Rozhovor s hater (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Zdravím.
Nezdržujme se zdvořilostmi a pojďme k první otázce.
Jak vznikl Tvůj nick? Znamená „hater“ něco konkrétního? Proč je s malým písmenem na začátku? Někteří uživatelé jsou možná v rozpacích, jak skloňovat. Zajímá mě zejména oslovení - hatere? Nebo neskloňovat?


Čuz!
Kdysi dávno, ještě když byl internet v plenkách, existovala síť tvořená dočasným telefonickým spojením. Této síti se říkalo fidonet a bydlela tam skupina švarných junáků, kteří se také chtěli zúčastnit tehdejšího velkého trendu: Haterství. Existovalo velké množství různých klubů a klubíků, které sdružovaly lidi spojené nenávistí, například: Kelly Family haters.
Tato skupina si za objekt své tvůrčí nenávisti vybrala (možná si on vybral je) zavrženíhodný a zákeřný Scroll Lock (ano, jedná se o počítačovou klávesu). Se zápalem sobě vlastním se pustili do souboje s tímto ohavným nepřítelem... více viz www.slhaters.cz.
A kdysi dávno, ale už ne tak dávno (to už fungoval docela dobře internet), když jsem si na gymplu zakládal první email (na www.post.cz), tak jsem si zvolil tuto přezdívku, abych vyjádřil své sympatie tomuto klubu neohrožených chlapíků (PsSL!) a pochopitelně myšlence nesmyslnosti nenávistných klubíků. :-)
S malým písmenem na začátku je proto, že haterové něco nesnáší a to něco je před tím. Ještě mi přijde hezká představa Mrzouta ze šmoulů. Ten taky vyjadřuje stejnou myšlenku, když říká: "Nemám rád koláče!"
Ohledně skloňování - každý podle libosti. Všiml jsem si, že někteří používají velmi žoviální: hejtra. :-)
Pochopitelně je možné řídit se pravidly českého pravopisu.

Nádherně vyčerpávající.
Tomu obličeji na Tvé ikoně se nedá upřít výraz. Je to Tvůj portrét? Autoportrét? Náhodně vybraný obrázek, který Tě náhodou charakterizuje? Nebo prostě jen ikona, která se Ti líbí?

Nakreslila mi to Niam a jsem to já. .-)

Z Tvé první odpovědi vyplývá, že už jsi docela pamětník. Jaké to bylo, když jsi se poprvé setkal s Dračím doupětem? Jak dlouho se mu vlastně věnuješ?

Jsem teď tak trochu čekal, že přijde otázka, který je to ten rytíř čistoty.
Jaké to bylo poprvé, věčná to otázka. :-) Měla vlahé rty, něžné oči a hebkou pokožku...
Poprvé přišel s gamebookem můj starší bratr, to jsem byl na gymplu, pak jsem začal chodit do fantasy klubu, který vedl "Bergil", a tam jsem potkal nejen dračák a Tolkiena, ale i šadourun. Poprvé to bylo jen tak na zkoušku, ale vydrželo mi to celé gymnázium. Kromě fantasy klubu jsme hráli i doma s bráchama, vytáhl jsem to na bráchance a sestřenice, hráli jsme ve škole. Chodili jsme na soustředění o víkendech a pochopitelně navštívili slavný gamecon. :-)
Ještě na gymplu jsem se potkal poprvé i s upírky, i když jsem do nich v té době ještě nedorostl - o nich mám často pocit, že mám stále kam dorůstat, i když je to pochopitelně lepší než kdysi. Na výšce pak přišly další shadowruny a objevování jiných her na hrdiny, různých teorií, překlady a další aktivity.
V každém případě dračák se rychle stal jednou z těch zajímavějších činností, kromě běhání po venku, čtení a hraní počítačových her.

Aragorn byl, myslím, založen jako herna Dračího doupěte. Byl jsi při tom nebo jsi se připojil později? Jak jsi se o něm vlastně dozvěděl?

Nebyl jsem při tom, jilma jsem poprvé potkal na xchatu v místnosti Dračí doupě, kde jsem si párkrát skvěle zahrál.
A našel jsem ho, nevím jak. :-) Doklikal jsem se sem odněkud z webu. Nejdřív jsem šel hned pryč - to byla, tuším, ta první verze a ta vypadala dost hrozně. Když jsem sem dorazil podruhé, byl tu už chat a první, s kým jsem se tu bavil, byl magik007, dnes větvička. :-)
Přišel jsem s tím, že si třeba odpočinkově zahraju nějakou postavu, ale řekl mi, že pravděpodobně neseženu jeskyň. :) Tak jsem dělal PJe. Moje první hra zde byla podle počítačové hry Hero's quest a bylo to po chatu. Přímo magické bylo, jak to tehdy chtěli všichni dohrát až do konce. A mám pocit, že je to vlastně jediná hra, kterou jsem tady na Aragornu dohrál až do konce, když se nepočítá turnaj.

Takže pak to šlo s hraním z kopce? Co se dělo v tom čase mezi prvním dobrodružstvím a nynějškem? Věnoval jsi se hraní dál, pouze se jeskyně nedohrávaly? Nebo jsi postupně na Aragornu začínal hledat nějakou jinou náplň?

Jak se to vezme, z kopce, pravděpodobně to souvisí se zvyšujícími se nároky a zmenšujícím se množstvím času. :-)
Rozjel jsem "Bez PJ", což byla hra založená na tom, že každý hráč byl PJ a zároveň každý měl svou postavu. Zlaté pravidlo bylo, že zranění postavě může způsobit jen její majitel. Tahle hra byla svým způsobem také uzavřená, i když to nemělo jasný konec z důvodu způsobu hry.
Pak následovaly další hry, které dopadly tak, že se hráči prostě nebyli schopní scházet (nebo jsem jako PJ ztratil jejich zájem) a jeskyně skončila dřív než příběh samotný. :-)
Jedna z těchto jeskyní byl upíří Danse de la Mort, kterou jsem PJoval celkem třikrát s různým osazením. Dvakrát jsem se dostal přes půlku, ale nikdy ne do poslední osmé kapitoly. Jeden běh jeskyně trval jeden rok.
Kromě toho jsem hrál jeskyň, kde bylo asi pět PJů a asi osm hráčů. Hrál jsem tu shadowrun, hrál jsem mexický pat - to byla také dokončená hra, protože to je stavěné, aby to bylo krátké. Pak ještě několik dalších her a hraju stále, přestože v současné době mnohem méně jako PJ, spíše jako hráč. Mrzí mě, že už ne po chatu. V současné době pro mě není možné si vyhradit čas jednou týdně ve stejnou dobu.
Mezitím si mě Edwin "najal" jako pomocného redaktora (pravděpodobně proto, že jsem blbě kecal i do některých článků), potom odešla Gil-Avardil a místo ní to dělal Amthauer a Laethé. Pak jsem to nějakou dobu dělal jen já s Annoxem a pak přišla Nefrete a ty.
Teď už jen s nostalgií vzpomínám na dobu, kdy jsem vysedával v Edově hospodě a lanařil zatím neznámé lidi, že dem hrát nějakou věc, kterou jsem právě vyštrachal někde na webu. :-) A na ty nejradši vzpomínám. Ještě na A2, kde bylo možné vytvořit dočasné místnosti a pozvat tam jen určené lidi. Teď je místo toho rozcestí anebo jeskyň, kterou je třeba nejdřív schválit.

Zmínil jsi počítačové hry. Vzpomeneš si, co‘s hrál poprvé? Jaký žánr Tě baví? Každý hráč s nostalgií vzpomíná na jednu, často velmi zastaralou hru, kterou považuje za nejlepší a nikdy nepřekonanou. Která by to byla?



Favoritem je již zmiňovaný Hero's quest, v současné době už se neprodává a firma Sierra jej uvolnila zadarmo ke stažení. Je to kombinace epického příběhu a soubojových meziher. Hrdinu bylo možné vycvičit, ale stejně tak bylo potřeba zorientovat se v příběhu a najít rozřešení. Navíc je to nabouchané hloupými vtípky.
První? To byla, tuším, hra "Alley cat", ještě čtyřbarevné nahánění kočky s myší. Víceméně jsem hrál všechny žánry, fotbal jsem zabalil, protože jsem z něho byl nervní a měl jsem chuť furt něco rozbít, protože jsem prohrával. :-) Ještě ke všemu u toho pořád hrála ta pitomá hudba.
Letecké simulátory mě bavily jenom chvilku. Vesmírné střílečky jsou také super. Za strategie jak civilizace nebo Master of orion, tak Command and conquer nebo Starcraft. RPGčka Dungeon Master, Diablo, Land of Lore. Ale třeba zajímavý je ADOM. :-) I když graficky se leckomu nebude líbit. Larry, Space quest. Zmínil bych ještě oblíbené Vampire: the Masquerade, a to Redemption i Bloodlines.
V současné době hraju třeba: Pixfrogger, Kobo Deluxe, Battle for Wesnoth (to už je zase půl roku).
Prostě jsem hrozný pařan. :-)

Jsme generací pařanů, o tom nemá smysl pochybovat. Mnozí se ptají: kam až to může vést? A proč to tak vlastně je? Kde se stala chyba, že je nám příjemnější řešit neskutečné problémy v imaginárních světech na úkor toho skutečného? Nebo to není chyba? Je to prostě evoluce?

Je to snadné: pustit hru, kliknout a získat bod. :-)
Není zas tak snadné dosáhnout úspěchu v realitě. Přesto, když nebudeme mít úspěchy v realitě, tak vymřeme.
Tady bych odpověděl otázkou: Je to skutečně chyba? Anebo je to dobře, že si to člověk může vyzkoušet v počítači nanečisto? :-)

Jistě Tvoje filozofická úvaha na toto téma bude čtenáře zajímat. Např. RPGčka - není to touha po jiném životě, co nás k jejich hraní táhne? A s Dračím doupětem to asi bude stejné.

Myslím si, že hlavním tahounem jakékoli hry je zábava, legrace. Jsou pochopitelně další věci. Můžu hrát třeba Diablo, kde po kliknutí umře nepřítel a po dalším kliknutí umře zase další a pak je to uspokojení, že se mi daří plnit úkol. Můžu také číst tajemný příběh, který postupně odhaluje děsivé spiknutí. Nebo je pro mě zajímavá právě ta filozofická diskuze, o které mluvíš.
Výhoda her na hrdiny je, že mohou být vším výše uvedeným. A pořád se mění. Knihu přečtu, pak přečtu další od stejného autora, protože je to zajímavé, ale musím počkat, než napíše další kapitolu. Třeba rok.
Stejně je to s počítačovou hrou.
Ovšem tady stačí přijít na rozcestí, potkat neznámé lidi a zkusit si s nimi zahrát a člověk má něco nového a když má štěstí tak i zajímavého. To je druhý aspekt Aragornu, když máš štěstí - chodí sem různí lidé a ta otázka zní: Jak poznat, s kým si dobře zahraju?
Jestli je touha po jiném životě to, co nás žene do hraní? Nevím, myslím si, že každý by měl žít tak, aby toho nelitoval. Tedy žít život, který chce žít. Ovšem často potkáváme věci, které bychom v tomto ideálním životě nechtěli - ale hrdina to přece nemůže mít jednoduché, ne? :-) Jinak by to nebyl hrdina.

Jsi již nějaký ten pátek administrátorem na Aragornu - máš vizi jeho budoucnosti? Je to dobré tak, jak to je, nebo by se měl ubírat jiným směrem? (Otázka nezní, jestli to jde, nebo jestli na to stačíš sám, ale co by sis představoval.)

Myslím si, že úplně komplexní představu nemám. Ale líbilo by se mi, kdyby tu bylo víc teorie RPG jako na RPG fóru, kdyby sem lidi dávali svoje jeskyně, kdyby sem dávali svoje hlavní nepřátele, kdyby sem dávali skvělé artefakty ze svého světa - a to nejen články, ale i obrázky. Každý tu řeší, jakou ikonku si vybrat pro svou postavu, každý PJ rád dává do jeskyně obrázky hráči naloupeného pokladu. Galerie, stejně jako články, slouží spíš: Hele, napsal jsem takovou čupr povídku (nakreslil obrázek), jsem dobrý, že?
Líbilo by se mi menší omezování zdejších hráčů, větší transparentnost jednotlivých procesů - i když to je otázka.
Také by se mi líbilo, kdyby na hraní existoval vlastní klient, tj. ne internetový prohlížeč, ale desktopová aplikace na hraní.
Na druhou stranu Aragorn je již teď velmi komplexní a vymakaná aplikace, která se z tohoto důvodu obtížně aktualizuje a spravuje. Proto by se mi líbilo, kdyby byly zdrojové kódy opensource a měl k nim přístup kdokoli. Aby proces vývoje byl předmětem diskuze více lidí, aby se ho mohl účastnit každý - za předpokladu, že má patřičné schopnosti. Líbilo by se mi, kdyby existovala skupina vývojářů (aspoň 5), testovací server, na kterém by mohli zkoušet, a spousta dalších nereálných věcí. :-)

Máme tady všechny ty facebooky a jiné booky a na nich spoustu "kamarádů" – jaký je na to Tvůj názor? Nadšení? Toleruješ? Nenávidíš? A proč?

Stejně jako oheň je dobrým pomocníkem a špatným pánem. Když mám něco, co chci říct jiným, tak to tam napíšu, a když někdo z nich má čas a zaujme je to, tak třeba taky napíšou. Nikomu se nevnucuju. :) A zároveň se třeba dozvím, co dělají mí přátelé, jaké mají starosti a radosti, aniž bych cestoval někam daleko.
Na druhou stranu je tu otázka bezpečnosti a hromady věcí, které člověka vlastně nezajímají, ale facebook mu je nutí. :-)

Na závěr z jiného soudku. Většina složitých filozofických a existenčních otázek se nedá zodpovědět, dokud si neuděláme nějakou teorii o smyslu života.
Takže - co je podle Tebe smyslem života?

Zábava. :-)
Smyslem života je to, co si sami zvolíme, aby jím bylo. Stejně jako můžu říct v zimě: Je moc velká zima. Nebo naopak si v létě stěžovat: Je moc velké horko; stejně tak můžu říct: To je nesmysl! Nebo naopak to má opravdu smysl.
Někde jsem viděl pyramidu potřeb člověka, které se snaží postupně naplňovat, začínalo to žízní, hladem, přes sexuální pudy až po úspěch. Jestli to je skutečně smysl života naplňovat tyto potřeby, nevím. Ale řekl bych, že například smyslem života bezdomovce-alkoholika je sehnat další flašku a žvanec. Naopak vrcholový sportovec baží po tom sportovním úspěchu. :)

Díky za rozhovor, hater.

Díky za rozhovor, filozofe. :)