Rozhovor s Neerou (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Vítězka prvního ročníku Ligy jeskyň, která spolu s mou maličkostí projekt vede a rozvíjí. To je Neera. Úspěšně hraje ve velkém množství her a každý Pán jeskyně, který ji přijme do své hry, rychle podléhá jejímu kouzlu a má chuť jí orazítkovat čelo nápisem „Výjimečná hráčka.“
Prostřednictvím tohoto rozhovoru bych vám nejen ráda představila Neeru, ale zároveň bych vám spolu s ní chtěla ukázat náš pohled na roleplay, seznámit vás s touto naší vášní, třeba vás i trochu inspirovala do dalších her a připomněla vám, že fantazie je nádherným prostředkem, kterým obohatit život sobě i druhým.

Vítej u rozhovoru a ještě jednou ti gratuluji k vítězství. Během maratonu Ligy si mohli i jiní uživatelé než tví spoluhráči všimnout, že jsi velice dobrá a neobyčejná hráčka. I jiní pánové jeskyň v Lize nejednou sáhli po textech, ve kterých se vyskytovala tvá postava, a věřím, že i díky tomu zářili. Nikdo se ale nestane géniem přes noc. Jak dlouho už hraješ RPG a jak teď s odstupem vidíš své začátky?
Díky, přečetla jsem si jenom úvod a už se červenám. Tohle nebude jednoduché. ;)
Nicméně když po mně chceš takovouhle vysokou matematiku, poprvé se mi RPG zakouslo do života v jídelně horské chaty na lyžáku. To už je víc než osm let a za tu dobu se nikdy pořádně nepustilo.
O těch začátcích bych snad radši ani nemluvila, ale je mi jasné, že tak snadno se z toho nevyvleču. Takže beze vší skromnosti bych pro potěchu všem nováčkům řekla, že byly strašlivé. A ještě k tomu na několikrát – začátky s RPG úplně, první restart, začátky na Aragornu, druhý restart. Když se k nim nachomýtnou někteří moji současní spoluhráči, tak se většinou královsky baví, a já se snažím tvářit, že s těmi texty nemám nic společného.

Roleplay je v dnešní době poměrně rozšířený fenomén a člověk nemusí hledat příliš pečlivě, aby našel různé knihy, návody, pozvánky na kurzy a workshopy s RPG spojené. Absolvovala jsi někdy nějaký kurz či seminář, četla jsi nějaké knihy o roleplay, anebo jsi byla hráčem samoukem? Co ti nejvíce pomáhá kupředu v cestě světem her na hrdiny?
V tomhle ohledu jsem naprostý samouk. Nebo spíš „odkouk-uk.“ Když má člověk možnost hrát s talentovanými lidmi, tak naučí daleko nejvíc.
Jinak mě nejvíc žene asi můj perfekcionismus, dlouhé hodiny promýšlení a hledání těch nejlepších cest (i když je to „jenom“ hra, věnuji jí dost času a energie, abych chtěla, ať to k něčemu vypadá). Také snaha, i když to teď bude znít trochu jako klišé, nevyhýbat se výzvám. U některých mých oblíbených postav si říkám, jak jsem tehdy měla tu odvahu si takový oříšek napsat.
Stejně je ale nejdůležitější mít dobré spoluhráče. Od těch jsem si vzala daleko víc než z Příručky vypravěčství, která mi už přes rok leží nedočtená na stole (jsem ostuda, já vím).

Hrála jsi někdy klasické RPG s kostkami a kartami postav, jako je například Dračí doupě nebo Vampire the Masquerade? Pokud ano, čemu dáváš přednost a proč?
Jednou jsem hrála VtM a tehdy jsem došla k závěru, že kostky v RPG nejsou mým šálkem čaje. Řekla bych, že hráč a PJ sami nejlíp ví, čeho je a čeho není postava schopná, jak byla daná nepříjemnost zahraná a kam má příběh směřovat dál. Smůla v kostce může tohle jenom pokazit.
Stejně není nic lepšího než si zahrát pořádný průšvih, prohraný souboj nebo jinak na dno sraženou postavu. ;)

A co rpg naživo? Je změna opustit zákoutí s klávesnicí, ve kterém se hráč může rozmýšlet o adekvátní reakci na hranou situaci, a čelit dramatům a improvizaci tváří v tvář. Jaký je tvůj vztah ke slovnímu RPG nebo k LARPům? Co bys u nich vyzdvihla a v čem je naopak pro tebe textová hra lepší?
Slovní RPG považuji za skvělou věc k odreagování a procvičení bránice – protože z nějakého mně neznámého důvodu se téměř všechna slovní RPG, která jsem hrála, zvrtla v něco mezi fraškou a parodií. Ale na ty hlášky a nekonečné výbuchy smíchu vzpomínají všichni zúčastnění dodnes (a taky všichni, co se kolem snažili spát – možná by vážnosti oněch her prospělo, kdybychom se je nesnažili hrát vždycky tak mezi půlnocí a čtvrtou ráno).
LARPy, i když už jsem jich taky pár navštívila, jsou takový můj malý sen. LARPy mě neuvěřitelně baví, ale občas postrádám tu potřebnou dávku drzosti, se kterou napálit ostatním svoji postavu přímo mezi oči.

Hrajeme spolu v nejedné jeskyni a mohu sledovat, že každá tvá postava je jiná, často na míru dané jeskyni. Jak postupuješ během tvorby nové postavy? Co je pro tebe inspirací a na čem všem se snažíš dát si záležet? Co podle tebe nejvíce utváří charakter dané postavy?
Dokud ses nezeptala, tak mě nad tím popravdě nikdy nenapadlo přemýšlet, nějak to chodí samo. Na tom, abych měla postavy různorodé, si zakládám už od začátku – původně jsem měla trochu obavy, aby se mi podobné postavy v různých příbězích trochu „nepletly dohromady,“ teď už se držím jenom toho, že různorodé charaktery jsou daleko větší zábava.
Ráda se svými postavami překonávám překážky a jako správný „krkavčí hráč“ jim spoustu překážek přidávám ještě i mimo moc PJ; mám slabost pro postavy s různými chorobami, mizerným zázemím, nebo naopak zázemím dokonalým, které ale stejně něco postrádají.
Když dostanu do ruky stručnou charakteristiku světa nebo příběhu, často na mě okamžitě vybafne nějaké klíčové slovní spojení (třeba krásná definice „tak hodná, až je úplně blbá“), ze kterého se pak odvíjí celá postava. Většinou aniž bych se musela nějak zvlášť snažit – ty mrchy se píšou samy, a to zejména v době, kdy žádnou novou hru nehledám. Ale když už SE ta postava napíše, tak je mi jí potom líto nevyužít.
A nedávno na mě jenom tak při čekání na tramvaj vybafl nápad malé, mile a nevinně vypadající holky, která je válečník-berserk…

Vím, že jsi více hráč než vypravěč, ale přesto se do vyprávění pouštíš a jde ti to špičkově. Vítězství v Lize s tvou jeskyní Strážci času je tomu důkazem. Jak vnímáš ten rozdíl mezi „herními módy“? Čím bys vyzdvihla bytí hráčem a čím bytí vypravěčem?
Upřímně nesnáším spoilery, a to ani ve hře, ale zároveň nejsem schopná vypravovat jak události přicházejí; potřebuji mít připravenou kostru, ve které do sebe všechno zapadá a funguje. Možná proto nedělám PJ moc často – kazím tím překvapení sama sobě.
Jako hráč asi cítím větší dobrodružství, vzrušení, co přijde a jak to dopadne, a taky větší svobodu. Chybí ta zodpovědnost vůči příběhu, aby chudáček nedostal od zlých svéhlavých hráčů na zadek, a když už pánu jeskyně trochu rozkopu plány já… no, měl s tím počítat. Na druhou stranu mě ale moc těší vidět, že ten příběh, který jsem tak pečlivě připravovala, funguje, lidem se líbí a vnášejí do něj svoji vlastní energii.

Pověz nám něco o Strážcích času. Věřím, že každý Pán jeskyně si k jeskyním vytváří vztah, který postupem času a vývojem příběhu sílí. Je to tak i s tebou? Jak dlouho už jeskyni vedeš? Vybírala sis hráče, nebo jsi to nechala náhodě? Je na ní něco, co zbožňuješ a co bys prostřednictvím tohoto rozhovoru ráda vyzdvihla?
Strážci už budou mít brzo druhé narozeniny a pořád si naprosto přesně pamatuji psaní úvoďáků (i když je pravda, že čekárnu u doktora si člověk asi zapamatuje líp než svůj psací stůl). Původně vznikli jenom jako takový experiment – po delší rekonvalescenci nervů z první neslavné PJ zkušenosti jsem se odhodlala zjistit, jestli víc chyb leželo na mé straně barikády nebo u mých tehdejších hráčů. Proto jsem sesbírala pár osvědčených přátel, abych měla jistotu, že když se to podělá, bude to moje vina. A ono se to nepodělalo. :) Teď už to dlouho není experiment, ale moje malé baby, které budu oprašovat, dokud nevyroste a ještě všem zúčastněným neukáže, co všechno v sobě má.
Osobně miluji okamžiky, kdy se nějaká drobná, na první pohled naprosto bezvýznamná záležitost klidně i rok po jejím odehrání v jiné scéně ukáže jako klíčová. A taky různé náhodné výtrysky nadšení, které Strážci umí vyvolat. Jeden z mých hráčů třeba tráví dlouhé hodiny snahou rozklíčovat význam alegorické básně v úvodu hry (tímto bych se chtěla veřejnou cestou omluvit, že se jeho výkladům někdy směju ^^).

Kromě toho, že se Ligy jeskyň účastníš, se podílíš i na jejím vedení. Co tě k tomu vedlo a co pro tebe Liga znamená?
K tomu vedení jsem přišla tak nějak jako slepá k houslím. Byl to prostě moc dobrý nápad, abychom ho nechaly jenom tak umřít. A doufám, že v příštím roce po těch těžkých začátcích pořádně nabere dech. :)

Sama mám ráda v Lize novou krev: rozvíří vody, které známe, ukáže nám nové pohledy na hraní a nové způsoby, jak hru pojmout. Čím bys jako spoluvlastník projektu nalákala nové lidi do našich spárů?
Nó… Soutěživé lidi jistě není třeba nijak víc lákat, těm bude stačit možnost poměřit si síly s ostatními v této nepoměřitelné disciplíně, jakou je hraní a vypravování. Lidé zamyšlení a učenliví by neměli vynechat možnost nerušeně odkoukávat, co kde funguje – a koneckonců, i co kde nefunguje. Lidé dobrodružní najdou jiné pohledy na hru, než znají.
A v neposlední řadě to taky může být skvělá reklama. Těch několik mně neznámých tváří mě leckdy nadchlo a byl by to pro mě dobrý argument vzít si tyhle lidi do jeskyně. Stejně tak PJ by mohl mít usnadněné dohledávání hráčů na uvolněná místa, když bude svoji práci prezentovat třeba právě v Lize. (Teda, reklamní agent ze mě asi nebude…)

Roleplayingem žijeme, je to naše vášeň a způsob, jak se odreagovat. Nežijeme (žel) ale jen v koutech vlastní fantazie. Co obnáší tvůj běžný život? Kde a při čem bychom našli Neeru, když nehraje? Dokázali bychom od pohledu poznat, že jsi do morku kostí prohnilá fantastickými příběhy a jejich utvářením?
Neera se v civilním světě maskuje jako spořádaná studentka Experimentální biologie v Olomouci, toho času nadšeně experimentující na své bakalářce. Objevila kouzlo procházení se parky a historickým centrem, hraje si s nejrůznějšími výtvarnými technikami, občas hraje na kytaru, inspiruje se hudbou a úpěnlivě si přeje, aby měl den víc hodin (nebo potřebovala míň spát), aby mohla zpracovat všechny ty nápady, co čekají v šuplíku nadepsaném „Někdy&Jednou.“
I když mi při příležitosti tematických setkání nedělá problém jít po městě v kostýmu, myslím, že na mně mé sladké postižení fantastikou až tak vidět není. Nebarvené vlasy dlouhé po pás, sukně radši dlouhé, občasné keltské a dračí šperky, zápisník vždycky po ruce a nepřítomný úsměv toho tolik neprozradí. Ale třeba to okolí vidí jinak – Katango?
Neboj, když zrovna nevedeš hovory o magii v davu nevědoucích lidí (tzv. mudlů), tak máš dobré mimikry.

Inu hraní RPG se často pojí s četbou knih, sledováním filmů či seriálů, hraním stolních a počítačových her… Poděl se s námi o to, které z těchto příběhů vyslaných jejich autory do světa si tě získaly.
Nemám ráda udávání oblíbených knih, vždycky mám pocit, že nějaké hrubě ukřivdím a bude mi to líto, jenom co tu odpověď pošlu. S dovolením jako „to je přece jasné“ přeskočím klasiky s panem Tolkienem v čele a vypomůžu si seznamem svých jeskyň. Tam se samozřejmě najde knižní předloha Strážců času, stejnojmenná trilogie od Marianne Curleyové, ale taky trilogie Hunger Games, ze které vzešel můj další PJ počin, objeví se tam Stopařův průvodce Galaxií, film Inception, seriály Stargate a Charmed…
Co mi tam chybí, jsou jistě díla Gartha Nixe, autora dokonale originálních světů, ať už Abhorsen trilogy nebo hexalogie Sedmá věž, a Michelle Paverová se svými Letopisy z hlubin věků (fantasy zasazenou do pravěku).

Sama vím, že svět roleplay dokáže člověka obohatit i v jeho skutečném světě. Mne třeba RPG naučilo toleranci k jiným lidem, protože si dokážu na chvíli vypůjčit jejich roli a vcítit se do nich. Vypozorovala si podobný vliv sama na sobě? Co člověk díky RPG získá?
I když mám i postavy vrtošivé a všemožně nesnesitelné, většího lidumila to ze mě asi nedělá (pardon ^^). Rozhodně jsem se ale díky RPG naučila trochu jasněji vyjadřovat, napsat text, který má hlavu, patu a dá se na něj koukat. Člověk se obecně spoustu věcí naučí, získala jsem širokou paletu znalostí od základů lidového léčitelství až po stavbu samopalu P-90. ^^

A na závěr tohoto rozhovoru takovou třešničku pro čtenáře. Máš nějakou veselou historku, kdy se ti svět RPG smísil s tím skutečným?
Myslíš, jak jsem si zkoušela válečné líčení a účes ke kostýmu medúzy na LARP, když mi pošťačka měla donést rozhodnutí o přijetí na vysokou školu? Nebo jak se moji rodiče o Vánocích pod jmelím dohadují o škrknách?
Já nevím, já myslím, že jsem úplně normální.

Tak to je Neera. Roleplayingem lapená experimentující medúza. Děkuji ti velice za rozhovor a vám, milí čtenáři, za pozornost.