Rudá bitva (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„A tak nastal devětaosmdesátý rok Azyll Sinoir, stoleté Války Bohů,“ řekl Khesya a zavřel unavené kalné oči, jako by se snažil zahloubat do dávno ztracených vzpomínek. „Ano, byl to památný rok, známý především pro Rudou bitvu, která byla ta nejkrvavější v dějinách.“ Starý yinn se opět odmlčel a pohladil si bílou zvrásněnou pokožku na obličeji. „V tu chvíli jsem do války vstoupil já. Bohužel, ne jako bojovník, neboť jsem byl příliš horkokrevný pro posvátný řád Ino-kehu, ale jako pouhý písař. Odjel jsem pátého března společně s většinou nejvyšších mistrů řádů: Jae-Yimmo, Jae-Khedim, Jae-Murya a další… Polovina našeho národa nás doprovázela vstříc děsivým hordám Orduinců a jejich strašlivému bohu Demoreanovi.“

Stařec opět ztichl a natáhl se po poháru s vínem. Netrpělivě zamlaskal, pozdvihl číši a vypil ji až do dna. Mordin mu z skleněná láhve přilil. „Říkáte, že vyšlo i vojsko yinnů?“ otázal se mladík nevěřícně. „Pokud vím, tak předtím do této války zasahoval jenom nejvyšší řád, ale váš národ vždy zůstával přísně neutrální.“

„To bývávalo,“ odvětil Khesya ztěžka. „Ano, pravda, my yinni jsme pacifisticky založeni, a z pohledu cizince se může zdát, že kromě modlení nedokážeme vůbec nic.“

„Tak jsem to nemyslel,“ protestoval okamžitě Mordin. „Téměř každý ví, že členové řádu Ino-kehu jsou nejlepší bojovníci a největší myslitelé na celém světě.“ Mordin věděl o čem mluví. Však byl sám součástí tohoto řádu. „Jen se divím, že vypochodovalo tolik yinnů.“

„Nic nám nezbývalo,“ pokrčil rameny vetchý stařec. „Demorean v posledních letech získal příliš mnoho vítězství. Pokud by nebyl zastaven, nakonec by se obrátil i proti nám. A ani my s pomocí samotného Ina, by jsme mu nedokázali vzdorovat o samotě.“ Khesya se pohodlně opřel o opěradlo a zahleděl se do dálky. „Tenkrát se shromáždil největší voj yinnů v celé historii. Přišly dokonce i posily z Pohoří pramenů. Dohromady nás čítalo přes dvacet tisíc. Ach… pamatuji si to, jako by to bylo včera. Slyším ten dusot, když se země třásla pod dupotem dvaceti tisíců párů nohou, naši bojovníci v nablýskaných zbrojích postupovali vpřed pod bílými zástavami a v očích se jim zračilo urputné odhodlání.“ Poté stařec posmutněl a ztěžka si povzdechl. „Jen málo se jich vrátilo domů…“

„Rudá bitva se říká, protože byla neuvěřitelně krvavá a krutá, že samotná země nasála krev a zbarvila se do ruda,“ pokračoval dále Mordin ve vyptávání. „Je pravda, že to byla skutečně nejkrvavější bitva v dějinách?“

„To si ani nedovedeš představit,“ zavrtěl hlavou starý yinn. „Spojenecké síly dali dohromady vojsko obsahující téměř tři sta tisíc duší. Byly tam všechny národy, jenž stály proti temné hrozbě: Yinni, lidé, trpaslíci, orkové, skřeti, goblini, ale také i mnoho mýtických stvoření, jako jsou kentauři či draci. Naše armáda byla utábořena na obrovském území západní Svaté satské říše. Tedy spíše, co z této říše zbylo. Na východní straně stála strašlivá hmyzí armáda orduinců. Zlým křížením docílil Demorean toho, že jeho vojáci připomínaly nejrůznější odrůdy obřího hmyzu. Jejich srdce neznala ani strach ani smilování a byli to hroziví protivníci.“

„Kolik jich bylo?“ otázal se mladík zdvořile.

„Bylo jich nepočítaně,“ mávl Khesya rukou a zachmuřil se. „Oni měli tu výhodu, že byli pod jedním praporcem, zatímco naši vůdci měli problémy dohodnout se na velení. Všichni ti králové a královny a císařové a knížata se hádali jako malé děti, každý se z této bitvy snažíce vytěžit něco výhodného do vlastní politiky. Tak se stalo, že nás nepřítel zastihl nepřipravené. Zaútočil hned třetí den po spojení našich armád. Nebyla vidět žádná snaha o taktiku, Demorean prostě a jednoduše poslal naším směrem obrovskou armádu obsahujíce jeho elitní bojovníky. Udeřila přímo doprostřed ležení, ve kterém se nacházeli lidé z Království bílého kamene a goblini. Aniž se stihli postavit na odpor, byli smeteni a nepřítel postoupil hluboko do našeho voje. Brzy zcela prorazil středem a vydal se na pravé i levé křídlo zároveň. Teprve po dvou hodinách těžkých bojů se naše armády dokázaly jakž takž zformovat a postavit se na účinný odpor. Orkové společně s trpaslíky zaujali postavení na severním hřebenu, kde jejich těžké kuše posloužili jako výborná obrana. Goblini se přesunuli hned vedle nich a bránili zbytky středu. Nejhůře to ale odnesli lidé. Utrpěli strašlivé ztráty, když se snažili najít efektivní obranou pozici, protože všude vládl naprostý zmatek. Během čtyř hodin ztratili třicet tisíc mužů, než se našemu voji je podařilo z jihu posílit. A tady se ukázala skutečná zručnost a udatnost našeho lidu. Samotný mistr Jae-Khedim se svojí družinou a hrstkou lidských bojovníků držel jižní průsmyk, zatímco se zbytky vojska snažili ustoupit o míli dále na jih, k Písečným skalám.

Ale přesto se bitva vůbec nevyvíjela dobře. Sice se nám podařilo zadržet postupující hordy, ale během prvních třech hodin bitvy jsme ztratili celou třetinu veškerého vojska. Po dni urputných bojů jsme zcela přišli o střed, goblini naprosto podlehli i před velikou pomoc mýtických stvoření. Bohužel, nepřátelské temné čáry dokázali vyčistit oblohu od draků, od kterých jsme si mnoho slibovali. A nepřítel se dočkal posil. Z východu proudilo mnoho čerstvých a odpočinutých sil, aby se vrhli do bitvy, proti našim unaveným a demoralizovaným vojákům. Severní voj byl nakonec nucen ustoupit. Orkové a trpaslíci sice orduinců ze začátku zadrželi a zemi pokryli tisícovkami jejich těl, ale během několika hodin už ustupovali a padali, zatímco strašlivé temné jezdectvo je zadupávalo do krvavého bahna.

Poslední z celého severního vojska stáli orkové. Celých tři tisíce bojovníků se opevnili na kopci u Syrského jezera, aby dovolili zbytku armády ústup. Brzy je ale orduinci zcela obklíčili silami dvacetkrát většími. Říká se, že tenkrát vůdce orků Grathall pozabíjel celou tisícovku nepřátel, než padl, trefen střelou z mocného vrhacího stroje. Takto skončila severní armáda, zbyli jen malé oddíly, které se v hrůze vydali domů.

A poté jsme zůstali sami, společně s dvaceti tisíci lidskými vojáky. Mistři Ino-kehu se mnohokrát pokoušeli o protiútok, ale vše zklamalo, polovina řádu již zemřela, proto jsem zůstali v relativním bezpečí skal. Ale příliv orduinců nepolevoval. Vystříleli jsme všechny šípy a zaplnili jámy a příkopy těly nepřátel, ale jako hnáni dravou silou nastupovali stále další a další. Po dalším dnu se jim podařilo celé skalisko nakonec obklíčit a zaútočit ze všech stran. V tu chvíli se naše vojsko rozprchlo všemi možnými směry. Morálka lidí selhala, a naše vlastně také. Mistři Ino-kehu se snažili udržet pořádek, ale vše bylo marné. Proto dali dohromady své družiny, prorazili mořem nepřátel a snažili se zachránit co nejvíce bojovníků to šlo. Žel, i tak to bylo příliš málo. Orduinci nás nakonec za řeku Syr, a jen malé hrstce se podařilo utéct. Ze severu přivál na pláně studený vítr a oblohu zakryli temné mraky.

Nakonec spojenecké vojsko ztratilo přes dvě stě padesát tisíc bojovníků, neboť nepřítel nebral zajatce. Kolik jich ztratili oni se přesně neví, ale odhaduje se to na více než půl milionu mrtvých. Demorean si ale mohl dovolit plýtvat zdroji. My nikoliv. Díky tomuto krvavému vítězství zabral téměř celý východní poloostrov Světa, a tak mu to vydrželo až do osmadevadesátého roku Azyll Sinoir. Žel, umřelo příliš mnoho dobrých mužů. V tu chvíli byla celá válka téměř prohrána.“

„A proč se nakonec vítr obrátil?“ otázal se Mordin, který po celou dobu vyprávění ani nedutal. „Demorean měl iniciativu na svoji straně a poražené voje nepřátel před sebou. Proč tedy nepostoupil dále? Co mu v tom bránilo?“

Stařec se jen usmál. „To je už příběh pro jinou dobu. Teď musím jít spát.“ Ztěžka se zvedl, dopil víno a vydal se ke dveřím ložnice. Mladík se jen uklonil a zamířil k východu. „A Mordine?“ dokázaný ztuhl s rukou na klice a otočil se. „Pamatuj si, nic není tak zoufalé, jak vypadá,“ usmál se Khesya. Mordin mu úsměv oplatil a poté tiše odešel.