RPG Pecka (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Spojka, plyn, brzda, plyn, brzda…
„Už tam skoro jsme!“
„Podívej, tady doleva, kterou odbočku?“
„Tady, tu druhou. A nepřejeď tu bábu! (blbečku – možný rým; pozn. aut.)“ Hanka si teatrálně rvala vlasy. „To bylo těsně. Ale jsi vážně dobrej, po tak dlouhý době za volantem,“ mrkla na dlouhovlasého řidiče. Otočila se na osazenstvo jejich auta za ní a řidičem a široce se usmála. Jejich odpověď v podobě plachého úsměvu Martina a Míši mluvila za vše.
Příjezd k chatě byl zrádný, jelikož okolní mlha zakrývala všechny hrbolky a díry na cestě. Zanedlouho ještě odbočili doprava, kde už se před nimi z oné mlhy vynořila chata Pecka.
„Vypadá to, že už tu většina bude. Aut je tu plno. Pěkná kosa, že?“ poznamenala Hanka při vystupování z vozidla, a natáhla na sebe bundu.
„Co bys chtěla. Je podzim. Na Vysočině,“ poznamenal suše Martin a vzal Míšu kolem ramen. Hanka se rozhlédla kolem a povzdechla si. „Díky tý mlze je všechno tak ponurý.“
„Sama seš ponurá,“ zašveholil vesele Honza, a už se dobýval do kufru pro věci. „Bude to bezva akce, jako vždycky. Nějaká mlha nás nerozhodí.“
A než mu na to stačil kdokoliv co říct, otevřely se dveře, ve kterých stál Roman, jeden z hlavních lídrů letošního sjezdu pařmenů a milovníků RPG.
„No nazdááár!“ zvolal a divoce zamával rukama na přivítanou posledních účastníků. „Kde jste?“
„Honza řídil, a-“
„Ty jo, dobře ty!“ pokýval Roman uznale hlavou a pak se zasmál. „Příště se na řízení vyprdnu a pojedu s váma. Jak že se jmenovalo vaše vozítko letos?“
„To je tajemství,“ ušklíbl se Honza.
„Turbovyschnutá korytnačka,“ odpověděla rychle Míša, a všichni propukli v smích. Hlavně Honza, protože má tak rád slovenštinu, a taky proto, že v češtině Turbouschlá želva nezní tak epicky.
„To bude ten důvod, proč jste tu poslední,“ řekl Roman. „Tak pojďte, ať začneme. Mrkněte se jen na rozpis, kterej máte pokoj, a pak šup do jídelny.“
Poslední účastníci zapluli do chaty, nechávajíc chlad a mlhu podzimního počasí za zavřenými dveřmi, a po vyzjištění informací z nástěnky ohledně spaní se Martin s Míšou poslušně odebrali do jídelny. Honza s Hankou se ještě chvíli v pokoji zdrželi.
„Připadám si, jako bysme byli Fred a George z Harryho Pottera a kuli ňáký pikle.“ - „Tak jo, vezmi noťas a jdem na to.“

Jídelnou se nesl smích a občas z nějakého rohu místnosti i potlesk, když skončilo instruktážní video o tom, jak se mají účastníci RPG chaty správně jeden druhému představit. Hanka, jakožto hlavní aktérka ve videu, sklidila mimo jiné i pochvalu za velice věrné ztvárnění toho, jak to vypadat nemá.
Roman ještě ke všem přítomným pronesl řeč o tom, aby všichni povinně nosili papuče, umývali po sobě nádobí, že má každý pokoj rozdělenou lednici a též padlo pár slov o třídění odpadu. Jo, a nenechávat nic v koupelnách.
Jakmile byly tyto ‚startovací obřadnosti‘ ukončeny, program mohl začít.
„Dneska večer hraju s Karlem.“ - „Tak to hrajeme spolu!“
„Já nehraju teď nic, tak dáme dýmku?“
„My si jdeme zahrát Mars, tak ze dvou postelí uděláme letiště, ať je tam pro nás místo.“ - „Zahraje si někdo Bang?“
„Doufám, že u dnešní hry neusnu jako posledně, ty pátky bývaj náročný.“
„Ježiši Kriste, mám hlad. Neva, že ti budu drobit do postele?“
„Dovezl jsem víno, kdo si dá?“ - „Vezmi ho na hru.“
A rázem to v chatě bylo jako v úlu. Z jídelny se stala jedna velká čajovna, s minimálně třemi dýmkami v prostoru pro každého a stoly se srážely k sobě pro hraní deskovek. Ti, kteří nešli hrát večerní RPG hry a nechtěli se zabývat ani deskovkami, postávali v kuchyni a vyprávěli si různé veselé historky ze života. Někteří se rozhodli pro táborák, jiní zůstali v teple u dýmky, deskovek a vína. Nebo čaje.

Udeřila osmá hodina večerní a venku se nemilosrdně rozpršelo, což vyhnalo od ještě ani ne rozdělaného táboráku milovníky praskajícího ohně zpátky do chaty. Pod vedením Tondy se do jednoho pokoje v horním patře naskládalo několik lidí. Honza se posadil nejblíže k oknu na postel, Míša s Martinem si vybrali místo vedle sebe na židlích, Zuzka se posadila vedle Honzy a Šárka k Tondovi. Poté, co hráči někde mezi sebe poskládali různé dobroty a na parapet okna hrnky s pitím, hra na hrdiny pod názvem „Bitva o hrad Wellpit“ začala. A to tím, že Tonda všem rozdal papíry se jmény postav rytířů, s různými dovednostmi, ne zrovna moc naplněnými inventáři a každému zapůjčil dvě hrací kostky. Mezitím, co vysvětloval pravidla systému své hry, popisoval prostředí a ke každé postavě též pronesl pár slov, za oknem se někde v dálce zablýsklo a po chvíli se ozval i hrom.
„Wow, tak bouřka. No, přátelé, bude to mít skvělou, poutavou atmosféru,“ pronesl Tonda a usmál se na souhlasně kývající hlavy svých přátel. Na závěr svého vysvětlování se pohodlně usadil na posteli a rozpřáhl ruce. Všichni na něj se zájmem hleděli.
„Naše hra začíná v ne příliš chvalně známé hospodě s názvem U Truchlící vdovy, kde se teď postupně scházejí rytíři místního království a starší váleční veteráni. Sedíte u většího stolu, ve své partě máte vlastně jen jednu ženu, která teď má však jiné věci na práci - nosit piva - a u jedné zdi v místnosti se nachází podium. Na něm stojí týpek, co vypadá jako kapitán, a mluví k vám a zároveň taky k dalším přítomným. Hrad Wellpit-“
„Já jen otevřu okno, je tu už za takovou chvilku hrozně vydejcháno,“ přerušil vyprávění Honza, a jakožto jediný sedící u okna odstrkal všechny ty hrnečky s pitím stranou a vpustil do místnosti čerstvý vzduch. Tonda přikývl a zavrtěl se. Chtěl pokračovat.
„Co je to za divnej smrad?“ skočila do toho náhle i Zuzka, spočívající po boku Honzy.
„Já se koupu vcelku pravidelně, já to nebudu,“ zakřenil se. Jenže pak se ten zápach dostal do nosu úplně každému z nich a úplně každý z nich svůj nos zkřivil odporem.
„Nechci nic říkat, ale to je snad jak kdybychom v nějaký putice fakt seděli,“ utrousil Martin a podíval se na všechny kolem sebe. Šárka přikývla.
„Hej, vidíte to tiež?“ zvolala Míša a ukázala prstem k oknu. Dovnitř se valila mlha. A čím dál víc. „Je mi nějak…zvláštne.“
„Točí se mi hlava.“ - „Lidi? Nějak…přestávám vidět.“ - „Kdo zhasnul?“ - „Hej!“ - „Pomoc, Martin!“…

Tma. Taková, kdy vám připadá, že z ní není cesty ven, a k tomu všemu kolem šum hlasů a různých dalších zvuků. A pořád ten stejný zápach. Směsice potu, piva, sladkého vína, pečeného chleba, plesnivých zatuchlých zdí a mokrých psů.
Zvuky se stávaly zřetelnějšími. Vrzání těžkých židlí, někde za vámi kašel starého muže, štěkot psů, hukot mužských hlasů a řinčení zbraní. Počkat, zbraní?
Martin procitl jako první. S pocitem těžké hlavy jako po kocovině se rozhlížel kolem ve snaze se vzpamatovat. Vždyť měl na sobě jen tričko a kalhoty, proč má najednou pocit, že je tak o dvacet kilo těžší? Podíval se dolů na své tělo a nejméně tak čtyřicetkrát zamrkal v úžasu. Plátová zbroj, těžké boty, před ním na stole rukavice ze stejného materiálu. A džbán s nějakou tekutinou.
„Co to ksakru…“ Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že sedí na židli u kulatého stolu, kolem kterého je umístěno několik dalších lidí. Mužů. A to celé v hospodě. Další postavy ve zbroji všude kolem.
„Míšo?!“ hlesl Martin vyděšeně. Střelil pohledem po své pravici, když osoba sedící na této straně se po zvolání jména trhaně pohnula.
„Martin? Čo to… Kde to sme…?“
Martin procitnul již zcela a pohled doprava mu dočista vyrazil dech. Neměl vedle sebe svoji přítelkyni. Z té se stal vousatý chlap s přilbou na hlavě, co má u židle vedle sebe opřený meč.
A takto k sobě přišli i ostatní. Avšak ne všichni měli to štěstí, aby seděli vedle sebe jako Martin s Míšou. Honza se probudil vedle chlápka, kterému na pravé ruce chyběly tři prsty, a právě se dohadoval s někým dalším o tom, že v levé ruce kopí prostě neudrží, natož meč. Zuzka zjistila, že její ruka spočívá na hlavě obrovitánského černého psa. Ten, když se pohnula více, k ní svoji hlavu otočil a z jeho tlamy se vylinul smrad horší než ten, který zaplavoval celou místnost. Polekaně ruku stáhla k sobě a zjistila, že ji něco svrbí na tváři. Plnovous!
Šárka přišla k sobě kousek od stolu, kde byli ostatní. Stála u nějakého pultu. Vlastně na jejím probuzení nebylo vůbec nic zvláštního. Dlouhý, spletený cop jí spadal přes jedno rameno a předloktími se opírala o dřevěnou desku pultu. Nic přidaného mezi nohama necítila, ani vousy na obličeji. Měla obyčejné dlouhé šaty, v pase stáhnuté opaskem a u boku lehký měšec. Prudce se otočila, když se jí dotkla něčí ruka na paži.
„Hej, krasotinko. Kde to vázne?“ promluvil k ní muž v brnění, v podpaží přilbu a v druhé ruce dřevěný korbel, který vypadal prázdný. „Čekám už celou věčnost.“
Když v tom hlahol v místnosti přehlušil výkřik muže, který stál na vyvýšeném podiu, a všichni se k němu otočili. Zavládlo ticho.
„Bratři! Jsem rád, že jsme se sešli v tak hojném počtu. Hrad Wellpit je stále obýván tou bestií, která drancuje okolní vesnice již několik měsíců a ničí vše, co mu přijde do cesty. Jménem krále Harolda vás všechny vyzývám o rázné zakročení, neboť tato válka mezi ním a tou zmijí trvá již dost dlouho. Je třeba jednat. Byli jste Bohem vybráni-“
„Počkat počkat počkat – co to má znamenat?!“ ozval se Honza, který se chtěl odsunout od stolu, ale těžké brnění mu v tak běžně proveditelném pohybu zabránilo. A tak sice odsunul židli, která se s hlasitým žuchnutím převrátila na bok, ale sám se převážil a pod tou rychlostí se svalil na stůl před sebou. Nikdo však nevydal ani hlásku. Jen muž na podiu se na něj pootočil a pozvedl zvědavě obočí.
Zmatený Honza se již trochu rychleji zvedl a rozhlédl po hospodě. Všechny zraky upřené na něj. Pod tíhou situace sebral onu těžkou židli a sedl si zpět.
Kapitán pokračoval. Všichni se dozvěděli, že zítra večer zaútočí na hrad Wellpit, a mezitím kousek od hradu postaví tábor.
Když bylo rytířské sezení u konce, Šárka se nenápadně vytratila z hospody, poté co se zbavila dotěrného rytíře dožadujícího se o další pivo. Stála venku na hlavní cestě, a nevěřícně se rozhlížela po okolí. Vyhlížela nějaké známky moderního života, nějaké pouliční lampy, projíždějící či zaparkovaná auta, nebo prostě nějaké normálně vypadající lidi. Stála však před středověkou krčmou U Truchlící vdovy a všude kolem rytíři, kteří se chystali na výpravu pod hrad.
Zbytek z nich se postupně vypotácel z hospody, mezi nimi i naši časoprostoroví cestovatelé. Zuzka měla neustále v patách svého psa, Míša nesla těžký meč a Honza s Martinem se po sobě zmateně dívali. Všichni se poznali už v hospodě, protože nikdo jiný se nechoval tak chaoticky jako tito čtyři.
Míša se Zuzkou zažívaly ještě něco jiného, jako bonus k tomu faktu, že se ocitly tady. Z každé z nich se stal…
„…smradlavej chlap! Jako vážně, měla jsem jen jednu sklenku vína, není možný, že bych byla takhle mimo. Navíc cejtím, že jsem totálně při smyslech. Co se to stalo??“ naříkala hlubokým hlasem Zuzka, jejíž pes jí poslušně seděl u nohy.
„Aj já to nechápem. Zrazu sme sa ocitli v úplne iné dobe. To je dobrý matroš, však?“
Ze všech byli rytíři chlapáci.
„A kde je Šárka? A Tonda??“
Šárka, stojící opodál, zaslechla tuto otázku, a rychle přispěchala ke skupince stojící bokem od všeho toho dění. „Lidi, to jsem já, Šárka! To je prostě naprosto hustý! Co se to děje??“
Zuzka rozpřáhla ruce, až jí pláty zbroje o sebe zarachotily.
„To jsem já, Zuzka. Tohle je Míša,“ ukázala na zdrcenou společnici vedle sebe. Vlastně společníka.
„Vy jste-… Můj ty bože!“ Šárka si zakryla rukama ústa a s vytřeštěnýma očima hleděla na Zuzku a Míšu. Nebo spíše… Zuzána a Michaela?
„To je fakt dost šílená magie. Nebo ten hodně silnej matroš,“ řekl Honza směrem k Míši.
„Někdo si z nás dělá srandu,“ prohlásil Martin a pořád se rozhlížel. „Kde je teda ten Tonda?“
„Eh… lidi?“ ozval se zvučný hlas, jakoby z dálky a odněkud ze shora. Všichni trhli hlavami do záklonu a dívali se společným směrem na oblohu. Byla skoro noc a na nebi zářil měsíc. Vlastně, na nebi zářil Tondův obličej!
„Proboha, Tondo, ty jsi Měsíc!“ vykřikl Martin a pak se rozhlédl kolem sebe. Nikdo z všudypřítomných rytířů tondovskému měsíci nevěnoval sebemenší pozornost. Jako by ho neslyšeli, nevnímali.
„Já vím, dost dlouhou dobu jsem to nedokázal pochopit… ale pak mi to došlo,“ řekl Tonda, visící nahoře na nebi. „Jsme v mojí hře! A já jako PJ vás musím vést, proto jsem tady nahoře… Bože, to je tak divný. Každopádně, sáhněte si všichni do kapes.“
Všichni ho poslechli a posléze Tondův měsíční svit v jejich dlaních odhalil dvě hrací kostky.
„Hmm,“ zahučel zamyšleně Martin. „To je jako v Jumanji.“
Všichni se po sobě podívali, a tak nějak jim došlo, že jejich hra na hrdiny právě začala.