Rundabarův slavný konec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Rundabar směle přehlédl bojiště. Ze svého vyvýšeného místa měl dobrý rozhled. Byl na svůj národ pyšný. Před ním se seskupovala trpasličí armáda čítající přes tři tisíce seker. Za hlasitého řinčení zbrojí, křupání sněhu pod obrněnými nohami a ostrých povelů důstojníků vytvářela obdélníky po dvou stech mužích. Počasí snad ani nemohlo být lepší, nikde ani mráček.

Zahlédl, že k němu spěchá Gorindor - generál spojených vojsk trpasličích měst a okamžitě hlásí: „Jsme připraveni, králi.“
„Vrať se zpět k mužům, už je slyším přicházet,“ zněla odpověď na hlášení. Téměř dva měsíce, to byla doba potřebná ke shromážďění všech trpaslíků schopných boje, kteří žili ve starém světě. A teď tady stáli, připraveni položit život za bezpečí jejich národa. Největší uspokojení mu však přinášelo, když zahlédl druhé vojsko, které se mělo zapojit do boje. Půl druhého tisíce elfů se přišlo bít po boku trpasličích šiků. Stálo ho to mnohokrát mnoho bezesných nocí, než přiměl jejich pradávné soky, aby přišli do bitvy proti zlu v podobě skřetí invaze a bili se společně s trpaslíky. Stálo to za to. Král trpaslíků byl příliš pyšný, než aby si přiznal, že bez elfích lučištníků není vítězství možné, leč bylo to tak. Na obzoru se začaly pomalu vynořovat černé řady nepřátel. I na tuto vzdálenost Rundabarovo bystré oko rozpoznalo nejen skřety, ale i trolly, masivní stvoření velká jako tři trpaslíci na sobě. Prozrazovala je jejich vysoká, šlachovitá postava spolu s šedou barvou pleti. Trpaslíci byli zvyklí bojovat s velkými protivníky, šlo jen o to dostat je do kolen.
Králova jistota ve vítězství začala kolísat, protivníků bylo mnohem více, než zvědové hlásili. Avšak porážka nepřipadala v úvahu, pokud by stvůry prorazily, lidé se sami neubrání. Mělo by to fatální následky, možná by to starý svět neustál…
Ne, to se nestane.
Na hlavici Rundabarovy sekery dopadla vločka. Král stiskl násadu o něco pevněji. Runy na ostří zaplály. Nastal čas. Právě, když se otáčel, aby sešel dolů z pahorku, koutkem oka něco zahlédl. Se zděšením v očích se král podíval na nepřátele a uviděl to. Mezi nesčetnými skřety zahlédl tu nejděsivější bytost, jakou kdy viděl. Neuvěřitelně svalnatá postava vyšší než pahorek na kterém král stál s červeně zbarveným masem na kozlích kopytech a složeným párem křídel na zádech vypadala už sama o sobě dosti hrozivě. To, že byl démon zakut do černého brnění a třímal rudě planoucí meč jej činilo ještě děsivějším. Hlava toho stvoření byla hrbolatá a kolem ní se kroutily dva páry rohů jako koruna. Co však bylo nejhorší, jeho oči. Pohled do nich byl jako skok do lávového jezera. Ta rudá záře zraňovala duši.
„Gundur nás chraň,“ uniklo Rundabarovi ze rtů. V tu chvíli netvor otevřel tlamu plnou tesáků a promluvil: „Nemůžete se mi postavit smrtelníci, po staletích jsem zpět a vy nyní do jednoho zemřete.“ Kvůli ryku nestvůr a řinčení brnění bylo vyloučeno, aby jej kdokoli slyšel, avšak v jeho hlase bylo něco, co všem přítomným umožňovalo, aby slyšeli ta slova hrůzy, jako by stáli vedle něj. Skřeti, povzbuzeni těmito slovy zrychlili. Teď už běželi téměř stejně rychle jako jezdečtí koně.
Jako odpověď na démonova slova elfové natáhli luky a vystřelili. Šípy přeletěly řady trpaslíků a s tichým svištěním padaly mezi útočníky. Skřetí krev zbarvila sníh do zelena. Rundabar se vzpamatoval a se svou osobní gardou vykročil vstříc nepříteli. Z úst všech trpaslíků vyšel bojový pokřik. Se jménem trpasličího boha Gundura na rtech a vedena svým králem, největší armáda dětí hor, která kdy spatřila světlo světa vyrazila proti nepříteli. Elfí luky se napjaly podruhé a vojska do sebe s třeskem narazila. Rundabar usekl jednomu z trollů hlavu a druhému zarazil svou runovou sekeru do boku. Vyšla druhou stranou. Dovolil si komfort jednoho pohledu směrem k démonovi. Démon se probíjel řadami trpaslíků, jako by to bylo máslo. Jednou ranou poslal k zemi i pět protivníků. Rundabar si vzpomněl. Věděl co musí udělat. Zavelel a jeho eskorta se pohnula skrz skřety směrem k démonovi. Trpaslíci byli skvělí válečníci s dobrým výcvikem a tak každý z nich ukončil život nejméně tří skřetů než sám padl, avšak přesila byla obrovská. Král zaslechl tichý svist a instinktivně se přikrčil. Třetí salva dopadla. Na pláni se začal vytvářet koberec mrtvol, kamkoli Rundabar šlápl, vždy to bylo něčí bezduché tělo. A v tom, aniž by to čekal, stanul král trpaslíků přímo před démonem.
„Zemřeš, maličký,“ pronesl temným hlasem démon. Trpaslík pocítil, že jeho sekera jakoby chce zasáhnout démona, prolévat jeho krev a když se na ni podíval, zjistil, že zlatě zazářila.
„A já si zase myslím, že chcípneš ty,“ zařval na něj zbaven strachu. Během mrknutí oka se na sebe vrhli. Vypadalo to, jakoby byli oba stvořeni pro boj proti tomu druhému. Zbraně se míhaly, ocel skřípěla. Králi se podařilo objevit slabé místo v protivníkově obraně, využil jej a zaútočil. Až příliš pozdě zjistil, ze to byl jen manévr a že na něj míří planoucí démonova čepel. Meč projel čistě zbrojí, masem i kostí. Usekl králi levou paži a rozpáral mu břicho.

Trpasličí vojsko zpozorovalo ztrátu milovaného vůdce a morálka hluboce poklesla. Najednou se zdálo být vše zbytečné. Lidské země neubrání a starý svět padne, to se honilo králi hlavou. Rundabar nikdy necítil takovou bolest. Chytil se za břicho, a snažil se nacpat si tam zpět střeva, která se drala ven. Démon se nad umírajícím vládcem postavil a zařval: „Váš král je mrtev a stejně jako on i vy zemřete a všechny národy, které se mi postaví také.“ Král ztrácel vědomí. Dopadla čtvrtá dávka smrtících projektilů, jeden jej přišpendlil za nohu z zemi. Poslední, co měl vidět byla jeho vlastní sekera. A tu pojednou, v Rundabarovi vzplál oheň vzdoru. Nechal vnitřnosti, aby si našly cestu ven z jeho umírajícího těla, popadl sekeru a doufal, že mu Gundur dá ještě chvíli života. Trpasličí bůh nezklamal svého oblíbence ani tentokrát. Rundabar vstal, už nevnímal bolest, nevadila mu střeva, která za sebou vláčel, jediné, co viděl byl démon. Naposledy se panovník dětí hor rozmáchl, naposledy se zadíval na svého vraha a vykřičel svou poslední výzvu: „Ještě žiju démone, tak se u Gundura otoč a bojuj se mnou, ty míšenče kozy a skřeta!“
Démon se otočil a v ten okamžik se pro Rundabara zastavil čas. Dopadla pátá vlna smrtícího krupobití a král vrhl sekeru vstříc nepříteli. Trefil se. Bylo to to poslední, co uviděl. Rozpoltil démonovi lebku.

V ten slavný den, kdy Rundabar Mocný zahubil jednoho z nižších bohů zkázy, v ten den kdy elfové s trpaslíky poprvé a naposled vytáhli do boje, se roznesly první zvěsti o podivných bytostech z hor na jihu a neznámé nákaze, kterou s sebou přinášely.
Nikoho tehdy nenapadlo, že právě tyto dvě události změní svět více, než by to dokázal Krvavý Démon.