. Ale mně pivo prostě nechutná! A to jsem se fakt snažil. Co půl roku jsem zkoušel ochutnávat různé značky a typy. Teď mi dokonce bratr (tentokrát ten mladší) dal k Vánocům piva s citronovou příchutí, kolovou příchutí a podobné zhůvěřilosti a nic.

U spousty lidí se mi stalo, že když jsem v hospodě řekl, že pivo nepiju, a dal si místo toho kofolu, zařadili si mě do kolonky abstinent. Což ovšem pravda není. Piju téměř cokoliv, ale pivo opravdu ne :)

No a zastavme se u té blondýnky, co prošla právě kolem. A posuďme její vzhled, hmmm. Jaké dívky, ženy, slečny se ti líbí. (Jen vzhledem, kašleme teď chvilku na charakter). Máš rád zrzky, brunetky či blondýnky? A nezůstaňme jen u vlasů, miřme níže, ještě níže, ještě níž! No, asi tam, někde mezi pupíkem a bradou...

Jej, to začíná být čím dál osobnější. Mám právo u nějaké otázky nevypovídat? Protože si nejsem jist, jestli se k tomu rozhovoru přítelkyně nedostane :) Tak jo, když už jsem se do toho namočil, tak to taky statečně dokončím. Aspoň že jsi mě ušetřila té charakterové stránky, takže nevypadám jednostranně fyzicky zaměřený.

Po létech zkoumání svého nahlížení na osoby opačného pohlaví jsem došel ke zjištění, že nejvíce si všímám celkové figury a stejnou měrou i obličeje. Postavu preferuju štíhlou, proporčně... tak akorát, vysokou jako já, nebo o kousek menší. Obličej, ten se těžko definuje. Žádné konkrétní požadavky na jednotlivé části jako barvu očí nebo tvar nosu nemám. Prostě musí být všechno tak nějak pěkně uspořádané. Vlasy dlouhé kaštanové, to je jasný.

Na rukou se pro mě nedá vcelku nic zkazit ani získat, takže z té horní půlky chybí, tuším, už jen prsa. Tak ta bych prosil pěkně pevná, oblá a hlavně malá. Vážně nekecám. Skoro bych se nebál říci, že čím menší, tím lepší. Teda nějaká být musí, to zas jo. Ale pokud nejsou menší než moje, tak to je v poho :)

A co by to bylo za slečnu, kdyby k ní nebyla sexy kára. Tedy ehm, máš řidičák? I když, na rybářský lístek taky nic nechytíš, že? Jaké se ti líbí auta? Terénní, sportovní, nebo máš raději jen jednu stopu?

Jo, řidičák mám. Ale to je tak všechno. Řízení auta používám jen jako nutnost pro přesun někam, nerozumím jim, nezajímají mě (hm, už jsem u toho špatného pohlaví zas) a můj technický talent končí u výměny duše na kole.

Ovšem co se týče té jedné stopy, to je jiná. Pořádně protůrovat, sevřít vrčící stroj mezi nohama, uhánět s větrem ve tváři a klopit se do zatáček na těch našich horských silničkách, to je něco jiného než ta nudná stabilní krabice na čtyřech kolech. Sice mám jen stařičkou Jawu 350, takže žádný pirát silnic nejsem (jezdit moc rychle se stejně bojím), ale zas to už není fichtl, kdy mě do kopce předjel lecjaký cyklista :P

Ehm, no, trochu sem se zasekla. Takže jedna rychlá otázka. Jakpak jsi byl odměňován na základce za chování? Prošel jsi s čistým štítem, nebo se občas nějaký ten bod strhl a vyšla z toho dvojka či trojka?

No, tak s čistým štítem to nikdy nebylo. Nějakou tu poznámku jsem domů donesl přinejmenším obden a v počtu černých puntíků na nástěnce jsem byl vždycky v první trojce. Ale většinou to byly poznámky typu čtení pod lavicí, zapomínání domácích úkolů a školních pomůcek a rvačky v družině. Na žádný velký průšvih si ani nevzpomínám. Takže ač je to s podivem, tak jsem dvojku z chování nedostal.

Pokud vynecháme již zmíněného Járu da Cimrmana, který byl z ankety největší Čech vyloučen, koho ty považuješ za největšího Čecha? Případně, pokud nezůstaneme jen u Čechů, koho bys navrhl na největší osobnost? A samozřejmě, proč právě ji a ne tu vedle?

Z té desítky finalistů jsem nejvíc fandil J. A. Komenskému. Důvody, proč ho považuju za génia, asi netřeba zdůrazňovat, protože ho zná každý. A proč by právě on měl být první a nikdo jiný? Těžko říct. Necítím se povolaný srovnávat významnost činů našich osobností, navíc napříč všemi obory lidské činnosti, a pochybuju, jestli někdo jo. Mně vůbec tahle soutěž přišla pozitivní akorát v tom, že se díky tomu lidé něco nového o naší historii dozvěděli. Ale samotné srovnávání velikosti osobností mi přišlo dost bezpředmětné.

A co se týče největší osobnosti světa, tak tam se nehodlám pouštět do nějakých spekulací nebo osobních preferencí už vůbec. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel a ani nebudu.

Otázka za sedm bodů. Pokud tedy nejsi lenoch a odpověď zní: všechny. Jakou domácí práci nejvíce nesnášíš?

Vysávání koberců.

Osmička. Osm bylo trpaslíků i se Sněhurkou. Takže, probrali jsme lehce fantasy, ale co pohádky. Máš nebo měl jsi nějakou oblíbenou? Ať již v knižní či filmové podobě? Přikloníš se tedy spíše k dnešním výtvorům, jakými je třeba Šrek, nebo naopak zůstaneš věrným například Třem oříškům pro Popelku?

Ale jo, pohádky jsem měl rád vždycky, ale ta nejoblíbenější se dost často měnila, podle počtu let i nálady, a žádná nehrála vyloženě prim. Takže jestli bych sáhl po Šrekovi nebo po Popelce, by záleželo taky na momentálním rozpoložení.

Máš už toho dost? (No, to je vlastně taky dobrá otázka, že? Jestli už Ti ze mě neběhá hlava kolem.) Dobrá, vyjděme z toho. Pokud tedy vynecháš mě a měl by sis vybrat jednoho uživatele Aragornu, který by s tebou měl dělat rozhovor, koho by sis vybral?

Hm, tak ani na tuhle otázku asi konkrétně neodpovím. Ne že bych se tak zdráhal někoho jmenovat, ale vážně nevím. Nejen proto, že netuším, jaké má kdo pro dotazování nadání. Ale taky ani nevím, jestli by bylo lepší, aby ho se mnou dělal dobrý kamarád, nebo jen letmý známý... Vstupuje do toho spousta faktorů, ze kterých ale na druhou stranu pro mě není ani jeden zásadní. Takže mi vyhovuje, že jsem si vybírat nemusel :)

Koukám, že bod číslo sedm máme plně společný. Taky je to má nejméně oblíbená domácí práce. Jinak abych odpověděla na tu otázku, co jsi položil, samozřejmě máš právo na nějaké otázky neodpovídat. Ale to jsem měla asi napsat až po otázce, jaké je číslo tvého bankovního účtu a heslo pro výběr, žejo? Ale pojďme s dovolením ještě k posledním otázkám...

To číslo účtu a heslo mi teď asi už neřekneš, co? No nevadí. Jedna z posledních otázek. Na jakou otázku bys čtenářům rád dal odpověď, ale ta otázka zde nezazněla? Na co si myslíš, že jsem se měla zeptat, protože to je něco, co bys rád za sebe presentoval, ale já se nezeptala?

Á jé, a nemohl bych radši odpovědět na to číslo účtu? No ale když už se ptáš na tohle, tak bych řekl, že to jsou dvě rozdílné otázky. Tedy to, co si myslím, že ses mě měla zeptat, a to, na co bych rád dal odpověď. Třeba být na tvém místě, tak bych se sám sebe asi ptal víc na samotný Aragorn, když už ten náš rozhovor probíhá pro něj. Nicméně mi vůbec nevadí, že ses ho dotkla jen letmo, a rád přenechám hodnocení povolanějším osobám. Možná bych některé své odpovědi trochu rozvíjel místo častého začínání nových témat. Takhle jsem se ke konci cítil víc jako u výslechu než při rozhovoru :D Ale kterou odpověď bych rozváděl, to je otázka. Sám sebe znám vcelku dobře, takže těžko soudit, která by mě zaujala, kdybych nebyl mnou...

Jinak, jak se tak koukám, není vcelku nic, co bys opomenula. Nějaká ta úvodní rozehřívací otázka, obligátní zakroužení kolem dračího doupěte a fantasy obecně a nakonec pár otázek, které by přiblížily mě samého, včetně pár otázek na tělo... čímž jsou možnosti prakticky vyčerpané.

Nu a na co bych rád odpověděl? No jasně, že na něco, kde by z mé odpovědi vyznělo, jaké mám geniální vlastnosti, rozhled a světonázor. Ale zároveň tak, aby se na to otázka přímo dotazovala, takže by to vůbec nevypadalo, že se snažím nějak holedbat. Ale takovou otázku si tu nemůžu položit sám, protože by to nemělo ten efekt, to snad uznáš :)

Obávám se, že teď již Ti takovou otázku položit nemohu, kde by všechny tyto vlastnosti, které jsi chtěl na sebe prozradit, tě vykreslily v tom nejlepším světle :)
Každopádně děkuji za zpětnou rekapitulaci, čeho všeho jsme se dotkli, a že jsme tím obepnuli většinu možného spektra, které šlo...

Možná jsme některé otázky mohli rozebrat důkladněji, ale zůstalo by pak dosti prostoru na ty další? To asi nezjistíme, ale snad jsi i ty spokojený s tím, co se nám společně povedlo z tebe vypáčit :) Nu, asi tedy můžeme náš hovor ukončit, ne? Snad jen poslední otázka, kterou jsem pro její osobní pojetí původně vynechala, ale zkusme ji. Vraťme se tedy k počátku, jak Cimrmanovi, tak tomu prvotnímu. Cimrman si poznamenal do deníku: *Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá*
Jak jsi na tom s vírou ty? Jsi věřící, ateista či něco mezi tím vším?...

A s touto otázkou děkuji za všechny odpovědi a hlavně čas tomu věnovaný. Ahoj...

Obávám se, že odpověď na tuhle otázku by u mě byla ještě nejednoznačnější než u samotného mistra. A její vyčerpávající zodpovězení by zdaleka překročilo místo vymezené pro naši rozpravu, ale pokusím se.

Od mládí jsem byl vychováván v katolické rodině. Naštěstí nijak ortodoxní nebo dogmatické a rodiče nám nikdy nebránili klást si otázky, diskutovat a pochybovat. Nicméně nás vedli tímto směrem, poctivě jsme chodili do kostela, večer se společně modlili a vůbec dělali všechno, co k tomu patří.

Pochybnosti jsem měl pochopitelně pořád. Osobně se považuju za člověka uvažujícího a jednajícího spíš rozumově než pocitově. A čím víc jsem nad vším uvažoval, tím víc věcí mi v křesťanském pohledu na svět nesedělo a posledních pár... hm, řekněme, měsíců až let se považuju spíš za ateistu než věřícího. Nebo aspoň za to, co většina lidí považuje za ateismus - tedy že se večer před spaním nemodlím a do kostela zajdu jen občas a spíš ze stesku či zvědavosti než kvůli pobožnosti. Nicméně to zdaleka neznamená, že bych otočil o plných 180°. Pořád považuju Boha jako stvořitele světa za přijatelnou teorii (minimálně stejně přijatelnou jako představu, že vznikl najednou z ničeho nebo že existoval od nekonečna) a vůbec se spousta mých názorů a morálních hodnot s křesťanstvím a učením církve shoduje. Ale odmítám přijmout za stoprocentně vlastní víru, která mi přijde spíš jako poslepovaná z lidských přání a představ, než jako ze skutečného Božího zjevení.

No, říkal jsem si, že se moc rozepisovat nebudu. Tak abych to snad ukončil stejně, jako jsme začali: Mám pocit, jako by se můj názor na svět vyvíjel do puntíku podle Cimrmanovy teorie poznání. Na počátku utvářel moje vědomosti omyl (pochopitelně přesný). Během poznávacího procesu jsem omyl postupně vyvracel, až jsem nakonec stanul před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou. Nevím nic, ale zato to vím přesně :)

Taky děkuju za příjemný hovor a prozatím ahoj.